Side by Side, 16. kapitola 2/2

Byla jsem připravená to zveřejnit hned potom, co se vrátím od zubařky, ale měla jsem hubu plnou nadávek a bolesti, odpusťte mi to zpoždění. A za týden tam lezu zas. A před týdnem jsem tam byla taky. 

A taky mi byla obsazena postel. (Bratr: "Ta tvoje je víc pelíšková.")

Užijte si kapitolu a dejte vědět. ^.^ Ale budu vás stejně varovat předem. Fanoušci Sigyn asi nebudou moc rádi... a jinak jsem se v téhle kapitole trošku vrátila do minulosti, aby se vysvětlilo, proč Amora stále nikoho nezabila a jak se dostala na Jotunheim. Kdyby cokoli nedávalo smysl, ozvěte se. ;)

Děkuju za komentáře k předchozím kapitolám. Miluju vás, normálně jo. :D

-----

Tonyho smířené přikývnutí bylo jasným důkazem její prohry. Amora zaťala pěsti. V dlaních jí začala rotovat zářivě bílá světla, ale přes veškerou zdánlivou nevinnost byla smrtelně nebezpečná. Stark na ni vytřeštil oči.

„Hele, pořád bychom mohli-…“ Nestačil domluvit, když ho Loki odstrčil za sebe. S důvěrou v sebe sama se na čarodějku zašklebil.

„Žárlivá?“ mrkl na ni. Amora vztekle zavrčela. Zdaleka nepřipomínala tu nevinnou a bezbrannou dívenku, kterou byla ještě před malou chvilkou. Přesněji do toho momentu, než se Stark rozhodl důvěřovat Lokimu. Nejen že tak ztratila možnost, jak Lokiho rozzuřit, teď bude mít jenom problémy. Měla Helblindiho nechat, ať je oba popraví. To ale koneckonců ještě může.

„Stráže!“ zapištěla a samolibě se usmála, když se do pár vteřin rozrazily dveře. Dva mraziví obři nečekali na další příkaz, bylo jasné, co se po nich chce. Hrubě popadli oba nezvané hosty a vyvlekli je z místnosti. Amora si ztěžka sedla ke stolu a hlavu si schovala v dlaních.

Loki byl její učitel. Už jako malá holka ho zbožňovala, sledovala ho všude, kam se jen pohnul, zanedbávala svůj vlastní život. Jednou se doslechla, že se princové na své výpravě dostali do problémů a nebylo jisté, že jsou stále naživu. Amora, ignorujíc svůj nízký věk a nedostatek zkušeností, se vydala na cestu do hodiny po tom, co se tu informaci dozvěděla. Tolikrát se kvůli němu vystavila nebezpečí. Dostala se k němu blízko, ale spíš než radost jí to přineslo jen hořká zklamání.

Byla krásná, věděla to o sobě, a uměla toho využít.

Měla to vyzkoušené, stačí se jen správně podívat, naklonit, zblízka pošeptat, letmo se dotknout. Zprvu byla přesvědčená o tom, že co princ pobral na inteligenci, lstivosti a talentu, to mu chybělo ve znalostech ohledně osobního života a jeho drobných radostí. Dbala tedy na to, aby její narážky byly zřetelnější. Jediné, čeho dosáhla, bylo to, že kvůli ní starší princ Asgardu občas vrazil do sloupu, když zakroutila boky a pohodila vlasy… ale ten její princ se ani neotočil. Jen jí podal další knížku, řekl, co má zlepšit a poslal ji domů.

Den co den jí lámal srdce. Thor na ní mohl oči nechat, a ona po čase snahy zahořkla. Prakticky přes noc se začala více věnovat korunnímu princi, a dávala si záležet, aby její občasný projev náklonnosti viděl i Loki. I k tomu byl ale slepý. Jen se pobaveně usmíval, když mu Thor vyprávěl o tom, jak je Amora úžasná.

Pak se kolem Lokiho začala motat další holka, ta otravná a nechutně roztomilá Sigyn. Vypadala jako panenka a měla otravný pisklavý hlásek.

Kdyby Amora tušila, že zrovna ona bude důvodem, proč je v téhle nehostinné a chladné zemi, byla by utekla už tehdy, a dobrovolně. Loki si tu maličkou oblíbil, mluvil s ní, procházeli se po zahradě. Přestože se jí na veřejnosti ani nedotkl, Amora si byla jistá, že v soukromí je to jinak. A jak jen může reagovat láskou napůl šílená čarodějka, tak Amora i reagovala.

Dala si záležet, aby její plán vypadal jako vzkaz, a aby ho mohl rozluštit jen jeden člověk. Lokimu stačil jediný pohled na dívčino mrtvé tělo, a okamžitě věděl, kdo je vrahem. To, co Amora nečekala, byla jeho reakce. Když Sigyn našel, nevypadal ani za mák překvapeně. Její tváře byly šedé, oči přivřené a hruď rozsápaná. Mladý princ ji tehdy skoro otcovským gestem pohladil po vlasech a zamířil do paláce. Do půl hodiny stála Amora před soudem. A pak začaly problémy. Byla vyhnána. Potom, o několik let později, ji král zase povolal, dal jí šanci se vykoupit.

Opět si byla jistá svým zdarem, a opět se zklamala. Thor jí už nevěnoval pozornost, měl oči jen pro tu otravnou smrtelnici, která až nebezpečně připomínala Sigyn. Vzhledem, mluvením, stupidními zájmy… 

Čarodějka neměla v povaze se poučovat z chyb; pokusila se jí zbavit a dotáhnout Thora zpátky na Asgard násilím. Ještě teď se jí dělala husí kůže, když si vzpomněla, co si vytrpěla v ten den, kdy na Jane zaútočila.

Byla vyhnána znovu a tentokrát bez dalších možností se vrátit. Elfové jí dali zabrat nejvíce, a zraněnou ji pohodili nazdařbůh do vesmíru. Když se probudila, byla jí hrozná zima. Matně si vzpomínala, jak ji Býleistr, vždycky příliš přátelský a důvěřivý, tiskl blíž k sobě a snažil se ji dostat závějemi do paláce. Bylo to ještě hloupé dítě, a zamilovalo se do ní stejně jako kdysi Thor. Její souhlas se svatbou byl jak provokací Helblindiho, tak její životní rezignací.

A pak se tady objeví znovu ten, kvůli kterému si tohle všechno vytrpěla, a po boku má nějakého hloupého smrtelníka. Bože, jak jen ty človíčky začínala nenávidět. Byla rozhodnutá se Tonyho zbavit v tu chvíli, co se ho Loki dotkl. Bylo to příliš důvěrné gesto, obzvlášť u Lokiho. U Thora by mávla rukou; vždycky měl trochu přehnané způsoby. Objímal na potkání a svého bratra z náruče skoro odmítal pustit.

Takže tohle je ten problém, napadlo ji. Netrefila se jen do Lokiho vkusu? Byla by se pro něj změnila.

Ten smrtelník se dalšího dne nedožije. A Loki… Loki ještě uvidí.

***

„Děkuju.“

„Huh?“ Tony prudce zvedl hlavou, přesvědčen, že se přeslechl. „Asi jsem špatně-…“

„Děkuju, že jsi mi uvěřil,“ upřesnil Loki vážným hlasem. Stark se zamračil.

„Asi se ti to nestává často, když za to musíš děkovat.“ Lokiho úsměv byl dostatečným potvrzením. Chvilku bylo ticho. „Co s námi bude?“ porušil ho Tony, odmítaje se vzdát slibného začátku rozhovoru.

„Popraví nás, asi,“ Loki pokrčil rameny a potlačil zívnutí. Pohodlněji se usadil a zlehka se usmál. Tony se na něj celou dobu díval. „Myslím to vážně,“ dodal bůh bezstarostně.

„Jiná možnost by nebyla?“ zeptal se Tony zvědavě, přičemž stihl užasnout nad pevností vlastního hlasu.

„Spousta.“

„Teleportace?“ zkusil Tony. „Vypadáš líp, možná bys už to zvládl.“

„Tahle cela mi to neumožňuje.“ Stark si povzdychl a hlavu si opřel o chladnou zeď. Tohle bylo pěkně v prdeli, a to na tolika úrovních, že už to ani k vzteku nebylo. Jistě by to byl popřel, kdyby se ho někdo ptal, ale Tony Stark měl právě neodolatelnou chuť se rozbrečet jako nervově labilní puberťačka. Místo dalších pokusů být pozitivně naladěn se rozhodl zkoumat svého spoluvězně.

Loki vypadal klidně. Možná až příliš klidně. Tony si už za tu společně strávenou dobu stihl uvědomit, že čím klidnější Loki byl, v o to horší situaci se nacházel. Jestli to tak opravdu bylo, měli to oba spočítané.

„To budeš poslední ksicht, kterej před smrtí uvidím?“ zeptal se. Loki se k němu otočil.

„Máš s tím nějaký problém, Starku?“ nadzvedl obočí, jako by nevěřil v negativní odpověď. A upřímně, Tony ji ani neměl v plánu. Zvrhle se uculil.

„Ale vůbec ne,“ ujistil ho.

***

„Co si myslíš, že tím získáš?“ Helblindi vedle bratra poklusával a snažil se ho alespoň zpomalit, když už ne zastavit. Býleistr rozhodně kráčel mezi celami a krále nebral na vědomí.

„Alespoň trochu času, když už nic jiného.“

„Fajn!“ zafuněl Helblindi vztekle. „Ale budu u toho.“

„Jistěže,“ přikývl mladší obr a rozešel se ještě rychleji.

***

Ani jednoho vězně nepřekvapilo, když jim do cely vtrhli dva obři. Tony byl příliš unavený na to, aby se lekl, a Loki žil pár tisíc let s Thorem, který si umínil, že jeho mladší bratr každé ráno zoufale potřebuje někoho, kdo by jej vyražením dveří vytrhl ze světa snů.

Býleistr nedbal na královské způsoby a bezostyšně se uvelebil v tureckém sedu těsně u Lokiho. Zblízka se mu podíval do očí, pak až s dětskou zvědavostí přejel prsty přes drobné runy na jeho tváři. Helblindi, znechucen chováním svého bratra, zůstal stát ve dveřích cely a šklebil se. Tony se vzmohl jen na střídmý údiv.

„Přejete si něco?“ zeptal se Loki kousavě, s princovou rukou stále na svém čele.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Býleistr zkoumavě.

„Loki.“

„Celé jméno.“

„Nemám žádné další jméno.“

„Takže nejen, že jsi zavraždil vlastního otce, ty ho za svého otce ani neuznáváš!“ vybuchl Helblindi. Tony, který k němu byl blíž než Loki, mu věnoval pohoršený pohled.

„Nemám otce,“ opakoval Loki paličatě.

„U všech Devíti, kdyby tohle slyšela matka, jednu by ti natáhla,“ potřásl Býleistr hlavou.

pokračování

předchozí

Share: