- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 3. kapitola ze 3: Přítulná opice
- vztah: Racek & Martin, Racek & Jindřichova matka, Martin/Jindřichova matka
- chlast, angst, přátelství, láska, rodina
- Jindřichova máma se jmenuje Anna. Je stejně stará jako Racek. Martin je o 9 let starší. Píšu Racka jako někoho, kdo byl šlechticem odjakživa, takže s nápadem loupeživého rytíře vůbec nepracuju.
- překlad In Vino Veritas (na AO3) do češtiny
Racek se svých přátel v poslední době straní. Ti pro to nemají pochopení. Co však mají, je víno. Martin s Annou se rozhodnou svého lenního pána násilím dotáhnout zpět do svých životů.
-----
Ráno je přivítalo přímo zvrhle; příliš brzy a příliš slunečně. Jindřich se cpal jablky a Martin ho s lokty na stole mlčky pozoroval.
Anna mu zašívala tu čapku. Nakonec totiž na tu jehlu zapomněl a čepici si nasadil, a nakonec málem způsobil, že mu žena bezmála umřela smíchy. Její drobnější prsty jako by mu chtěly ukázat, že je to práce pro mrňata, že stačí jen pár mrštných pohybů a je po problémech. On u toho trpěl jako pes. Takže ráno trávil tak, že napůl sledoval své dítě, jak se snaží zadávit jablečnou snídaní, a napůl svou ženu, která vzala jeho milovanou hučku na milost.
Potom, co Jindra přežil snídani a odběhl dolů do vesnice, se k němu Anna přitočila, aniž by vzhlédla od své práce. „Je to jako… jako by měl… v hlavě někoho strašně zlého. Kdo by mu říkal samé hnusné věci. O něm samém. A on mu věří každé slovo.“
Zamiloval se do ní ještě víc, když si všiml, že mluví podstatně měkčeji a tišeji než obvykle. Hlava mu třeštěla. A ona měla pravdu. Racek jim tak docela neřekl, co ho opravdu trápilo, ale nakonec si dokázali ledacos domyslet z toho, co mu uklouzlo. Ty zdánlivě nevážné sarkastické poznámky na jeho vlastní adresu, nikdy na ně, na kohokoli jiného. „Bohužel, to je prostě on,“ odfrkl si. „Máš takovej vkus.“
Anna se zazubila. „To teda mám.“ Pak vzhlédla od šití a mrkla na něj. Byl by kvůli ní šel do pekla a zase zpátky. „Já si jen… jen si občas uvědomím, jaké mám štěstí. A pak se podívám na něj a láme se mi srdce. Všechno jsem mu vzala. A on šel a přivedl mi anděla, který se o mě postaral. O nás. Mohl místo toho… já ani nevím.“ Věděla. Oba věděli.
„Jo, mohl ledacos,“ odpověděl Martin. „Ale nedovedu si představit, že bys ho dokázala dál milovat, kdyby tě dovedl do něčeho nutit.“ Racek měl to ráno ještě větší kocovinu než Martin, takže se odplížil do hradu společně se svítáním. Nejspíš trucovat.
„To je na tom všem to nejhorší. Doufala jsem, že ukáže své pravé já, že se rozzlobí, nebo se mnou nebude chtít mít nic společného. Nečekala jsem to, ale trochu jsem doufala. Bylo by to teď o něco snazší.“ Vlasy jí spadly do tváří a schovaly jí tvář.
„Já vím. Ale už bys ho neměla ráda.“ O tom to celé koneckonců bylo. Bylo by jednodušší zlomit srdce někoho, kdo by se ukázal být o tolik horším člověkem.
„Ty taky ne,“ odvětila Anna rychle, jako by ho chtěla trumfnout. Jako by to o sobě navzájem dávno nevěděli, že měli oba dva pro toho pitomce slabost. Pramínek vlasů si zastrčila za ucho, než se vrátila k šitíčku. Martin na její slova nereagoval, jen ji dál sledoval při práci, jako by se celý proces snažil uložit do paměti. Schválně zpomalila a pro sebe se usmála.
Chtěla svou lásku projevovat okatě a nahlas, chtěla rozmazlovat svoje dítě, chtěla se nahlas smát a drbat se svými sousedkami. Ničeho z toho by se jako pánova žena nedočkala, i kdyby jí nakonec bylo umožněno se jí stát.
Před pěti lety Racek plánoval, že spolu utečou a zkusí štěstí jinde. V patnácti letech, stále pod záštitou svého přísného a výbušného otce, vyděšený z představy, že by Annu vystavil výsměchu a potupě, že by on sám skončil v klášteře, že by jejich nenarozené dítě utrpělo kvůli jejich zbrklosti. (Respektive jeho zbrklosti. Tak to aspoň řekl.)
Ale Anna tomu musela zabránit, dokud to šlo, dokud oba neudělali ještě něco zbrklejšího. Racka měla ráda; byl k ní pozorný a galantní, milovala jeho smysl pro humor. Mile ji překvapil, že se k ní neotočil znechuceně zády, když mu řekla o dítěti, které nosí pod srdcem. V tu chvíli doufala, že přesně to udělá. Byl by jí ulehčil její odmítnutí. Viděla, jak ho svými slovy zranila. Nečekala ani ve snu, že bude připravený kvůli ní všechno zahodit.
Ale ona slýchala vyprávět ženy z vesnice o strastech očekávání dítěte; jak mizerně jim bylo, když v nich dítě rostlo, jak se nemohly dočkat, až bude po všem a to mrně bude připravené na svět. Jak jim bylo zle, jak byly unavené, jak některé nemohly ze samé slabosti ani stát na nohou, jak se jim celé tělo proměnilo v obrovskou skálu. Slyšela ženy křičet při porodu, viděla je i umírat. Bála se toho a nechtěla tuhle etapu života strávit na útěku. Teď už nemohla myslet jen na mladou a bezstarostnou lásku, na příslib budoucího štěstí. Byla by na cestách a byly by časy, kdy by mrzla a hladověla, a ona odmítala do takové bídy přivést dítě.
Ten den to celé přestalo být jenom o nich. A Racek - Bůh mu žehnej - to chápal. Viděla, že mu ublížila, že ho zradila, ale také že to rozhodnutí respektoval, a že s ní snad v hloubi srdce souhlasil. Snažila se tehdy mluvit klidně a pevně, využila veškerých diplomatických dovedností, které měla, i když jen mizivé. Věděla, že na to Racek bude slyšet lépe než na emoční výlevy, že tak snáz procitne a přes pošlapané sny lépe uvidí praktické výhody.
Políbil ji tehdy na čelo a řekl, že na ně bude vždycky dohlížet (na ně), a pak jí klidně a rozvážně sdělil, že jestli bude někdy s něčím potřebovat pomoc, vždycky tady pro ni bude.
Přijala tu nabídku vděčně, ale se silnými pochybami, protože si byla téměř jistá, že si najde jinou ženu a bude s ní mít vlastní rodinu, a tím pádem i docela jiné starosti. Bylo nevyhnutelné, že na ni dřív nebo později zapomene. Nezapomněl.
„Jsem ráda, že jsem ho zase viděla se usmívat. Děkuju, že jsi ho sem dotáhl,“ řekla nakonec.
„Bránil se fest. Ale myslím, že to potřeboval. I když to vlastně my všichni,” odpověděl Martin. Bylo těžké najít pro ně způsob, jak dát svému pánovi najevo míru skutečné náklonnosti, kterou k němu chovali. Jak mu ukázat, že byl důležitou součástí jejich života. Martin Rackovi nemohl tak docela zazlívat, že se od nich odstřihl. Nejspíš chtěl vytvořit iluzi, že má všechno pod kontrolou, že to celé byl jeho nápad. Jakmile pojal podezření, že se mu to vymknulo, že se oni vzdalují jemu, že on nemá na celou věc žádný dopad, udělal další krok dál proto, aby ukázal, že tomu tak nebylo. Musel to dokázat alespoň sám sobě.
„Ty jsi vážně anděl,“ trvala na svém Anna.
Vzal její tvář do dlaně a usmál se na ni. „Pěkně starý a vrzavý anděl,“ řekl měkce. Zašitou čepici odloženou v klíně, Anna se k němu otočila a rty mu přitiskla na bolavé klouby.
„Taky bych tě ani jinak nechtěla,“ zašeptala. Nikdy nezažila doby, kdy ty ruce, které teď líbala, konaly jen samé násilí. Viděla je usazovat potyčky v hospodě, ale nikdy se skutečnou zlobou a krutostí. Martin nikdy nikomu neublížil, co ho znala. Ať už si o lidech, kteří je někdy obklopovali, myslel cokoli. Věděla, že bývaly časy, kdy ty ruce, které teď objímaly ji i jejího syna, působily bolest. Ale teď byl Martin u nich a dělal vše pro to, aby se měli dobře, a na tom jediném záleželo. „Doufám, že jsme mu nepřitížili,“ dodala ustaraně.
Martina už to napadlo. Racek byl inteligentní a bystrý člověk, od přírody stejně jako z učení. Ale taky to uměl být neuvěřitelný pitomec. Jako by se jeho vlastní hlava rozhodla nenávidět svého majitele, a dělala co mohla, aby mu ublížila. Takže bylo možné, že se Racek vzbudí a celý jejich večer si přeloží jako výsměch, jako připomínku toho, co neměl. S tím nemohli nic dělat, tak on prostě fungoval. Ale Martin se mohl alespoň ujistit, že si to nebude myslet příliš dlouho. Vždycky mu mohl vrazit do hradu a vymlátit to z něj. „Jakmile si na něm něčeho všimneš, tak mi řekni.“ Světnice ztichla a on se stále díval na svou ženu, a na to, jak se jí zničehonic rozšířily oči pobavením.
„Úplně jsem zapomněla, jak je přítulný, když se napije,” rozesmála se. Musel se k ní přidat.
Neměli v plánu nechat Racka z dosahu tak dlouho, aby na to ještě někdy zapomněli.
-----
xxx
Žádné komentáře:
Okomentovat