- fandom: THOR
- 4. kapitola
- cca 2500 slov
- předchozí kapitola & celá série
- KONEC
AU: Loki je korunní princ Jotunheimu, Thor je pořád stejný, královské rodiny by si měly pořídit terapeuta, a první film se odehrává po svém.
-----
Nikdy se svého otce nebál. Vždy se vzdorovitě rovnal a vystrkoval bradu a odsekával a pichlavě útočil, přímo nebo ze zálohy, a užíval si každý moment. A věděl, že Laufey tyhle souboje miloval stejně tolik jako on, i když se šklebil a vyhrožoval.
A teď, jak se nad ním tyčil, rudé oči žhavé a zrazené, Loki se cítil malý, docela maličký, jako ještě nikdy předtím. I kdyby byl tak vysoký, jako by být správně měl, věděl, že by mu to nepomohlo.
Nad hlavami jim zadunělo. Laufey sebou trhl a ohlédl se. Pro Lokiho to byla málem poslední kapka. Otočil se zpátky ke královně. Aniž by se jí podíval do očí, poklekl, Gungnir v napřažených rukách, jak jí ho zdvihl až k pasu.
„Podívej se na mě,“ vyzvala ho.
„Má paní,“ vyhrkl, „… královno. Nikdy jsem…“ zalkl se. Musel si pospíšit. „Tohle nebyl… nic z mého dětství tady nebyla lež. Nikdy bych… chtěl jsem, aby naše země…“ Nešlo to. Copak tohle se dalo vysvětlit jednou větou? Thor se jistě blížil rychlostí blesku a Laufey byl v jedné a té samé místnosti s bezvědomým a zranitelným Odinem. Něco takového Thor nesměl spatřit.
Frigga si hůl převzala. Prsty se ho lehce dotkla. „Já vím,“ šeptla tichounce a měkce, v očích slzy. Jejich pohledy se konečně setkaly. „Já vím, Loki,“ usmála se na něj smutně, provinile. „Jsi dítě dvou národů, a ani jeden z nich si tě nezaslouží.“
V momentě, kdy už necítil váhu Gungniru, se rychle postavil na nohy a střelil pohledem po otci, který na něj nevěřícně zíral. Navzdory všemu, co dosud viděl a slyšel, si Laufey dovolil docela malý náznak naděje. Nakonec se ten pitomeček rozhodl správně. Ještě nebylo pozdě. Možná je Thor ani nepotká, pokud se okamžitě seberou a zmizí z této planety. Možná se z toho oba dostanou živí. Natáhl k němu ruku.
Loki zavřel oči, odvrátil se, a zmizel.
***
Setkali se uprostřed mostu, kolem nich nic než nekonečný vesmír. Most jim pod nohama výsměšně hrál všemi barvami. Kolem Thora se vznášela bouřková aura, kterou občas protkal záblesk světla. Oči mu zářily nepřirozeně modře. Na Lokiho se usmál tak, jako se vždy usmíval jen na ty nejhorší nepřátele. „Heimdall mi řekl, že se skrýváš před naším zrakem,“ prohlásil dutě. „Že si hraješ na mého bratra. Ukaž se, ty zbabělče. Chci vědět, jak vypadá ten, kdo mi všechno vzal.“
Zněl jako král.
Loki ho poslechl. Tušil, věděl, předpokládal, a dokonce by si i nalhával, že na to byl připraven, ale stejně cítil, jak se mu láme srdce při pohledu na znechucení, které se Thorovi přehnalo přes tvář. Thor potěžkal Mjolnir. Loki se na ten pohled hořce usmál. Takže teď už ho byl Thor hoden? Hladověl Mjolnir po jotunské krvi stejně jako všichni Asgarďané?
Thorovi se z hrdla vydralo zavrčení, které by mohlo soupeřit i s dospělým a vzteklým Bilgesnipem. „Co jsi mu udělal?“ procedil. „Kde je?“ Loki se zamračil. Kde byl kdo? Heimdall se už ze svého malého ledového zajetí vysvobodil a evidentně se činil, aby proti Lokimu Thora poštval. Myslel tedy krále? Najednou byl Thor přímo u něj, a rozmáchl se. Loki se nestačil obrnit, jen částečně uhnout plnému zásahu. Dopadl na bok a vyhekl bolestí. Thor nikdy nepatřil k těm nejrychlejším. Teď však jako by mu sílu propůjčila samotná příroda, jako by mu ukázala, jak se hýbat jako blesk. „Zabil jsi ho?“ zeptal se Thor zdánlivě klidně.
„Ne,“ vyhrkl Loki. Zrovna se postavil vlastnímu otci a riskoval všechno, co měl, aby Odina ochránil, tahle otázka nebyla na místě. „Ne, nikdy bych…“ Odvalil se z dosahu. Tam, kde mu ještě před chvílí tlouklo srdce, byl teď duhový kráter. „Přísahám na všechny–“
„Přísaháš!“ zařval Thor a rozmáchl se znovu. „Ty přísaháš! Jak dlouho si hraješ na mého bratra? Jak dlouho je pryč?“ Zbláznil se? Loki přestal uhýbat. Mjolnir narazil do namodralého oblaku, který se zformoval přímo před jeho hrudí. Hmota kladivo uvěznila a vtáhla ho do sebe jako pohyblivý písek. „Přestaň ho napodobovat, ty zrůdo,“ vztekal se Thor dál. Nedbaje své pověstné zbraně, vrhl se na Lokiho holými pěstmi.
„Nikoho nenapodobuju,“ utrhl se na něj Loki. Schytal další ránu do zubů, než se mu povedlo jejich pozice prohodit. Thor byl na zádech a Loki na něm. „Tohle jsem já, ty idiote,“ zavrčel. Na původní kajícnost docela zapomněl. Thor ho odkopl a vrhl se po něm znovu jako v horečkách, vůbec ho neposlouchal, v očích se mu divoce blýskalo.
„Co jiného bych od Jotuna mohl čekat. Od bezcitné nestvůry, která netuší, co to je mít bratra, milovat ho. Jak je jednoduché pro tebe něco takového jen tak zničit!“ Pěstí narazil do mostu, ale ani nesykl bolestí. Musel si rozdrtit klouby v ruce. Nepřestával kolem sebe mlátit.
„Já na rozdíl od tebe–“ vyhekl Loki a dýku mu vrazil do ramena, „–bratry mám!“
Thor se štěkavě rozesmál. Celý se třásl. „Ještě vysmívat se mi budeš! Za tohle zaplatíš. Za Baldra zaplatíš ty i celá tvoje země. Zaplatíte všichni. Všechny vás zničím.“ Dýku si vytrhl z ramene a sevřel ji v pěsti.
„Já jsem Baldr, ty osle!“ Loki ho praštil hranou dlaně do spánku, ale moc si nepomohl. Konečně mu začalo docházet, jaká byla situace. Ztracená, příšerná, horší než nejhorší noční můra, ano. Ale taky už dávala trochu smysl. Thor si myslel, že Baldr byl po smrti. Že to byl někdo docela jiný než ten, koho se právě snažil umlátit k smrti.
Navzdory všem nenávistným řečem… a snad byl Loki zoufalý, když se natahoval po tom nejtenčím stéble, ale… pokud by Thorovi dokázal, že Baldr byl celou dobu skutečný, že to byl Jotun, koho královská rodina dokázala přijmout do rodiny, že jediným problémem byly jejich předsudky, že mohli žít jako spojenci, jako přátelé… možná… „Já jsem tvůj bratr, já jsem byl Baldr celou dobu–“ Krk mu sevřely hrubé prsty a přitlačily přímo na hrtan.
„Pak už odmala si na něj hraješ? Snad to raději ani nechci vědět,“ procedil Thor skrz zuby.
„Na nic si nehraju. Tohle,“ Loki ho popadl za zápěstí a stiskl ho pevně v dlani v chabé náhražce jejich bratrského pozdravu, jejich důkazu přátelství, a naléhavě se k němu naklonil blíž, přestože tlak na jeho krku o to zesílil, „tohle bylo všechno skutečné—“ nedomluvil, když mu pěst bezmála rozdrtila hrdlo. Rozkašlal se a Thor jej od sebe bez větší námahy odkopl.
***
„Jak dlouho jste to věděla?“ zeptal se Laufey po chvíli ticha. Stál uprostřed místnosti jako nějaký školák, nevěděl, co s rukama, zatímco královna si šla důstojně sednout k posteli svého manžela, aniž by si ze své podivné společnosti dělala starosti. Vzhlédla k němu s očima plnýma bolesti.
„Neměla jsem na něj tak tlačit,“ odvětila bez souvislosti. Pak potřásla hlavou, jako by sama pro sebe uznala, že není na místě být tak lakonická. „Věděla jsem, že nás přišel navštívit princ Loki, když jsem ho poprvé uviděla. Zezačátku jsem si ho držela blízko u sebe, abych se ujistila, že na něj nikdo nepřijde a neublíží mu. A pak, když povyrostl, viděla jsem, že nemá žádné zlé úmysly. Že jste ho, králi, neposlal dělat neplechu,“ vysvětlila, rty se jí zkřivily jakýmsi potměšilým úsměvem, který na její tvář vůbec nepasoval. „Malé zvědavé děcko.“ Hlas jí znovu zjihl. „A i kdyby trochu škodolibé, přece se zlatým srdcem a hlavou v oblacích, s velkými plány a vírou v lepší budoucnost.“
„Takže jste se rozhodli ho proti mně poštvat, hm?“ nadhodil Laufey tiše. „Když pomyslím, že jsem se tak soustředil na toho starého blázna… ve snu mě nenapadlo, že vy budete ta nebezpečná.“
„Křivdíte mi,“ odvětila Frigga lehce. „Po několika letech začalo být zjevné, co si dal Loki za úkol.“ Pohlédla na tvář svého manžela, pak na Jotuna před sebou. „Sjednotit nás. A my,“ pokračovala, a dlaň položila na Odinovu nehybnou ruku, „se shodli, že ho necháme dělat, co uzná za vhodné. Byli jsme zvědaví. Čekali jsme na konečný krok. Ten ale přišel dřív, než jsme předpokládali. Loki mého syna podrobil zkoušce, ve které Thor neobstál. Já měla v plánu totéž s Lokim. V den Thorovy korunovace měl dostat čestný titul dvorního rádce. Měl by přístup do zbrojnice a do pokladnice. Byl by po Thorovi nejdůležitějším mužem Asgardu.“
Laufey celý ztuhl. Nemusel se ptát. Frigga pokračovala. „Můj manžel ho podezíral, že chce pro svou rodnou zemi získat zpět Truhlici prastarých zim.“
Musel párkrát polknout, než se odvážil promluvit. „Chtěl?“ Tohle nebylo žádné delikátní vyjednávání. Odhodil masku a ani se nepokusil o postavení zábran. Nebyly tady dvě nepřátelské strany, nebyl tady zbídačený král ani hrdá královna, byl tady zoufalý otec a provinilá matka. „Tak chtěl?“
„Nevíme,“ pokrčila rameny. „Protože nikdy nedostal šanci. Ale tím, že přivedl své lidi, nám jasně dokázal, o co mu jde. V mé zkoušce toho dne obstál, i když po svém. Léta jsem se snažila svému muži domluvit, že Thor není na vládnutí připravený. Tohle mu,“ lehce se usmála, i kdyby smutně, „takříkajíc otevřelo oči. Rád přehlížel Thorovy chyby, protože věděl, že kdyby je vytkl, musel by pak čelit těm svým. Loki nás předběhl a udělal nám čáru přes rozpočet.“
„Jo,“ hlesl Laufey. „To je jeho oblíbená kratochvíle,“ pravil jako ve snách. Nereagoval, když se Heimdall objevil ve dveřích, v rukou artefakt, který neviděl celá staletí.
„Odin Všeotec slíbil, že pokud budou Lokiho úmysly takové, jaké se zdály být mně, navrátí mu Truhlici,“ dodala královna tiše, oči stále upřené na manželovu unavenou tvář. Neřekla to tak, jak by od ní Laufey čekal. Jako by jim Odin snad dělal nějakou laskavost. Jako by tu Truhlici v první řadě měl mít vůbec u sebe. Možná si Laufey dovedl představit, proč byl Loki tak naivní, proč si to tady tak zamiloval. Nebyli všichni jako Odin. Možná tady bylo více takových, jako byla Frigga.
Nemohl z té Truhlice spustit oči.
Ale nakonec spustil, když sebou Heimdall cukl a ohlédl se směremk Bifrostu. Přes tvář se mu mihl stín lítosti, a Laufey se na nic neohlížel; vystřelil z paláce jako blesk.
***
„Baldre,“ vydechl Thor najednou, když mu z očí konečně zmizely blesky, když se z nich začaly řinout slzy. „Celou tu dobu jsi…“ hlesl, a Lokimu do tváře dopadlo pár jeho slz. Visel nad propastí a od jisté smrti ho dělil jen okamžik, záblesk nepříčetného vzteku, který se mohl co nevidět vrátit.
Ale Thor ho držel dál a nepouštěl, a v jeho tváři nebylo nic z bouře, která Lokiho svrhla z mostu. „Bohové, kdybych věděl, že… nikdy bych tolik… nedovolil bych si…“ blekotal zmateně. Byl stejně vyčerpaný jako Loki, ne-li ještě víc. Sám pomalu sklouzával za Lokim, a pokud ho nepustí, spadnou brzy oba.
Ale na tyhle srdceryvné výlevy bylo pozdě. Lokimu v hrudi bublal vztek, a on kdyby mohl, byl by Thora strhl k sobě dolů. Visel tam v nicotě jako hadrová panenka, docela bezmocně, na milost a nemilost jednoho cholerického blázna. „Co, ono to najednou něco mění?“ slyšel se, jak říká, hlas chladný a kousavý, jako by ho jeho pozice nechávala důstojně klidným. „Kdybys to věděl tehdy, tak co?“ utrhl se. Ne dost na to, aby se pustil doslova. Prsty pevně svíral Thorovo zápěstí, cítil, jak v něm divoce tepe. „Byl bys mě zabil už jako dítě,“ zasyčel.
Všechno se na něj svalilo naráz. Thor se možná uklidnil dost na to, aby ho nechtěl zabít. Ale to nestačilo. Loki si to zhnusení v jeho tváři nevymyslel. Co pak, až se uklidní rozbouřená krev, až se Odin probudí, až bude Thor králem a vzpomene si na všechny lži, které mu Loki za celá staletí navykládal? Místo květin a života svému domovu přinese zkázu. Snad si vážně nemyslel, že by tohle mohlo fungovat, že by dokázal změnit názory, které se utvářely celou věčnost? Neměl šanci.
Thor polkl další slzy, a vůbec nereagoval na to, že začal sklouzávat za Lokim. Jen vyčerpaně zavřel oči.
***
Laufey už poslední dva metry proletěl vzduchem. Udělal dobře. Dopadl na břicho a natáhl ruce zrovna v momentě, kdy korunní princ Asgardu klouzal z mostu dolů. Pravačkou ho zachytil za levou nohu. Byl by ho nejradši skopl dolů, kdyby Thor nebyl tím jediným, co drželo Lokiho naživu. Levačkou mezitím šátral kolem sebe, dokud se mu do prstů nedostalo zkrvavené kopí. Takhle je neměl šanci vytáhnout. Loki očividně klouzal, Thor slábl. Ale s tím kopím…
Pomalu ho sunul dolů k Thorovi. Nechtěl promluvit, aby se princ nevyděsil zrůdy z nočních můr a Lokiho omylem nepustil. Proč…
Proč ho vůbec pořád ještě držel?
„Pusť mě, ty nemehlo,“ uslyšel Lokiho, a málem se rozkřičel hrůzou. Thor se mu skoro vysmekl, jak se Loki vzepjal a celým živým provazem nebezpečně prudce trhnul. Thor zavyl bolestí, když se mu hrana mostu opřela do holeně. Bylo otázkou vteřin, než se mu začnou lámat kosti. Laufey držel dál, ale svezl se až k hraně. Využil toho ve svůj prospěch a pohlédl dolů. Přes červený plášť Thora spatřil tvář svého nejstaršího syna. Kopí sunul přes okraj dolů, a Thor ho volnou rukou slepě popadl. Loki mu začínal sklouzávat.
„Dokázal bych to, otče,“ zaskučel Loki, vzteklé slzy mu kanuly po tvářích. „Dokázal bych ti, že naše národy je možné sjednotit,“ vykřikl znovu, a Laufey, ani nevěděl proč, najednou litoval, že jim to kopí dával. Nebyla to myšlenka s hlavou ani patou. Loki se teď mohl držet lépe, a stejně tak Thor. Mohli si rozložit síly. Thor se ohlédl, a Laufey musel uznat, že v princových očích nezahlédl ani stín překvapení. Možná to bylo dobře. Thor teď musel vědět, že pokud Lokiho pustí, Laufey se nebude pokoušet ho zachránit. Nemusel nic z toho říkat nahlas. V zádech mu zapraskalo, jak je oba začal pomalu táhnout nahoru. „Všechno je to ztracené,“ zaslechl najednou zdola, tichounce, jaksi vzdáleně, dutě. „Všechno to bylo k ničemu.“
Srdce mu málem proskočilo hrudí. Na pár nekonečných vteřin se nedovedl ani nadechnout, nedokázal zformovat žádnou z těch myšlenek, které se mu honily hlavou. „Ne,“ vydral ze sebe nakonec, ztěžka, přidušeně, a Loki z něj nespouštěl oči. „Ne, Loki,“ zkusil znovu. Nedělej to. V odpověď mu přišel jen jakýsi pokřivený úšklebek, ten tvrdohlavý pohled, ze kterého Laufey lezl po zdech od doby, co se mu to děcko batolilo u trůnu a tahalo ho za nohavice. Věděl, co se stane, věděl to ještě dřív, než se to skutečně stalo.
Nemohl ani křičet. Nemohl se nadechnout. Nemohl vůbec nic, než viset a držet syna svého úhlavního nepřítele, a sledovat přitom toho svého řítit se do nicoty, na jeho bledé tváři jen zlomený úšklebek a jeho oči duté. V uších mu zalehlo z Thorova srdceryvného výkřiku.
„Ne,“ hlesl, když mu Loki zmizel z dohledu.
***
Ani si pořádně neuvědomil, že byli najednou oba dva zpátky na mostě, že Thor vedle něj křičel, bušil pěstmi do Bifrostu, až se jim oběma rozdunělo v hlavě. Zněl tak, jako se Laufey cítil. Alespoň jeden z nich dokázal dát průchod tomu, co se v něm dělo.
Nebylo to žádné vítězství, když se objevil ve své zemi, v náruči Truhlici prastarých zim.
Fárbauti stačil jediný pohled. Bezhlesně se zhroutila do sněhu. Jeho muži sklopili hlavy. Nikdo se mu nepodíval do očí, ani strážce Bifrostu, který se právě otáčel k odchodu, duhový most za jeho zády stále aktivní.
„Heimdalle,“ hlesl Laufey. Ani nevěděl, jak by to měl říct. Jak požádat. Jak žadonit. Ale byl připraven se o to pokusit.
„Budu hledat,“ slíbil Heimdall stejně tiše. „Nepřestanu se dívat, dokud ho nenajdu.“
Byla to pramalá útěcha, ale Laufey vděčně přikývl. Bude čekat.
xxx
Žádné komentáře:
Okomentovat