Za trest, 9. kapitola

Hezké narozeniny, otče. Hezké výročí druhého narození, Ali. Zvládli jsme to zase další rok, Květoslave. 

• fandom: NARUTO
• 9. kapitola
• cca 3000 slov
• slash: NE
• postavy: Sasori, Kankurou, Temari, Gaara, Chiyo, Ebizou, Kakashi, Gai, Sakura, Naruto, Sasuke, Třetí Kazekage
• vztah: Sasori & Temari & Gaara & Kankurou, Sasori & Chiyo, Sasori & Třetí Kazekage, Sasori & Kakashi & Gai
• drama, humor, přátelství

Písečná vesnice není normální a Sasori toho je důkazem. Všechno je v ní špatně, od systému rozdělování misí přes výuku mediků po naprosté základy jejich filozofie. Ale to, že má Sasori výhrady k výchově nové generace, hned přece neznamená, že musí vyfasovat svůj vlastní tým geninů. 

----- 

Gaara původně nechápal, proč ho otec drží zavřeného. Věděl samozřejmě, že jejich mistra nemá zrovna v oblibě, a tedy by ho nemusel postrádat, kdyby se Shukaku postaral o to, aby Sasori zmizel. Takže když konečně prorazil zeď, vrhl se do města s úmyslem vraždit.

Zvláštní bylo, že si byl protentokrát plně vědom Shukakova plánu. Protentokrát to byl i jeho plán. Běželi spolu a bažili po krvi dalšího zrádce. 

Nepřišlo mu divné, že kolem něj nikdo nekřičí, nebo že kolem něj dokonce vůbec nikdo není, ať už shinobi nebo civilisté. 

A nevěděl ani, jestli se zarazil on, anebo Shukaku. Věděl jen, že v příštím okamžiku stál zase na svých vlastních nohou a po démonovi nebylo ani stopy. Jako by ta obluda samým šokem oněměla, jako by leknutím stáhla ocas a zmizela pryč. Po vzteku nebylo ani památky.

„Sensei,“ hlesl Gaara nevěřícně. Už dobrých pár minut pozoroval, co se dělo, a nevěřil vlastním očím. Chiyo si ho všimla už v momentě, co se objevil, stále v podobě Shukaka, stále vrčící a vzteklý. Ale neudělala vůbec nic. Jen si povzdychla, nešťastná a unavená, a nepouštěla svého vnuka, dospělého a nezdolného, cynického a bezcitného – toho samého, který teď seděl v písku na patách, kolem něj kapky krve, v očích prázdný výraz a na tvářích slzy.

A Gaara byl najednou zase Gaarou, dřív, než si vůbec uvědomil, co to slyší, co to vidí. Až se mu z té náhlé přeměny zamotala hlava. Mistr loutkář tam klečel v písku a – plakal? „Pryč,“ opakoval Sasori, čím dál tišeji, čím dál rezignovaněji. Možná emoce pouštěl postupně ven pomocí slz, ale nebyl si toho skoro vědom. Hlas měl dutý a bezvýrazný, tvář zrovna tak. „Vzali mi je všechny. Ranmaru – pryč. Ty zatracený děcka – pryč.“

Vzali? 

Gaara jen otevřel pusu. Pak ji zase zavřel. Shukaku stál kdesi v pozadí jeho mysli, jako by to ani nebyl on. Jako by poprvé v životě respektoval moment, kdy ho skutečně není třeba. Moment, do kterého vtrhl, byl příliš zranitelný i na něj.

„Děcka pořád máš,“ řekla Chiyo a na Gaaru se přes Sasoriho hlavu povzbudivě usmála. On se pokusil o totéž, ale cítil, že ho rty moc nechtějí poslouchat. Srdce mu tlouklo klidně. Ani si nestihl uvědomit, že to bylo vůbec poprvé, co si byl plně vědom jak proměny v démona, tak proměny v člověka. 

„Myslí si, že jsem se jich zřekl. A možná bych fakt měl, pro dobro nás všech,“ dodal Sasori temně. „Měl jsem tu blbou čelenku přeškrtnout už dávno.“

On je pořád chtěl. Gaaru neviděl. Nemohl mu lhát. Nevěděl, že ho Gaara slyší. Jejich zapšklý sensei se jich nechtěl zbavit. Otec mu tam dole říkal, že… ale to bylo jedno. Otec uměl dobře lhát. Mistr loutkář lhaní nesnášel. Nesnášel ho ještě víc než Gaara samotný. Sasori by mu do očí řekl, že ho už nechce vidět, kdyby to tak bylo. Ne? Dokud loutkář hulákal a všechny je proklínal, dokud jim sice řekl, ať mu všichni tři zmizí z očí, ale hned si pro ně zase přišel a za límce je dotáhl na trénink, Gaara cítil, že to není skutečné. Že to, že je nemůže vystát, nemůže být pravda. Protože dokud Sasori hulákal, tak nic nemyslel opravdu vážně. Tohle – tohle, čemu tady zrovna Gaara přihlížel – tohle bylo skutečné. Takhle loutkář opravdu cítil. Mrazivě, potichu, hluboce.

Slíbil si, že jakékoli další pomluvy si bude u mistra raději ověřovat. Sasori přece nebyl ten typ, co by dělal něco někomu za zády. Kdyby se jich chtěl zbavit, tak si je posadí před sebe a všem jim do očí řekne, že má jejich neschopnosti po krk a ode dneška jsou na to sami. Nešel by k Třetímu, nešel by za jejich otcem – za tím by přece nikdy… Gaara se chtěl najednou smát, i když ho v očích taky štípaly slzy. Protože i kdyby se jich chtěl Sasori zbavit, tak by to přece neudělal takhle.

Shukaku cosi zabručel. Nesouhlasně, zmateně. (Všichni vždycky zradí, všichni tě nenávidí, jsi na to sám od chvíle, co jsi zabil vlastní matku. Jsi sám a vždycky budeš. Jediný, kdo tě kdy bude moci milovat, budeš jenom ty sám.)

Ticho, opáčil mu Gaara v myšlenkách, nebývale rozhodný. Měl by se otočit a odejít, dělat, že tohle nikdy neviděl. Ale táhlo ho to dopředu. Kdokoli jiný by se odsud klidil, rozpačitý z emocí, které nikdy předtím u Sasoriho neviděl. Kde by si lidé pomysleli, že takový člověk ztratí veškerý respekt, u Gaary si ho o to víc posílil.

Je skutečný, tluče mu tam někde pod tou slupkou srdce, jenom ho schovává – stejně jako Gaara.

Schovává, protože musí, jinak by se z toho zbláznil – stejně jako Gaara.

Udělal pár malých krůčků. Pak pár o něco větších. A zvětšoval je dál, dokud nebyl na dosah. Chiyo ho celou dobu s úsměvem pozorovala, mlčky ho nabádala, aby to nevzdával. Rozdováděné jiskřičky v jejích očích slibovaly, že Sasoriho klidně i zalehne, kdyby se chtěl dát před studentem na útěk.

„Mistře,“ řekl Gaara znovu, tentokrát o něco hlasitěji. Sasori sebou trhl, jako by do něj někdo pustil proud. Pak se prudce otočil na druhou stranu a rukávy si zuřivě třel tvář. Zkusmo si odkašlal. 

„Co je,“ zahučel, ale stále se neotočil. Byl k smíchu. Byl opravdu k smíchu. 

Gaara byl k smrti vyčerpaný z posledních dvou dnů. Zuřil a křičel a trhal a ničil. Srdce mu pukalo a on se zapřísahal, že už nikdy nechce nikoho vidět. Jako by mu Yashamaru nestačil. Pak mu přišel otec oznámit, že Sasori se jich všech zříká. Že je mu z Gaary zle, že už ho má po krk. A Gaara už se nikdy nechtěl proměnit zpátky v člověka, protože nikdy člověkem nebyl, a už nikdy nechtěl cítit, protože jako monstrum cítit nikdy ani nemohl. On necítil. Jen sledoval, jak Temari dělá pěstí díru do zdi, jak u toho slibuje pomstu, sledoval, jak se Kankurou hroutí sám do sebe a nešťastně si prohlíží svoje ruce, jako by svou nešikovností celé tohle způsobily.

„Já vím, že brečíte, mistře,“ řekl Gaara beze studu. Činilo mu to zvláštní potěšení. Jejich sensei byl jako žula – neoblomný, tvrdohlavý, ale taky byl ostrý jako břitva, zdánlivě bez výčitek, bez zrnka laskavosti. Proto všichni tři hned věřili tomu, že by o nich smýšlel dost špatně na to, aby se jich pak zřekl. Gaara ho původně právě kvůli té drsné slupce začal respektovat. A teď, když ho viděl na dně, cítil ještě cosi jiného, cosi, co si ještě před chvílí zakazoval. 

„Spratku nevycválaný, co si to vůbec dovoluješ,“ zabručel Sasori, hlavu stále otočenou do strany. Tak si ho Gaara obešel a naklonil se k němu, až se málem dotýkali nosy. „Jedna mi nadává do hyen a jeden mě obviňuje, že–“ pokračoval loutkář, smrtelně dotčen tolika neuctivými gesty.

„Vy jste se nás nezřekl, že ne?“ šeptl Gaara. Srdce mu v hrudi třepotalo jako ptáček v kleci. Chtěl to slyšet. Nechtěl. Potřeboval. Musel. Sasori už se nenamáhal otáčet hlavu a hrát si na tvrďáka. Podíval se Gaarovi pevně do očí. 

„Copak můžu? Ještě neumíte ani to kulový. Já s vámi zestárnu,“ zamrmlal loutkář, zcela očividně zdrcený z toho, v jaké situace se nechal nachytat. A Gaara věděl, že možná dělá blbost, zas a znovu, nepoučitelný naivní klouček, který dostával akorát rány. Ale nemohl tomu pomoct. Shukaku si znechuceně odfrkl, ale Gaarovo srdce jako by otevřelo brány, jen na kousíček, sotva by myška proklouzla. Ale ta škvírka tam zase byla, přesně ta, kterou si myslel, že Yashamaru nadosmrti zabarikádoval. 

Tak udělal něco, co už dlouho neudělal, a tam, kde před chvílí stála Chiyo, si stoupl on. Využil toho, že je sensei stále na kolenou, a objal ho kolem ramen. A když ucítil teplo z doteku, který si tak dlouho odpíral, začaly se mu do očí drát slzy úlevy a štěstí. Jaké to bylo, když ho objímalo něco jiného než jeho vlastní písek? 

Jaké to bylo, vidět vlastního učitele, jak padá do té samé pasti jako Gaara samotný? Záleželo mu na lidech. Tak trochu divně, a ne zrovna na všech, ale záleželo. Pokud mu otec lhal, možná – možná lhal i o jiných věcech? Možná.

Ale proč by lhal o mámě? Tu měl přece rád. U Sasoriho se to dalo pochopit; nemohl ho vystát. Ale kdyby přece jen – ne. Raději na to nemyslet. 

***

Chaos na sebe nenechal dlouho čekat.

„Taková odporná podpásovka,“ zhodnotila nově nastalou situaci Aika – taková neoficiální zapisovatelka i svolavatelka – při večerním zasedání rady starších. „Co na to říká náš jediný svědek?“ zeptala se a unaveně si protřela oči. Večer se scházeli jen, když to bylo hodně nutné. A tohle bylo popravdě extrémně nutné. Celý den hlídala pravnoučata. A byla ráda – protože půlku dne prostála u dveří připravená je bránit vlastním tělem. Slyšela sirény, slyšela poplach, ale nemohla se od nich hnout. Správně je měla nechat být, poslat je do krytu a jít si po svých. Jenže ona byla stará babka v důchodu, no ne?

Taky se na svoje děcka nedokázala dívat tak, jako by měla. Taky chápala, proč Chiyo na toho svého vnoučka nedá dopustit, ať už provede cokoli. Ale to Chiyo vědět nemusela. I když to ta bába praštěná nejspíš věděla. 

Byla jedna z mála ve vesnici, kdo pil kafe. Tu jejich nazelenalou břečku ať nalévají žabám. Zhluboka si lokla kávy tmavé jako noc a dobře vědoma si toho, kdo se slova chopí jako první, otočila hlavu doprava.

Hisa nezklamala. „Jak příhodné, že byl Sasori zase v centru dění,“ odtušila chladně. Pár dalších členů na ni mlasklo. Uraženě trhla hlavou, a její drdol spolu s ní. To by byl na chvilku klid. Další na řadě byl Ebizou. Aika na něj přes svůj hrnek povzbudivě zvedla obočí. Hisa s Ebizem měli štěstí, že byli oba hned vedle ní, tudíž ji vždy zachytili v dobré náladě. Ti dál, na které přišla řada v době, kdy měla kávu dopitou, to měli vždycky krušnější.

„Oba útočníci se identifikovali jako členové Akatsuki, organizace nájemných vrahů, zločinců a zběhů třídy S. Oba měli na čelenkách přeškrtnutý znak Listové,“ odříkával Ebizou poslušně. „Nemůžeme vyloučit, že to byl buď akt války ze strany Listové, nebo snaha někoho jiného, jak Konohu v našich očích očernit,” dodal, zatímco si pochmurně mnul bradu. Protože minimálně u Sasoriho se jim to povedlo dokonale. Ten se proti té nešťastné vesnici zatvrdil ještě víc. A Chiyo… 

Chiyo bratra poslouchala jen naoko. Byla úplně jinde, bez sebe strachy z toho, co mohlo být, co bylo zase tak blízko. Sama Listové nemohla přijít na jméno. Ale snažila se držet principů, kterých se Sasori ze samého žalu pustil. 

Zase. Zase ho málem ztratila. A zase za to mohla zatracená Konoha. Jako by jí ta vesnice proklatá nesebrala syna, snachu, od té doby se jí snažila ze spárů vyrvat i Sasoriho. Ale úplně jinak. 

Zahleděla se na své ruce. Zase ho držela, zase se jí rozpadal přímo pod rukama, a přitom se ho jediný Konožan ani netkl. Žádné ostří, žádný jed. A jenom proto, že se k nim připojil Gaara a připomněl jim, že mají ještě co řešit, že se ještě nemohou vzdát, se Sasori vrátil zpátky do reality. Byl zpátky, ale na jak dlouho? Jestli mu seberou ty děcka, tak už ho v té vesnici nic neudrží. 

Kioshi si povzdychl. On unavený nebyl, vnoučata nehlídal a navíc už teď běžně spával i třikrát denně, když se mu zkrátka zachtělo, ale v hrudi ho tlačil smutek. Ranmaru byl dobrý chlap. Mladý, plný života a síly, plný plánů, jak jejich vesnici pozvednout z popela. A teď byl sám popelem. Odkašlal si. „Jeden z nich je Uchiha. Dle nových informací je to Uchiha Itachi, hledaný pro… vyhlazení vlastního klanu. Mladý, ale zkušený a smrtelně nebezpečný. Toho ohavného činu se dopustil v pouhých třinácti letech.“ Napůl znechuceně, napůl uznale pokýval hlavou.

„Ale i tak! Náš Kazekage—“ vykřikla Hisa, ale zmlkla. V krku se jí udělal knedlík. Taková zrada. Tak silný shinobi, taková zbytečná ztráta. Když je neochrání ten nejsilnější, tak byli úplně ztracení. 

„Náš Kazekage se dopustil toho, na co doplácí spousta mocných. Podcenil nepřítele. A navíc, jak mi bylo řečeno, šel k němu s úmyslem dialogu,” odvětil Kioshi.

Hisa chvilku přemýšlela. „A můžeme toho mizeru Uchihu aspoň vyškrtnout ze seznamu? Možná by nám to s Konohou trošku pomohlo…“ Modlila se, aby to nebyl útok z Konohy. Neubránili by se, ani kdyby to byla hloupá Deštná. Neubránili by se ani mouše. Potřebovali se někomu vetřít do přízně.

A poprvé se přistihla, jak se jí vzadu v myšlenkách mihlo – ještě že je tu pořád ten magor loutkář. Ten tu vesnici aspoň nedá zadarmo, jestli skutečně někdo zaútočí.

Ale to si nechala pro sebe. 

Aika polkla další doušek kávy. Měla by zpomalit, nebo jí to jedno nevystačí ani na úvod porady. „Bez těla těžko. Nenašel se ani Třetí, ani Uchiha.“

„A co náš loutkář? Co vám o tom řekl?“ zeptal se Kioshi a pokynul k Chiyo a Ebizovi. „A Rasa? Prý se mu podařilo odrazit útok toho druhého, a Shukaku tak zůstal v naší moci.“

Shukaku. Zůstal v moci.

Chiyo si povzdychla. Slyšet to její vnouček, prohodil by je všechny oknem. Zavřeným.

„Ano,“ zachraptěla místo toho. „Poslal Sasoriho na pomoc Třetímu, ale bylo už pozdě. Třetí byl již chycen v genjutsu. Ale aby neriskoval, že ho útočník poštve proti vesnici, rozhodl se…“ Chiyo vyschlo v krku. Nemusela to dokončovat. „Buď mu země lehká.“ 

„Věčná škoda,“ souhlasila Aika. Kafe právě dopila. Zatracená práce. S hrnkem práskla o něco hlasitěji, než měla v plánu. „Musíme co nejdříve jmenovat nového. Je otázkou času, než zprávy doputují k ostatním vesnicím. Listová nás během posledních pár týdnů málem zlikvidovala ekonomicky, a teď… netvrdím samozřejmě, že poslala vrahy na našeho Kazekage… ale zdá se mi to jako příliš mnoho náhod.“

Nikomu se to nechtělo říct přímo. To, jak to celé působilo. Jako smrt tisíci řezy.

Hisa klepala tužkou o stůl. Zírala přitom do svých prázdných papírů. Kdyby jedním z nich otočila, viděla by statistiky toho, jak moc se jim ekonomicky nedařilo, ale vzhledem k tomu, že ty spisy otvírala i ve svých snech, je už znala nazpaměť. „Souhlasím. O post se už dnes navečer přihlásil Rasa. Ubránil našeho démona a odrazil útok jednoho z těch mizerů. Má v srdci obavy o naši vesnici, a jeho úmyslem bylo vždy Shukaka využívat jen pro prospěch Písečné. Myslí na nás všechny a je připraven obětovat vše.“ Navrhla ho, řekla všechna pro a zbytek nechala na ostatních. Neměli moc na výběr, věděla, že Rasu nebude muset protěžovat víc, než by bylo zdrávo.

Nikdo nic nenamítal. Nikdo se neodvážil říct, že by na tom postu viděli raději někoho jiného. Rasa měl u rady starších dobrou pověst, a ti, u kterých ji neměl, neměli sílu odporovat. Byl to diplomat, byl to schopný shinobi, byl v dobrém věku na to, aby se nedal nazvat příliš nezkušeným ani příliš… zkušeným. 

Yosuke, který dosud zdánlivě podřimoval (a který se účastnil prakticky jenom těch nutných schůzí), zahučel na souhlas. „Ano. Už nám stihl navrhnout i účast na zkouškách chuuninů v Listové,“ podotkl. „Jedná velice rychle. A taky se domnívám, že by to bylo dobré k menší… sondě.“

„To se jich chcete ptát, jestli nám nezavraždili Třetího? Nebo jim lézt do zadků a ujišťovat je, že i kdyby za to snad mohli, tak se nemusí bát odvety?“ zabrblal Kioshi, který by od Konohy preferoval dát ruce pryč.

Hisa pokrčila rameny a poklepala prsty o stůl. Nemohla najít tužku, se kterou klepala doteď, protože si ji před chvílí bezmyšlenkovitě vrazila do drdolu. „Návrh na účast na zkouškách už Třetímu ležel na stole dlouho. Ale váhal s tím, protože už pár let nebylo koho poslat. Úroveň našich geninů je, slušně řečeno, tristní. A ukazovat Listové, že jsme odrovnaní i na vojenské úrovni, se nikomu zrovna nechtělo.“

Kioshi rozhodil ruce do stran. „A teď už ta úroveň tristní není? Až zjistí, že nám zabili Třetího, tak nebude třeba žádných jiných důkazů. Pokud už to samozřejmě dávno neví, že ano.“

Hisa se kysele zašklebila a vrhla vražedný pohled po sourozencích. „Možná kdyby nám nějaký expert neodháněl slušné shinobi, zbyl by nám tady někdo, kdo by tu úroveň pozvedl.“

Tohle se začínalo vymykat. Stejně jako všechna sezení rady starších. „A jsme zase u něj,“ povzdychla si Chiyo, tentokrát už nahlas. Navíc to nebylo fér, Sasori regulérně nevyháněl všechny, měl spadeno spíše na nepříliš schopné mediky. Mirin nebyla první, kdo se rozhodl se jít učit k jiným.

„A u něj i zůstaneme, sebevíc se nám to příčí,“ zabručela Hisa. Pak chvilku váhala, jako by se jí nechtělo úplně přiznávat, že má dávno všechny potřebné informace, i když Rasa ještě Kazekagem nebyl. „Rasa také navrhl, aby jeho tři děti doprovázel na zkoušky právě jejich sensei, jak se sluší a patří. Za těch pár měsíců si na sebe zvykli.“

Chiyo přimhouřila oči. Tady se děly věci. Ranmaru byl po smrti teprve pár hodin. S Rasou se evidentně počítalo od úplného počátku coby s náhradníkem a ona o tom nevěděla. A co víc – Rasa najednou stojí o Sasoriho přítomnost v životech jeho potomků? Ještě ráno si nemohli přijít na jméno. Ještě ráno se ho chtěl zbavit tak, jak jen mu to zákon dovolil. Ještě ráno tvrdil svým dětem, že jich má slovutný loutkář tak akorát po krk. A teď, když se mu před očima klikatila cestička k moci, místo aby svého nového dosahu využil… dělá krok zpět? To mu nebylo podobné. 

Ale Chiyo mu nemohla upřít, že měl na srdci vždy zájmy vesnice. Jinak než Sasori, jinak než ona, ale přesto. Celá rada myslela na vesnici po svém. Za tím muselo něco být. A obávala se, že Sasori je teď příliš zaslepený tím, o čem rád tvrdil, že to nemá vůbec – emocemi. Jestli se na něj něco chystá, nemusí si toho všimnout.

 -----

předchozí - pokračování

Share: