Křen

• fandom: COPAK JE TO ZA VOJÁKA (1987)
• jednorázovka
• cca 3000 slov
• Milan Kouba, Karel Tůma, Vlasta Tůmová
• pár: Vlasta/Milan, Milan/Karel
• pre-slash, vulgarismy
  
• Tuším jsme se spolu s dalšími pisálky rozhodli kapitána pojmenovat podle herce.
• Tohle je skutečně fandom jako noha. 😄

 

„Já už se na ženskou ani nepodívám, to vám slibuju!“

„Však já si prověřím, jestli to myslíte vážně!“

Milan tehdy vlastně tolik nekecal. On se totiž na Vlastu skoro vůbec nedíval.

 -----

 

Napřed byla samozřejmě nasraná. A fest. Ale udělala výjimku. Neseřvala ho na dvě doby, nedala mu do držky, nevyhodila mu všechny věci z okna. Z toho se vztekla podruhé. Že by toho mizeru měla tak ráda? Sotva se znali. Byli spolu v kině. V posteli. Na koupališti. Zase v kině. A znovu v posteli. 

Ale ne. Byla prostě zvědavá. Kam to povede, a pokud vůbec. A jestli to ti debilové vůbec ví. Jestli se jí to nakonec opravdu nezdálo. Vlastně ani nevěděla, co ji zajímalo, ale muselo ji to zajímat dost na to, aby sakra dlouho mlčela a dělala blbou. 

Milan nikdy nedělal večeři jenom pro ně dva. Na procházkách se ohlížel, jako by mu pořád někdo chyběl. Smála se zezačátku, že je to pořád ta vojna v jeho krvi. Že si pořád myslel, že je mu Karel v patách. Nejhorší na tom bylo, že měla celou dobu pravdu. Jenom tak trochu jinak. Jenom sakra, do prdele, zatraceně jinak, než si původně myslela. 

Nebylo to, že by vařil špatně. Vařil neobratně a jednoduše, ale dobře. V tom nebyl problém. Navíc byla zvyklá vařit, nevadilo jí to. Brácha se o ni staral ve všech ostatních ohledech, a jí přišlo fér mu aspoň uvařit, když už nic. Byl to blb, ale její blb. Umřela by pro něj. 

Ale tohle bylo moc, ne? Horší než smrt? Jeden kluk? 

Proč zrovna ona? Vsadila by se, že její kamarádky tohle nikdy řešit nemusely. Jasně že ne. Ty si našly chlapy, a chlapi si našli je, a pak byli spolu a měli děti a svatý pokoj. 

Jenže ona ne. Ona ne. Ona tady seděla v kuchyni a pozorovala třetí hrnek na lince. A pak se podívala na ten svůj a hořce se na něj usmála. 

Ten její. To ten její byl ten třetí.

Objala ho prsty, zvedla ho a pomalu přiblížila ke rtům. Dokonce i to, kolik medu si kdo z nich dával do čaje, si Milan pamatoval jen podle jednoho člověka. A ten člověk nebyla ona. 

Ještě když byla v zajetí posledních zbytečků naivity, nalhávala si, že se Milan snaží, aby ho měl jeho budoucí švagr upřímně rád. Aby mu přišel na chuť, aby ho přijal do rodiny. A ten blbeček se o to nejspíš snažil, jenom snad kvůli něčemu jinému. Milan s ní chodil jako automat. Roztomile se na ni culil a vtipkoval s ní, byl na zabití a k zulíbání, a vždycky se ostýchal jako amatér, než se pomilovali. Ale nebyla v tom jeho duše. Nebyl jí oddaný, nebyl jí zdaleka tak oddaný jako své službě, myslela si. Službě! Jako by ho neznala. Byla snad úplně pitomá nebo co.

Bylo to už dávno, co jí to došlo, ale až teď, když spolu seděli v kuchyni a Milan se mračil střídavě na hodiny, střídavě na opuštěný hrnek na lince (ne ten třetí, ten třetí byl vždycky její, od úplného počátku), až teď, když mu četla myšlenky, si dovolila všem těm domněnkám konečně dát jméno. Házela po sobě jednu vzpomínku za druhou, kladla na stůl důkazy, které jako by snad měla v plánu někomu vmést do tváře u soudu. 

Tohle bylo… 

Vyprskla smíchy a čaj jí vlétl do nosu. Milan na ni zamrkal. 

Tohle bylo prostě vtipné, svým způsobem. Takovým tím zlostným způsobem, který sliboval, že se tomu možná za deset patnáct let upřímně zasměje, pokud se jí povede se přes to relativně důstojně přenést. Bylo to vtipné, bylo to zoufalé, bylo to trochu smutné a ze všeho nejvíc úchylné.

„S kým máš rande dneska?“ zachraptěla, když se jí podařilo z nosu vykašlat zbytky čaje. Milan na ni hleděl tak, jak to uměl jenom on. Jako blbé tele. Stejně jako ji to rozněžňovalo, tak ji to dovádělo k šílenství. „S Karlem?“ A bradou ukázala na hrnek na lince. Byly v něm dvě a půl lžičky akátového medu. 

Vlasta med neměla moc ráda. Dala si ho jednou za rok na chleba s máslem, když měla na něco chuť a po ruce nic jiného nebylo. Ale v čaji měla ráda spíš cukr. Kousíček kostky. Minimum. Dvě lžičky medu jí ten čaj znechutily tak, že neměla tušení, jakou měl mít vlastně příchuť. 

Kolikrát to Milanovi říkala? 

Karel bez medu čaj nevypil. Přesněji řečeno ho nevypil bez dvou a půl lžiček medu. Poznal, když byly jenom dvě, a poznal, když už byly tři. Byl to tak trochu pošuk, když se něco týkalo přesnosti a pořádku. Takže vlastně chápala, že Milan bezmyšlenkovitě připravil čaj na jistou hodinu, a teď už dobrých dvacet minut nevěřícně zíral na hodiny na kuchyňské zdi. 

Karel nikdy nechodil pozdě. Až dneska. 

Taky z toho byla nervózní. Vycvičil ji dobře, parchant. To byli v nějaké nechutné trojce? 

Zašklebila se a vzdala snahu o polknutí alespoň jednoho hltu té přeslazené břečky. Už jen z těch zahořklých myšlenek jí bylo na zvracení, tím čajem by tomu dala korunu. 

„Co?“ zeptal se blbě. On se tak obecně ptal vždycky blbě, když už se jednou tvářil jako tele. Čím dál častěji si všímala, že se na ten výraz její brácha usmívá, upřímně, od srdce. Zatímco ona se držela, aby se na Milana zbytečně neutrhla. Čekala by, že ho Karel dávno vynese v zubech. 

Načase si to přiznat. Prostě jim tady dělala křena. A byla jediná, kdo si toho byl až bolestivě vědom. Koho důkazy práskaly po hlavě, jak jenom lítaly kolem.

Nikdy se s Milanem nepřistihla v tmavém obýváku v tiché rozmluvě. Nikdy si s ním neměla tolik co říct. Jejich kočkování bylo tak obyčejné a neosobní, že by se klidně mohli znát týden. Ale byly to čtyři měsíce. Milan k nim chodil častěji a častěji. Nikdy se mu do očí nedívala způsobem, jakým se do nich díval její asociální bratr. Nebylo to pouhé smířlivé tolerování sestřina přítele, jejího potenciálního manžela. Vlasta se s Milanem v kvádru rozloučila hned první měsíc, kdy se začaly rodit její pochybnosti. Kdy si všímala, že její trpělivost s Milanem se s tou bráchovou nemohla rovnat. 

Z nich dvou to on byl vždycky měkkej. Ale ne tak moc. Ne takhle moc. Byl paradox, že to on si udělal kariéru z přísné masky. Pro něj to totiž byla maska. Byl tak strašně měkkej, a ona byla jediná, kdo to viděl. Kdysi to viděl i jejich táta, který ho za to mlátil. A viděla to i jejich máma, která ho kvůli tomu o to víc chránila. O to víc ho chtěla chránit Vlasta. Ten idiot si myslel, že veškerou ochranu tady zastává on a jeho pomatená posedlost její poctivostí a nevinností. Spala s tolika, že kdyby mu to číslo řekla, nejspíš by mu ještě před třicítkou způsobila infarkt. Ne že by občas nechtěla.

„Rande, no… s tebou přece,“ zazubil se na ni Milan klukovsky. Co na něm viděla, a co na něm viděl brácha? Myslela si, že je to jeho dobré srdce. „Proto jsem tady.“ A napil se čaje. Taky tam měl dost medu. Vlasta nevěděla, jestli to Milanovi takhle vůbec chutnalo. Nechápala, proč by to jinak pil. „A myslel jsem, že přijde soudruh kapitán domů okolo té páté, tak jsem udělal jeden navíc, kdyby náhodou… je venku dost kosa. Taková ta, co leze až do morku kostí.“ Zněl ustaraně. Nebál se toho, že byla zima, ale toho, že Karlovo zpoždění stále rostlo.

Což byla pravda. Bylo půl šesté a venku už šedavá tma, kterou ještě umocňovala mlha. Podzim byl tady. Nicméně– 

„Všímáš si, že naše rande už dávno nejsou jenom o nás dvou?“ Bývala. Ten první týden. Další tři týdny si myslela, že se Milan obsesivně dívá na hodiny, protože byl pořád ještě nervózní z toho, že začal omylem randit se sestrou svého velícího důstojníka. A najednou se v noci potkávali ve spodním prádle v koupelně a nevěděli, co si s tím počít. Milan mu pořád salutoval, kdykoli Karel vstoupil do místnosti. Ať už na sobě oba měli cokoli. Zezačátku se tomu smála. 

Pak si začala spojovat další souvislosti. Ten blbý med byl jenom začátek. Pak přišlo to ošívání, to koktání a culení se, jako by byl Milan zničehonic malá školačka. Z ní takhle podělaný nebyl. 

Zase se musela nešťastně zasmát. Milanovi se líbila. Vyspal by se s ní, i kdyby nebyla Tůmová. Ale tam by to i zůstalo. On s ní nezačal chodit kvůli tomu, že se mu líbila. Ale protože byla Tůmová. 

Jakmile jí to jednou přelétlo přes nos, nemohla se toho zbavit. 

Jednou ráno si omylem prohodili červené čapky. Přitom, co si je vraceli, se dotkli prsty jeden druhého. Nebylo to vůbec nutné. A v momentě, kdy se to stalo, ať to byl omyl nebo ne, vzduch v chodbě jako by zhoustl. Vlasta zadržela dech a pozorovala, jak Milan celý ztuhnul. Pak ho brácha sepsul za to, že si ani nepozná vlastní čepici, i když to byl on, kdo jako první sáhl po té špatné. A Milan se na něj dál díval jako na svatý obrázek, i když poslouchal monolog na téma, jaký je mamlas. 

Pak Karel řekl „jděte, člověče,“ a Milan si poskočil ze dveří. Brácha se pak usmál pod nos a šel za ním. Odešli spolu. A Vlastě chvíli trvalo, než zavřela pusu i dveře. Nerozloučil se s ní ani jeden. U Karla to nebylo nic neobvyklého. Málokdy ráno řekl víc než „hm“ na dobré ráno. Ale její milý by jí měl vlepit pusu, že jo. Že jo. 

A ty noci, kdy je při chůzi na záchod slyšela z chodby, jak spolu tiše mluví… neodvážila se přiblížit ke dveřím do obýváku dost blízko na to, aby je odposlouchávala. Tehdy jí do očí hrkly slzy. Vzpomněla si na počátek jejich samoty – když je rodiče opustili a oni si tady zbyli. V pubertě takhle trávili každou noc. Tiše spolu mluvili o všem, co je napadlo. O strachu, o zoufalství, o naději, o životě. O tom, jak to zvládnou. Jak budou muset. Jak se jeden o druhého postará, jak jen to dovede. Jak rostli a stárli, tyhle konverzace začaly pomalu mizet. A jejich vzájemná důvěra společně s nimi.

Karel se na ni upnul a chtěl ji chránit před úplně vším. Nejen nebezpečím, ale taky zábavou. Začala mu to pochopitelně zazlívat. A nikdy mu to neodpustila.

„Proč nerozděláme ty sušenky?“ zeptala se laškovně, i když jí bylo spíš do řevu. Věděla, že je Milan nedonesl pro ně.

„To je dárek – totiž jako dík – já totiž bych jinak byl – to – o hladu. Kvůli těm slepicím.“ A taky ji rozčilovalo, že s ní mluvil, jako by na vojně byla s ním. Jako by měla mít nejmenší tušení, o čem to blekotá. 

Do této stupidní odpovědi, tedy výmluvy, se bytem rozezvučelo chrastění klíčů v zámku. Ale Karel oproti svému původnímu zvyku nezamířil rovnou do kuchyně. Jen se zastavil kousek ode dveří, kde na něj ani jeden pořádně neviděli, a při svlékání bundy zahuhlal: „Nebudu vás rušit.“ Hned nato se chystal zmizet ve svém pokoji jako sketa. Jako by vycítil, že Vlasta bezmála vibruje vzteky.

„Nerušíš,“ zívla. „Zrovna se rozcházíme.“

Tak, to by bylo.

„Co?“ přišlo z chodby ve stejnou dobu jako ze druhého konce stolu. Karel nakoukl do kuchyně. Podívala se na něj a žaludek jí spadl málem do kalhot. Měl na tváři odpornou podlitinu. Jedno oko měl napuchlé a červené. V koutku rtu krev. To ho někdo zmlátil, proboha? 

Milan vyskočil. „Soudruhu kapitáne?“ vyhrkl. A Vlasta málem zapomněla na to, co před chvílí řekla. Ale tohle ji vrátilo zpátky. „Panebože, co se vám…“ Rozešel se k němu, pak se u něj zastavil, ruce natažené, jako by mu chtěl vzít tvář do dlaní. 

A on chtěl. Určitě chtěl.

Vlasta ho mlčky pohledem vyzývala k tomu, aby to udělal. Milan nechal ruce spadnout. Karel jako by celé tohle divadlo úplně přehlédl. „Von ti něco pro–? Proč byste–? Kouba, co jste jí provedl?“ No jo. Velký brácha. Nemohl ani pořádně mluvit, hubu rozbitou, ale byl připraven ji rozbít svému oblíbenci. Ten oblíbenec se na něj díval dokonale zmaten. 

„Někdo vás přepadl? Kdo vám to udělal?“ rozkřikl se nešťastně. Nedokázal se soustředit na cokoli jiného.

„Vlastně ani ne,“ odpověděla Vlasta. 

„Co?“ vydechl Karel ze dveří podruhé, ne tolik šokovaně, jako spíš k smrti vyčerpaně. Pak se zničehonic chytl zárubně, jako by se po nich měl svézt na zem. Milan neváhal ani vteřinu a chytl ho za paži. Přidržel ho ve vzpřímené poloze.

„Kdo?“ zopakoval Kouba. Vlasta se po něm překvapeně ohlédla. Zněl jako nějaké zvíře. Vysoký hlas zhrubl, a najednou byla jeho přítomnost v kuchyni nepřehlédnutelná. I Karel se na něj konečně podíval, prudce a polekaně. Nastalo pár dlouhých vteřin ticha. 

Co řešit dřív? 

Karel se rozhodl z cesty odklidit to palčivější téma. „Jeden asi šedesátiletý řidič. Vjel do kaluže a z té to pak napálil rovnou do mě. Ale bylo to ve městě, takže jsme nejeli rychle.“

Samozřejmě, že to byla autonehoda. Vždycky to byla autonehoda.

Kdyby rychle jeli, tak by tady teď nejspíš nestál. Teď tady byl jenom o hodinu později. Nemusel tady být vůbec. Do očí se jí kradly slzy. Tak nějak kvůli všemu. Kvůli představě, že by tady zůstala sama. Kvůli tomu, co se chystala udělat. Kvůli tomu, že ani tohle ji nedokázalo přemluvit k tomu, aby to nechala na jindy. 

Kouba celý splaskl. Ulevilo se mu. Ale oči se mu stále zuřivě leskly. Dýchal, jako by uběhl maraton. Byl připraven se bít jako lev.

„Jsem v pořádku. Akorát mě to trochu – pocuchalo,“ odkašlal si Karel. „Teď bychom se snad mohli vrátit k té původní… věci…“ navrhl. Byl unavený. A nejspíš to neschytala jenom jeho tvář. Ale nemohla se nechat obměkčit. Tohle chtělo čistý řez. Bála se, že jestli se na to vyspí, tak už to nikdy neřekne.

„Zavolám záchranku,“ oznámil jim Milan. 

„Z té mě právě vykopli. Jsem v pořádku. S tímhle se nic nenadělá, leda by mi dali led na ksicht. A led mám i doma,“ odbyl ho Karel. „A ocenil bych, kdybychom nezamlouvali tu… věc,“ zaváhal opět. On by ji nejradši zamluvil, ale měl pocit, že je třeba jeho ochrany. Koho před kým, to byla otázka.

„Jakou věc pořád?“ utrhl se Milan netrpělivě. „Vypadáte, jako by vás přejel celej náklaďák. To vás přece neposlali domů jen tak.“ Už asi popáté za tu dobu, co se Karel objevil ve dveřích, k němu zdvihl ruku, a zase ji násilně srazil dolů. „Zatraceně,“ zasykl a pak se otočil na patách, došel zpátky ke své židli a vztekle na ni dosedl. Ruce dal pevně na stůl a tam je držel. 

Zase se málem rozbrečela. Smíchy? Úlevou? Nevěděla. 

No nic. Tady nemělo smysl chodit kolem horké kaše. 

„Víš, proč není ve svým věku ženatej?“ zeptala se ho a kývla k bratrovi. Karel po ní vrhl zoufalý pohled. Vyděšený, nevěřícný, zrazený. Nedívala se na něj, protože by ji to zlomilo. Už tak ji ničilo, že věděla, že se na ni tak díval. 

Milan jako by to vycítil – nebo spíš viděl, protože on se vždycky díval na Karla spíš jak na ni. „Eh, protože žádná není dost dobrá?“ uculil se nervózně. Snažil se to odlehčit. Dal jí šanci couvnout. V očích mu pořád žhnulo. Viděla to. A byla zvědavá, kam až to dokáže dovést. Milan byl na válečné stezce.

„Jo,“ přikývla a na truc se napila té hnusné břečky. Fuj. Kriste, vždyť to chutnalo jako tekutá cukrová vata. „Protože žádná z nich nebyla chlap.“

Karel na ni dál bezmocně hleděl. Jako by ho bodala nožem. Což vlastně nebylo tak daleko od pravdy. Milan se na ni upřeně zadíval. Hlasem, který od něj dosud nikdy neslyšela, se na ni obořil: „A to má znamenat co?“ Neptal se na to, jestli to myslela tak, jako to řekla. Ale na to, proč to řekla. Proč takhle a proč jemu a proč teď. „Co já jsem provedl jí?“ otočil se najednou ke Karlovi. „Co ty jsi jí provedl, že tohle říká?“ Poprvé v životě mu tykal. 

Karel pokrčil rameny. Vůbec si toho nevšiml. „Spoustu věcí, jak mi bylo řečeno.“ Očima provrtával podlahu. Myslel si, že je konec. Všeho. Nesnažil se nic popírat. 

Copak neviděl, že nemusel? Že na to ten jeho blbeček svobodník nereagoval tak, jak by nejspíš měl? „Zbláznila ses, ženská?“ utrhl se na ni Milan. „Co kdybych to nebyl já, co kdybych byl někdo jinej? To bys taky říkala takový věci?“ rozkřičel se. 

Nikdy ho neviděla tak vytočeného.

Karel na něj zíral. Jindy by ho dávno držel pod krkem, že si dovoluje na ni vůbec zvyšovat hlas. 

Ani nemrkla. „Já to říkám právě proto, že jsi to ty.“ Znovu usrkla břečky. Spíš na získání času než kvůli tomu, že by jí to zachutnalo. Měla hrdlo úplně vyprahlé. „Kvůli tomu tady přece pořád jsi. Jinak bys byl dávno v tahu.“

Vztek ho přešel. Oči se mu zaleskly, ale tentokrát ne zlostí. „To není přece… to bych…“ zakoktal bezmocně. Karel teď zíral na ně na oba. Nejspíš měl lehký otřes mozku a nestíhal je sledovat. 

Podívala se do hrnku. Vypila toho nejvíc. Zatoužila po něčem ostřejším. „Nemám nic proti tomu. Jen bych si vyprošovala, aby ze mně někdo dělal krávu. Já se nechci vdávat za někoho, kdo má radši mýho bráchu než mě. Chápeš to?“ Odmlčela se. Nakonec to ona tady byla v právu. Nezlomil jí srdce, protože by ho tolik milovala. Ale protože by byl schopen to udělat – vzít si ji. Aby mohl být švagrovi nablízku co možná nejplatoničtěji. Byl by ji nechal celý život si myslet, že je jeho prioritou. 

Chtěla někdy zažít tak sobeckou lásku. 

Bylo to zoufalé a k zlosti a ona byla obětí, ale zároveň… ona si někoho najde. Karel byl rozhodnutý zůstat do konce života sám. 

Vstala. „Lékárnička je na chodbě,“ řekla Milanovi. Na bráchu se radši ani nepodívala, aby se na ten pohled znovu nerozbrečela. Pak si vzala kabát, hodila si šálu kolem krku, narychlo si nazula zimní boty, a vyšla z bytu. Potřebovala se projít. A oni si potřebovali promluvit. 

Dala si záležet, aby za sebou dveře zavřela potichu. Aby jim bylo jasné, že nechtěla, aby za ní kdokoli z nich vyběhl a tahal ji zpátky. 

Pak se zhluboka nadechla a vyšla ven z domu.

***

„Tak přece jděte, člověče,“ řekl Karel slabě, malátně, jakoby ze zvyku. 

Milan zavrtěl hlavou. A pak mu vzal konečně potlučenou tvář do dlaní.

Share: