Co bych vám tak na to řekla. Už dříve jsem si říkala, že se nemám co komu omlouvat, protože život a protože jiné starosti, ale pravdou zůstává, že je mi to stejně moc líto. Tedy nechci znít, jako bych povídku opouštěla, to ne, je to moje dítě.
Ale i já jsem si musela pár kapitol nazpátek přečíst, abych se zase trošku vrátila své minulé pisatelské duši do noty, takže je jisté, že čtenáři netuší, o čem to vlastně je, a ne každému se chce prodělávat opětovné čtení (i když já osobně to beru u svých autorů jako dobrou výmluvu pro opáčko). Tahle kapitola žádné úpravy neprodělala, takže by měla znít stejně jako všechny předešlé. (Ano, od října je napsaná, ale nechejme to být. Kdyby byla zveřejněná tahle, tak je tu stejně od října ticho a 39. část si dává načas místo této.)
Takže pokud jste mě stále neopustili - vím, že je někdy těžké zůstat u série, zvlášť jedné tak nepravidelně aktualizované - tak doufám, že se s chutí vrátíte ke čtení. Nebudu slibovat, že to zase pojede rychle, stále platí, že mi to žere až směšně moc času, který nemám. Nejsem ani čtenářská podpora, bohužel.
Windify, extra díky za to, že sis dala práci s komentováním některých kapitol, i když ses k tomu vracela až po čtení. Moc si toho vážím, udělalo mi to ohromnou radost. Já mám ještě co dohánět.
A jinak víte, že vás stále miluju, vy bestie.