Dědic

• fandom: MAFIA
• jednorázovka
• cca 1700 slov
• slash: NE 
• Ennio Salieri, Frank Colletti, Vincenzo "Vinnie" Ricci
• chybějící scéna, character study, přátelství
• spousta headcanonů: ohledně Sama, Paulieho, Toma, Salieriho, Franka, Vinnieho, plus dynamiky mezi nimi
  
• na AO3

Ta Frankova promluva do duše udělala na Toma docela dojem. Tohle je náhled do jedné večerní debaty třech veteránů, která tomu předcházela.  

-----

„Už to je celá věčnost, co jsme si takhle sedli bez účetních knih, nad kterými bychom si mohli lámat hlavu,“ podotkl Salieri, když před něj Frank postavil šálek kávy. U svého místa položil čaj. Na noc Frank odmítal pít kávu. Měl prý špatné spaní. Salieri by rád podotkl, že v jejich byznyse nejspíš nikdo nespal spánkem spravedlivých, ale taky věděl, že by to v případě Franka bylo přinejmenším nevhodné. Jeho dávný přítel byl vždycky trochu citlivka. 

Působil jaksi unaveně, staře… a znechuceně, v poslední době. 

Vincenzo kouřil doutník. Před sebou měl pivo. Navzdory tomu, že se nacházel v baru, ho však neměl ve sklenici. Se svou rozevlátou košilí a barevnou plechovkou se do společnosti dvou gentlemanů v oblecích a s hrníčky kávy nebo čaje příliš nehodil. Salieri ho neměl rád o nic méně, než kdyby si na svém vzhledu zakládal stejně jako on sám. 

„Paulie není blbej,“ navázal Vincenzo na jejich předchozí rozhovor, u kterého ještě nebyl přítomen Frank. „Má čuch pro příležitosti, umí makat, umí plánovat, nevzdá se, vždycky všecko dotáhne do konce. Ale na tohle nemá, a ani se nikdy nesnažil mít. On ví, kam patří. Už jen tím dokazuje, že není blbej.“

Vždycky se jich zastával. Vždycky si je nechal přirůst k srdci. Vždycky to snášel špatně, když o ně přišel. Salieri si zamíchal kávu a pokýval hlavou. „Taky jsem neřekl, že by byl.“ Ne těmito slovy, alespoň. 

Vincenzo na něj přimhouřil oči. „Neřek’s to takhle, ne,“ odfrkl si. Zastával se jich, ale taky si o nich nedělal iluze. Kde Frank zněl povýšeně a Salieri nemilosrdně, Vincenzo o svých chlapcích mluvil vždy s láskou, i když je zrovna proklínal. 

Proto si ho Salieri pozval na poklábosení. Frank byl přítomen čistě ze zvyku – a nejspíš by byl překvapený, kdyby nebyl přizván, protože on byl zkrátka u všeho. Ale Vincenzo byl ten, o koho tady šlo. Bafal z doutníku, houpal se na židli a vypadal, že mu v hlavě poskakuje tak maximálně klubko vlny, ale hned ty domněnky rozháněl, když začal mluvit. Postupně tu odhaloval nitra svých třech nejbližších. Jednoho z nich bezmála vychoval, když ho vytáhl z ulice jako čtrnáctiletého fracka. Druhého, horkokrevného osmnáctiletého klacka, musel zkrotit jako divokého koně. A ten třetí se objevil zčistajasna jako dospělý a rozumný chlap, a stejně si k Vinniemu bez větších potíží našel cestu. Nakonec právě to Tomovo zelenáčství mu nejvíce hrálo do karet. Znal běžný poctivý život, uměl se chovat jako normální člen společnosti, věděl, co od něj lidé chtějí slyšet a co si o něm chtějí myslet. 

Půlka města patřila do Salieriho rodiny. Don měl kolem sebe chlapců, že by si mohl vybírat do konce svých dní. Možná by tak i učinil, kdyby si to mohl dovolit. Ale s tím, jak se situace vyostřila, si nehodlal plánovat důchod. Mohl to zabalit dnes, vlastně nejspíš dávno přesluhoval, a sice se mu do hrobu nechtělo, musel mít na paměti, že by jeho smrtí neskončil jenom on. Nechal by tady po sobě své impérium, své dědictví, a on neměl nikoho, komu by ho mohl předat. 

V nejužším kruhu se už dvacet let pohybovali jen dva, kteří by mohli připadnout v úvahu – a mezi těmi bylo docela snadné si vybrat. Sam byl jasná volba; ne ideální, ale v porovnání s Pauliem z toho všeho vyšel dobře. Sam uměl spolknout bolest i vztek. Nasadit neproniknutelnou masku. Vyjednávat. Zdvořile vyhrožovat. Dokázal dělat těžká rozhodnutí. Ale to pořád nestačilo.

Když k němu ti dva přitáhli taxikáře, který místo aby ustrašeně žádal o ochranu nebo nový taxík, požádal o svolení, aby těm hovadům, co mu rozmlátili živobytí, mohl rozkopat prdele – Salieri pocítil naději. Thomas Angelo se přišel zdvořile zeptat, ale na souhlasu mu ve skutečnosti tolik nezáleželo. Našel by si způsob, jak dosáhnout svého. Prokázal respekt, ale zároveň dal najevo, že tak činí jen ze zdvořilosti.

Paulie by se neptal a jednal.

Sam by se neptal a ani by nejednal.

Tom měl to, co těm dvěma chybělo. Iniciativu, dravost, ale ne soutěživost. Nehledal rivaly, nepovyšoval se, nesnažil se šplhat po žebříčku, nesnažil se za každou cenu prokázat svou užitečnost a nenahraditelnost. Nebál se. Nesnažil se vetřít do přízně, zavděčit se. Byl si jistý sám sebou, a právě tou sebejistotou strkal své kamarády hravě do kapsy, aniž by si to vůbec uvědomoval. Příležitosti se naskytovaly a on věděl, kdy je musí uchopit. Věděl, kdy do něčeho musí skočit po hlavě a kdy se nechat prosit. Navíc – a to bylo ze všeho nejneuvěřitelnější – mu přálo štěstí. Jakýkoli náznak převahy si nechával pro sebe, pokud ho situace nedonutila k tomu, aby ji využil. Sam se za převahu schovával, moc považoval jako brnění, které ho mělo ochránit. Paulie moc využíval jako zbraň i tam, kde to nemělo smysl.

A Salieri Toma nepřestával sledovat. Jistě, všímal si nedostatků, posuzoval je, porovnával. Tommy se pro tenhle život nenarodil, ale poznal i jiný a nakonec se pro tento rozhodl. To ze Salieriho lidí nemohl říct úplně každý. Rozhodoval se pro svůj nový život den co den. Dostal spoustu příležitostí se trhnout, zmizet z města i ze země, zradit.

Navíc viděl, že se jeho dva nejvěrnější nedokážou odpoutat od sebe navzájem. Salieri si mohl myslet, že v celé rodině neexistovalo pevnější pouto než to mezi Pauliem a Tomem, ale taky s těmi idioty prožil pár dlouhých let a viděl, že Paulie a Sam jsou takovým menším ekvivalentem dlouhodobých manželů. Hašteřili se mezi sebou jak vzteklí špačci, dětinsky se podkopávali a zesměšňovali, ale když na to došlo, nebylo možno je oddělit. Bylo jim zatěžko dělat na vlastní triko, vždycky požádali jeden druhého, aby si kryli záda. A když jeden z nich nemohl, Paulie si našel někoho z ostatních chlapců a Sam se obrátil na Vincenza. Tommy když dostal sólo misi, tak ji sólo provedl, a provedl ji zatraceně bravurně. Projevil pochyby o zvládnutelnosti úkolu tam, kde byly na místě, takže dokázal, že není arogantní, že si nevěří příliš, že se nepřeceňuje. 

Byl s nimi už dost dlouho a Salieri si byl vědom toho, že přituhuje. Válka nabírala obrátky, Marcu vytahoval čím dál těžší kalibr, a on se sice ještě neviděl pod zemí, ale chtěl, aby to po něm převzal někdo, kdo mu neudělá ostudu. Sám měl docela jasno v tom, koho by rád jmenoval následníkem, ale nikdy by si nedovolil konečný soud udělat bez konzultace se svým odborníkem.

Vinzenzo bříšky prstů stíral kapičky rosy, které po plechovce stékaly na stůl. Mezi očima měl vrásku, jak si všechno v hlavě přebíral, jak si rovnal své imaginární spisy.

„Sam nemá obchodního ducha, takříkajíc. Nevidí možnosti. Drží se při zemi. Neriskuje. Je to dokonalý capo, ale nebyl by to dobrý don. Von ten byznys udrží, pokud mu ho hodíte na hřbet,” řekl. Trochu se na tu představu uchechtl, protože byl kolikrát přítomen tomu, když se Sam musel vypořádat s počty a účty a inventářem, což se nikdy neobešlo bez šťavnatých nadávek. „Ale nikam ho neposune. Pod jeho velením to neporoste. Dokáže přemejšlet dopředu, ale to je mu taky kolikrát na škodu. Větří zradu dřív, než je to relevantní. O všechno by se staral sám, i o to, čemu nerozumí. Moc se bojí toho, co si o něm ostatní myslej,” dodal Vinnie, hlas mu ztvrdl. Tohle byl tenký led. Už léta Salierimu vyčítal, že se na tom klukovi nesmazatelně podepsal. Sam k nim přišel jako špinavé děcko z ulice, které se bálo vlastního stínu a nevěřilo ani těm, kteří mu podali pomocnou ruku. Salieri s ním tehdy neměl moc trpělivosti; klukův strach a nedůvěru posiloval, držel ho zkrátka, nikdy mu nebyl dost dobrý. Ale fungovalo to tak, jak Salieri potřeboval. Sam nikdy nepřestal dělat věci tak, aby se zavděčil. To nebyl materiál pro dona.

Vincenzo se na moment zamyslel. Představil si, jak na každého z nich postupně míří zbraň. A jako by je viděl před sebou. 

Paulieho zmatek a hrůzu – „Proč? Za co jsem si to zasloužil?” 

Tommyho nevěřícnost – „To nemůžeš myslet vážně. Dej tu hračku pryč, Vinnie.” 

A Samův dutý pohled, tichou výtku, a něco málo z úlevy – „Je to tady. Už je to tady.”

Potřásl hlavou. Věděl, že kdykoli může nastat situace, kdy se bude muset sebrat a něco takového udělat. A nezůstat při tom jen u míření.

„Tom je měkkej. Ale intelekt a vizi do člověka nenarveš, měkkotu z něj vymlátíš. Taky,“ poklepal si na čelo, „to tam je. To, co hledáš. Myslím, že je to dobrá volba, Ennio.” Odmlčel se a bohatě si přihnul z plechovky. Zašklebil se. Pivo mu zteplalo.

Frank se uchechtl a Vincenzo obrátil oči v sloup. „Ne, že bych se chtěl hádat,” začal Frank diplomaticky, na což Vinnie reagoval dalším a o něco málo vydatnějším protočením panenek, „ale v poslední době to nevypadá, že by měl Tom v hlavě něco jiného, než co tam má i Paulie.”

Salieri jen pokýval hlavou. Ano, to byla druhá věc. Tommy se ukázal býti nadějným, než si ho vzal Paulie do parády. Ale pořád se to dalo zachránit. Nikdy nenabídl pitku v baru, ani se jako první nezačal rvát. Vždycky hrál druhé housle, vždycky tam byl jen proto, že v tom Paulieho odmítal nechat. Ale to nemohlo trvat věčně. Paulie si tohle chování mohl dovolit. Nikdo po něm nechtěl, aby se měnil, nikdo to nepotřeboval. Tommy měl potenciál, a potenciál si nemohl dovolit být utopen v alkoholu.

Vinnie to přijal sportovně a pokrčil rameny. „Jo, s tím vám nepomůžu. Ode mně by promluvu do duše nesežral.”

Jejich pohledy se střetly. „Ne,” zasténal Frank útrpně. 

„Z tebe má respekt,” zaculil se Vincenzo škodolibě. Navíc, což už nedodal, Frank měl skutečný talent pro vyjádření podstaty věci způsobem, ze kterého člověku tuhla krev v žilách ještě měsíce potom, co k promluvě došlo. Nešel totiž rovnou k věci, kroužil okolo jako sup, svůj cíl napřed dokonale zmátl a pak se vytasil s pointou, která pronikla až do morku kostí. Jistě, Vinnie by za Tommym mohl přijít a říct „přestaň chlastat, jednoho Paulieho už máme a druhého nepotřebujeme”, čímž by naznačil Tomův osud v případě, kdyby tvrdohlavě pokračoval na své cestě. Ale Vincenzo nepochyboval, že způsob, jakým mu to naservíruje Frank, z Toma udělá abstinenta.

Salieri vypadal, že už se dávno rozhodl. „Dostaň ho zpátky na koleje, Franku. Jedno zaškobrtnutí se dá odpustit. Ale potřebuji, aby věděl, že takhle to nemůže jít dál.“

Share: