V dobré víře, že na jistém nejmenovaném blogu (ona ví, o kom je řeč) něco přibude, jsem se odmlčela, a ono nic. To je hrůza, co se tady děje.
Jedním dechem se beze stopy lítosti omlouvám, že jsem si dala menší oddech s překladem Amateur Theatrics, ale jaksi mě chytla nehorázná nechuť pokaždé, když jsem si další kapitolu načetla a připravila, a má vůle není na takové úrovni, abych nad tím mávla rukou a překládala i navzdory tomu. Každopádně není třeba mít strach, že jsem na překlad zanevřela, ono je sice pravda, že to nevypadá, ale já věci ráda dokončuju, pokud můžu. Takže teď, když jsem si postěžovala, už to půjde bezpochyby lépe.
Tak jsme se vykecali, teď zpátky k věci, k dalšímu pokračování Mateřské. To jste nečekali, že ne. Já totiž docela určitě ne.
Tak, tak, jednou to přijít muselo. Nemluvím o úplném konci série, protože to bych asi nemusela přežít, až uvidíte ten konec. Mluvím o tom, že čas utíká a nejenom nám. Děti rostou, některé jsou stále roztomilé, některé se tátovi podobají víc a víc, některé jsou skoro stejné a některým se ze skříně dere kostlivec. A možná by bylo i lepší, kdyby to nebylo jen obrazně řečeno.
