Vykoupení, 12. kapitola

Přeji vám nádherné páteční ráno! 

Buďte pozitivně naladěni a... odložte ty cihly. No tak. Mám pro vás novou kapitolu. Společně s ní pro vás mám jednu výzvu/žádost/rozkaz/cokoli. Ale ta bude až na konci povídky. Já vás prosím, nezapomeňte na mě!

A jinak si užijte kapitolu a dejte vědět. Moc vám děkuju za komentáře, podporu a trpělivost. :3

***

Návštěva

„Nebyla's náhodou někdy těhotná?“ vybafla jsem na Natašu uprostřed noci. Cukla sebou a málem mi přivřela ruku do dveří. Zajímavé. Té ženské můžete do ksichtu mířit kulometem a ona jen ironicky nadzvedne obočí. Zmíníte se o těhotenství a je posraná až za ušima.

„Tvé myšlenkové pochody jsou čím dál méně smysluplné,“ řekla mi chladně, jakmile se vzpamatovala. Pak si mě prohlédla od hlavy k patě. „Ty jsi… to?“ mávla rukou. Pravděpodobně je na slovo těhotenství alergická.

„Ne. Jak tě to napadlo?“ Otočila jsem se k odchodu.

Vlastně se mi Bruce snažil to odpoledne naznačit něco jiného:

„Já jen nechápu, proč se to objevilo až teď…“ mumlal, když kolem mě pobíhal a zmateně hleděl na grafy na obrazovkách, které zřejmě měly znamenat mé životní funkce. Párkrát zděšeně poznamenal, že mu přijdou absolutně na hlavu a že bych čistě teoreticky měla být mrtvá.

„Vždycky se takové věci dozvím jako poslední,“ povzdychla jsem si a na nepohodlné židli si poposedla. 

Bruce se ke mně naklonil.

„Teď vážně, jak se cítíš?“

„Pěkně na hovno.“ Doktor bez pohnutí seděl a zíral mi do očí.

„Jak často jste… uhm… však víš.“ Samozřejmě vím. Ale sranda musí být.

„Nemám tušení.“

„No… s Lokim… jestli to bylo často, co jste spolu… jakože…“ Byl k sežrání, když koktal a červenal se u toho. Je kouzelné jen pomyslet na to, jak by tuhle informaci vyzvídal Steve.

„Dost často, aby mě těhotenství nepřekvapilo,“ zamrkala jsem na něj nevinně. Oddychl si, že to má za sebou. „Jen jsem nečekala, že bude chtít šestý,“ dodala jsem.

Přepadly mě morbidní úvahy o tom, jestli si jen Loki nechce, smířen s osudem svých dětí, pojistit pokračování rodu. Pak mě napadla jiná myšlenka. Bude to dítě modré? Mamka by se vyvrátila. A Loki nepochybně taky.

Zatímco jsem přemýšlela, vrhl se ke mně Tony. Vlastně se spíš vrhl po mně, protože mé myšlenky zanikly v jeho skoro až zoufalém objetí.

„Nevím, jestli tě mám politovat nebo ti gratulovat,“ přiznal huhňavě.

„Doktore, ty drbno! Slíbil's, že o tom nikomu neřekneš.“

„Za to může Jarvis,“ pípl Bruce od stolu. Tony se na mě výhružně podíval.

„Ale tobě bych to samozřejmě řekla sama,“ ujistila jsem ho s poněkud nervózním úsměvem.

***

Tak jo. Tohle je trošičku nepříjemné. Steve kolem mě začal nadšeně poskakovat s tím, že je to krásné, že na světě bude další človíček… a pár takových řečí, které jsem v záchvatu zoufalství radši vytěsnila z hlavy. Bohužel ne alkoholem, protože jakmile jsem se ocitla dva metry od baru (a to jsem šla opravdu jenom k televizi), Jarvis spustil alarm a Tony mě seřval, že jediný, kdo má právo se tady ožrat, je on sám.

Další dva měsíce proběhly ve stejném duchu. Steve mi obětavě dělal snídaně a dával si pozor, jestli žiju zdravě. Kdykoli jsem si povzdychla, vezl mě málem do nemocnice. Jsem si jistá, že se mi chtělo brečet víc z něho než z hormonů.

Dokonce i Thor vypadal, že mě má najednou radši. Občas si fňuknul, že to vypadá, jako by to Loki udělal schválně, protože možná věděl, že se nevrátí. A protože se nevracel, neměla jsem sílu to švagrovi vyvracet.

Nataša si občas rýpla, že se to tady nedá vydržet a že nechápe, proč tady s Clintem musí pořád být, když se nic neděje a vypadá to, že válka byla zažehnána Lokiho obětí. Thor po ní začal hystericky křičet, že to nebyla žádná oběť, že se Loki vrátí, a Steve mě cpal do pokoje s tím, že mě nehodlá nechat někde, kde se ječí, protože mi to určitě nedělá dobře. 

Už jsem ani nepočítala, kolikrát jsem se chtěla hlavou rozběhnout proti zdi.

Fyzicky mi bylo čím dál hůř. Když jsem si toho, že už opravdu vypadám jak balon, všimla poprvé (o něco později než všichni ostatní), přepadlo mě něco, co bylo podezřele podobné panickému záchvatu.

Najednou jako by se můj mozek rozhodl, že se smíří se vším zároveň, a valil na mě jednu informaci za druhou. Jsi těhotná a nevíš, co bude to dítě zač. Co když se o něj nezvládneš postarat, když ti to dělalo problém i s tebou samotnou? A nemyslíš, že by bylo správné, kdybys už pomalu začínala truchlit? Je z tebe vdova.

„A ten bastard se mě ani nezeptal, jestli chci dítě a jestli chci být vdova!“

Rozbila jsem tři okna a Stevovi dupla na nohu. K mému překvapení do večera kulhal. Tony trávil dny v dílně a odmítal mě tam pustit. Nemusela jsem být génius na to, aby mi došlo, že to má co dělat s mým drahým chotěm.

A pak… konečně, po hromadě stereotypních a únavných týdnů, se něco stalo. Zrovna jsem rozzuřeně loupala pomeranč, když do kuchyně – jen kousek ode mne – vrazilo něco, co bylo vzdáleně podobné těm podivným skútrům, které si oblíbili Chitauri. A pak tam stejně nešetrně zaparkovalo ještě jedno. Po stole se mi povalovaly střepy.

„Teď ne, mám hlad,“ zaskučela jsem a hodila pomerančem o zeď. Jen vzdáleně jsem vnímala, jak se ke mně vrhl Steve (vždycky byl po ruce) a s nečekanou jemností mě položil na zem. Hněvivě jsem si uvědomila, že z boje zase nic neuvidím a chtěla jsem se mu zcela nelogicky vysmeknout.

„Není ti nic?“ zeptal se mě. Jen jsem zavrtěla hlavou a nakoukla přes pult. Skútry byly bez řidičů. Tony vešel do obýváku v obleku, a soudě podle slov, která se přidušeně linula zpod jeho masky, i mimořádně rozzuřený. Pohledem se ujistil, že jsem naživu, a dírou ve zdi (kterou nedávno dokonale spravil) vylétl nad moře. Když jsem uslyšela řev Hulka, cítila jsem se opět jako doma.

Ani tentokrát jsem se však nedočkala ničeho, co by mi alespoň napovědělo, co se vlastně děje. Tyhle útoky se staly častějšími, a nikdy nic neznamenaly. Žádný začátek války, žádný konec nezačaté války, žádný návrat Lokiho, vražda jeho dětí, můj únos ani pouhá nuda Thanose a podobné havěti. Prostě se občas stalo, že sídlo rozbilo pár tupých Chitauri, kteří stejně skončili mrtví už jen tím nárazem.

„Myslím, že bychom to měli přestat brát jako útoky,“ sdělil nám Bruce unaveně po další takové návštěvě. Měnil se v „toho druhého“ čím dál častěji a jeho to vyčerpávalo.

„A co když přesně tohle chtějí? Hulk to přestane brát jako ohrožení, ty se neproměníš, a hned jsme o něco slabší,“ řekl mu Tony klidně.

„Ne… myslel jsem to tak, že… to možná ani útoky nejsou.“

„Takže jsou to jen přátelské výbuchy a ničení mého majetku. Na té své planetě nevedou pozvánky?“

„Přátelé,“ vstoupil do toho Thor, čímž oba vědce spolehlivě umlčel. „Mám pádný důvod si myslet, že je to Lokiho práce.“ Tony se plácl do čela.

„A co tím chce říct? Jestli to dělá on, snad by ty obludy mohl házet aspoň pár metrů od domu, ne?“

„Možná je na té lodi likviduje postupně,“ nadhodila jsem, jako jediná pozitivně naladěná. Ostatní se na mě podívali s takovou tou lítostí, jako bych nevěděla něco, co oni jo. „Však nevíte, jestli je mrtvý,“ dodala jsem zamračeně. Thor, který ve mně našel spojence, začal nadšeně přikyvovat a jednou rukou mě objal kolem ramen.

„To je pravda,“ řekl s úsměvem. „Dávalo by to smysl. Jak jinak chcete vysvětlit, že ty jejich…,“ zamyslel se a podíval se na jeden skútr, „malé lodě narazí vždy na to samé místo a Chitauri jsou vždycky mrtví?“

Nikdo tomu nevěřil, dokud nám v příští várce mrtvol nepřišla i Lokiho dýka. Původně jsem ji našla já, ale z hlavy té obludy ji nemilosrdně vytrhl Thor, nevšímaje si načernalé krve, která mu tak potřísnila zbroj. Vítězoslavně nám ji všem zblízka ukázal, řekl zdlouhavou historii a nakonec nám sdělil, že Loki prostě musí být v pořádku a že je to pravděpodobně jeho žádost o pomoc.

„Nebo je Loki mrtvý a Thanos tohle dělá proto, aby nás k sobě nalákal. Ví, že na jeho půdě ztrácíme jednu výhodu za druhou,“ řekla Nataša ledovým hlasem a každému z nás věnovala pohled, kterým nám chtěla naznačit, že bychom si v našem věku a postavení neměli dovolovat takovou míru naivity. Clint do ní něžně šťouchl a kývl směrem ke mně. Nataša byla ještě vzteklejší.

„Někdo by ji na to měl připravovat, že bude svobodná matka,“ odsekla. Lukostřelec pokorně (a určitě i vyděšeně) přikývl a Steve už byl připravený mě zase odvést z místnosti se slovy, že mi to nedělá dobře. 

*** 

A teď ta mini prosba. Pomůžete mi prosím vymyslet jméno pro to maličké? Fantazii se meze nekladou, kdyby tu byl nějaký super nápad, rozhodně se jím budu řídit. A kdyby ne, tak se holt necháte překvapit. :3

předchozí

pokračování

Share: