Za trest, 10. kapitola

• 
  fandom: NARUTO
• 10. kapitola
• cca 4000 slov
• slash: NE
• postavy: Sasori, Kankurou, Temari, Gaara, Chiyo, Ebizou, Kakashi, Gai, Sakura, Naruto, Sasuke, Třetí Kazekage
• vztah: Sasori & Temari & Gaara & Kankurou, Sasori & Chiyo, Sasori & Třetí Kazekage, Sasori & Kakashi & Gai
• drama, humor, přátelství

Písečná vesnice není normální a Sasori toho je důkazem. Všechno je v ní špatně, od systému rozdělování misí přes výuku mediků po naprosté základy jejich filozofie. Ale to, že má Sasori výhrady k výchově nové generace, hned přece neznamená, že musí vyfasovat svůj vlastní tým geninů. 

 -----

Když byl Sasori povolán do kanceláře Kazekageho, pociťoval už naprosto reálný stres. Kdykoli šel na kobereček k Ranmarovi, věděl, že dostane maximálně po prstech. A pak pozvánku na drink. Teď zatínal a uvolňoval pěsti, a to vědomí, že jde do toho samého baráku, do té samé místnosti, ale za docela jiným Kazekagem, ho zevnitř užíralo zaživa. 

Když tam byl naposledy, vyhodil lampu z okna. Když tam byl naposledy, dozvěděl se, že mu berou studenty, které nikdy nechtěl. Když tam byl naposledy, zjistil, že si ty studenty, které nikdy nechtěl, nechce nechat vzít, že mu v hrudi najednou zeje díra – tři díry – které by nedokázaly zaplnit všechny loutky světa. 

Byl to vrchol naprostého ponížení, když hned při vstupu do kanceláře musel pokleknout. U dveří stáli strážní, kteří mu to dali najevo lehkým dotekem na rameno. Úplně zapomněl, že se to sluší a patří. Nikdy to dělat nemusel. Vždycky vyrazil Ranmarovi dveře a posadil se za jeho stůl, přehraboval se mu v dokumentech a u toho nadával jak špaček. 

„Nechte nás.“ Rasa své stráže velkodušně odmávl. Sasori se na něj raději ještě ani nepodíval; buď aby se mu nezvedl žaludek z pohledu na ten povědomý oděv, nebo aby svého nového vůdce rovnou nepraštil do zubů. Co že vůbec potřeboval strážné, ten chudák? Ranmaru je měl jen na okrasu… jenže Ranmaru na to doplatil. Sasori si skousl ret tak prudce, až ucítil krev. Tvrdohlavě zíral na podlahu.

„Mistře loutkáři,“ pozdravil ho Rasa bodře. Což jasně napovídalo, že se rozhovor nebude ubírat dobrým směrem, protože Rasa nebyl bodrý člověk. „Neviděl jsem tě na svém jmenování.“ To asi protože tam Sasori nebyl a oni dva to dobře věděli. Taneček, idiotský taneček, nic víc. 

„Musel jste mě v tom davu přehlédnout, Čtvrtý.“ Nešlo mu to číslo přes rty. Bylo špatně. Bylo to víc, bylo to úplně špatně, bylo to brzy, bylo to nanic, bylo to nefér– 

„Ano, mohlo se stát,“ přijal Rasa jeho chabou výmluvu. „Jistě jsi už slyšel o chystaných chuuninských zkouškách v Listové…“ Významně se odmlčel, dokud se na něj Sasori konečně nepodíval. Chvíli si hleděli do očí. Správně měl Sasoriho dávno vyzvat, aby vstal. Ale ten pohled shora se mu musel příliš moc líbit na to, aby se ho dokázal tak brzy vzdát. 

Někdy si Sasori přál být pouhou nemyslící loutkou, která by dokázala snášet příkoří beze studu, bez křivdy, bez vzteku. A která by nedokázala truchlit pro jediného přítele. Která by se jeho následovníkovi podívala do očí a necítila vůbec nic. Chtěl být loutkou, která na informaci, že mu právě seberou děcka, nereagovala ani mrknutím. 

Obrnil se tedy jen metaforicky, tudíž zcela marně. Lítostivě pomyslel na Hiruko. Jak by se v ní krásně schoval. Před ostřím meče určitě. Před slovy už to nebylo nic platné. 

Rasa pokračoval: „Byl bych rád, kdyby ses doprovodu mých potomků ujal ty. Uvědomil jsem si v této těžké době, že sis k nim již udělal nějaký vztah…“ A Sasori se na něj nemusel ani dívat, aby viděl ten úšklebek, který ta slova následoval. „A že tedy bude pro všechny schůdnější, pokud je doprovodíš ty. Už jsem poslal přihlášky.“

Sasori skutečně nevěděl, kvůli čemu by se měl rozčilovat jako první. 

„Kazekage-sama, se vší úctou,“ totiž nulovou, ne-li mínusovou, „o připravenosti geninů by měl rozhodovat jejich sensei. To on by je měl jmenovat a přihlásit, a to on by je měl nezávisle otestovat…“ Docházel mu dech. Věděl, že to není nic platné, že jeho slovo nemá žádnou váhu, ale musel to aspoň zkusit. 

„Loutkáři,“ povzdychl si Rasa, jako by byl Sasori jenom nějaký zlobivý klouček, který někomu staršímu neustále skákal do řeči. „Já jako Kazekage – a navíc jejich otec – jsem již rozhodl o jejich připravenosti. Navíc tato návštěva Konohy nebude jen kvůli zkoušce. Chci se pokusit o obnovení dobrých vztahů s našimi sousedy, což můj kolega z dob dřívějších hodně zanedbával.”

Dob dřívějších… bylo to před týdnem. Ranmaru nebyl po smrti ani zatracený týden. Sasori se vztekem málem zalkl. V puse se mu začínala hromadit krev z totálně rozkousaných rtů. Rasa pokračoval: „Navíc vzhledem k tomu, že se poněkud vymykáš běžnému předobrazu učitele, jsem se v tvém případě rozhodl o jiný přístup i v předběžné zkoušce. Nejsi nestranný, tedy nejsi schopen nestranného posouzení a otestování. Všichni tři budou vyzkoušeni bez tvé přítomnosti, bez tvého vědomí.“ Bez možnosti tvého zásahu už nemusel dodávat.

Čert to vem. Sasori vyskočil na nohy, aniž by dál čekal na výzvu. „Takže na ně chcete zaútočit bez varování?“ Takže další pokus o vraždu?

Rasa se usmál. „Taková je podstata.“

„I v případě Gaary?“ zavrčel loutkář. Ve tváři Čtvrtého se mihlo překvapení. Nemusel se na nic ptát. To si piš, že mi to řekl, ty zrůdo, potvrdil mu Sasoriho úsměv. „Protože když se na nějaké dítě opakovaně,“ a to slovo patřičně zdůraznil, „útočí se zcela jasným záměrem zabití, nemůže se mu pak vyčítat, pokud mu trochu ujede ruka a nerozezná, že se jedná o zkoušku.“ A to bylo ještě v tom lepším případě, kdy by ujela ruka Gaarovi, a nikoli zkoušejícímu.

Rasa pokrčil rameny. „Tohle je Písečná, jak ji známe a milujeme. Jestli bude zkoušející překvapen a poražen, tak se nemá co nazývat ani zkoušejícím, ani shinobim.“ Ani dýchajícím člověkem. Rasovi bylo jedno, jestli za to někdo zaplatí životem. Nebude se zlobit, pokud padne jeho nejmladší syn. Nebude se zlobit, pokud padne ten, kterého na něj pošle. 

Pokud se ještě někdo pokusí tě tady v této vesnici zabít, bude mít co dělat se mnou, vrátil se mu jeho slib.

I kdyby to byl Kazekage? 

Obzvlášť, pokud to bude Kazekage. Sasori se nadechl. Pak ale splaskl. Dřív to bylo jednodušší. Dřív, když nebylo nic, co by mu někdo mohl držet nad hlavou a vyhrožovat, že mu to vezmou. Dřív by si sbalil pět švestek, přeškrtl si čelenku a pak bez výčitek zabíjel lovce hlav, i kdyby je předtím osobně znal. Byl by žil jako uprchlík a pohyboval se v podsvětí, a nelitoval by ničeho, protože tak udělal pro své principy, ale teď… ty tři malé obludy si mu nakráčely do života a jeho principy se mohly jít leda klouzat. 

„Kazekage-sama,“ zkusil to mírněji, než původně zamýšlel, „myslím, že minimálně Gaara už víc než dost prokázal, že je plně schopný–“

Rasa ho přerušil prásknutím ruky do stolu. „Jsi na hodně tenkém ledě…“ varoval ho.

O dva zbylé studenty se už Sasori tolik nebál. Rasa si nepřál jejich smrt. Sasori přemýšlel, jestli by Rasa vůbec truchlil, i kdyby přišel o tyhle… nikdy o něm nemluvili. Možná kvůli Gaarovi. Možná se k Temari a Kankurovi choval jako příkladný otec. Možná, možná. Ale nemohl se cukat ještě víc. Dospěle, hlavně klidně. K dovršení všeho si zase poklekl. Větší pokoru už prokázat nemohl.

„Mohu alespoň znát rozsah těchto předběžných zkoušek? A je něco, co bych měl vědět i o těch oficiálních? Gaara neměl klasickou výuku na Akademii… byl bych nerad, aby ho to v teoretické části testů příliš znevýhodnilo.“ Snažil se znít tak profesionálně, jak to jenom šlo. 

Rasu tím samozřejmě urazil. „Pochybuješ snad o kvalitě vzdělání, kterého se mu dostalo v domácím prostředí?“ utrhl se. Rasa tak obecně zapomínal na diplomacii, kterou byl proslulý, kdykoli se s loutkářem bavil. Sasori by velice rád protočil oči. Temari s tím byla dost nakažlivá. 

„Domácí prostředí,“ zamrmlal posměšně. Měl raději protočit ty oči. Nastalo dusné ticho. Rasa věděl, že kdyby se ho zeptal, co říkal, tak mu to Sasori zopakuje, a tím pádem by muselo dojít ke konfrontaci, takže to protentokrát přeslechl. Asi na tři vteřiny.

„To, co ti procházelo u Ranmara, ti nebude procházet u mne. Je ti to doufám jasné,“ procedil chladně.

V Sasorim se protrhla hráz. Spolkl veškerou krev a na slova už mu nezbylo místo. Ta musela ven.

„Co mi nemá projít? Upřímná starost o to, aby mí studenti udělali zkoušky a dobře se předvedli před feudálními pány? Myslíš si, že mě těší, jak na tom tenhle zapadákov je?“ zasyčel na něj Sasori. „Že vidí jenom naše neúspěchy, že nás nerespektují, že nás dost možná právě připravili o Kageho a my si ani nemůžeme dovolit odvetu?“ Krev se mu pěnila. Odporná, zákeřná, zatracená Listová.

Rasa ho mlčky sledoval, překvapeně, ani se nevzmohl na protest, když se Sasori opět bez vyzvání zvedl ze země a k Rasovi přikročil, natož když mu začal zase tykat. „Myslím si, že jsi fotr na nic,“ soptil loutkář dál. „A nechal jsi ty děcka zvlčet. Já se z nich snažím udělat silné shinobi, aby oni mohli jít na pohřeb tobě, a ne ty jim. Chci vědět, co v té přípravné fázi bude. Jestli takhle budeš vychovávat další generaci, tak nám nikdo nezbude a my se můžeme před Konohou rovnou položit na záda. To chceš?“

A dřív, než Rasa vůbec stihl zareagovat, dřív, než stačil přiznat, že tohle opravdu nechce, že chce to samé, co Sasori, ale že je veskrze nemožné se dostat přes tu osobní averzi, která je oba spojovala, dřív, než ho stačil požádat, aby konečně začali spolupracovat, dřív, než mu prozradil svůj plán – Sasori se uzavřel. Jako by se prásklo dveřmi a Rasa zůstal za nimi. Loutkář jako by se zastyděl nad tolika slovy, nad tolika emocemi, udělal krok vzad, jako by si vzpomněl, že ten chlap v kápi jako Kazekage jenom vypadá, že je v tom hábitu schovaný někdo jiný, někdo, komu Sasori nemůže věřit. 

Oči, které dosud plály hněvem, zhasly jako dvě prasklé žárovky. 

Tohle nemá smysl, proběhlo mu hlavou. Byl na to sám. Ranmaru byl pryč. Rada starších byla příliš konzervativní nebo příliš bezzubá na to, aby dokázala změnit názor, nebo donutit ho změnit ostatní. Rasa si dál bude myslet svoje, dál bude považovat vlastního syna za zbraň hromadného ničení, dál se nebude moct rozhodnout, jestli si ho držet u těla nebo se ho snažit zbavit. Nejradši by si nechal jenom Shukaka a Gaary se zbavil. Copak s někým takovým se dá domluvit, někomu takovému se dá vysvětlit, že vesnice má do jistého věku děcka primárně chránit?

Možná by Sasori dopadl taky tak, možná by ho jeho rodiče vychovali stejně, kdyby měli tu šanci. On si pamatoval jen ten nejútlejší věk, a měl je tedy ve vzpomínkách jako laskavé a milé lidi. A možná se to mohlo věkem zkreslit ještě víc, protože mu tehdy bylo teprve šest, ale – Gaarovi šlo o život už v šesti.

Kdyby byl otcem on, možná by to taky tak dopadlo. Možná by se snažil z těch děcek vychovat nemyslící monstra, hlavně aby zaútočily dřív, než bude zaútočeno na ně. Byla v tom nějaká zvrácená logika? Možná by tomu Sasori uvěřil, kdyby si nebyl vědom toho, že se Rasa regulérně pokoušel o Gaarův život, než se ho naopak pokusil manipulací dostat na svoji stranu. Což se mu vymklo.

A Sasori to má po něm uklízet? On, který si nevěděl rady ani sám se sebou?

A i na sebe už byl zase sám. Ranmaru byl pryč. Jeho podpora, jeho brzda, jeho vrba, jeho zatracený přítel, co by to nakonec nepřiznal? Byl pryč teprve týden a Sasori občas v ruce potěžkal tu lampu, kterou mu koupil v Deštné, a přemýšlel, jestli s ní má praštit do zdi. Ale pořád ji pokládal zase zpátky na polici, a když ho začalo štvát, že se na ni akorát práší, hodil na ni hadr. Jako by snad čekal, že ji ještě bude mít komu dát. Že až se Ranmaru vrátí, tak mu ji dá. 

On se přece nepoutal. K nikomu a ničemu. Nesměl se k lidem poutat, protože se pak neuměl odpoutat. Nedovedl to. Nesměl se těch děcek držet. Neměl se tak držet rodičů, na které stále myslel, jako by zmizeli teprve včera, neměl se tak držet Ranmara – a jaká to příhodná připomínka jeho vlastní filozofie, že právě hleděl na jeho nástupce. 

Rasa, který celý tenhle myšlenkový pochod sledoval, jako by ho slyšel, nakonec neřekl nic. Ani neodpověděl na otázku, ani žádnou opětovně nepoložil. 

A Sasori nečekal na vyzvání ani tentokrát; otočil se na patách a odešel. 

***

Ebizou se tiše díval z okna. Chiyo za ním chystala pruty. Jako by se oba chystali na svou obvyklou podvečerní kratochvíli. Na ryby nemyslel ani jeden. 

„Myslíš, že je to zase… tamto?“ hlesl Ebizou nakonec. 

Chiyo si odfrkla. „Myslíš tamto, kdy zničehonic vypadne z vesnice, nemáme o něm zprávy, chybí jen ždibec k tomu, aby ho tady prohlásili za zběha, a my jenom doufáme, že se vrátí?“

„Deprese,“ zkrátil to Ebizou. „Po kom to děcko může mít takové výmysly? Jeho táta byl vysmátý jak lečo, jeho máma taky,“ zlobil se. Pak se zarazil a švihl po sestře pohledem, jakým po ženě může švihnout jenom nesouhlasící bratr. „Aha,“ odtušil kysele. 

Byla pravda, že Chiyo se dopouštěla svého času podobných rozmarů. Bylo to její nejstřeženější tajemství, protože věděla, že kdyby se ho někdy Sasori dovtípil, tak by jí nikdy nedal pokoj a ona by ho musela zabít. Nemohla mu nadávat, že se občas trhl a žil někde v poušti jako pobuda beze strachu z toho, že ho vesnice prohlásí za utečence, když dělávala úplně to samé, že jo. 

„No, naše důvody byly podobné, ale… pak se narodil Jin…“ Bývalo to skutečně vysmáté děcko. A její důvod, proč zůstat, proč žít. A pak důvod, proč bojovat o ochranu dětí. A pak důvod, proč chtěla chvilku zase zemřít… 

„Takže si opravdu myslíš, že by mu pomohla nějaká baba?“ otočil se k ní Ebizou a povytáhl obočí. „Vždyť víš, že na to nemá ani pomyšlení. Pro žádnou by na kolena nepadl – a to ani kdyby o ni vyloženě zakopl.“

„Nemusí to být nutně baba,“ pokrčila Chiyo rameny. „Chybí mu Třetí. Nepřiznal by to ani na smrtelném loži, pitomeček, ale sebralo ho to ještě víc, než jsem se bála, že ho to sebere. Od smrti Komushiho si ode všech držel tak bezpečný odstup, že už jsem úplně zapomněla, jak těžce to snáší.“ Respektive od smrti Komushiho o nikoho nepřišel; Chiyo s Ebizem dále stárli a Ranmaru se vyšvihl na post Třetího v poválečném období, takže se topil spíše v papírech než v krvi. Sasori si nejspíš jenom domýšlivě myslel, že se v tomto čase nestihl k nikomu upnout.

„Dokud se to nenaučí snášet, tak mu nikdo nepomůže,“ pronesl Ebizou. „Nejen že se vymyká Písečné, on se vymyká celému našemu světu. Měl se narodit jako civilista,“ zabručel si pod nos. „Takovíhle se vždycky rodí s talentem pro to, aby ty životy dokázali brát. Tím pádem je společnost dotlačí do té role, kde to dělat musí, a pak jsou z toho buď blázni, nebo utečenci.“ Znovu po Chiyo loupl pohledem. „Anebo obojí.“

Chiyo jen zahučela a zkusmo švihla prutem, až to zasvištělo. „Mluvila jsem s děckama. Taky ho nemůžou najít. Gaara vypadá, že z toho dostane další krizi identity.“ Chtělo se jí s tím prutem mrsknout o zem ze samé frustrace. Vždycky, když to vypadá nadějně, to ten mizera pokazí sám. Gaara mu konečně otevřel náruč – obrazně i doslova – vrátila se mu barva do tváře a naděje do očí, a co ten pitomec Sasori udělá? Zhroutí se tak, jako to umí jenom on. Prostě se vytratí do pouště. 

Měla pochopení, samozřejmě. Vždycky ho měla. Jenže teď už si to Sasori nemohl dovolit; teď tady měl studenty, kteří na tyhle jeho výlevy nebyli ani zvyklí, ani zvědaví. 

Ebizou si promnul ruce. Měl je suché jako šmirglpapír. „Tak – počkáme? Nebo…“

Nebyl tu už nikdo, koho by za ním poslali. 

A právě to na ně dolehlo taky. Oba si s pruty sedli k jezírku, nahodili udičku bez návnady (protože o rybu ani jeden z nich nestál), a mlčky seděli.

***

Mohl tu lampu klidně vyhodit. Nikde není ani jeho kousíček, který by mohl pohřbít.

Jenže Sasori věděl, jak člověk po Ranmarově technice vypadá – jako na kusy roztrhaný panák. A z Ranmara nezbylo zhola nic, z Uchihy jakbysmet. Mohli zmizet. Mohli… 

Nebylo to přece možné, aby nezbylo nic. To by ani jejich vesnice nepřežila. 

Nenašel ho. Nemělo to smysl. Nic nemělo smysl. 

***

Kazekage si ho nechal slavnostně povolat znovu o další dva týdny později. 

Tak často tady Sasori nebýval ani v době, kdy to tady patřilo jeho – Třetímu. Prostě jenom jakémusi Třetímu. Znovu si poklekl, a ani mu tentokrát neunikl otrávený povzdech. Takhle to začínalo; takhle začínal jeho konec. Přestával reagovat, přestával cítit. Když došlo na jeho studenty, cítil, že mu srdce netluče o nic rychleji při pomyšlení, že je ztratí. Musel se s tím smířit. Trénoval celý život, snažil se. Ranmaru byl nedotknutelný. Ranmaru byl pryč. V jeden moment je od sebe s Rasou držel na dva metry, aby po sobě se Sasorim neskočili, a v druhý moment byl rozmetaný někde v poušti. Na takové kousíčky, že je nebylo možno ani najít. 

Bez mrknutí zíral na podlahu a klečel tiše dál. Matně tušil, že je mu vytýkána nepřítomnost, ale taky si dobře uvědomoval, že je vesnice bez Ranmara silně oslabená a Rasa není idiot; nepokusil by se teď Sasoriho zbavit, i kdyby mu to mělo osobně udělat radost. Vesnice byla přednější než nějaká osobní vendeta.

Rasa k němu přišel blíž. „Loutkáři?“ ozval se o něco nejistěji, než by od něj Sasori čekal. „Slyšel jsi, co jsem ti říkal?“ Ne. Bylo mu to jedno. Tahle nula nebyla žádný Kazekage. „Vstaň a podívej se na mě.“ Rasa v hlase neměl zdaleka takové potěšení, jako když se viděli naposledy. Naposledy totiž na Sasorim šlo poznat, že zuří. Jaká byla sranda z bezcitného vojáka, z ubohé nemyslící loutky? Měl ji ze sebe udělat už dávno. Měl přestat teoretizovat nad ostatními a rovnou ji udělat ze sebe. Jenže ten stupidní mozek by mu musel zůstat. Nebylo to k pláči? „Tak vstaň, sakra!“ rozkřikl se Rasa. 

Sasori ho poslechl. Teď bez mrknutí zíral Čtvrtému do tváře. No a co, že to byl Čtvrtý? No a co, že byl před ním nějaký Třetí? Čísla, nic víc. 

V očích nového Kazekage se zablesklo cosi nejistého. Cosi nervózního. Rasa si odkašlal. Pak si sundal klobouk, který mu padal do očí. Musel by mu hodně narůst mozek, aby tu čepici dokázal zaplnit stejně jako jeho předchůdce. 

„Minule jsme nedomluvili,“ pokračoval Rasa tišeji. Že mu Sasori bez vyzvání napřed vstal, potom ho nazval otcem na baterky a pak ještě odešel a zmizel z radaru na dva týdny, nepotřeboval připomínat ani sobě, ani loutkářovi. „Byla řeč o zkouškách v Listové.“ Odmlčel se a vyčkával. „Ví se o tobě, že nemáš moc trpělivosti a že trpíš přemírou upřímnosti. Naše milá uprchlá Mirin se určitě nezdráhala tam o tobě roznést… ne zrovna fámy, že ano. Ale i proto tam posílám tebe. Už tě tam trochu znají.“

Sasori si odfrkl. „Můžeme tam přece poslat špehy.“ Neřekl mu, že on už tam špehy měl. Že moc dobře věděl, do čeho Mirin šla, že věděl, kdo byl jejich ocasý démon, že věděl o tom, jak se Písečnou v průběhu let pokusili opakovaně podkopat. Věděl o masakru Uchihů, ale nikdy se mu nepovedlo získat detaily. Jeho špehové byli civilisti, kteří měli omezený přístup k informacím. A Sasori nechtěl riskovat, že by na špeha, který měl přístup k tajným informacím, někdo přišel. To by Písečnou stálo draho. Ranmarovi to řekl. Ten se málem vyvrátil ze židle, než se dozvěděl o tuně opatření, kterými se Sasori pojistil. A pak po něm hodil těžítko ze stolu a rovnou mu řekl, že jestli se na to přijde, Třetí se loutkáře zříká a posílá ho na nucené práce mimo vesnici. A pak poděkoval, protože ty informace sakra potřeboval.

„Jako vrchní špion už ses osvědčil ty, loutkáři,“ připomněl mu Rasa. Kdyby jen tušil, jak moc. „Nebo si myslíš, že už je to pod tvou úroveň?“

„Byl jsem hodně mladý a neznámý. Mohl jsem vystupovat pod svou vlastní tváří. To už teď není dost dobře možné.“

„A proto máš přidělenou roli, kde si svou tvář budeš moct nechat. Vezmeš své žáky, spolu s tebou půjde ještě pár týmů s učiteli, aby vás bylo víc. A půjdeš s nimi složit chuuninskou zkoušku. Všichni tři na to mají schopnosti i věk.“

Ano. Nějakým záhadným způsobem dokonce i Taichi, který byl vyslán na Gaaru, tuto zkoušku přežil. Ukázalo se, že Shukaku nepozná rozdíl mezi tím, kdy je člověk mrtvý, a kdy pouze omámený jedem. Sasoriho arzenál se rozrůstal a Chiyo aspoň měla nějakou práci, když se z těch lidí snažila jed vytáhnout. 

Vůbec netušil, jak se to celé mohlo stát.

„A mají tu zkoušku složit?“ procedil Sasori. Vezme ty tři na zkoušku a pak je z té vesnice odtáhne dřív, než ji stačí vykonat? Nechtěl sice, aby si o sobě mysleli moc, ale takhle srazit na kolena si taky nezasloužili. Na chuuniny rozhodně měli. To, že jeden z jeho geninů regulérně plnil mise typu S, ponechal stranou.

„Samozřejmě. Jak říkám, tohle není mise, kde by mělo dojít k nějakému výraznému konfliktu. Ty máš být přátelská tvář, připojit se k jouninům, nezávazně tlachat. V mezičase zjistit, jestli podnikají kroky, které se podobají těm…“ zaváhal. „Je tady pádné podezření, že nám zavraždili Třetího, Sasori. To přece víš.“

To přece skutečně věděl. 

Nevěřícně na Čtvrtého pohlédl. „Mirin něco ví?“

Rasa poklepal na stůl. „Ne. Už jen to, že odešla z vlastní vůle, nenapovídá tomu, že by byla spolehlivá. Mohla si tam,“ Rasovi se zkřivila tvář do znechuceného úšklebku, „vytvořit nějaká pouta. To se u takových vesnic, jako je Listová, stává docela běžně.“ Pohrdal jimi stejně jako celá rada starších. 

Ranmaru nejspíš poslouchal nářky jejich neschopné léčitelky, nejspíš mu u toho stolu i vzlykala, že už ty kecy poslouchat nesnese, a že chce odejít, aby si zahojila zraněné srdíčko. A protože byl Ranmaru měkkota, tak jí to všechno prostě podepsal, i kdyby jen proto, že mu to kvílení zhoršovalo migrénu. Ten jí určitě neřekl, „A mimochodem, Mirin, očekávám od tebe mistrovskou špionážní práci.“ Mirin nebyla špion. Mirin bulela kvůli každé hovadině a myslela to naprosto vážně. Ta by neoblbla ani štěně. 

Byla to dobrá zástěrka, samozřejmě. Ale to Rasovi nehodlal říct. Prostě na něj jenom dál zíral. Nechával si tu od něj dávat misi, o kterou neměl zájem, ale co mu zbývalo? Zcela reálně už vůbec nic. On ve své pozici nedokáže zařídit, aby se změnila výchova v Písečné. Teď, když na post Kazekage nastoupil extremista, už neměl Sasori ani tu nejmenší šanci cokoli zvrátit. Teď se to naopak bude vracet do starých kolejí. Mise budou zase těžší. Gaara bude posílán na sólo mise typu A. Zase z něj udělají samostatnou jednotku. Sasori se snažil tomu klukovi podstrčit naději aspoň pod nos, ale někdo ji pořád shazoval ze stolu. Tohle se nedá vydržet donekonečna. Ten kluk se dřív nebo později zlomí a nade všemi nadobro zanevře. 

No – pokud mu bude mistr utíkat do pouště, aby se tam litoval a hledal zbytky svého kamaráda, tak to bude o to rychlejší proces. 

Možná bylo všechno k ničemu, ale tady cítil, že ještě může něco málo udělat. Gaara se mu otevřel jako nikdy předtím. A taky byl jediný, kdo mu ani slůvkem nevytkl, že zmizel na dva týdny do pouště. Sasori měl podezření, že Gaara tušil, proč tam vlastně šel. 

Musel si ho udržet u těla za každou cenu. Na sourozence Gaara nedal – bylo na nich příliš vidět, že se ho bojí. Na všech bylo vidět, že se ho bojí. Že vidí napřed Shukaka, a teprve potom Gaaru. 

Zopakoval tedy to, co se po něm chtělo, čímž misi přijal za svou. Navázat kontakt s Listovou, prošmejdit ji. Nechtělo se po něm, aby si hrál na nějakého pokorného prosťáčka, který uznává autoritu Listové, měl být to staré dobré arogantní hovado, za jaké jej všichni měli. Jestli se mu podaří své geniny protáhnout i zkouškou, vytříská z toho i nějakou přidanou hodnotu. Nějak se k nim musel dostat a chuuninská zkouška se pro to sama nabízela. 

 -----

předchozí - pokračování 

Share: