Rozcestí, 7. kapitola

Ahoj, ahoj. 

Vraťme se k pomatenému náhledu do něčí hlavy. Ačkoli jsou někteří rádi, že je Alice zpět, nemohou tak úplně říct, že jsou z toho šťastní. Sice to nebyl hezký konec pro nevinného člověka, ale už si za ta léta zvykli. Chlapi, jeden vedle druhého, se můžou jít klouzat. A Nataša jde do boje. 

V minulé kapitole jsme se opět hádali; Tony je rád, že je Alice zpátky, a to je důležité. Clint má podezření, že ta holka, co se jim vrátila, není vůbec ta, která se jim ztratila. Nataša, i když má ráda pravdu, by si teď přála, aby se víc mýlila. 

A v příštím díle se zase mrkneme do světa víceméně normálních lidí, kteří se snaží pochopit nenormální věc. Sranda prostě. 

Víte, že vás miluju.

-----

V nemocnici nás měli pravděpodobně za idioty. A těžko jim cokoli vyčítat. Nebýt se mnou Steve, byla by mě sestřička nechala odvézt do ústavu, a přestože už by mě to mělo poučit a nakopnout k tomu, abych se vrátila k normální komunikaci, přišlo mi to stále příliš zábavné na to, abych se toho jen tak z fleku vzdala. Nechtělo se mi, nechtělo se mi cokoli říkat. V hlavě jsem měla poprvé za hodně dlouhou dobu relativní klid.

Steve cestou domů mlčel a pochmurně sledoval ubíhající cestu. Řídil Tony. A jel pomalu. Kdo z mých známých či neznámých si mohl říct, že ho do nemocnice zavezl Iron Man s Kapitánem Amerikou?

Nikdo!

Začala jsem se pohihňávat. Ten zvuk sám o sobě nejspíš Tonymu brnkal na nervy, protože zaryl prsty do volantu a ze zadního sedadla šlo zřetelně vidět, jak zaťal čelist. Pořád mě bral ještě dost duchapřítomnou na to, aby o mně nemluvil, jako bych tu nebyla, ale dělalo mu to čím dál větší problémy.

Po menší hádce za mnou totiž přivedli Lokiho, bledého a roztřeseného, takového, jaký se mi zkrátka nelíbil. To já tady mám být bledá a roztřesená, proč bych se pořád měla o někoho bát já? Taky by se mohl občas strachovat on. O mě.

Zblízka si mě prohlédl, zíral mi bez mrknutí do očí. Nejspíš mě nezkoušel bůhvíjak vědecky, pravděpodobně očekával, že přitom vyprsknu smíchy. A ostatní si možná mysleli, že je to nějaká magická zkouška nebo co, protože se tvářili strašně vážně. A jo, bylo to vtipné, ale ne zas tak moc.

A pak se strhla další hádka, protože Loki řekl, že bych ho ještě vidět neměla. Schválně jsem na něj začala valit oči. Tony se rozčílil, prý že na něco takového nemá nejmenší právo. A Loki že to teda má, protože je taky zčásti jeho.

Začala jsem se smát a Loki jen významně nadzvedl obočí, jako to dělával vždycky, když měl pravdu, a chtěl si zahrát na laskavého a dělat, že mi to nechce moc předhazovat, ale on to prostě říkal. Chtěla jsem ho za to prohodit zdí, pokaždé.

Večer začali všichni předstírat, že je vše při starém. Zavřeli mě v pokoji a šli si po svých. Mrkla jsem na strop a zamávala na něj prsty.

Tony za mnou chvilku na to přišel a zeptal se, jestli si pamatuju na Jarvise. Jen jsem znovu mrkla na strop a řekla „pššš“. Odešel. Tony. Ne strop.

V hlavě mi podivně hučelo, byl to zvuk, jaký jsem slýchávala vždycky, když jsem se vrátila z večerního koncertu a pak se celou noc snažila usnout, a marně, protože mi pořád někdo šplouchal vodu do uší.

Byla nervózní, že už spolu nejsme samy.

„Už toho nech,“ ozvalo se ze dveří. Nelekla jsem se, jen jsem otočila pomalu hlavu a líně se usmála, jako to dělávají děsivé hlavy v hororech, jen krev mezi zuby chyběla. Nataša se zamračila jako čert, práskla za sebou dveřmi a přešla ke mně.

„Jarvis je mimo. Nic nevidí, neslyší. Jsme tady samy. Už můžeš přestat.“

Andělsky jsem se usmála. Myslela si, že mě má prokouknutou. Ale já měla prokouknutou ji. A moc dobře jsem si ji pamatovala. Clint ji má rád. Dokonce moc. A ona jeho taky, ale dělá, že ne.

Psycholožka jedna. Copak má na srdci?

Podepřela jsem si bradu dlaněmi a zamrkala jako panenka. Tak co bude.

Posadila se na postel, chvilku žmoulala prostěradlo.

„Sigurd,“ řekla. Znovu jsem zamrkala. Znala jsem to jméno. Dokonce i tvář toho jména, hlas, ručičky a úsměv. „Nevím, kde jsi byla,“ začala pomalu a rozvážně. Zatoužila jsem po bublinkové folii. „Ale chápu, že to pro tebe nebylo lehké. Víš, jak se jmenuješ, znáš naše tváře, reaguješ na svého manžela i na své dítě, a přesto nic nechceš dát najevo. Jsi jen schránka? Znáš lidi ze své minulosti, své postoje a názory, ale nevíš, jak dále reagovat? Drželi tě někde? Vymyli ti mozek? Nebo si z nás jenom utahuješ.“

Začínala mě bolet hlava. Najednou jako by nemluvila jenom ona. Bylo to napřed strašně letmé, jen takové šeptnutí. Prudce jsem se otočila a zírala do zdi, o kterou jsem se dosud opírala. Přísahala bych-

Nataša se rychle nadechla, prudce a naléhavě, něco ji napadlo, něčeho si všimla. Znovu jsem se na ni otočila. Udělala to beztak ona.

„Ty… někoho slyšíš? Někoho… uvnitř?“ začala najednou mluvit pomaličku a potichu. Rozčílila mě. Mrštila jsem po ní nejbližší knihou. Bez mrknutí oka se jí vyhnula a zvedla ji ze země.

„Je nějaký důvod, proč po mně hážeš Jekylla a Hyda?“ zeptala se, koutky úst jí zacukaly. Neměla jsem tušení, že tu knihu mám v pokoji. Pak jako by ji napadlo ještě něco. „Nebo jsi zapomněla anglicky?“ vypadalo to, že ji ten nápad zaujal. Provokovala. Pěkně pitomě.

Nadechla jsem se.

Pak zase vydechla. A společně se mnou i ta druhá někde uvnitř, zdaleka ne tak daleko jako by být měla.

***

Držela mě, neuvěřitelně pevně na to, že měla být stejně silná jako já. Nezakrývala mi pusu, dokonce se mě ani nijak nedotýkala, ale bylo to silné sevření a přišlo mi každou minutou čím dál pevnější. 

Svírala a mačkala a drtila, nepouštěla, vrčela a vyhrožovala.

Nechtěla, ať ji opustím. Byla tak dlouho sama.

Já tady někoho měla, někoho, kdo mě chtěl zpátky, kdo mě chtěl vyléčit a dát mi vlastní dítě do náruče. Ona nikoho neměla.

Nebylo mi jí líto. Chtěla jsem zpátky. Za Sigurdem, za Tonym, a snad i za Lokim.

Proč bys měla jít zpátky, tolik jsme si rozuměly. Nepůjdeš zpátky. To bys mě musela zabít.

-----

předchozí - pokračování

Share: