Rozcestí, 8. kapitola

Krásný den přeji,

protože se jakási dobrá duše rozhodla, že se bude hrabat v něčí hlavě, bude se hrabat pořádně. Jak jsem slíbila minule, na řadě je hromádka relativně normálních lidí, co se snaží pochopit ty nenormální. 

Nataša je jako pes, který konečně našel dávno ztracenou a oplakanou kost, Bruce má co dělat, aby si nad tím vším neumyl ruce, Sigurd i chudák Thor zůstávají v pozadí, Tony zas a znovu nachází důvody, proč se rozčilovat a proč zapomenout, že by neměl mlátit bohy bez obleku a Loki se rozhodne, že tajnůstkářství už není v módě a že těm otravným a tupým smrtelníkům po dlouhé době zase něco poví, i kdyby si tím měl zavařit ještě víc.

Takže hlavu vzhůru a kupředu!

-----

„Ne, ne,“ zakroutila agentka hlavou, frustrovaně našpulila rty a začala od začátku. „Ví dobře, že je s ní někdo v místnosti, a ví, kdo ten člověk je. Dívá se do očí, rozumí, ale… není schopná odpovědět, reagovat. Ví, kdo je Sigurd, ví, co se jí stalo, ví, že jí ho nechceme ještě ukázat, ale nereaguje. Myslím, že se bojí.“

Bruce pomalu odložil hrnek s čajem, soustředěně se na něj přitom mračil. Steve si skousl ret. A Tony vybuchl. Prudce vstal z pohovky, kam si je Nataša všechny naskládala a začal přecházet po místnosti sem a tam.

„Bojí?“ zopakoval nevěřícně. „Copak jí tady někdo ubližuje? Co jí tady hrozí? Jestli nás zná, tak taky musí vědět, že by jí nikdo z nás neublížil!“ Bral si to osobně, jako vždycky. Ani neměl tušení, jestli ji tady někdo nepřijal, jestli k ní Nataša neměla poněkud vyhraněný vztah, jestli se třeba nehádala se svým šíleným manželem, jestli z ní Thor nebyl nadšen… on na ni byl hodný, takže se zkrátka neměla čeho obávat. Nataša si povzdychla a rezignovala; mohla se tomu vyhýbat, jak chtěla, pozornost mu už dále upírat nemohla.

„Jenže já jsem neřekla, že se bojí někoho z nás, Tony. Chová se jako někdo, kdo ví, že je sledován. Odposloucháván. Jenže tohle nemůže být vnější problém. Když tě někdo sleduje, schováš se. Když tě odposlouchává, radši píšeš. Ale tohle… musí být něco, před čím se neschováš, čemu neutečeš.“

„Snažíš se snad tou hádankou naznačit, že by mohla mít schizofrenii?“ ozval se Bruce tiše.

„Něco tomu podobného. Není to tak silné. Drží se v pozoru, pořád. A dneska, když jsem s ní mluvila… nejspíš něco zaslechla. Něco, co já ani nikdo jiný neřekl. Bylo to vůbec poprvé od chvíle, co se vrátila, kdy jsem u ní viděla tak výraznou reakci.“

„Může to být Thanos?“ ozval se Steve z křesla v rohu obýváku. Starostlivě se mračil a mnul si prsty dlaň druhé ruky, mozek pracoval a snažil se z těch informací cokoli vyhodnotit, nějaké řešení, plán úniku. Dokázal spojit síly celého týmu tak, aby porazili i zdánlivě neporazitelnou hrozbu. Ale nebyl psycholog. Uličky a kličky uvnitř hlavy mu nic neříkaly.

Tony, uvědomila si Nataša, byl tak vzteklý nejspíš i z toho důvodu, že mu žádný z jeho geniálních darů nijak nemohl pomoci. Peníze, inteligence, snad i atraktivní vzhled by mu přiznala - to všechno bylo příjemné a spoustu věcí to v životě ulehčilo, ale jeho emoční kvocient stagnoval hluboko pod bodem mrazu. Clint se k celému problému stavěl podobně jako ona – z pohledu ostatních bezcitně.

„Těžko,“ ozvalo se ode dveří. Byl to chladný a odtažitý hlas, takový, jaký si ho pamatovala z doby invaze New Yorku. „Thanos je mrtvý. Byl jsem v jeho spárech dost dlouho na to, abych poznal, že je pryč.“

I kdyby se snad náhodou kdysi zapomněl zmínit, že ačkoli už si tak jednou všichni mysleli, Thanos tehdy mrtvý nebyl.

„To bylo tak nápomocné,“ zabručel si Tony pod nos. Kdyby nechtěl vědět víc, řekl by to hlasitěji a Lokimu do očí. Bůh mu nevěnoval ani pohled.

„Tvůj náhled by nám moc pomohl, Loki,“ řekla Nataša smířlivě. I kdyby jen trošku nahlédla, mohla by z toho něco dostat, maličkost, cokoli. „Musíš mít nějakou teorii.“

„Ještě dlouho před tím, než jsme se nepříliš přátelsky poznali, jsem měl menší… sklony k výtržnostem, řekněme,“ začal bůh rozvážně. Tonyho stálo veškeré úsilí, aby se neuchechtl. „Ale držel jsem to v sobě, co nejvíc jsem mohl, a co nejdéle jsem dokázal. Jenže pak, po pádu z Bifrostu, kdy jsem se opět ne zrovna přátelsky setkal s Thanosem, se to všechno změnilo. Moje schopnost potlačit veškerý hněv zmizela. V okamžiku, kdy jsem pocítil sebemenší záchvěv negativní emoce, jsem o sobě přestal vědět. Když jsem se cítil zahnaný do kouta, útočil jsem. Když šel někdo proti mně, bylo z toho krveprolití. Sám sebe jsem si uvědomil až příliš pozdě. Nešlo to ovládat.“

Odmlčel se. Clint se soustředil na hluboké dýchání. Byl si vědom, že s minulostí už nic neudělá, že je teď Loki součástí týmu, dokonce i věděl, že momentálně nešlo vůbec o něj, ale i tak nedovedl potlačit tu neuvěřitelnou touhu mu ublížit, kdykoli měl podezření, že svou vinu bagatelizuje.

„Takže nereaguje, protože by mohla vybuchnout a něco udělat? To si myslíš?“ Brucovo nevyřčené „jako já“ slyšeli všichni.

„Je to vysoce pravděpodobné, i když samozřejmě nemohu s jistotou říct, zda má v hlavě totéž, co já.“

„Což je?“ zamračil se na něj Bruce. Jeho výklad se mu vůbec nelíbil. Možná protože už sám tušil, co bude následovat.

„Já sám,“ odvětil bůh tiše. „I když v poněkud jiném psychickém stavu, než by bylo vhodné ukazovat světu. Proto bych navrhl, aby Alice Sigurda neviděla, dokud si nebudu jistý. Nemůžu riskovat, že to v ní něco probudí a ona se přestane ovládat. Mohla by mu ublížit. Mohla by ublížit komukoli z vás.“

A Nataša to sice neřekla nahlas, ale souhlasila. Tony očividně ne.

„Typické,“ procedil skrz zuby. „Typické. Když jsi byl v hajzlu ty, ona za tebou stála, chránila tě jako kvočna svoje kuře, pomohla ti postavit se na nohy a začít znovu, a v momentě, kdy je na dně ona, se k ní otočíš zády a ještě se proti ní snažíš poštvat nás?“

Lokiho rty se semkly v úzkou linku.

„Proč sis ji proboha vůbec bral, když k ní ani nic necítíš?“ pokračoval Tony rozvztekleně.

Bůh prudce vstal, došel k Tonymu, zastavil se jen pár centimetrů od něj. Udělalo se dusno.

„Se sňatkem souhlasila, protože si byla vědoma toho, že naše soužití na Asgardu nebude akceptováno. Vzhledem k mému královskému původu-…“ rána pěstí ho umlčela. Tony si zaklel pod nos a promnul si klouby na pravačce. Jakýsi poťouchlý tvor ukrytý v Clintově hrudi vítězoslavně zařval.

„Neuvěřitelné! A myslíš, že to udělala jen proto, aby mohla žít na Asgardu? Nenapadlo tě, že si tě vzala, protože tě má ráda?“ křičel Tony dál. Loki ránu neoplatil. Věděl, že nemůže, a snad ani nechtěl. Za Tonym stál připravený Steve, a Bruce si nervózně mnul kořen nosu.

„Nechci proti ní nikoho poštvat,“ bránil se chabě, příliš chabě na to, aby skutečně zněl jako on. „Chráním naše dítě, co jiného mám dělat? Chci jí pomoct a mám v plánu jí pomoct, jinak bych ji sem v první řadě ani nedostal.“

„Když už jsme u toho – proč jsi to udělal až teď?“ ozvala se tentokrát Nataša.

„Zkrátka mi to nedošlo,“ odsekl jí Loki nevrle, což byl dostatečný důkaz toho, že mluvil pravdu. „Pamatoval jsem si, že jsem byl na místě, kde nebyl čas. Nestárl jsem, zato jsem postupně ztrácel všechny smysly. Neměl jsem cit. Přestal jsem pak i slyšet. A v momentě, kdy jsem oslepl, jsem se vzdal. Přijal jsem Thanosovy podmínky a on mě z toho místa dostal. On byl změna, on byl něco, co tam nepatřilo.“

„Stejně jako ten vír,“ přikývla agentka spokojeně. Zapadlo to do sebe. K řešení se sice nepřiblížili, ale měli už hrubou představu, s čím mají tu čest. 

-----

předchozí - pokračování

Share: