Šťastné a mrkvové

Nádherné ráno přeji!

Svou snahu o pozdní nákupy rovnou vzdejte, mám tu něco lepšího. Teda... trošičku se za to stydím, nemám nejmenší tušení, co to má znamenat. Psala jsem a psala a pak jsem napsala konečný vykřičník a... zjistila, že jsem to právě dopsala. A pak začal vnitřní boj, jestli jsem to nepřehnala a jestli jsem to naopak přehnat neměla.

Chtěla jsem napsat Vánoční povídku. Něco jako... Vánoce. Víte. A vůbec to nemělo skončit tak, jako to skončilo. A... jinak si dnešní den užijte. Yo. Miluju vás, víte to?

Dál jen tři drobnosti. První - kdyby byl zájem, mohla bych napsat pokračování. Druhá - je to vážně docela dlouhý! Alespoň na mé poměry. A třetí - v hlavní roli je mrkev.

EDIT: Po nečekaném varování, abych psala varování, sem píšu varování: Nedoporučuji nahlas předčítat malým dětem. Kdyby přece jen naléhaly, což mě nesmírně těší, tak klidně čtěte, ale zastavte se u téhle značky *!* . Je někde v půlce. Dál vykopněte nevinného tvora z místnosti a užijte si pokračování! 

Pár: Tony/Loki

-----

24. prosince

S ledovým klidem se otočil k odchodu. Elegantně se vyhýbal všem lidem, aniž by jednoho z nich oslovil nebo požádal o uvolnění cesty. Nezastavil se ani nezpomalil. Věděl, že si nemůže dovolit jakkoli změnit rychlost, to by v davu vyvolalo všeobecnou nespokojenost a on by byl prozrazen.

„Jdeš do protisměru,“ sykla na něj otrávená dívka, jejíž kamarádka ji donutila stát na náměstí a čekat na Avengers už dvě hodiny. Loki jí nevěnoval jediný pohled a ladně se jí vyhnul.

Byli blízko. Lidé, kteří po něm už šest let neúnavně pátrali, od něj byli pár metrů a on se musel dostat pryč. Nevěděl, kam jde, ale musel se dostat z náměstí. Připadal si… na ráně. V duchu se už potřetí proklel za svou výšku, která byla mezi malými šestnáctiletými dívkami, které právě míjel, obzvlášť nápadná. Ale neslyšel žádné „stůj, ty hajzle“ nebo naivní „vzdej se, synu“, a dokonce ani žalostné „bratře“, což bylo dobré znamení a on mohl pokračovat dál.

Už si myslel, že to nikdy neskončí. Poprvé za celou cestu se odvážil ohlédnout. A srdce se mu málem zastavilo. Celou dobu ho pohledem propaloval někdo, kdo je svým neobyčejně vyvinutým zrakem známý. Agent Barton, zvaný Hawkeye, se na Lokiho mračil, jako by si nebyl jistý, jestli je to skutečně ten, kterého hledají. Ale kolik lidí s tak nápadným zjevem za život potkáte?

Luk svíral pevně, ale nemířil. Podezíral, ale nebyl si jistý. A vyvolat falešný poplach, a tím pádem chaos, se neodvážil. Nebo to možná bylo jinak. Možná moc dobře věděl, na koho právě zírá. A taky dobře věděl, co by se stalo, kdyby na něj upozornil. Od Thora už několikrát slyšel, že Loki dovede zmatku mistrně využít. Konec konců, neříká se mu bůh chaosu pro nic za nic.

Černovlasý bůh na okamžik znejistěl a nasadil ten nejlhostejnější pohled, jakého byl v tu chvíli schopen. Kdyby si dovolil jen sebemenší náznak pobavení, nejspíš by Clinta přesvědčil, že je jeho podezření správné. Pomalu se otočil zády k Avengers a zmizel z náměstí do malé ztichlé uličky. Jeho byt už nebyl daleko, stačilo projít pár klikatých uliček, ve kterých by neznalec zabloudil snáz než v tom nejzmatenějším labyrintu.

Mohl být zvyklý na sebevětší luxus – a že opravdu byl – ale stejně tohle místo miloval. Jednak se tady nikdo nikoho na nic nevyptával, a jednak se tady dalo velice snadno splynout.

Do oprýskaných dveří musel strčit vždy s tou stejnou razancí a přesností, jinak by se neotevřely. Dlaní rázně praštil těsně nad kliku a dveře povolily. Vklouzl do tiché a špinavé chodby, překročil všechny schody, které vypadaly podezřele, a až překvapivě jemně zaklepal na třetí dveře zleva.

Dlouhou chvíli se nic neozvalo. Pak se Loki usmál a poklekl na rohožku. Jak čekal, bylo to gesto, které se od něj chtělo už od začátku.

„Jdeš pozdě!“ křikl kdosi zevnitř.

„Přes cestu mi přeběhla černá kočka,“ řekl Loki s dlaní přiloženou k srdci, „tak jsem to vzal oklikou.“

Za dveřmi se strhlo vzrušené šeptání a štěbetání, jak se všichni domlouvali, jestli je omluva přijatelná či ne.

„A přinesl’s něco dobrýho?“

„Bez toho bych se neodvážil vrátit,“ odvětil bůh pobaveně. Dveře se otevřely a jemu se v náruči šílenou rychlostí nahromadilo pět maličkých divokých tvorečků, z nichž jen jeden mu do ucha šeptal:

„Tu výmluvu ti nevěřím, ale předstírám to před klukama. Oni by tě jinak nepustili a ty bys byl smutnej a já bych byla smutná taky.“

„Děkuju ti,“ mrkl na dívenku Loki a se všemi dětmi se postavil, aby se konečně dostal do bytu, který byl v absolutním rozporu s místem, na kterém se nacházel. O co špinavější bylo okolí bytu, tím čistší a krásnější to bylo uvnitř. Dřevěné vyhřívané parkety se leskly a na malých barevných kobercích se povalovaly stavebnice, papíry a pastelky. Oknem dovnitř pronikaly teplé sluneční paprsky a přes záclony vytvářely na zdech podivuhodné obrazce.

Děti se Lokiho nakonec vzdaly a dobrovolně mu umožnily svobodný pohyb.

„Tak co máš!“ poskakoval kolem něj nejmladší Vali, nedočkavě tleskal ručkama a nakukoval do kapes.

„Máš ustláno?“ zeptal se Loki přísně. Vali přestal poskakovat a Narfi se rozchechtal.

„Nemá,“ naprášil bratra a se smíchem pozoroval, jak se mladší sourozenec rozběhl do pokoje, aby si ustlal postel (a rozházel ji jemu).

Jörmungandr trucoval.

„Chtěl jsem vidět Avengers. Všichni o nich mluví a já je jako jedinej ještě neviděl. Ve škole si ze mě dělaj-…“

Hel ho kopla a Fenrir mezitím z Lokiho kabátu vydoloval pár sladkostí, na kterých si mohl bez povšimnutí hašteřivých sourozenců pochutnávat, aniž by se obtěžoval s hledáním úkrytu.

Vali se vrátil a se škodolibým zábleskem v očích nahlas oznámil, že ON už má ustláno. Narfi, smířen s pohromou, se odebral do pokoje.

Loki je všechny s láskyplným úsměvem pozoroval, ale i tak dnes necítil takový klid jako jindy. Neustále pokukoval po oknech a mhouřil oči, jako by vypočítával všechny možné situace, a pokud možno, všechny stejně možné cesty ven.

Mohli ho sledovat.

Byla hloupost jít přes náměstí.

A to šel jenom do obchodu. Minulé Vánoce nedopadly přesně podle jeho představ. Odmítal k vaření používat magii – je bůh, snad dovede něco uvařit! – a málem podpálil celý byt. Kdyby jenom byt. Jörmungandr zlomyslně prohlašoval, že on si své následky ponese do konce života a že zavolá na sociálku. A Loki si nechal pýchu na všední dny.

„Máš mrkve pro soby?“ ozval se hlásek za ním a vytrhnul jej z úvah. Vali seděl na lince – Loki už se ho radši neptal, jak se tam dokázal se svou výškou dostat – a měl hlavu nakloněnou na stranu.

„Co pro koho?“ zamrkal Loki překvapeně. Valimu se začala krabatit brada.

„Nemáš? Budou mít hlad! Co když sem ani nedojedou,“ vzlykl hystericky, seskočil z linky a odběhl z kuchyně, nechaje za sebou zmateného rodiče.

„Ty opravdu nemáš mrkev?“ zeptala se Hel nevěřícně. „Připomíná ti to každý den u snídaně. Každý. Den.“

„On nejí mrkev,“ protestoval Loki chabě, myšlenkami stále u Avengers na náměstí.

„Však je chce pro soby.“

„Jaké soby!“ zasténal Loki s hlavou položenou na lince.

„Santovy soby!“ napodobila ho Hel.

„Kdo je… aha.“

Chvilku bylo ticho, černovlasá dívenka si otce měřila pohledem.

„Jako já vím, že ten chlap není a že ty dárky jsou od tebe,“ začala znuděně. Loki zvedl hlavu z linky a dceru rozcuchal.

„Je něco, co nevíš?“ zeptal se řečnicky a vypakoval dítě z kuchyně. „A běž uklidnit bratra, mrkev mám. Budu mít. Sakra.“

Samotu využil k bezradnému ohlížení se po kuchyni. Netušil, co má dělat. Jistě, magie. Ale magické jídlo chutnalo po magii a on chtěl tu malou zvěř, co právě ječela v obýváku, udržet od magie co nejdál.

Musí znovu do obchodu. Pro mrkev.

Pověřil nejzodpovědnějšího Jörmungandra, aby pohlídal sourozence – hlavně Hel, která chtěla hlídat taky – a znovu se uličkami vydal na hlavní ulici, odkud už to bylo do obchodu jenom kousek. Kdyby mu před šesti lety někdo řekl, že takhle bude trávit Vánoce, nejspíš by ho zabil. A teď tady byl; šel jako nějaký Midgarďan v midgardském oblečení do midgarského obchodu pro midgardskou mrkev, kterou potřebuje, protože musí slavit hloupé midgardské svátky. K čertu se Santou a jeho soby!

… sobi žerou mrkev? Nemůžou žrát mrkev!

A on jde pro mrkev.

„Stůj!“

Loki sice ve filmech viděl, že kdykoli tohle uslyší, měl by se dát na útěk, ale on byl příliš zvědavý, znechucený a znuděný, než aby utekl od něčeho, co by ho alespoň na chvilku vytrhlo ze stereotypu. Zastavil a pomalu se otočil. A doufal, že se mu povedlo schovat výraz překvapení.

„Překvapený?“ zeptal se Stark potěšeně.

Toho si nemohl všimnout!

Tony byl ve svém obleku, pravou rukou mířil přesně na Lokiho srdce a… sám vlastně nevěděl, kam tahle situace půjde. Ten chlap naproti němu už párkrát ukázal, že nepatří k předvídatelným zločincům.

„Kam jdeš?“ zeptal se, a snažil se potlačit hněv nad tím, že jeho otázka nevyzněla tak drsně jak měla, ale spíš jako kdyby potkal souseda a čistě ze slušnosti předstíral zájem o jeho život.

„Pro mrkev,“ odpověděl Loki překvapivě vznešeně pro někoho, kdo jde nakoupit zeleninu pro neexistující soby, kteří by mrkev ani žrát neměli.  

„Právě jsi mi ukradl moment překvapení,“ obvinil ho Tony poněkud zaraženě, a nepřestával přitom na Lokiho mířit. „To je fuk. Teď bys měl jít se mnou. Bez cavyků, je tady moc lidí a já nepotřebuju větší scény. Důkazy své pověsti si letos nechávám na vánoční večírek,“ rozpovídal se. Loki obrátil oči v sloup.

„A předpokládám, že ta plechovka na tobě mě má přesvědčit, abych šel dobrovolně,“ řekl a okatě potlačil zívnutí. „To je nudné, Starku.“

„Megalomane.“

„Jak výstižné od tebe.“

„Hej, já si nepřišel pokecat. Uznávám, že jsi jeden z mála, s kým mě to nenudí, ale taky seš zločinec číslo jedna a s těma se nepovídá.“

„Pravidlo?“

„Důležitý.“

„Odkdy dodržuješ pravidla?“

„Flirtuješ?“

„Co když ano?“

„Bože.“

„Můžeš mi říkat Loki.“

„Jak pozorné. Teď zavři hubu a pojď. Thor chce Vánoce slavit v rodinném kruhu.“

„Thor nemá tušení, co jsou Vánoce.“

„Už tušení má, a o to víc je chce slavit v rodinném kruhu.“

„Asi si mě s někým spletl.“

„To jsem si myslel o Clintovi, ale nakonec měl recht. Má fakt dobrý oči, když tě na takovou dálku poznal. V davu, a v tomhle ohozu. I když barvám jsi zůstal věrný,“ poškleboval se Stark. „Neřekl bych do tebe, že jsi až natolik šílený. Chodit po náměstí mezi metr vysokýma děckama a čekat, že si tě nikdo nevšimne.“

„Byl jsem stržen davem.“

„A kam jsi měl namířeno?“ Tony se přistihl, že ho to vlastně opravdu zajímá.

„Do obchodu. Budu vařit,“ odvětil Loki hrdě, jako by samotný fakt, že se hodlá obětovat tomuto pochybnému umění, stál za obdiv.

„Vánoční večeři?“

„Něco takového.“

„Vánoce o samotě jsou smutné. SHIELD se o tebe postará, slibuju.“

Loki neodpověděl a půl vteřiny nato mu došlo, že to bylo to nejhorší, co mohl (ne)udělat. Nějak vyšel ze cviku.

„Nebo nejsi sám?“ zeptal se Tony dotěrně, neskrývaje svoji zvědavost. „Zpátky k věci. Buďto půjdeš sám nebo tě střelím do břicha. Hlavu jsem slíbil Clintovi.“

„Doufal jsem, že už se tu touhle dobou budou shromažďovat tanky a těžkooděnci.“

„Hej, jsou Vánoce. Netočí se všechno kolem tebe, Grinchi.“

„V tom případě mě přestaň otravovat. Potřebuju sehnat mrkev.“

„Přísahám, že tě vážně střelím.“

„Snažím se být zdvořilý, Starku,“ napomenul ho Loki znechuceně. „Už dávno jsem mohl zmizet, stejně jako tě zabít.“

„Ale potřebuješ mrkev, chápu.“

Tony opravdu vystřelil, snad aby se neřeklo, že se místo pokusu zajmout zločince vykecával.

Byla to zkušební střela, nevěděl přesně, co to udělá. Ale byl si jistý, že ta tma tam neměla co dělat.

***

Probudil se s ještě větší bolestí hlavy, než s jakou se sklátil k zemi. Rozhlédl se kolem sebe a pokusil se zaostřit. Pokusy ukončil, jakmile si všiml, že vedle něj sedí něco zelenočerného.

„Vážně jsem se tě snažil chytit před pádem, Starku, ale nějak se mi ten kámen dostal do cesty a zachytil tě dřív.“

„Ále, drž hubu,“ odbyl ho Tony netrpělivě a znovu se chytnul za hlavu. Ke svému překvapení necítil nic, co by měl cítit, když se člověk probudí na neznámém místě asi metr od chlapa, který by si mohl svou kreativitu procvičit na způsobech, jak ho co nejbolestivěji a zároveň nejpomaleji zabít.

Neměl rád Vánoce. Pepper je stejně mimo město. Se svým přítelem. A jemu doma zůstal jenom Jarvis.

„Co ten kyselý výraz?“ zeptal se Loki nevinně, jako by nechápal, že únosy nejsou běžnou pozvánkou.

„Já nevim. Právě jsem se probudil vedle psychopata, bolí mě hlava a netuším, kde jsem, možná?“

„Usmívej se, jsou Vánoce,“ řekl Loki, a šlo zřetelně slyšet, jak se ovládá, aby se nezačal smát. Tony se nadzvedl na loktech, aby se na Lokiho alespoň přísně podíval, ale jakmile se tak pokusil, zjistil, že to není tak lehké. Bůh neplechy seděl v tureckém sedu zabořený do kulatého křesla, rukama si opíral hlavu, a zářícíma očima, ze kterých přímo přetékalo pobavení, ho pozoroval.

„Co je?“ zahučel Tony. Loki se nadechl k odpovědi, ale byl přerušen naléhavým bušením na dveře.

„Tati?“ zapištěl Vali. „Hel mi řekla, že jsi šel pro mrkev. Máš ji? Chci už ji nachystat. A sušenky a mlíko.“

Tonymu spadla čelist. Loki se otočil ke dveřím a křikl:

„A to je zas pro koho?“

„Pro Santu! Mrkev je jen pro soby! Santa mrkev nejí.“

„Sobi taky ne,“ zabručel Loki, ale nahlas řekl: „Je v ledničce. A sušenky mám v pokoji.“

„Proč je máš v pokoji?“

„Abyste mi je nesnědli.“

„My bychom… bychom nikdy… já to jdu nachystat, jo?“ Cupitání se vzdálilo a Tony se soustředil na své vlastní dýchání.

„Předpokládám, že tu večeři děláš nakonec pro něj,“ dostal ze sebe přiškrceně.

„Tati?“ ozval se druhý hlas. „Seš tam strašně dlouho. Tobě je špatně? Já du dovnitř!“

Hel vběhla do pokoje a skočila na postel. Tonyho přelétla jen zběžným pohledem.

„Nevypadáš, že je ti špatně. Kdy začneš vařit? Za chvilku bude večer. A kdo je ten chlap?“

O Tonyho se do té doby pokoušely mdloby, teď ale byly spolehlivě zažehnány.

„Ty mě neznáš?“ zeptal se dívenky nevěřícně. Hel nakrčila nos a na Tonyho se hezky spatra podívala.

„Ne,“ sdělila mu důrazně.

„Ještě před chvilkou jsem myslel, že jsi ty dva chudáky unesl, ale teď je mi jasný, že jsou tvoji. Minimálně tahle princezna.“ Tonymu se Hel nelíbila.

„Protože tě neznají?“ nadzvedl Loki obočí. Stark divoce potřásl hlavou, a snažil se ignorovat novou vlnu bolesti, kterou si tím vyvolal.

„Tohle je absurdní,“ vzdychl unaveně a rukou si pročísl vlasy. „Ty máš děti? Ty máš byt? Ty tady bydlíš? S dětmi? V New Yorku?“ blekotal a moc dobře to věděl. Hel se znovu ušklíbla, pak si plivla do dlaně a Tonymu sčísla vlasy dozadu. Zůstal na ni civět.

„Beru to zpátky, hlavně mi neodpovídej. Radši mi prozraď… můžu odejít nebo mě zabiješ nebo mě budeš mučit a posílat do věže mé tělo kousek po kousku, budeš nahrávat můj křik…“ básnil Tony, a přestal až v okamžiku, kdy si všiml, že bůh položil dlaně na uši své dcery a zcela nezaujatě čekal, až mu bude umožněno mluvit. Tony sklapl a Hel poslušně odběhla.

Bylo ticho.

Trapné ticho.

„Ehm…“ řekl Tony.

„Nudím se,“ řekl Loki.

„Nudíš. Ty se nudíš. Proto si pořizuješ děti? Nebo nakupuješ mrkev?“

„Děti nebyly v plánu, ale jsou vítanou změnou. Naučily mě, že je zbytečné vládnout tak hloupé civilizaci.“

„To jsme se ti před pár lety snažili vysvětlit taky. Jak ses… jak ses sakra dostal z vězení? Prosím, řekni mi, že jsi byl ve vězení. Nebo máte na Asgardu jiné zákony? Chodil jsi spát bez večeře?“

Lokiho výraz potemněl.

„Nic o tamních zákonech nevíš. Nejsi tady proto, abych s tebou diskutoval o mém trestu.“

„Takže tady je přece jen nějaký důvod. Neber si to osobně, chtěl jsem tě střelit jenom trochu.“

„Zbořil jsi půlku domu.“

„Vedlejší účinek.“

Loki vypadal každou další odpovědí čím dál unavenější. Tony si na posteli poposedl a znovu se kolem sebe rozhlédl.

„Máš to tu pěkný,“ řekl společensky. „Tak co se mnou bude?“

„Už jsem ti to řekl.“

„Přísahal bych, že neřekl.“

„Řekl jsem ti, že se nudím.“

„S takovou se nedomluvíme. Co myslíš tím „nudím“, když ne mučení nebo tyranie města? Děti si takový věci pamatují, měl bys být opatrný.“ Tony se vrátil ke svému blekotání. *!* 

„Děti mají do ložnice vstup zakázán.“

„Do ložni… ale do prdele. Doufám, že teď mluvíš jen dětinskými dvojsmysly,“ ujišťoval se Tony nervózně.

„Jak jsem řekl. Nudím se.“

***

Tony se objevil ve své věži.

„Já taky,“ vydechl zmateně, načež byl obklopen svými kolegy. Víc než na zdraví se vyptávali na informace, pochopitelně. Thor s ním občas zatřásl a snažil se z něj dostat, jestli ho opravdu unesl Loki, a pokud ano, kde je a jak vypadá.

„Nevíš, jak vypadá tvůj bratr?“ odsekl mu Tony nakvašeně.

„Myslel jsem… jestli není nemocný… nebo zraněný… neudělal jsi mu nic?“ zpanikařil blonďatý bůh a znovu s ním zatřásl.

Tony se cítil natolik znechucen, že se mu nechtělo ani pít. Nechal Jarvise, aby Avengers uvěznil v obýváku, a sám se odebral do sprchy a do postele. Jinými slovy se snažil co nejvíce oddálit chvilku klidu, kdy budou mít jeho myšlenky konečně možnost vyplavit se na povrch a pořádně mu to dát sežrat.

Co si sakra myslí? Proč okamžitě neřekne, kde se Loki ukrývá? A že má ten chlap dvě děti, to taky není zrovna nedůležitý fakt.

„Jayi? Pohřešují se nějaké děti?“

„Ne, pane,“ oznámil mu sluha stroze.

„Tak kde je vzal!“ křikl do stropu a hodil s polštářem. „A prej se nudí,“ bručel, zatímco si hledal příjemnější polohu než být nosem zabořený v přikrývkách. „Nemám otřes mozku?“ zeptal se po další chvilce.

„Ujišťuji vás, že ne, pane,“ odvětil Jarvis, a Tony by přísahal, že to znělo uraženě. „Kdyby ano, byl byste první, komu bych to sdělil.“

Tony se posunul k další možnosti; mohlo to být kouzlo. Žádný byt, žádné děti, žádná mrkev, jen Loki a jeho šílený plán na despotické ovládnutí světa. Nevypadal sice ani zdaleka tak šíleně jako minule… ale to bylo vedlejší.

„Jarvisi?“

„Ano, pane?“

„Myslím, že jsem dnes odpoledne odmítl sex s bohem neplechy.“

„Litujete toho?“ Vážně by se na tohle měla umělá inteligence ptát?

„Ani nevíš jak.“

***

Odmítal být překvapený. Temno jeho ložnice se změnilo v temno ložnice jiné, to věděl zcela jistě. A ta vysoká postava v koutě v jeho věži taky určitě nebyla.

„Trvalo ti to déle, než jsem předpokládal,“ řekl Loki a přišel k němu blíž. Zalilo ho měsíční světlo, a Tonymu se málem podlomila kolena.

„Zjistil jsem, že se taky nudím,“ slyšel sám sebe, jak říká.

„A dle všeho jsi mlčel.“

„Kdybych nemlčel, už bys tady dávno nebyl.“

„Nesnaž se ve mně vyvolat vděk, o mé lidskosti ses v minulosti přesvědčil dost. Kdybych si nebyl jistý, že budeš mlčet, dávno bys tady nebyl ty.“

Oba dva mluvili polohlasem v bezpečné vzdálenosti od sebe i od postele. Tony, přesvědčen, že je schovaný ve tmě, si Lokiho prohlížel. Vypadal úchvatně oblečený a za denního světla, ale polonahý a za svitu měsíce, to bylo…

„Mám to brát tak, že jsem dostatečně zapůsobil?“ zeptal se Loki potěšeně.

„Myslím, že to pro tebe zas taková výzva nebyla,“ přiznal Stark, aniž by od těla svého domnělého nepřítele odtrhl oči. Nervózně se uchichtl. „Jak moc se nudíš?“

„Moc.“

***

Jednak nevěděl, kde má nohy, a jednak si nebyl jistý ani polohou své vlastní hlavy. Na okamžik ho ovládla panika, když se pokusil pohnout rukou a ona neposlechla, ale po chvilce uvažování si uvědomil, že tahle ruka byla příliš bledá, příliš jemná a příliš dlouhá. Ale byla na místě, kde obyčejně bývala ta jeho.

Začal tedy zkoumat, kde byla jeho ruka. Našel ji majetnicky obmotanou kolem Lokiho břicha. Chvíli na boha zíral, a jak se asi o dvě minuty později přistihl, zcela určitě se u toho poťouchle usmíval. Pomalu se mu vybavovaly vzpomínky na noc, na Lokiho, na obscénní poznámky, vzájemné pošťuchování a především zvrhlé experimenty.

Velmi zvrhlé experimenty.

„Šťastný a veselý,“ zašeptal a políbil Lokiho na holé rameno. Byla tohle ta vánoční nálada? Taková příjemná, hřejivá a veselá?

„Jestli to děti slyšely, ukamenují mě za neslušné chování,“ zamumlal černovlasý bůh zcela bez souvislosti. Tony ho znovu měkce políbil, a divil se, že se Loki nebrání – teď, když už by neměl být znuděný.

„Je brzy ráno a ještě k tomu Vánoce. Myslím, že dárky je zajímají víc.“ Loki na to neodpověděl. Jen se otočil a nosem se zabořil do Tonyho krku, který byl takovou… důvěrností (když už bylo po všem, byla to sakra důvěrnost) nemálo překvapen.

„Myslím, že důvěrnosti jsme si v noci vyjasnili,“ zamumlal Loki nesrozumitelně, jako by uměl číst myšlenky. A možná uměl.

„To nechápu!“ ozvalo se z obýváku tlumeně. „Nechápu to!“

Tony zřetelně cítil, jak mu Loki v náruči ztuhnul.

„Sušenky tady jsou, mlíko taky… ale mrkev ne! Včera večer tady byla. Proč by sobi jedli, ale Santa ne? Jsou to dobrý sušenky!“

„Četl jsem, že spíš žerou lišejníky.“

„To není pravda!“ rozčiloval se Vali a Loki se v Tonyho náruči podezřele zmenšoval.

„Co je?“ zašeptal vynálezce zmateně. Bůh lsti zvedl hlavu a Tony spatřil důvod toho podivného ztuhnutí – Loki se zakousl do vlastních kloubů na ruce, aby se nesmál. „Ty myslíš… jako to…“ pomalu mu to docházelo. „Co jsme včera zkoušeli… tak že…“

„Jo,“ přiznal se Loki huhňavě.

„Ehm…“

„Ehehehehe.“

„Tu už asi nikdo jíst nebude,“ podotkl Tony škodolibě.

Bušení na dveře.

„Tati! Když tady nebyl Santa, nemohli tady být ani sobi! Kde. Je. MRKEV!“ 

Nudím se. Zabav mě! 

pokračování

Share: