Pod pantoflem

Zdravím vás!

Tohle taky nikomu maličkému a nevinnému nepředčítejte, ať pak nemám výčitky, ano? ^.^
Přemýšlím, že bych z téhle ptákoviny udělala takovou minisérii - tedy ještě jednu a asi už poslední kapitolu. V téhle se trošičku naznačuje, o co půjde, můžete si to domyslet. Ale stejně hrajte překvapené.

Taky mě teď napadlo, že by se tohohle tématu dalo využít i jako povídky na objednávku. Podle toho, jaký by byl zájem, samozřejmě. Vykoupení i SbS momentálně váznou, a já nechci trčet jenom u překladu.

Takže... užijte si to. A dejte pak vědět, co na to říkáte. Děkuju! :3

Ještě dodatek: Kdo nevíte, tahle věc je pokračováním jednorázovky Šťastné a mrkvové!

-----

Trvalo to asi dva týdny. Dva týdny, než se Tony Stark rozhodl, že je načase jít k Lokimu na návštěvu o něco všednější cestou. Ne, že by ho teleportace nudila, jenže dokud mu Loki nedovolil ji jakkoli – jen maličko – prozkoumat, ztratil veškerou chuť této dopravy využívat.

Dokonce už za ten měsíc a cosi měl s Lokim i něco jako hádku. Teda, opravdovou hádku. Komunikace se mezi nimi zlepšila natolik, že se to naučili rozlišovat.

 „Chystáte se na schůzku, pane?“ zeptal se Jarvis, jako by mu do toho snad něco bylo.

„Ne. Proč se ptáš?“

„Stojíte před zrcadlem a zkoušíte všech osmdesát devět druhů ze sekce „svůdných úsměvů“, pane,“ odvětil jen lehce posměšný hlas.

„Ty… máš soubor mých úsměvů? Nemáš nic na práci?!“ rozkřikl se Stark a odhodil kravatu, u které usoudil, že je k džínám a tričku zcela zbytečná.

„A vaše roztržitost-…“

„Vypnu tě,“ zavrčel Tony a ubohý stroj se odmlčel.

Nebyl nervózní.

Proč by měl být nervózní?

Nebyl.

***

„Já tam nejdu,“ povzdychl si nešťastně, když stál před nehezkými dveřmi do špinavého a polorozpadlého činžáku. Od poslední schůzky – pokud se to tak dalo nazvat – uběhlo dvacet jedna dní a osmnáct hodin a Loki se najednou podezřele dlouho… neozýval. Nepřišlo v úvahu, že by se přestal nudit. Tony dokonce – zcela dobře si vědom svých mileneckých schopností – okamžitě zavrhnul i variantu, že si bůh našel někoho jiného. Ne. Ostatní lidé jsou nudní. Tony Stark není jako ostatní lidé.

Po několika neúspěšných pokusech se dobýt do domu se Tony zbaběle sám sobě ospravedlňoval, že by to měl brát jako znamení a odejít, dokud je čas.

Dveře povolily.

Schodům věnoval více pozornosti, než by si jedny schody mohly zasloužit. Pečlivě vážil každý krok a pomalu se tak dopracoval až k třetím dveřím zleva. Zhluboka se nadechl, a při snaze potlačit neodbytnou myšlenku, že se vnucuje, jemně dvakrát zaklepal. Charakteristické a zcela nezaměnitelné cupitání na chvilku utichlo, a Tony si jen s úsměvem představil, jak se maličká Hel snaží vlézt na záda bratrovi, aby ji vyzvedl až ke kukátku.

„Tony!“ výskla holka trošku přidušeně a místo typického rozražení dveří je opatrně odsouvala, jako by na tichosti závisel její vlastní život. Stark ji pozoroval, a když byla škvíra ve dveřích dostatečně velká, ladně proklouzl dovnitř. „Nesledoval tě nikdo?“ přimhouřila dívenka oči a šťouchla do návštěvníka prstem.

„Řekl jsem jim, kdo to tady hlídá, a s křikem utekli,“ odvětil Tony, ale užuž se kolem sebe rozhlížel. V bytě bylo větší ticho než obvykle.

„Musíme být potichu. Zas máš to ošklivý sako. Chceš kafe?“ Tony se jejím mistrovsky naučeným frázím jen zasmál.

„Jistě, princezno. Černé a bez jedu, prosím.“ Černovlasá holčička odběhla do kuchyně, kde chvilku sháněla ingredience a pak se vyřítila zpátky do obýváku. Tony se mezitím zbavil saka a pomalu se loudal za ní. Nejprve na své poměry dosti nesměle nakoukl do dveří a pak se odvážil udělat i pár kroků.

Dalo by se říct, že byl zvyklý na ledacos. Od chvíle, co se takzvaně „dal dohromady s Lokim“, ho překvapilo máloco. Ale jedno se Lokimu muselo nechat, vždycky si našel příležitost k pořádnému šoku.

„Ne, teď s tím musíš doleva.“

„A kudy to mám asi provlíct, ty chytrá.“

„Jsem holka, vím, jak se to dělá!“

„Seš holka, ale to je tak všecko, čím se holkám podobáš!“

 „Pššššš.“

„Jo. Pššššššš!“

„Podej mi další.“

„Může bejt fialovej?“

„Fialovou nemá rád.“

„Já vim.“

„Je to skoro měsíc. Proč se pořád mstíš?“

„Protože tu mrkev beztak sežral.“

„Tak pšššššš!“

Fenrir v jedné ruce držel ovladač a reguloval hlasitost Doby ledové a v druhé ruce držel korálky všech barev, přičemž se znaveně opíral o Lokiho bok. Gauč byl tohle odpoledne obzvlášť přecpaný. Jednak se na něm rozvaloval skoro dvoumetrový bůh, a jednak kolem něj různě posedávalo pět dohadujících se dětí, a snažilo se mu do vlasů vplést korálky.

Jörmungandr se jakožto nejstarší a nejrozumnější dlouze vzpíral, nakonec ale podlehl nátlaku sourozenců (ke konci se vlastně ani tolik odolávat nesnažil) a nadšeně Fenrirovi vybíral z dlaně jeden korálek za druhým. Hel, na první pohled jasná velitelka akce, seděla na opěrátku vedle Lokiho hlavy a jemně vybírala pramínky černých vlasů, které pak splétala dohromady. O kávu se už dál nestarala.

Vali určoval barvy korálků, a snažil se najít pokaždé tu, u které si byl jistý, že ji táta nemá rád. Narfi hleděl asi ze dvou centimetrů do Lokiho tváře a kdykoli se obklopený bůh jen maličko pohnul, dal signál, aby veškerá práce ustala.

Loki tvrdě spal. Dneska obzvlášť tvrdě. Od Vánoc uběhl téměř měsíc, a on se každým dnem stával znuděnějším. Jediné dny, kdy s ním byla řeč, byly dny návštěvní. Kromě jednoho, kdy ho Tony vyzval, aby ho seznámil s jeho dětmi. Loki pochopitelně nechtěl. Ten smrtelník nemusel vědět všechno.

Byl opravdu unavený. Nerad to přiznával, přece jen ty malé potvory miloval, ale připadal si, jako by z něj vysávaly veškerou energii. Doby, kdy občas odešel, aby nechal z těla proniknout alespoň kapku magie, měly utrum. Děti rostly a s nimi i jejich zvědavost. Svého rodiče odmítaly pustit na krok v domnění, že se k nim už nevrátí, a pokud ano, tak s nějakou ženskou. Nechtěly doma ženskou. Hel byla dostatečně odstrašujícím příkladem.

Jediná dívka v rodině se taky činila, aby žádná ženská nemusela přijít. Dělala snídani a vařila kávu i čaj. Dokonce se pokusila zlikvidovat školku, tudíž ji odtamtud vyhodili a její táta se tak už nesetkával s tou nechutně milou učitelkou. Loki zkusil skoro všechny školky, dokonce i ty, kterým dříve nedůvěřoval a dušoval se, že by tam děti nedal ani za nic. Nečekal, že přijdou tak brzy časy, kdy by své poklady hodil i do aktivní sopky.

Potřeboval něco dělat.

Potřeboval nějakou akci.

Potřeboval adrenalin.

A potřeboval to všechno hned.

Potřeboval Tonyho Starka a Avengers. Byl by přikývl i na souboj s Thorem, klidně i na cvičební. Bylo mu to jedno. Stejně už si jako troska připadal, proč se tak i nechovat?

Jinými slovy si Anthony Stark nemohl vybrat horší moment na překvapivou návštěvu, než byl tenhle. Hodně dlouho se rozmýšlel, jestli má přijít. Bylo to vůbec poprvé, co nečekal na pozvání, ale nechtěl přitom působit, jako by se bez šíleného boha nemohl obejít. Jen tak šel náhodou okolo… a osud ho zavedl do náhodných dveří. Přesně tak to bylo.

Stejně náhodně ho málem kleplo, jelikož Lokiho v obklopení jeho pěti maličkých kopií nečekal. Ale pořád to mohla být náhoda. Bez povšimnutí se po špičkách kradl do obýváku.

Fenrir s ospalýma očima zamžoural do místnosti, shledal vetřelce a potřásl hlavou. Pak se zamračil a strčil do Narfiho. Bylo to jako dominový efekt; Narfi vyvalil oči, nechápavě naklonil hlavu na stranu a šťouchl do Jörmungandra. Ten rychle schoval dosud samým soustředěním vyplazený jazyk a zašeptal:

„Anthony Edward Stark, Iron man, génius, miliardář, playboy, filantrop, Avenger.“

Tony si připadal jako čerstvě vylovená ryba. Několikrát klapl pusou naprázdno a pak byl zachráněn malým torpédem, které mezitím stihlo seskočit z opěrátka, utéct do kuchyně, slít kávu a donést ji zpátky do obýváku.  

„Dostaneš červenej hrnek,“ informovala ho Hel s úsměvem. Pak se na bratra zamračila. „Toho pošuka si nevšímej, on zná takhle všechny hrdiny. Tohle on se učí ve škole. Kašle na matiku a nechá si vyprávět o Avengers. A táta pak nedokáže pochopit, jak může mít tak mizerný známky, když on je přitom docela chytrej. Táta nechápe, že i chytrej člověk může mít za dítě blbečka.“

Nejstarší kluk po ní hodil tak ublíženým pohledem, že by z fleku mohl soutěžit s Thorem. Pak se mu zúžily zorničky, a opatrně, aby Lokiho nevzbudil, se přes něj naklonil a nenávistně zasyčel:

„Sklapni, ty malá harpyje.“ Malá harpyje po bratrovi hodila papučí a trefila Lokiho přímo do hlavy.

„Tatí!“ zapištěla skoro se slzami v očích a rozběhla se za mručícím rodičem, který se pomalu začínal probouzet. Vypadal ještě zmateněji než Tony. A že Tony vypadal extrémně zmateně, bylo zbytečné dodávat. Rozespalý Loki měl jednu nevýhodu – v tomhle stavu na něm šlo podrobně poznat, co si myslí.

Nejprve překvapeně mrkal na Tonyho. Pak se ohlédl na své potomky a hned nato na korálky, které Fenrir v panice nacpal do pusy. A jelikož neměl odvahu kontrolovat své vlasy, rozhodl se po hlavě pustit do nastalého problému.

„Ehm,“ vyřkl svůj argument a počkal na odpověď. Tony opět klapl pusou.

„Tolik k představení,“ zamumlal jako ve snách a znovu si děti prohlédl.

„Nechtěl jsem…“

„…abych to věděl.“

„Protože…“

„…mi nevěříš.“

„Kdybych ti nevěřil…“

„…tak se mnou nespí-“

„Kroť se, Starku!“

„Tak proč jsi mi o tom neřekl!“

„Reaguješ, jako by byli tvoji!“

„Myslím, že spousta knih mi potvrdí, že to není nemožné.“

„Miláčku, nic se neděje, neplač,“ změnil Loki tón a přitáhl si fňukajícího Valiho do náruče, čímž Tonyho na okamžik vyřadil ze hry. Hel rázně přidupala ke stolku, konečně na něj položila kávu, vzala další dva bratry za ruku a odtáhla je do pokoje. Jörmungandr převzal nervově zhrouceného Valiho a odebral se za nimi.

Takže…

„Nemůžeš před dětmi mluvit o tom, že spolu spíme, ty idiote.“

„Ále, nevědí, o co jde.“

„A ty se divíš, proč jsem ti o nich nechtěl říct. Nic o dětech nevíš.“

„Zato ty se nám vybarvuješ! Co kdybys mi radši řekl, kdes k nim přišel.“

Loki znejistěl. Pak se začal ošívat a nervózně poklepával prsty o nohu.

„Ty nevíš, jak-…“

„Kriste pane, vím, kde se berou děti,“ zasténal Tony a skácel se na pohovku vedle korálky obsypaného boha. „Ale kde se berou u tebe. Nevidím tady žádnou babu. Baby? Adopce? Krádež? Únos? Na to všechno vypadají překvapivě spokojeně.“

„Proč ti přijde tak zvláštní, že mám rodinu?“ zeptal se Loki s rostoucím hněvem. Tony to odmítal brát jako varování. Měl příliš mnoho otázek na to, aby se nechal zastrašit.

„Protože seš to prostě TY!“

„Nic o mně nevíš,“ sykl na něj Loki a zdálo se, že ještě víc pobledl.

„Protože mi nic neřekneš,“ odsekl Stark pohotově.

„Nejsme žádný pár!“ vztekal se bůh.

„Jistěže ne, však spolu jenom spíme! Nebo pardon, nemám to zašeptat? Není tady pod stolem dalších osm mrňat?“

„Žena byla jedna. Je mrtvá.“

„Zabils ji?“ Tony se zeptal drsnějším hlasem, než jakým původně chtěl. Byl v ráži a chtěl se vyřvat, žádné náhlé uklidnění nebo usmíření nepřipadalo v úvahu. Loki zavrtěl hlavou.

„Sigyn, byl jsem s ní na Asgardu ženatý. Děti odmítla vychovávat u sebe, po mém útěku jim hrozilo neustálé nebezpečí. Upravila jim paměť a dala je mně. Před několika týdny zemřela. Byla popravena.“

Do prdele. Tony si povzdychl, přisedl si k Lokimu blíž a opřel si o něj hlavu. Ohledně takových malých gest byl Loki pořád zmatený, nevěděl, co přesně znamenají. Když ho Tony naposledy objal, jen tak, u snídaně po společné noci, Loki předpokládal, že se chystá druhé kolo. Ne, že by Tony nechtěl… ale víc mu v tomhle případě záleželo na tom nechat boha na nevinné hýčkání jednoduše si zvyknout.

„Utěšuješ mne?“ ujišťoval se Loki.

„Jen zúčastněně sedím,“ opravil ho Tony, aby nebyl za citlivku.

„Něco jsem ti o sobě řekl,“ hlesl bůh, jako by tomu sám nemohl uvěřit. Tony ho dlaní pohladil po zádech.

„A jsem ti za to vděčný. Takhle… em, důvěrně se známe sice sotva ten měsíc a cosi, ale…“ Slova mu došla ještě před začátkem věty, upřímně.

„Nemusíš mi to vysvětlovat. Stejně to neumíš.“ Jestli Tony na Lokim něco zbožňoval, bylo to právě tohle. Žádné „otevři se trochu“ od Pepper nebo „proč víc nedáváš najevo emoce“. Kdyby to věděl, do vztahu s chlapem se pustí dřív.

Ohledně toho vztahu…

Skoro až zděšeně zdvihl hlavu z Lokiho ramena a na boha se zadíval. Ne. Ještě ne. Ani jeden z nás na tohle prostě není.

„Mám odejít?“ zeptal se.

„Neznáš nějakou tolerantní školku?“ řekl mu Loki místo odpovědi.

„Jsou snad všichni po tobě?“

„Všichni,“ přitakal bůh s trpitelským povzdechem. „Musím se omluvit matce,“ dodal.

„A Thor o nich ví?“ Jistěže neví. „Zešílel by radostí.“

„Nikdy se to nedozví,“ varoval ho Loki temně. Tony se na něj znovu zadíval.

„Neřekl by to.“

„Řekl.“

Pravda. Thorova bezelstná nátura by mu nedovolila něco tajit před svým králem, a aniž by to třeba věděl, byl by příčinou zničení pěti nevinných dětí a svého bratra k tomu.

„Vypadáš příšerně,“ řekl Tony, vědom si toho, že jeho vztek vyprchal a zmatek se pomalu stával příjemným překvapením. „Nepotřebuješ pomoc?“

„Jsou to všechno sabotéři,“ postěžoval si Loki. „Myslel jsem, že jim chybí matka… tak jsem se pokusil se s někým seznámit, jenže jakmile se to oni dozvěděli, klidně mě uvěznili ve skříni.“ Tony potlačoval smích.

„Pro mága je problém jedna skříň?“ Pak se zarazil. „Vědí o tobě, kdo vlastně jsi?“

To nevím ani já.

„Záleží na tom, v jakém slova smyslu…“ Loki se odmlčel a zahleděl se z okna. „Ne. Netuší nic o magii, netuší nic o tom, co se tady před šesti lety stalo. Byl bych rád, kdyby to tak zůstalo. Je to… jednodušší.“

„Jednoduchost není něco,“ Tony prsty přejel přes Lokiho spletené pramínky vlasů a usmíval se u toho, „co by ti dělalo dobře, jak tě pozoruju. Vypadáš unaveně. Možná potřebuješ dovolenou,“ navrhl nadšeně. On si pod slovem dovolená uměl představit leccos.

„Já nepotřebuju odpočívat!“ Loki z pohovky vyskočil jako čertík z krabičky. Pak začal energicky pochodovat po obýváku, načež se prudce zastavil a dupl, aby svým slovům dodal patřičný důraz. „Já potřebuju něco dělat!“

„Megamysl. Jak vyšitej,“ neodolal Tony. Loki zřejmě věděl, o kom je řeč. Přimhouřil oči a velice tiše se zeptal:

„Co tím myslíš?“

„No, taky se začal nudit, když šlo všechno moc hladce.“ Loki se znatelně uvolnil a sedl si k Tonymu zpátky.

„Provedl bych něco, kdybych je neměl,“ přiznal huhňavě. Tonymu se ho skoro zželelo, dokonce natolik, že ho na moment zachvátila touha něco podpálit nebo lépe - vyhodit do vzduchu. Potřásl hlavou, aby na to dál nemyslel. Pak se znovu podíval na nešťastného boha vedle sebe.

„No… tvé choutky stranou. Nechceš mě už konečně seznámit?“

Chtělo by to neplechu s kapkou chaosu navrch.

pokračování

předchozí

Share: