Side by Side, 17. kapitola

Přeji nádherné ráno, vy, kdož jste se mohli vyspat, protože jste nenarazili na žádné spoilery.

Ne, že bych se jim bránila, ale dohnaly mě i takové, kvůli kterým vím, jak bude film probíhat a jak skončí a tak různě. Nebojte se, budu držet hubu. Každopádně mě hned napadl další námět na kratičkou povídku. Takže až ten film budete mít všichni (párkrát) zhlédnutý, dejte vědět, abych to sem mohla kdyžtak začít přidávat. :D

Na Thora půjdu snad tento pátek, později večer. Možná do té doby seženu nějakého komplice, který bude ochoten mě celou dobu poslouchat. A že to není zrovna výhra. Nasťa by mohla vyprávět. (A co hůř, ona fakt vypráví!) Takže se ještě uvidí. :)

Doufám, že si kapitolu užijete. A na 18. kapitolu mě snad brzy něco napadne... páč zas nemám ani slovo. :3

P.S.: Možná jsem z Odina udělala někoho, kdo zdaleka není tak vážný ani přísný, jako byl vždycky. Ráda dělám z takových postav úplný opak. Důkazem jest... vlastně všichni.

-----

„Ach, tak tohle je ta tvoje láska? Jsem tak hloupá, že jsem ti to uvěřila! Ale vlastně bych ani neměla být překvapená, všichni jsou proti mně! Napřed mě vyhnali za něco, co jsem neudělala, a pak, když si myslím, že jsem konečně našla štěstí, řekneš mi, že mě nemiluješ!“

Helblindi děkoval za to, že se rozhodl zůstat za dveřmi – mohl si tak mnout ruce a nebýt při tom viděn. Předmanželská hádka netrvala příliš dlouho, naopak, sotva začala; ovšem, Amora se začala činit už na začátku. Nepočkala na plné vysvětlení od svého snoubence a začala nadávat už teď. Chudák brácha, pomyslel si král Jotunheimu s krapet dětinskou škodolibostí.

„To jsem přece neřekl!“ písklo cosi za dveřmi – Helblindi to tipl na hysterického Býleistra. „Miláčku, zemřel bych pro tebe, nikdy si nemysli-…“ Amora však měla výhodu v podobě silnějšího hlasu.

„A k čemu by mi byl tvůj život?“ zavrčela. Ticho, které nastalo, Helblindi vyhodnotil jako místo pro bratrův raněný pohled a pomalu se lámající srdce. Už zdaleka necítil takovou radost jako ještě před chvilkou. 

„Já… já vím, že tě to rozzuřilo… a že máš těžké období… ale ten maličký je můj ztracený bratr, a já ho spoustu let hledal! Už jsem uvěřil, že je skutečně mrtvý!“

Zatímco Amora pokračovala v peskování svého snoubence, Helblindi za dveřmi málem rozdrtil kliku. Býleistr mu ohledně Lokiho nevěřil už jako dítě, natož teď. Na co všechno ještě nepřijde?

„Jenže to on mohl za mé utrpení! Upřednostňuješ přede mnou podvodníka, který ti zabil otce!“ Helblindi se znovu usmál. Amora tuhle hádku už dávno prohrála. Pořád si myslela, že použitím vraždy Laufeye jakožto argumentu je oba donutí Lokiho zabít. A stále jí nedocházela jedna maličkost.

Oba bratři děkovali za to, když se dozvěděli, že je jejich otec mrtvý. Kdyby nebyl, byli by oni.

„Jediný, co mě štve je to, že ho sejmul Asgarďan,“ řekl tehdy Helblindi a hned potom převzal trůn.

„Je mi to tak líto, lásko,“ fňukal Býleistr, a král za dveřmi obrátil oči v sloup. Ani nemusel být v místnosti, přesně věděl, že se té čarodějnici teď jeho mladší bratr vrhl k nohám a dramaticky u toho sepjal ruce.

„Co je ti líto? Že odkopáváš ženu, která tě miluje?“

„Já bych nikdy! Totiž… on… já…“

„Zaútočil na mě!“ zaječela Amora, vytahujíc tak poslední eso z rukávu. Jotunheimský princ znejistěl.

Helblindi vrazil do místnosti s bujarým zvoláním: „Bratře, všude jsem tě hledal!“ Nepřekvapilo ho, když místo hrdého Býleistra našel hromádku neštěstí. Jednou rukou jej objal kolem ramen a na Amoru se usmál.

„Není to tak, že bychom tě vyhazovali,“ začal, a dal si záležet, aby to znělo jako pravý opak toho, co říká. 

„Ale jak jsme si všimli, s naším nejstarším bratrem sis příliš nepadla do noty, a jak jistě sama uznáš, dokud se budete snažit se navzájem zabít, nemohu vás tady oba nechat. Kdybys byla má švagrová, bylo by to samozřejmě něco jiného, ale snoubenka… se nepočítá,“ ukončil proslov a zakřenil se.

Amora převrhla židli a rozzuřeně vypochodovala z místnosti. Býleistr se na staršího obra ztrápeně podíval.

„Takže jsi ho uznal jako našeho bratra?“ zeptal se s pochybovačně nadzvednutým obočím. Helblindi ho objal i druhou rukou.

Když je to jediný důvod, proč jsi ochotný se zbavit té coury…

***

Tony spal špatně. S Lokim byli pořád v cele, prý „čistě pro jistotu“. Jak očekával od momentu, kdy si všiml, že ho Loki zbavil obleku, nachladil se. Stále na sobě měl jenom tričko, reaktor nevinně zářil a Tony si už poněkolikáté opakoval, že až bude dělat jeho kopii, zabuduje do ní radiátor.

Loki byl zmatený. Buďto mu něco uniklo, nebo už definitivně zešílel. Ruku na srdce, snažil se o to celou věčnost. Nebyl zkrátka připraven, že po tom, co zničí polovinu Jotunheimu včetně krále, se mu princ té samé země vrhne skoro do náruče, dojat, že našel ztraceného sourozence. Starší z obrů se rozhodl nadšeného bratra odtáhnout, když se Býleistr začal podivovat nad tím, „jak může být obr tak maličký“. To by nebylo tak zlé, kdyby se nepodivoval přesně tím hlasem, kterým ženy mluví na své domácí mazlíčky. Tony, těsně předtím, než upadl do neklidného spánku, se málem udávil smíchem.

Stark sebou už po třinácté trhl, cosi si zamumlal, obrátil se na druhý bok, odkašlal si, objal se rukama a směle pokračoval v záchvatu třesavky. Loki mezitím lenivě mávl rukou a ze vzduchu na něj padla teplá a huňatá přikrývka. Pak se zadíval na svého spoluvězně.

Po dvou vteřinách váhání se bůh lsti zvedl, stále trochu ztěžka, a doklopýtal až k smrtelníkovi. Přisedl si těsně k němu a přes oba přehodil deku. Tony pootevřel oči, vděčně se usmál a do deky se zachumlal. V cele zavládlo ticho. Pak se Stark pohnul znovu.

„Loki?“ zeptal se tiše.

„Ano?“

„Tys tu deku vykouzlil?“

„Ano.“

„A… proč jsi nevykouzlil dvě?“

***

Frigga si s těžkým povzdechem znovu sedla do hlubokého křesla. Ani nevzhlédla, když se dveře komnaty rozlétly dokořán a vstoupil král.

„Musíš být opravdu rozhněvaný, když zapomínáš na způsoby,“ napomenula jej královna, spíš aby skryla starost ve svém hlase, než aby manžela opravdu pokárala. Odin se k ní otočil.

„Omlouvám se,“ řekl jí tiše. Pak už o něco klidnější přišel blíž a sedl si do křesla naproti ní. Frigga se otřásla při vzpomínce na toho, kdo v tom křesle ještě před chvilkou seděl.

„Něco se stalo?“

„Thor se vrátil.“ Frigga z křesla skoro vyskočila.

„Proč jsem nebyla informována?“ zahřměla. Odin se unaveně usmál.

„Věř mi, nebyl na to čas,“ přiznal. „Nestihl jsem ho ani přivítat, chtěl jsem mu napřed dát za vyučenou, že pustil Lokiho. Ale nakonec křičel on na mě.“ Mluvil o tom s lehkostí, jako by uznával svou chybu. A to se nestávalo často. Frigga se znovu usadila do křesla, naklonila se a vzala královy ruce do svých.

„Řekl jsi mu pravdu?“

„Napovídal jsem už tolik lží, že už ani nevím, co je pravda,“ zamumlal. „Thor se vrátil zpátky na Midgard. Alespoň někdo dostane dobrou zprávu,“ dodal hořce.

„Co tím myslíš?“ zeptala se Frigga, ačkoli si odpověď už domyslela. Její jemné rysy jakoby v tu chvíli ztvrdly, a podívala se z okna. „Lepší otázka by byla… je to moudré?“ Bylo zvláštní se na to ptát někoho, kdo dosáhl moudrosti věků… ale i tak to bylo zcela na místě. Země válečníků nebo ne, tohle Asgard nemohl zvládnout.

„To uvidíme,“ usmál se Odin. „Ale budeme mít jistotu, že alespoň jednu říši ze dvou napadených můžeme ušetřit. Midgard skoro neodolal ani té maličké invazi před rokem. Co myslíš, že by se s ním stalo, kdyby zaútočil Malekith?“

„A chceš to vyřešit tím, že obětuješ Asgardské bojovníky?“ vydechla Frigga nevěřícně.

„Nikdy bych neobětoval bojovníky. Mým úkolem je poslat je do války a sám je tam vést.“

„A nenechat všechny zabít v předem prohrané bitvě!“

„To už by se po mně chtělo moc, lásko,“ řekl Odin a políbil svou ženu na čelo. Pak z ložnice odešel a nechal královnu samotnou. 

pokračování

předchozí

Share: