Vykoupení, 13. kapitola

Vítám vás u nové kapitoly! ^.^ Rovnou bych vás ráda varovala, že vám to možná bude připadat moc urychlené, a jestli je to moc špatné, tak se omlouvám. Ale jak jsem zjistila, těhotenství tady nikdo z vás nemá moc v lásce. Bella ze Stmívání nechť je odstrašujícím příkladem. 

Stejně doufám, že se vám to bude líbit. Dejte vědět. A jméno... jménem si pořád nejsem jistá. Nesnáším vymýšlení jmen pro nové postavy! Je jich tolik a já si nemůžu vybrat.

Užijte a žije. A moc vám děkuju za komentáře a tak. Však víte, že vás miluju.

***

Porod

„Bramborák.“ Tony vzhlédl od snídaně a naklonil hlavu na stranu. „Bramborák,“ zopakovala jsem. Tony nadzvedl obočí. Už si za těch pár měsíců zvykl na to, že kdykoli mám na něco chuť, odmítám to vysvětlovat více slovy než jedním – a to názvem onoho pokrmu.

„Hlavně to neříkej před Stevem, nebo mi zas zdemoluje kuchyň,“ uchechtl se, dojedl vajíčko a přitančil k pultu.

„Jahody?“ zkusila jsem.

„To zní líp, ty bych si dal taky.“

O pár minut Jarvisovy navigace („Kde je v tomhle baráku ovoce?!“) a Tonyho rabování vlastní kuchyně jsme si oba spokojeně sedli ke stolu a cpali se jahodami.

Blížil se čas, kdy dítě mělo spatřit svět. Nataša kolem mě chodila po špičkách, jako by se bála, že je těhotenství nakažlivé. Občas jsem si škodolibě sedla na pohovku tak blízko, jak jen to šlo. Clint se nad její nechutí k dětem jen pohoršoval, díky čemuž jsem nabyla nového podezření, že ti dva spolu něco mají a lukostřelec to bere vážně. Ta ženská je jak kus ledu. Ani z jednoho jejich pokoje se nic podezřelého neozvalo, a když jsem se přistihla, že se podobám své babičce u telenovely, šla jsem se zabarikádovat do své ložnice v přesvědčení, že už z ní nikdy nevylezu.

Bruce mi nechtěl říct, jestli to bude kluk nebo holka. Pokrčila jsem nad tím rameny s tím, že se teda nechám překvapit, a Steve se málem zbláznil na místě. („Tak to řekni aspoň mněěě!“ )

Dodávky mrtvých Chitauri byly méně časté, a čím delší byla přestávka mezi jednotlivými dopady skútrů do obýváku, tím nervóznější jsem byla. Loki byl pryč už strašně dlouho, ale protože tak byla Země automaticky v bezpečí, přestával Thor pomalu (s občasnými záchvaty) truchlit. Kdykoli našel Lokiho nůž, dmul se pýchou, jaký je jeho bráška bojovník. Nechala jsem si pro sebe poznámky o tom, že kdyby ho někdy před pár sty lety takhle pochválil, Loki by neskočil z Bifrostu a nepokusil se zotročit Midgard.

A Tonyho jsem vídala jen u snídaně. Důvod držel v tajnosti.

Jarvis ne.

„Jayi?“ zašeptala jsem jedné noci ke stropu. Tonyho sluha byl natolik diskrétní, že napodobil můj hlas. I když zněl kapku uraženě, když jsem se mu za to začala smát. Šeptající počítač ale není zrovna všední zážitek.

„Paní?“ Sice jsem po Furym řvala, ať mi neříká slečno, ale jako paní jsem si připadala stará.

„Jenom Ali, prosím.“

„Jak si přejete, Ali.“

„Kde je Tony?“ vybafla jsem na strop v domnění, že se počítač lekne natolik, aby bez rozmýšlení (a kontaktování svého stvořitele) odpověděl.

„Je ve své dílně,“ odpověděl mi Jarvis, zcela neovlivněn mým tónem hlasu. „A nepřeje si být rušen,“ dodal podlézavě.

„Však ho teď nerušíme, nebo ano?“ zamumlala jsem naoko provinile.

„Ne, pan Stark deaktivoval veškerou komunikaci mezi dílnou a zbytkem sídla.“

Ahahahaha!

„Dobře. A na čem pracuje?“

„Vyhledává signál vesmírné lodi Chitauri a pokračuje v práci na vlastní lodi.“

Byla jsem ráda, že zrovna nejím ty jahody. Měly zrovna takovou velikost, aby se jim povedlo mě v téhle chvíli zadusit. Spolkla jsem veškeré komentáře a výkřiky a zhluboka se nadechla. A stejně tak ráda jsem byla za Jarvisovu schopnost změnit svůj obvyklý styl vyjadřování a zjednodušit ho. Asi věděl, s jakým inteligentem má tu čest.

„A… zmínil se, co s ní má v plánu?“

„Létat,“ odpověděl Jarvis znuděně. Nechala jsem to být.

„Zjistil něco o té jejich lodi?“

„Ano. Loď setrvává již několik měsíců na tom samém místě, z dosahu signálu zemského povrchu.“

„A Tony ho stejně hledá,“ dodala jsem pyšně.

„Přesně tak,“ potvrdil Jarvis zlehka, jako by novou zálibu svého vynálezce nebral vážně.

***

„Ty opice!“ zařval po mně samotný miliardář, když se uráčil ukázat i jindy než ráno. „Zrovna jsem si vzpomněl, že bych měl svoje záznamy hodit do tajné složky a při tom se dozvím, že sis vyzpovídala Jarvise.“

„Jsem na tebe tak pyšná!“ vrhla jsem se mu do náruče. Neohrabaně a pomalu, ale přesto. Tony nevypadal, že by měl to srdce mě odstrčit.

„Mělo to být… chtěl jsem to říct, až by to bylo jisté. Nechtěl jsem, abys měla to… zbytečné naděje, víš,“ zahuhlal rozpačitě.

„Ty věříš, že bys neuspěl?“ zeptala jsem se pochybovačně. Tony se rozesmál a se slovy „To není možný“ se vrátil do dílny, kterou už ale nezamkl.

***

Čas mi běžel strašně rychle. Termín porodu se blížil, a já se smiřovala s tím, že Lokiho do té doby neuvidím.

„Proč až teď? Proč nezačal s tím vyhazováním Chitauri z lodi dřív?“ zeptala jsem se Thora, když jsme zrovna zkoumali další mrtvoly Chitauri, s dalším nožem, o kterém nemohlo být pochyb, komu patří.

„Čas tady plyne opravdu rychle,“ řekl a podíval se na mé bříško. „V jiných zemích je to nejspíš jen pár dnů, Loki je tam teď podle jejich měřítka tak týden, možná ještě méně.“

„Cože, já tady stihnu porodit a on si bude myslet, že mě tu nechal samotnou týden?“ vyvalila jsem na něj oči. „Tak potom chápu ty jeho sebevražedné choutky. Jestli chudák musí žít takhle dlouho…“

Křečovitě jsem se chytla stolu.

„A do řiti.“

Thorovi to stačilo.

***

Do pěti minut jsem byla připravená. Tedy alespoň fyzicky, psychika byla trošku pozadu. Strašně to bolelo, ale doktorův zděšený výraz mě přes veškeré křeče opakovaně rozesmával.

„Jsem rád, že to bereš s humorem,“ řekl mi bledý Bruce, když jsem ho požádala, aby při téhle situaci zůstal ve svém vlastním těle. Ale Hulk zřejmě pobral moudrost a nijak se do téhle činnosti nehrnul. Byl to Steve, kdo si nechal dobrovolně drtit ruku a Tony, který mi radil, ať pořádně řvu a čí jméno mám brát nadarmo.

Thor se rychle vytratil. Nemohla jsem se zbavit podezření, že by se při porodu vyvrátil.

Stevovi jsem i přes jeho nadlidské schopnosti pohmoždila ruku. Tony si ji s uznáním prohlížel. Jarvis vyjmenovával životní funkce a já se hystericky ptala, jestli je všechno v pořádku.

Teprve až mi Bruce, s o něco lepší barvou, podával maličký plačící uzlíček, přestala jsem ze sebe sypat nadávky a stížnosti, přestala jsem se dovolávat boha (křesťanského) a ovládl mě klid a úžas. Tony mi pobíhal kolem postele. Pak se naklonil a se slovy: „Je modrej!“ mě cvrnkl do nosu.

„Kluk,“ zamumlala jsem do bílé deky, ve které byl můj syn pečlivě zabalený. Doslova jsem cítila, jak se mi hruď dme pýchou, jak pomalu mizí bolest a nahrazuje ji ryzí štěstí z toho, že je to maličké v pořádku.

***

Bruce se snažil přijít na to, proč má modrou barvu a jestli se s tím nedá něco dělat.

„I kdyby šlo, tak nechci. Je nádherný takhle.“

„Ali, mysli na to, jak bude žít… bude z toho nešťastnej.“

Znejistěla jsem. Thor, který se mezitím dostavil k mé posteli a s úsměvem si děťátko prohlížel, teď náhle prudce zvedl hlavu.

„Měl by žít takhle. Otec udělal prohlášení po Lokiho pádu, s Jotuny byl uzavřen mír. Dětem se už dávno nevypráví nenávistné příběhy z cest do Jotunheimu. Otec poznal, že v tomhle udělal velkou chybu,“ mluvil rychle a pyšně. „Kdyby tehdy mí rodiče přijali Lokiho v jeho pravé podobě, přijal by ho tak i Asgard.“ To mi stačilo.

„Slyšíš,“ vyplázla jsem na Tonyho jazyk a objala malého pevněji. „Chtělo by to jméno.“

předchozí

pokračování

Share: