Side by Side, 16. kapitola 1/2

Přeji nádhernou středu, poutníci. ^.^

Rozhodla jsem se to trošičku useknout, takže tenhle díl bude jen u Amory, a pokud se to v průběhu psaní nezmění, tak ten příští taky... možná bude delší, ještě nevím. Nemám nejmenší tušení, co tímhle chce básník říci, o to hůř se to vysvětluje, když jsem tady tím básníkem já.

Eh, jde na mě nějaká podivná nálada. Takové to... že se mi chce pořád spát, ale dělat se mi nechce nic (když nepočítám to spaní), bolí mě hlava a proklínám všechny zubařky světa. A ty stupidní testy taky. Pořád nám v tom ústavu mlátí o hlavu s tím, jak jsme blbí, a pak nám vnucují písemky, aby si to ještě ověřili. Systém na dvě věci.

Za chvilku budou podzimní prázdniny... a pak listopad... a víte, co je v listopadu? Přesně to! ^.^

-----

Nemýlila se, opravdu to tam bylo.

Prsty začala bubnovat o stůl. Sledovala Starka, jak se snaží bezvědomého (a najednou i těžkého) Lokiho zabalit do deky. Pořád byl promrzlý a fakt, že byl modrý, tomu jen nasvědčoval. Posunul se s ním k ohni a zůstal u něj. Amora zaťala pěsti a málem by i vztekle zaječela, kdyby to nijak nenarušilo její nenápadnost. Proto se spokojila jen s mračením.

Nemohla tomu uvěřit. Že to, o co se ona snažila několik set let, získal tenhle smrtelník za malou chvilku. Byly chvíle, kdy svých schopností litovala. Mnohdy jí to přinášelo jen záchvaty vzteku a žádný užitek. Ale jak se k tomu ti dva vlastně dopracovali? To, co mezi nimi je, to není pouhá spolupráce z donucení. Vypadá to tak, jistě.

Každou další myšlenkou si uvědomovala, že dokud bude Loki s tím smrtelníkem na stejné vlně, neskončí to pro ni vůbec dobře. Oba jsou tvrdohlaví jako mezci, takže by nebyl problém dostat je od sebe. Ušklíbla se.

„Co teď se mnou bude?“ zeptala se, a dala si záležet, aby se jí hlas zlomil v tu správnou chvíli. Pohled, který jí Tony věnoval, byl důkazem, že uspěla.

„Víš, mně se celej ten nápad taky nezamlouvá, ale… ber to tak, že zachráníš miliony dalších lidí,“ řekl jí zkusmo. Amora jen nadzvedla obočí.

„Chcete mne obětovat nějaké zrůdě… víš, co je Malekith zač?“ zašeptala a po tváři nechala sklouznout jednu osamocenou slzu. Tony se rychle odvrátil k ohni a pohlédl na Lokiho. Stejně je neslyší, že?

„A co bych měl já dělat?“ zeptal se bezradně. Čarodějka si všimla, že ztišil hlas. Byla na dobré cestě.

„Promluv s Lokim. On by to dokázal ovlivnit. Dokázal ovlivnit už horší situace tak, aby se obrátily k lepšímu.“ K lepšímu pro koho? Tony tu otázku nevyslovil.

„To bych na něj napřed musel mít vliv,“ uchechtl se hořce a kývl hlavou směrem k onomu hříšníkovi, který teď byl zakuklený v dece a nevypadal, že by se měl příštích deset let probudit.

„Něco bys našel. Určitě mezi vámi musí být silnější pouto než kdy dřív, když jste spolu cestovali a tak…“ nadhodila Amora. Bylo to okaté, ale vzhledem k Tonyho slabosti pro krásné ženy se nemusela snažit své záměry skrývat. Možná by jí stačilo hned mluvit na rovinu. Ale jistota jí už mockrát zachránila život.

„Věř mi, tak horký to nebude,“ odsekl Tony.

„Proč ne?“ Ach, bylo to jako hrát si s horkým uhlíkem. Stark se ošil.

„Když si musíme hlídat záda sami před sebou, asi tam moc důvěry nebude.“

„A tebe to mrzí?“ zamrkala Amora nevinně.

„Hraješ si na cvokařku?“ vyjel na ni Tony. Čarodějka se nad tou emoční stěnou, kterou si Stark v hlavě pracně vybudoval, jen pobaveně ušklíbla.

„Jistěže ne… nechtěla jsem se tě dotknout. Jen jsem doufala, že bys mi mohl pomoci…“ Tony nemusel odpovídat. Měla ho na své straně, a byla si tím jistá víc než tím, že zítra vyjde slunce.

***

Ta mrcha proradná. Vůbec se nezměnila, pořád si libuje v zákeřných útocích, které ho dokážou dostat do bezvědomí na několik hodin. Nenáviděl ji za to, a nenáviděl sebe, že se tomu stále nedokáže ubránit.

Nemohl se hýbat. Skoro až panicky sebou začal zmítat, a probral ho až pořádný políček.

„Málem jsi mě hodil do ohně, blbče,“ sdělil mu hlas, u něhož se nemusel dlouho rozpomínat, komu patří. „Uklidni se. Asi ses po tom všem zhroutil.“ Možná to mělo znít jako uklidnění, ale Loki si všiml, že je v Tonyho hlase jistá dávka chladu. Vymotal se z deky a rozhlédl se kolem sebe. Pak se posadil a zblízka se Starkovi podíval do očí. Ten stále seděl u ohně, nabíraje tepla do zásoby, a momentálně poněkud nejistý z té náhlé blízkosti. 

„Co je?“ houkl.

„Očarovala tě?“ zeptal se bůh s přivřenýma očima.

„Seš na ubohý holky vždycky tak protivnej? Jako by nestačilo, že ji chceš předhodit nějakýmu úchylnýmu elfovi, ještě ji furt podezíráš!“ vyjel na něj Stark.

„Ne, jenom ti něco nakecala,“ opravil se Loki a potřásl hlavou. Už se ani nedivil tomu zákeřnému bodnutí paralyzovanou dýkou. Ještě teď ho brněly svaly. „Starku, ona…“ zarazil se. Vlastně ani nevěděl, co má říct. Tím, že řekne pravdu, to bude vypadat, že se ji jen snaží shodit… vymyslela si to dobře, potvora. A i tak… z nich dvou je on bůh lží.

„Co! Došla ti slova? Tobě?“ popichoval ho Stark. Vypadal naštvaně.

„Kdyby to byla odporná kreatura, zastával by ses jí?“ zeptal se Loki zlehka, jako by jen zkoušel půdu, než se pustí do opravdové hádky.

„Ne, že by mě ranilo, že si o mně tohle myslíš, ale po tom všem bys mohl prokázat trochu důvěry.“ Tony překvapeně zamrkal nad svými vlastními slovy. Bože, zněl jak nějaká stíhačka.

„Říká ten, který uvěří čarodějnici, místo aby věřil tomu, který mu už několikrát zachránil život.“

„A jistě to byly velice osobní důvody pro záchranu, že? Myslím, že chlap, který mě vyhodil z okna a pak bodl vlastního bratra, si důvěru nezaslouží.“

„A přesto ji žádáš ode mne.“

„Já tě z okna nevyhodil!“

„Stál jsi mi v cestě.“

„Ty v té mé stojíš teď!“

„A co chceš dělat? Vzít ji a utéct? Jistě byste oba dlouho přežili, s tím hodně štěstí.“

„Spíš se bojíš, že by odešla a nechala tě tak napospas těm modrým příšerám!“ Loki sebou cukl a přimhouřil oči. Tony pokračoval. „Před chvilkou ti zachránila život a ty ji stejně chceš vzít na Zemi!“

„Máš lepší nápad?!“ vybuchl Loki. Nemohl uvěřit tomu, že se Stark nechá tak snadno ovlivnit. Jeho zaslepenost ho neuvěřitelně rozčilovala.

„Prostě budeme bojovat, jako jsme to dělali doteď,“ odpověděl mu Tony, ale bylo by troufalé tvrdit, že byl jeho hlas stejně jistý jako dosud.

„Nech mě hádat, Starku,“ začal Loki náhle tichým hlasem. „Nechala na tebe dopadnout pár falešných slz a vykládala o tom, jak ji všude nenávidí a odsuzují. Možná přidala i nějaké fňuknutí… nemám pravdu? Z téhle situace se nedostaneme dál, dokud se nerozhodneš. Nerad to říkám, ale teď vývoj událostí záleží na tobě.“ 

Tony se zamračil a podíval se na Amoru. Loki se k němu natáhl.

„Tony,“ oslovil ho tiše a ruku mu položil na rameno. Amora vytřeštila oči. „Nedívej se tam. Nenech se ovlivnit jejím vzhledem. Dívej se mi do očí a řekni, jestli máš pořád stejný názor. Jsi ochotný obětovat miliony lidí pro život jedné čarodějky? Malekith zničí naše domovy. Avengers s tímhle nenadělají nic. Ani Asgard nemá jistotu, že se z toho dostane.“

„Děláš čest své pověsti, princi,“ vložila se do toho Amora, která vycítila Tonyho nejistotu.

„A ty zase té své,“ odvětil Loki, aniž by se na ni podíval. „Anthony, tady nemůžeme být proti sobě. Zkus chvilku zapomenout na to, že jsem tě vyhodil z okna. Tady nejde o nás.“

„Ale…“ Tony vzdoroval už jen ze zvyku.

„Malekith je do Amory zamilovaný. On ji nezabije.“

„A to je na tom to nejhorší!“ vykřikla znovu čarodějka. „Tony, prosím, musíš mi pomoct. Loki je známý svou závistí… proč myslíš, že pokazil Thorovu korunovaci? Chtěl trůn pro sebe! A teď, když našel schopnějšího mága, udělá cokoli, aby se ho zbavil! Tvrdí, že nejde o vás. A to je pravda. Jde totiž jenom o něj.“ Loki se pevně rozhodl ji ignorovat a nekazit si chvíli přesvědčování tím, že Amoru začne škrtit. Jindy by to tak možná vyřešil. Ale tohle bylo jako experiment, který může provést jenom jednou – a závisí na něm vše.

„Nic mi nebránilo tě nechat utopit, Anthony. Ty víly tě mohly roztrhat na kusy. A tehdy, když sis bral z baru náramky na přivolání obleku, jsem si mohl vybrat spolehlivější způsob, jak tě zabít.“

Tony sebou trhl.

„Věděl’s to?“ zeptal se. Loki se usmál, ne tím škodolibým ani šíleným způsobem, na který si Tony pamatoval ještě z invaze. Tohle byl hřejivý a upřímný úsměv, a možná patřil tomu Lokimu, o kterém Thor s láskou vyprávěl.

„Nejsem přece idiot.“

pokračování

předchozí

"Meh."

Share: