Vykoupení, 11. kapitola

Bože, chce se mi spát. Poslední půl hodinu jsem psala tohleto veledílo a doufám, že se vám bude líbit. Prospím půlku prázdnin. Se kvůli vám upíšu k smrti!

Asi je to divné, ale začínám se děsit toho, až druhý film Thora opravdu vyjde. To zas bude na internetu vln. Všude záplava povídek, gifů, hlášek, obrázků, fotek, fanartů, drabble(ů?), scénářů, komiksů, článků, názorů, recenzí... fujtajbl.
Už teď jsou ti lidi nesnesitelní, a spoilerů je čím dál víc. Sice je mám ráda, ale zase s mírou, za chvilku vážně budu moct říct, co se tam bude dít. Mám strašnou chuť vám to sem hodit, ale po těch zákazech na to radši kašlu. :D Ještě byste mě zlynčovali.

Tahle kapitola se mi zdá divná. Takové menší...

To se zvládne, budu vám držet palce. Má nálada je den ode dne podivnější. To nic nemění na mé vděčnosti za zpětnou vazbu a taky mé lásce k vám! Jinými slovy děkuju. ^.^

Ještě bych vás měla varovat - tady není žádný Loki (teď všichni zdrhli :D), ale zato tady figuruje poněkud nesvůj Tony. Ten je taky k sežrání ve všech podobách, no ne?

Nervy

Jestli něco nesnáším, je to tichá domácnost. Vydržela bych to… kdybych jen proboha nebyla tak ukecaná. Přestože se všichni snažili posnídat v úplně jinou dobu (jediné Nataši se to povedlo, vsadila na pátou hodinu ranní), i tak jsme se téměř všichni setkali u ledničky.

Trapnější moment těžko pohledat. Možná, když jsem před rokem padla na všechny čtyři před Heimdalla po své první cestě Bifrostem. A tohle bylo o moc horší. Přešlapovali jsme u lednice, Steve se po chvilce rozhodl, že jablko mu stejně bude vyhovovat nejvíce, chňapl po něm a zbaběle prchl zpátky do svého pokoje. Tony měl hlavu hrdě vztyčenou a snažil se chovat jako doma. Clint vstoupil do kuchyně, zaskučel, otočil se a zase odešel. Takhle se tam vystřídali všichni, dokonce se připloužil i ztrápený Thor.

„Hlavu vzhůru,“ zkusila jsem nahodit povzbudivý tón. Thor se zatvářil ublíženě a já si málem nafackovala, že jsem nemlčela.

„Kde bereš tu dobrou náladu?!“ vyjel na mě podrážděně, ale jeho hlas nebyl zdaleka tak silný, jako když na mě řve jindy. „Loki je právě teď… může být… co když ho…“ mávl rukou do prázdna, doufaje, že tím vynahradí nedostatek slov.

Ztěžka jsem dosedla na židli a obličej si schovala do dlaní.

„A čemu pomůžeš, když tady budeš fňukat?“ zeptal se Tony kousavě. Vzhlédla jsem k němu. Vypadal, jako by sežral kilo citronů. Když se Thor neměl k odpovědi, rozhodla jsem se, že využití ticha je na mně.

„Já to s tou plechovkou nemyslela zle,“ řekla jsem Tonymu, který mi v odpověď jen cosi nesrozumitelně zavrčel. Kdybych nenašla zbytky rozumu, asi bych se na místě rozesmála. V tomhle ohledu si byli s Lokim tak podobní…

Zatracený Loki. Chybí mi.

„O plechovku tady nejde,“ ujistil mě Tony, a bylo mu nejspíš jedno, jak nepřesvědčivě to zní.

„A o co?“ zeptala jsem se s nepříliš zdvořilým nezájmem a upila čaje. Stihla jsem to těsně před tím, než Tonymu ruply nervy a pěstí praštil do stolu, a zbytek čaje mi tak vylil. Užuž jsem chtěla začít fňukat, když se ke mně nebezpečně rychle přiblížil a jediným pohledem z pěticentimetrové vzdálenosti mě znervóznil dopředu na celý nadcházející výslech.

„Přestaň už s tím divadlem,“ zasyčel na mě tlumeně. „Pořád mi nevěříš dost na to, abys prostě řekla pravdu?“

No to se mi snad jenom zdá.

„Já to s ním neplánovala!“ vypískla jsem dotčeně. Možná mi trošku přeskočil hlas.

„To jsem taky nemyslel!“ vztekal se Tony.

„Tak co kdybychom nechali těch záhad? O čem to mluvíš?“ rukáv jsem si bezmyšlenkovitě namočila do louže čaje a po chvilce ji jím i vytřela. Tonyho to zřejmě rozčílilo ještě víc, protože mě znovu popadl za ramena a začal se mnou třást jak s hrkačkou. Začínalo to být únavné.

„To… že… nejsi šťastná,“ vykoktal pověstně dobrý mluvčí nejistě. Přestala jsem sebou v jeho sevření smýkat a zpozorněla jsem. „Ty s tím chlapem nejsi šťastná. Vždyť se na sebe podívej… co pořád dělá… a schytáváš to ty… je to šílenec, vrah, kdo ví jak dlouho starej bůh, lhář, podvodník a ještě k tomu několikanásobnej zrádce! Proč s ním seš?“ Aby zdůraznil svůj údiv, znovu se mnou zatřásl.

„To je žárlivá scéna?“ mrkla jsem na něj. Pak jsem ale byla přinucena zvážnět, protože mi dle Tonyho řeči těla hrozil výprask. Židlí. „Tony, jsem s ním, protože ho mám ráda.“

„A má on rád tebe?“ zeptal se až urážlivě pochybovačně. Zamračila jsem se na něj.

„Je se mnou? Je. Kdo by mě neměl rád, prosím tě.“

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem se takhle sama sebe neptala už rok… den co den. Loki mi moc důkazů lásky neukázal… vlastně jo… no.

„Alice, tohle není vtip. Viděl jsem vás, a nevypadá to…“ znovu znejistěl.

„Znalec citů, hm?“ rýpla jsem si. Thor nás zaujatě pozoroval a vypadal jako vyděšené štěně kokršpaněla. Snad i zapomněl, že oplakává svého neustálými útěky posedlého bratra.

„Víš, přemýšlel jsem nad tím,“ začal Tony mluvit opět klidným hlasem, nevšímaje si mé poznámky. „A bylo by to pochopitelné. Rodina tě opustila, ze školy vyhodili, a pak ti zničehonic spadl do bytu bůh neplechy… možná jsi jen chtěla nějaké vzrušení… dobrodružství.“

Tony Stark se právě hrabal v mojí hlavě.

„Netoužila jsem po dobrodružství. Mým snem bylo mít zásoby džusu a podtrhávat si citáty v knížkách,“ pokrčila jsem rameny. Tony potlačil další zaskučení.

„Tak proč sis brala boha chaosu?“ A znovu se mnou zatřásl. Začínala mě třeštit hlava.

„To je otázka,“ uznala jsem jeho dotaz a důrazně kývla hlavou, doufajíc, že tím decentně naznačím konec diskuze. Tony neprojevil jedinou známku pochopení.

„Přinutil tě k tomu? Nějak tě očaroval?“ Možná bych měla vyznačit nějaké hranice.

„Miluju ho,“ překřikla jsem ho. To slovo chutnalo strašně sladce. A nepřirozeně. Tony naklonil hlavu. Jeho otázka se dala předpokládat. „A proč, to je taky otázka,“ dodala jsem pro jistotu.

***

Anthony Edward Stark, absolutní amatér ohledně emocí, mi právě předhodil rozbor mých myšlenek. Možná nepřesný, ale i tak byl výstižný dost na to, aby mě znervóznil. Zemi hrozí válka, jeho sídlo je rozbombardované, agenti mu před barákem uklízejí mrtvoly Chitauri, Thor je nervově labilní, celkově je tady strašné dusno, Loki zdrhl a není jisté, co s ním je – a on se stará, jestli jsem šťastně vdaná. Jeho ochranitelské pudy spaly příliš dlouho, teď si je bude vylívat jen na jednom člověku.

Potřebuju sehnat Pepper.

Ne. Potřebuju Lokiho, jeho teleportaci a… momentálně i zamčené dveře a odhlučněnou koupelnu.   

Po půl hodině, kdy jsem se mohla konečně narovnat, aniž bych hlavu sklonila zpátky nad mísu záchodu, měl Jarvis tu drzost se mě zeptat, jestli jsem v pořádku. Poslala jsem ho do háje i s jeho britským přízvukem. Jen se mě ještě dodatečně optal, jestli má zavolat Bannera.

Má odpověď byla přidušená, nesrozumitelná a napůl v polštině, takže se rozhodl to brát jako ano. Není snad nutné dodávat, že souhlas bylo to poslední, co jsem mohla říct. Do pěti minut se ozvalo zaklepání na dveře.

„Ali,“ ozval se jediný hlas v tomhle stupidním domě, který jsem ještě dokázala snést. „Jarvis mi řekl, že ti není dobře, můžu dovnitř? Chci tě zkontrolovat, možná se ti něco stalo při tom útoku, prý jsi tam kličkovala mezi útočníky… nepraštil tě některý z nich? Možná si to ani neuvědomuješ…“ koktal za dveřmi a já potlačovala touhu se v tom záchodě utopit. Ale když ten chlap zněl tak úžasně klidně, a... a…

„Zhroutila ses,“ oznámil mi Bruce, který se bůh ví jak dostal nade mě. Teprve po chvilce jsem si všimla, že jsem v ještě méně důstojné poloze než dosud a že se mě chudák doktor snaží zvednout ze studených dlaždic.

„Mi je tak blbě,“ zakňučela jsem jako dítě, které se na rodinné oslavě přežralo zákusků.

„Podíval jsem se… doufám, že ti to nevadí… a... hm,“ odkašlal si a na třetí pokus mě zvedl na nohy, „totiž, nevypadá to na zranění, spíš myslím, že je to jen z nervů. Jsi vystresovaná.“

Cože, já?

Nahlas jsem se divit nemusela.

„Může se to stát komukoli,“ ujistil mě vážně. „A kdykoli. Zvlášť mladé ženě, kterou opustí manžel…“ zmlkl a já obrátila oči v sloup.

„Takhle opuštěná jsem byla už pár set krát. To bude dobrý,“ povzdychla jsem si, když jsem se dramaticky svalila do postele.

„Je ti často takhle blbě?“ změnil Bruce téma.

„Kam tím míříš, doktore?“ zeptala jsem se s hlavou pod polštářem.

„No…“

„Nestraš, toho bych si všimla.“

„Vlastně… už jsem si všiml tvé podivné vlastnosti nevšímat si zcela zjevných věcí. Nepřekvapilo by mě, kdyby sis tohohle nevšimla.“ Dneska všichni sežrali moudrost světa.

„Děláš ze mě úplného debila,“ obvinila jsem ho, a o dvě vteřiny později jsem znovu běžela do koupelny.

„Za půl hodiny v dílně,“ slyšela jsem těsně před tím, než za Brucem zaklaply dveře.

předchozí

pokračování

Share: