Side by Side, 15. kapitola

Vítám vás u další (a delší) kapitoly. Doufám, že je stále možné se v tom orientovat, je totiž docela pravděpodobné, že předbíhám sama sebe. Mimochodem, 10. kapitolu k Vykoupení mám napsanou, a sic tradičně nemám dost odvahy na zveřejnění, stejně to udělám. 

Moc vám děkuju za komentáře, podporu a občasné menší nakopnutí k psaní. Pomáháte mi (pokud ten kopanec moc nebolí). A vůbec, já vás všecky miluju. 

Užijte a žijte. 

-----

Helblindi vypadal jako uražené dítě. Příchod čarodějky příliš neuvítal, tím se netajil. Koneckonců ji tady trpěl jen kvůli bratrovi.

„Co chceš?“ zeptal se s očima upřenýma k tmavému nebi. Amora se zlehka usmála a stydlivě sklonila hlavu.

„Takhle se s budoucí princeznou Jotunheimu nemluví, bratře,“ ozvalo se kousek za ní. Zpoza rohu pak vyšel mladý obr, podle lidských měřítek mu mohlo být tak osmnáct. Co mohlo všechny přítomné překvapit nejvíce, byl jeho upřímný úsměv, který jeho tvář zjemňoval. Když se zastavil vedle staršího bratra, rozdíly mezi nimi tak ještě zdůraznil.

Helblindi podrážděně huboval sám sebe za to, že si s Lokiho popravou nepospíšil.

„Zase si hraješ s turisty?“ rozchechtal se Býleistr. „Chtěl jsem tě požádat, aby sis své choutky nechal na jindy. Amora ty dva zná. Ber to jako svatební dar. Víš,“ naklonil se k staršímu obrovi a s jiskřičkami v očích mu zašeptal: „Víš, jaká teď je. Potřebuje si někde vybít zlost.“

Tony si nebyl jistý, jestli se má radovat ze záchrany života, nebo naopak plakat nad zlomyslným osudem, když mu chce dopřát smrt od šílené čarodějky. Jediné, co mu na tom všem nebylo proti srsti, byl fakt, že Amora byla vážně kus. Tak úžasné tělo by snad ani vymyslet nedokázal.

Blonďatá čarodějka na krále nevinně zamrkala, čímž mu dávala najevo své opovržení už od prvního dne, co se poznali. Akorát si dala vždycky záležet, aby její myšlenky poznal jenom Helblindi. Kolikrát se jen pokoušel mladšímu bratrovi domluvit, aby se od Amory držel dál, tolikrát se dozvěděl, že by za ni Býleistr položil život a Helblindi jen že ve všem vidí jen to zlé. Lhal by, kdyby tvrdil, že se jí už nepokoušel zbavit. Nemusel snad dodávat, že zcela marně.

Ale pokaždé, když spatřil ten šťastný úsměv a rozzářené oči sourozence, jen se ušklíbl a posunul své plány na Amořino záhadné zmizení na dobu neurčitou. Láska. Tak zbytečná věc. Omezovala ho, a to nikdy nic takového necítil. Celé ty roky, kdy se sebemenším vztahům vyhýbal, přišly vniveč v tom okamžiku, kdy Býleistr spatřil bezbrannou a vyčerpanou Amoru. Společně s tím, jak mu padla do náruče, padly i veškeré Helblindiho pokusy o toleranci k cizincům.

O to více ho sebralo oznámení, že se ta prokletá ženská stane jeho švagrovou.

***

Zatímco se Býleistr statečně ujal svého rozzuřeného bratra, Amora jen lehce mávla na dva obry, kteří okamžitě popadli Tonyho a Lokiho, a vydali se za ní. Šli dlouho, Tonymu se sevřela hruď obavami pokaždé, když Loki klopýtl. Strážci mu však ani jednou nedovolili padnout k zemi.

Když osaměli, atmosféra ve vzduchu se o něco uvolnila a Tony si uvědomil, jak těžce se mu vlastně dýchá, a jaká je mu celou dobu zima. Proto uvítal, když v konečné místnosti plápolal oheň. Zcela neomaleně si sedl zády ke krbu a s poťouchlým úsměvem, který mu vykouzlilo to nádherné teplo v zádech, se po pokoji rozhlédl. A byl rád, když o něj Amora nejevila žádný vědecký zájem („Kolik toho smrtelník vydrží, než zešílí bolestí?“) a začala se věnovat Lokimu.

„Tak dlouho jsem tě neviděla,“ povzdychla si Amora a pohladila černovlasého boha po tváři. Tony se otřásl. Ten dotek mrazil už jen na pohled. „Když jsem tě viděla naposledy, byl jsi na tom podstatně lépe. Život hezky pohromadě, jen občasný záchvat vzteku kvůli divokému bráškovi, sem tam posměšky následované sladkou pomstou… byla s tebou legrace. Ale teď,“ odmlčela se a začala Lokiho obcházet. „Ačkoli nestárneš, vypadáš starší. A unavenější. Čím to je, princi?“

„Nejsem princ,“ odsekl Loki skrz zaťaté zuby.

„To je odpověď na mou otázku nebo oprava titulu?“ zeptala se Amora sladce. Tony by jí byl zatleskal, kdyby byl dost mimo na to, aby si neuvědomil, že by si tím podepsal rozsudek smrti. Loki už tak vypadal, že se v něm vaří krev. „A jinak… vážně ti to sluší. Měl bys tak chodit častěji,“ zašeptala bohovi do ucha, a znovu jej pohladila, snad aby ukázala, že jí Jotunská kůže nemůže ublížit. A to byla poslední kapka.

Trvalo to po dobu jednoho mrknutí, uvědomil si Tony. Před mrknutím se Loki vzepjal, zavrčel jako divoké zvíře a k čarodějce se vrhl. A po mrknutí byl bůh neplechy na kolenou, pod ním se zvětšovala louže krve, a Amora v klidu stála u kotle a svých návštěvníků si dále nevšímala. Stark si ani neuvědomil, že se zvedá od ohně a běží k Lokimu, a realitu si uvědomil, až mu to nepřirozeně dlouhé a tenké tělo padlo přímo do náruče.

„Dobře,“ zahuhlal rozpačitě a podíval se k blonďaté čarodějce. „Tohle je vážně trochu trapné… myslíš, že bys mu mohla pomoct nebo tak něco?“

„Tony Stark má strach,“ usmála se Amora, když se k němu otočila, v ruce lahvičku plnou zářivě oranžové tekutiny. Tony se neobtěžoval s otázkou ohledně znalosti jeho jména, a nechal své egoistické já, aby mu tvrdilo, že je známý už ve všech říších a není to nic, s čím by si měl dělat starosti. „A má strach o šíleného a vzteklého boha. Nedivím se… je roztomilý, že?“ zašvitořila, když si k nim poklekla a obsah lahvičky Lokiho donutila vypít.

„Roztomilý,“ zopakoval Tony s nadzvednutým obočím. „Spíš bych zůstal u šílenosti a vzteklosti.“

Využil té náhlé blízkosti a zkušenýma očima si Amoru prohlédl pozorněji. Měla překrásné hluboké oči. Na první pohled by se mohly zdát světle zelené, ale když se soustředil, spatřil, jak se čím dál víc mění dozlatova. Nos měla rovný a malý a ústa plná, přirozeně rudá a tak lákavá…

„Vás smrtelníky je mnohem jednodušší uchvátit,“ řekla mu znuděným hlasem. „Proto jsem ani na chvilku nepřemýšlela nad tím, že bych se schovala tam.“ To Tonyho probudilo kompletně. Lokiho stále poněkud neohrabaně držel, ale mozek mu začal pracovat na plné obrátky.

„Když už jsme u toho,“ odkašlal si. „Pokud se nás v dohledné době nikdo nepokusí zabít, asi bych měl říct, co tady vlastně děláme.“

„Spíš co jste dělali v té jeskyni. Všimla jsem si vás až později, když na tobě Loki usnul. Trvalo mi dlouho to králi říct, ten pohled byl k nezaplacení,“ začala se rozplývat. Blondýna, pomyslel si Tony s úšklebkem. Říká mu tady prakticky všechno, a vypadá, že o tom ani neví.

„Proč jsi tady?“ zeptal se zpříma. Poznal, s jakou inteligencí má čest, což mu dodalo sebedůvěry. (Jako by ji snad potřeboval.)

„Odin mě nevyhnal zrovna s láskou, nechal lid, ať si na mě vybije vztek,“ začala plačtivě. „Tak jsem utekla k elfům. Jenže ti mne nesnesli. Navíc vědí o Malekithovi, báli se, že by si pro mě přišel k nim. Pokusili se mě zbavit, a skončila jsem tady. V zemi, kde nikoho nezajímá, jestli přinesu zkázu. Protože to tady bude vypadat pořád stejně.“

Tonymu se světelnou rychlostí hromadily otázky. Proč její žádost o uvolnění zajatců král vyslechl? Proč Lokiho kůže zmodrala, jeho oči zrudly… a jeho stav se zhoršil? Co má proboha dělat? A jak ji přesvědčí, aby s ním šla dobrovolně na Zemi? Má tady chtít po nádherné ženské, aby se vydala nechutnému elfovi?

***

Amora nebyla hloupá. Pravdou bylo, že si Lokiho přízeň v dětství získala právě svou inteligencí.

Smrtelného člověka prokoukla okamžitě. Méně zkušený pozorovatel nebo naprosto průměrný tvor by vyvodil, že je zcela neschopný citů. Jenže Amora se uměla podívat do hlubin lidské duše, a spatřila v ní to, o čem mnohdy nevěděl ani on sám. A v Tonym Starkovi bylo jedno velké srdce, přestože ho Loki nemohl najít.

Snad to byl důvod, proč si vybrala roli hloupoučké a nevinné krásky, která měla tu smůlu v životě, že byla vyhnána, týrána a stala se předmětem touhy jednoho šíleného elfa. A snad proto dostala Lokiho do kómatu. 

Stejně by jí to byl všechno zkomplikoval, a nepochybně by řekl něco, čím by Starkův názor definitivně změnil. Když nemůže mít na své straně oba, bude muset stačit jeden.

***

„No tak už se tak nemrač, brácho. Měli bychom si vyjít na lov… dlouho jsme nebyli, že?“ Býleistr nalil víno a posadil se k obrovskému stolu těsně vedle krále.

„Rozhodně ne mojí vinou,“ zabručel Helblindi nesrozumitelně.

„Doufal jsem, že žárlivost máme za sebou,“ povzdychl si mladší obr a lokty se opřel o stůl. Teď to byl on, kdo z těch dvou vypadal starší a rozumnější.

„To nemá se žárlivostí nic společného!“ křikl Helblindi dotčeně. A bylo jedno, jak velká lež to byla. Jistěže žárlil. Trošku. Možná víc než trošku. Celý svůj dlouhý život měl jenom jeden vztah, a to bratrský. Odmítal jich mít víc, byl přesvědčen, že to bude při jeho vládnutí jen překážka. Proto netruchlil po smrti matky ani otce… zkrátka od nich měl odstup. O to víc ho bolelo, když viděl, jak trpěl jeho bratr. Mrzelo ho, když viděl, že se Býleistr na rozdíl od něj dokáže bavit s každým na potkání. A to byl důvod jeho vzrůstajícího mrzoutství – zatímco Býleistr se jakožto dospívající chtěl porozhlédnout i po jiných poutech než těch rodinných, Helblindi byl sám.

Toho všeho si však stále mohl vážit, dokud se neobjevila Amora. Pak to s Býleistrem bylo nesnesitelné, přestal mít zájem o udržování dobrých vztahů se starším sourozencem. Přestal s ním komunikovat, jejich rozsáhlé debaty trvající klidně celou noc se změnily v občasnou zdvořilou bezduchou frázi, prohozenou jen tak u snídaně, aby se neřeklo.

„A co to potom je? Hledal jsem to i v knihách, všechno ukazovalo na žárlivost.“ Býleistr a ty jeho knihy.

„Dej pokoji s knihami. Jsou plné lží. Věříš jejich autorům, přestože o nich nic nevíš.“

„Vážně chceš tohle téma načít znovu, bratře?“ zeptal se mladší obr provokativně. „Minule nám téma knihy a jejich prolhaní autoři vydrželi na celý den i noc. Měl jsem tehdy strašný hlad.“ Helblindi se nad tou vzpomínkou pousmál. Pak se ale vrátil k důvodu, proč si bratra posadil ke stolu.

„Chtěl jsem si s tebou promluvit,“ začal pevným hlasem. Býleistr, který poznal, že chvilka škádlení a hloupých řečí skončila, se pohodlněji usadil a napil se vína.

„Amora?“ zeptal se zkusmo. Helblindi zakroutil hlavou. „Takže ti dva malí,“ dodal. „Zajímalo by mě, co jsou zač. Nestává se často, že by k nám někdo zabloudil.“

„Teleportace. Jejich plán.“

„No… to se taky nestává často. O Bifrostu bychom věděli.“

„Přesně tak.“

„V tom případě jsou to mágové? Ale co po nás chtějí?“

„Kdyby to byli jen dva mágové, už jsou dávno po smrti.“

„Někdo důležitý?“

„Spíš někdo mimořádně otravný.“

„A musím to z tebe všechno páčit, nebo mi už konečně řekneš, o co jde?“ Býleistr nepatřil k trpělivým obrům.

„Loki z Asgardu a jeden smrtelník.“

„Zajímavá dvojice,“ uchechtl se princ zamyšleně a ignoroval bratrovo ostentativní plácnutí do čela, když nemohl uvěřit, že si Býleistr nevšiml Lokiho barvy kůže. Asi měl oči zase jenom pro Amoru. „Asgarďan si šel pro smrt? Loki… je bratr korunního prince, pravda? Odinův druhý syn.“

„Tady se dostáváme k té nejasnosti. Všichni měli za to, včetně něj, že je jeho synem. Pak se přišlo na jinou věc… Odin ho přijal. V den, kdy porazil našeho otce,“ rozhodl se to vzít od začátku a postupně. Býleistr přikývl, ale nic zajímavého na té informaci neviděl. Přijatý nebo ne, stále to byl princ.

„Hm,“ řekl jen, ponoukaje bratra k tomu, aby pokračoval.

„Je to syn Laufeye.“ Zmatenému Býleistrovi chvilku trvalo, než si uvědomil, že je to jméno jejich otce… a že by to tím pádem znamenalo…

„Chceš mi říct, že ten maličký... ten Asgarďan je náš bratr? Ten… který…“

„Nám zabil otce?“zeptal se král kousavě. Býleistr se zarazil. Zmatenost vystřídal hněv.

„Otec chtěl zabít jeho! A… jak je možné, že žije? Proč…“

„Neopovažuj se ho zastávat! Ještě jsi ani nebyl na světě.“

„Ty taky ne. Ani jeden z nás nezná verzi druhé strany. Nikdy… nikdy tě to nezajímalo?“

„Zabil našeho-…“

„Nenáviděl jsi ho! A když zjistil, že chceš nastoupit na jeho místo kvůli jeho selhání, taky tě chtěl zabít.“

„To je něco jiného!“

„Jak ses mohl s tak žalostným nedostatkem argumentů stát králem?!“

„Co po mně chceš?!“

„Abys vyslechl našeho bratra! Který by měl být mimochodem právoplatným králem.“ Celý život mu tvrdili, že měl mít ještě jednoho bratra. Kdykoli se chtěl dozvědět něco víc, jeho matka se rozplakala. Snažil se na to zapomenout, však o něm nic nevěděl a takové věci se stávají, děti umírají, když jsou slabé. Ale nebylo to pro něj zdaleka tak jednoduché, jako doufal. 

„Byl příliš slabý na to, aby tady dokázal žít,“ řekla mu matka, když se zeptal, proč není s nimi.

„Je to zrádce.“ Ze vzpomínek ho vytrhl bratrův chladný hlas.

„A to soudíš podle čeho? A prosím – já tě prosím – neříkej, že zabil našeho otce. Přes tohle jsme se snad už dostali.“

pokračování

předchozí

Share: