Vykoupení, 9. kapitola

Nádherný pátek přeji, drazí poutníci. ^.^

Zjistila jsem (včera, když jsem při čekání na autobus vykládala problémy svého psaní Nasti a hrála u toho Poua), že s popisem bojů bych měla menší problém, jelikož Alice jakožto smrtelník ví kulový.

Tudíž bych vám ráda navrhla možnost, že se bude vyprávění občas měnit, ale nikdy na vyprávění ze strany autora, spokojila bych se s občasnými POV Lokiho a případně Thora, a samozřejmě dále i Ali. 

Pokud by vás to moc nemátlo. Vzhledem k tomu, že 10. kapitolu jsem ještě nezačala psát, přizpůsobím se, aby to bylo co nejlépe čitelné. Budu ráda za váš názor. ^.^ 

Navíc je to i z dalšího důvodu, dozvěděla jsem se totiž na jiné stránce, že do příběhu nedávám dost romantiky... řekněme. Prý tam chybí důkazy toho, že Loki má Alici rád. (A já se chci polepšit!)

A jelikož jistě budete souhlasit s tvrzením, že náš milý bůh má s projevy lásky trošičku problém, bylo by fajn to popsat z jeho strany. Nějak mi do toho příběhu romantika nepasuje... a možná jsem jediná, komu to tam nepasuje, u čehož vážně doufám, že to není pravda. Krucinál, asi se dostávám do pisálkovské krize. 

Jinak samozřejmě děkuju za komentáře a podporu. Jestli vám to pomůže, děláte tak jednoho človíčka šťastnějšího. :3

Chvilka něžnosti

„Nemáš ty být nějaká extra chytrá agentka? Tak proč máš tak stupidní otázky? Je to úplně od věci! Prý „takže jsi ho k nám přivedl“… kdo tady koho přivedl, ať vám pomůže? Pokud vím, Thor za námi přišel! Vaším jménem! A ty si tady hned začneš objímat ten svůj luk jako nějakej-… hmpffum.“

„Au! Tys mě kousla!“

„Tak mi nezacpávej pusu!“ Steve se na mě dotčeně podíval, objímal si ruku a připomínal mi štěně. Začínám mít podezření, že přes veškerou svou nevinnost se toho rozhodl využívat.

„A ty!“ vyrazila jsem ze sebe ještě vztekleji než dosud a prstem ukázala na svého muže, který měl tu drzost nad mým výbuchem jen pozvedávat obočí. „Ty! Žiju s tebou rok a tobě nepřijde důležité mi říct, že je Thanos v tvojí hlavě? Proč bys to měl říkat… jsem jenom tvoje žena. Ta nemusí vědět, že tě ten kretén mučil a pak se nacpal i do tvé hlavy, kde byl celou dobu... nepodstatný detail…“ můj hlas se začal vytrácet a občas jsem ze sebe vykopla nějaký blekot, který už nedával smysl. Nataša jen zakroutila hlavou.

„Je to skoro ještě dítě… neměla by být přítomná při takových rozhovorech.“

„Není nad to, když si někdo začne zvedat sebevědomí a předstírat nadhled tak, že o někom v místnosti začne mluvit v třetí osobě a zní přitom tak falešně citlivě.“

„Aspoň si nevybíjím mindráky z nešťastného manželství.“ Fury na Natašu udiveně pohlédl.

„Furt lepší než být do konce života sama jak kůl v plotě a předstírat, že nemám city ani k tomu hňupovi, co se přes veškerý výcvik nedokázal ubránit člověku, kterej se s akcí setkal leda v televizi.“

„Hej!“ Clint se poznal. 

„A u té televize jsi i měla zůstat, maličká.“ Nádherně změnila téma.

„Asi jo. Neztratila bych iluze o agentkách.“

„Neexistujeme proto, abychom někomu dělaly iluze.“

„Né, vy totiž zachraňujete svět tím, že vraždíte lidi a pak chytáte lidi, kteří vraždí lidi. Na hovno systém.“

„To jsme trošku odbočili,“ zamumlal Bruce, který začínal zrychleně dýchat. Nebylo těžké si všimnout, že přestává být ve své kůži. Doslovně.

„Nekaž to, doktore,“ zaskučel Tony. „Zbožňuju, když se dvě ženský hádají.“

„Tvé úchylky stranou, Starku. Agentko, odejděte z místnosti.“ Fury se chopil slova. „A vy, slečno-…“

„Paní!“ vyštěkla jsem na něj.

„… jděte taky. Doktore, zkuste se uklidnit. A my ostatní, vraťme se k našemu problému.“

***

S povzdechem jsem se svalila na postel, chvilku jsem zírala do stropu a spokojeně se tetelila. Už dlouho jsem se tak nenaštvala. Bylo to osvobozující.

Po půl hodině se ke mně připojil Loki. Beze slova si lehl na postel a asi o pět vteřin později jsme se oba začali řehtat jako pominutí.

„Setřela mě,“ dostala jsem ze sebe při pokusu o nádech.

„Mě taky,“ přiznal Loki a pokračoval v záchvatu smíchu.

V rámci zachování našeho zdraví jsme se po několika minutách zvládli uklidnit.

„Mohl jsi mi to říct,“ řekla jsem tiše.

„Chtěl jsem to zvládnout sám. Měla bys zbytečné starosti.“

„To je ta nejstupidnější a nejstarší výmluva, jakou jsem kdy slyšela.“

„Lidi mi ji sebrali.“

„Vymyslel jsi ji?“

„Když mi byly tři.“

Vztek už mě opustil nadobro. Pravdou bylo, že jsem vždycky byla spíše klidnější člověk. Další pravdou však bylo, že se našly věci… většinou maličkosti, které mě rozčílily skoro k nepříčetnosti. Ale po takovém záchvatu jsem pak měla pár měsíců klid.

Abych dokázala nově nabytou rozvahu, k Lokimu jsem se přitulila a schoulila se vedle něj do klubíčka. K dokonalosti chyběl můj starý malý byt, čaj na nočním stolku, pohodlnější oblečení a čas na spánek.

„Před chvilkou jsme vstali,“ napomenul mě Loki, když poznal mou polohu, při které se o spaní většinou pokouším.

„Až to všechno začne, nevyspím se vůbec. Chci zásoby,“ umínila jsem si. I přes zavřené oči jsem viděla, jak se Loki culí.

„Pravda,“ uznal a přitiskl se ke mně.

Skoro jsem si stihla i šťastně povzdychnout nad tím, jaký zavládl klid, nad tím, že jsme zase pár věcí vyřešili, nebo nad tím, že se po dlouhé době projevila Lokiho něžná stránka, ale to bychom nesměli být v Tonyho sídle obklopeném agenty SHIELDu a letadly. A v neposlední řadě – tedy jak jsem mohla vydedukovat z ječení sirén – i nepřáteli.

„Do prdele,“ zahuhlala jsem do polštáře. Loki, nepříliš překvapen mou nedostatečně hysterickou reakcí na útok, se vyhoupl z postele a vrhl se k oknu.

„Doufám, že už nějakou zásobu máš… protože už jsou tady.“

***

„Zdrhli zpátky na základnu,“ oznámil mi Tony, když jsem kolem něj už deset minut poskakovala a sabotovala veškeré pokusy o útěk. „Tady je to na nás.“

„A co chceš jako udělat?“ zeptala jsem se tupě. Hodil po mně nevraživým pohledem a mávl rukama do stran.

„Bombardují mi tady barák a ty se mě ptáš, co budu dělat?“ Těsně před mou jistě inteligentní a pohotovou odpovědí se o pozornost útočníků přihlásil Hulk, když zařval a ze střechy skočil na něco, co se vzdáleně podobalo lodi a zároveň letadlu. Nějak mě přešla chuť komunikovat.

„Zalez zpátky do pokoje, není jich moc. Budeme v pořádku,“ uklidňoval mě Tony. Jako bych to snad potřebovala. Zvenku se ozval další řev, dle všeho nejspíš Thorův.

Cestou zpátky do pokoje jsem vrazila do Lokiho. A bylo to o něco bolestivější než obvykle.

„To si děláš srandu,“ vydechla jsem nevěřícně, zkoumajíc přitom jeho brnění. Přes jeho tvář přeběhl jen lehký úsměv. Jeho chvilka něžnosti skončila a já pro něj byla zas vzduch. Skoro jsem si i vztekle dupla.

„Tak vypadni!“ zařval na mě Tony z dílny. Loki se znovu usmál, pak mě letmo políbil na čelo a lusknutím prstů zmizel. Můj rychlý mozek o sobě dal vědět až o něco později, co mě Steve nacpal do mé ložnice, výhružně na mě ukázal prstem a zavřel za sebou dveře.

Loki nemá moc magie.

Vážně šel právě bojovat?

předchozí

pokračování

Share: