Side by Side, 19. kapitola

Jednou rukou se zneviditelňuju a druhou poníženě mávám. Nemám ani odvahu žádat o odložení cihel, ale že bych vystavila ksicht, to zase ne. Třikrát jsem praštila hlavou do stromu - zoufalství ze spolužáka, jednou do linky v kuchyni, když jsem usínala při vaření čaje, a potřetí smíchy do koše. To vám musí stačit. :D

Jednoho dne mě sežerou mé vlastní výčitky. Kašlu absolutně na všechno - co je tohle za rebelské období zas? :D Napřed si zdrhnu ze školy (párkrát), pak spím ve dne (a v noci taky), odmítám se cokoli naučit a furt piju džus. Skandál.

Prvních tisíc slov téhle kapitoly jsem psala předevčírem u Četnických Humoresek. Nevnímala jsem ani jedno, protože jsem u toho stihla i spát.

Doufám, že vám nevadí, že se tady posouvá děj pomalu (jinými slovy vůbec), ale snažím se teď dostat k něčemu jinému a je těžké se při tom držet důvěryhodnosti a přirozenosti. To jsem si zas něco naložila. Ale já se k tomu dostanu - ruku na srdce, stejně je to jediná věc, o kterou tady skutečně jde. 

A asi... mám prostě slabost pro scény v jeskyni. Ale ono to tam nějak skáče samo. Jinak kapitola v kostce - Thor při začínající depresi, oblíbení mraziví obří bráškové (proč mám tendenci dělat z všeobecně známých hajzlíků zlatíčka?) a nakonec Loki, Tony... a pořád ještě Amora.

Omlouvám se za ty kecy na začátek - jsou vždycky skoro delší než povídka sama. Ale víte, ono se to dá přeskočit. Díky za komentáře, podporu, trpělivost, vás a užijte si to. ^.^

-----

Kde jinde by ti dva mohli být tak dlouho. Kde jinde by mohli být uvězněni, mučeni nebo zabiti? Kde jinde se k Lokimu chovají ještě hůř než na Asgardu? Na Thora to bylo příliš pesimistických myšlenek najednou. On, který by se mohl postavit do čela všech naivků světa, on, zvyklý na mozek, který nepracoval ani v ohrožení života, byl právě zmatený jak včela v lese, a k tomu všemu ještě k smrti unavený.

Mimo to pendloval sem a tam mezi Asgardem a Midgardem, otec nesouhlasil s Lokiho způsobem vykoupení sebe sama, s matkou se ani nestihl setkat, chyběla mu Jane, jeho přátelé ho mezi sebou nechtěli a považovali ho za zrádce a jeho bratr teď mohl někde umírat a on mu neměl jak pomoct.

Byl si dobře vědom toho, že ať už teď udělá cokoli, jeho činy jsou monitorovány do nejmenších detailů a pokud si dovolí udělat chybu, pořádně si to odnese. Zničehonic ho vyhlídka na veškerou zodpovědnost zdaleka netěšila tolik jako před korunovací. Tedy pokusem o korunovaci. Nahlas by to nejspíš nikdy neřekl – to by musel být už opravdu zoufalý – ale svým způsobem byl rád, že ji Loki oddálil. Sabotoval. A nemluvě o tom, že teď měl ke království úplně jiný postoj.

Heimdall se nevyptával. Viděl, že by mu Thor neměl co říct. I kdyby se ptal, dokázal jasně předpovědět, o co by jej Thor požádal; nechat si to pro sebe. Upřímně se tomu chtěl prostě vyhnout, kdyby došlo na královy otázky. A že na ně dojde.

***

„Asi,“ dup dup, „nemá cenu,“ dup dup dup, „se ptát,“ dup, „kde je!“ DUP! 

Loki svého mladšího bratra (rozhodl se, že tohle oslovení nesnáší, ale hodlal si zvyknout, aby mu to pak čistě náhodou mohlo ujet před Thorem) s úsměvem sledoval. Helblindi vztekle pochodoval po cele, občas přejel dlaní po stěně, která pod jeho dotekem ledovatěla víc a víc, dokud nezačala praskat.

„To by mi ovšem nevadilo… ať jde k čertu, coura čarodějnická,“ mrmlal. „Zajímá mě další věc.“ Loki nadzvedl obočí a v očích mu zajiskřilo. Helblindi předstíral, že ho to ani v nejmenším nerozčiluje.

„Kde je ten maličký smrtelník?“ rozhlížel se místo toho. Loki neodpověděl.

„Neudělala mu nic? Je v pořádku? Není zraně-…“ hysterický Býleistr vtrhl do cely. Najednou tam bylo trochu těsno. Starostlivě si Lokiho prohlížel, pak stejně starostlivý pohled přemístil na Helblindiho, a když usoudil, že jsou oba v pořádku, začal prohledávat vězení.

„Kde je Amora? A kde je ten maličký-…“

„Veličenstvo,“ prohlásil Loki s úklonou, „žádám Vás o propu-…“

„Vyhověno!“

„Jsi snad Veličenstvo, blbče?“

„Chce pustit z vězení. Prakticky je to právoplatný král! A náš bratr! Nemůžeš ho tady držet.“

„Můžu tady držet klidně i TEBE!“  

„To bys neudělal! Mám klaustrofobii!“

„Máš ji od té doby, co sis přečetl, co to znamená!“

Loki si promnul oči. Všechno jeho slovíčkaření by tady přišlo nazmar. Formální žádosti o milost stranou, mohl by si odkráčet z Jotunheimu a ty přerostlé děti by si toho nevšimly.

Neměl čas.

***

„Ne, že by mi vadilo být v zajetí sexy šílené čarodějky…“ Třetí facka. „Ale nejsem fanda tohohle sado-…“ Čtvrtá facka. Tony si otráveně povzdychl.

„Kdybys držel hubu, nedostal bys ani jednu.“

„Aha.“ Chvilku bylo ticho. „Ale i tak mi tohle přijde zoufalé. Celkově považuju za zoufalce všechny, kteří si myslí, že mým únosem něco vyřeší…“

„Můžu říct jedno slovo a ty už nikdy nepromluvíš. Rozmysli si to.“

„Jen se snažím zahřát si čelist, aby mi nezmrzla,“ zamrkala na ni nevinnost samotná. „Je mi zima,“ dodal Tony téměř plačtivě, uchovávaje si naději, že když si bude dostatečně srdceryvně stěžovat, dostane něco teplého na sebe, popřípadě do sebe.  

Amora tak nějak tušila, že cesta s tím otravným smrtelníkem nebude zrovna příjemná, ale ona nebyla pověstná svou trpělivostí.

„Zavři hubu.“

„Tak silná slova pro tak nádherná ústa.“

„Mohla bych tě zabít.“

„A rozházet si to s Lokim ještě víc?“

„Co tě přivedlo k názoru, že by mu vadila tvá smrt?“

„Má mě rád.“ Bylo to tak odporně… holčičí.

„Ach, skutečně?“ navzdory ironii v hlase Amora zaťala ruce v pěst. Tony poznal, že narazil na bolestivé místečko. Zbožňoval bolestivá místečka zhrzených ženských.

„To společné cestování nám hodně dalo, víš,“ pokračoval zasněně, a přitom se snažil ignorovat tu hnusnou pachuť každého slova. „Postupně jsme našli důvěru v toho druhého… a pak už to znáš,“ znovu na ni zamrkal.

„Nedostal ses k němu tak blízko!“ zaječela. „Nikdo se k němu nedostal tak blízko.“

Tony by přísahal, že pocítil něco jako výčitky, když spatřil, že se v jejích očích lesknou slzy. Možná do Lokiho byla opravdu zamilovaná… a když je někdo zamilovaný několik set let do pitomce, který nemá ani tu slušnost říct, že prostě nemá zájem, má pak někdo těžký život.

„Hu,“ vydal ze sebe, aby znovu přilákal Amořinu pozornost. „Nepřemýšlela's někdy nad tím, že by ses na něj prostě vykašlala? Zničila sis kvůli němu život. Netipl bych tě na sentimentální holku.“

„Láska není jen tak nějaký sentiment,“ ohradila se, narážkou na přecitlivělost poněkud dotčena. „Je to nejkrásnější sentiment. Když se mu oddáš, zpravidla trpíš, ale nikdy nelituješ. Je jedno, co ti říká rozum. Já si tu lásku nevymyslela. Ona se objevila sama, a já ho prostě chtěla.“

Tony si vzal pár minut ticha, aby si to v hlavě zkusil srovnat. Ať už se snažil jít seberozdílnější myšlenkovou cestou, vždycky dospěl ke stejnému závěru; ta ženská byla jako on.

Celý život jedno velké emoční nic, jen se starali sami o sebe, kladli důraz hlavně na svou seberealizaci a nic jim nepřišlo důležitější. Potom ale jako by jim srdce řeklo, že už se nudí, a že je načase dát mozku pohov. A ta podivná a zákeřná věc v jejich hlavách se prostě přizpůsobila a přestala pracovat.

Tony měl občas tu náladu – však tím byl pověstný – že se mu zachtělo něčeho byť jen vzdáleně podobného lásce. Na jednu noc, pro prachy, neupřímnou, ale přesto to byla nějaká. Pravda, vybral si to, co podle něj bylo do té doby na vztahu se ženou to nejlepší – její tělo. A byl více méně spokojený.

Pak se objevila Pepper a on si všiml, že se jeho myšlenky rapidně změnily. Neřešil, jaké má nohy (ne víc než bylo nutné), ale jestli se usmívá a je šťastná. Chtěl, aby byla v bezpečí, a byl ochotný pro ni udělat první poslední, i kdyby ho ona nechtěla. Byl zvyklý, že ho chtěla každá. Stejně jako Amora, dosud obklopená nápadníky. Stejně jako ona ani Tony nechtěl ty, které o něj měly zájem. Zaměřil se na Pepper. Dokonce i něco jako vztah mezi nimi bylo. A pak mu řekla, že už takhle dál nemůže.

Jestli do té chvíle nevěděl, co to znamená, když se někomu zboří svět, tak po téhle zkušenosti by ji byl popsal do detailů, a bylo by mu jedno, jak slabě to všechno vyzní.

I po tom všem ji měl rád. Chtěl ji šťastnou a v bezpečí, ale to bylo všechno. Nemohl ani vyčítat Amoře, že ho vzala jako rukojmího. Když on uviděl svou asistentku s jiným mužem, měl chuť po něm hodit minimálně stůl. Amora ještě k tomu teď žila s vědomím, že si Loki oblíbil smrtelníka, což ji bolelo snad ještě víc než to, že to není žena, se kterou by aspoň mohla soutěžit.

„Co je na tobě tak zvláštního, že si tě pustí tak blízko?“ dolehl k němu hlas čarodějky, a snažil se ignorovat, jakou bolest do toho vložila. Upřímně ho překvapovalo, že před ním ukazuje své zklamání. Možná to byla jen zástěrka pro rezignaci. Možná si jenom krátila čas, než ho zabije.

Nadechl se, že jí odsekne mimořádně kousavou a egoistickou odpověď. Pak zase vydechl. Jednak neměl co říct – a že měl sakra vždycky co říct – a jednak by byl nerad, kdyby mu náhodou uklouzlo, že se v Lokiho přítomnosti objevil skoro náhodou a že jestli tady někomu na někom záleží, jim se tahle zvláštnost vyhýbá obrovským obloukem a jestli už ho Loki párkrát zachránil, tak možná proto, aby měl něco, co proti Tonymu v případě potřeby použít. O hádky neměli nouzi, pravda.

„Nemůžeš přece lidi nutit, aby tě milovali,“ řekl dutě. Nevěděl, jestli je ten tlak v hrudi stále smutek z toho, jak rychle se od něj Pepper distancovala, nebo potlačovaný zoufalý smích při pomyšlení na to, že právě sedí v jeskyni s pološílenou čarodějkou na úplně jiné planetě, doslova cítí, jak modrá a k tomu všemu mluví o lásce. Nic absurdnějšího by ho snad ani nenapadlo.

A kdyby to bylo zklamání z toho, že se tímhle rozhovorem jenom snaží prodloužit svůj už tak krátký život… o tom je snad škoda i přemýšlet.

„Loki nepřijde,“ řekl a dával si záležet, aby to vyznělo chladně. Nevyznělo. Amora vzhlédla. „Chtěl tě jenom naštvat.“ Což se sice povedlo, ale už mu to bylo houby platné. Loki se mohl ušklíbat, jak chtěl – utekl spravedlnosti, zbavil se Tonyho a teď měl volnou cestu k útěku.

„Nemůžu uvěřit tomu, že mi pořád nevěříš,“ ozval se dramatický hlas a do jeskyně majestátně vstoupil Loki, přičemž ze sebe otřepával vločky sněhu. Vlasy měl vlhké, tváře mírně zrůžovělé a oči jiskřivé, skoro jako by v nich tančily hyperaktivní plamínky. Tony by dal ruku do ohně za to, že to byla jedna z nejkrásnějších věcí, jaké kdy v beznadějné situaci spatřil.

„Plusové body za vstup,“ řekl jen mírně poupravené myšlenky nahlas a ukázal zdvižený palec, snad aby ukázal, že Lokiho příchodem není ani v nejmenším překvapen. Jak si uvědomil, nepřesvědčil o tom ani sebe, natož ostatní.

„Smrdí to tady sentimentem,“ pokrčil Loki nos a podíval se na čarodějku, která doteď sklesle seděla na kameni nejblíže ke vchodu. Jen zvedla hlavu a bohovi věnovala skelný pohled. „Už jsem ti to několikrát říkal,“ mluvil Loki dál. „Nemám rád, když mi někdo bere věci.“

pokračování

předchozí

Share: