Side by Side, 41. kapitola

Ještě předminulé úterý mě Nasťa zdrbala za to, že svůj blog pěkně flákám. A tehdy jsem to ještě neflákala, takže aby bylo jasno, zcela nepochybně za tenhle (další, další a další) zkrat může ona.

Tak. 

Netuším, co se to se mnou děje, ale vážně bych ocenila, kdyby už to přestalo. Snažím se dopsat třetí díl povídky Ještě toho trochu - pokud pořád víte, o co jde. Zatracená práce, ani na toho češtináře to svádět nemůžu, když nám strčili češtinářku. A víte co, začíná se mi po tom hňupovi stýskat. 

Ale kdybych se měla vykašlat na deník a stížnosti, měla bych se asi věnovat menšímu shrnutí kapitoly.
Tony chce zbaběle prchnout, Stevovi rupnou nervy a Loki dělá jednu z nejhorších chyb vůbec: zůstává o samotě se svými myšlenkami.

Víte, že vás pořád miluju, i když tady na to kašlu. 

-----

„Kapitáne, nemohu se zbavit dojmu, že vypadáte líp. No tak, kámo, co kdyby ses zvedl a zkusil, jestli zvládneš cestu na Zemi?“ V brzkých ranních hodinách, krátce po Tonyho útěku před nepříliš vhodnou otázkou korunního prince téhle zatracené planety, se Stark rozhodl Steva ke zdraví dovést násilnou cestou. Vytáhl ho z postele, a nedbaje na rozdíly vah i výšek, přehodil si vojákovu ruku přes ramena a táhl ho za sebou k oknu. „Je krásný den!“ zafuněl námahou a opřel Steva o stěnu. „Už to tady nevydržím, jistě víš, že mě na Zemi čeká spousta-…“

Zmlkl, když se Steve narovnal a věnoval mu ten svůj káravý pohled, kterým by k výčitkám nedohnal ani svatého. Najednou kapitán nevypadal zdaleka tak nemocně jako ještě před chvílí.

„Anthony, co se stalo?“ zeptal se přísně. Modré oči zledovatěly a Tony se přistihl, že podvědomě hmatá dlaněmi za zády, aby našel podpěru. „Dosud ti to otálení vyhovovalo, co jsi provedl?“

„Proč si každý vždycky myslí, že jsem něco-…“

„Protože to tak vždycky je!“ vyštěkl na něj Steve. Tony, zcela zděšen tou náhlou změnou, neměl slov. „Byl jsi u Lokiho? Mluvili jste spolu?“

„Hej,“ zdvihl Tony ruce. „Nejsem tady sám, kdo má co vysvětlovat, pane k smrti nemocný! Navštívila tě přes noc kouzelná víla? Jak to, že stojíš, mluvíš… jsi úplně v pořádku! Teda v rámci tvých možností.“

Jindy by se Steve začal červenat, omlouvat, přiznávat ke věcem pravdivým i zcela falešným, shodil by na sebe všechno, co by se dalo, a už nikdy by neřekl křivého slova, ale teď… byl naštvaný. Steve, trpělivostí převyšující všechny, s kým měl Tony za celý život čest, byl naštvaný. A hůř, zněl jako Pepper. Naštvaná Pepper.

„Ne!“ zahřměl a Tony poskočil. „Nech si ty kecy! Nenechám tě to všechno svést na mě! Nevyhneš se tomu, sebevíc ti doteď výmluvy šly, tentokrát ti to neprojde.“

Jindy by se Tony smál, znělo to tak směšně… ale v kombinaci se situací a s tím, jak se Steve tvářil, mu to vtipné nepřipadlo.

„Nejsme na téhle planetě kvůli mně,“ pokračoval kapitán vztekle. „Možná to působí jako pomoc spojenecké zemi, ale my sem přišli kvůli tobě, tobě, jen tobě! Vždycky je to kvůli tobě, a ty nikdy neneseš zodpovědnost! Středem vesmíru, dokud nedojde na lámání chleba, viď,“ řekl a z jeho slov přetékala zlost, dlouho, velice dlouho hromaděná zlost. „A dokonce i tohle divadlo,“ divoce se rozmáchl směrem k posteli, „bylo pro tebe!“

„Šli jsme hledat Amoru,“ bránil se Tony chabě.

„Netvrď mi,“ zavrčel na něj Steve až děsivě klidně, „že to nebyla jen ubohá záminka.“

Tony se odmlčel. Pak si odkašlal a opatrně se zeptal: „A ostatní… o tom ví?“ Nějak se mu při myšlence na rozzuřeného Hulka (nebo tomu podobnou Natašu) dělalo mdlo. „Thor totiž určitě ne,“ dodal.

„Neví o tom nikdo. Chtěli jsme… teda královna Asgardu mě požádala, abych jí s tím trošku pomohl,“ vrátil se Steve ke svému obvyklému tónu, ale tentokrát velmi pečlivě vážil slova. Tony zbledl.

„Takže královna o tom ví,“ zamumlal a zničeně dosedl do nejbližšího křesla. „Královna země se středověkými zákony ví o něčem, za co by ve středověku postavili člověka na hranici nebo mu setnuli hlavu. Právě jsi mi podepsal rozsudek smrti.“

„Ty to nechápeš,“ povzdychl si Steve. „Ona je ráda, že k sobě s Lokim,“ nemotorně si odkašlal, „máte blízko.“ Nejistě zkontroloval Tonyho reakci, ta však byla nulová. „Nechce tě za to nechat popravit, jestli máš na mysli tohle.“

„Pak mi asi uniká smysl tohohle rozhovoru,“ přiznal Tony stále sklesle.

„Podle toho, co mi řekla, si myslím, že by pro svého syna chtěla nějaké zázemí. Je asi jasné, že tady už to nepůjde,“ řekl a rukou mávl k oknu, jako by tím gestem zahrnoval celý Asgard. Tony k němu vzhlédl.

„Proč by ne,“ namítl. „Je to teď hrdina, ne?“

„Sám jsi řekl, že to tady takhle nefunguje. Středověké zákony, pamatuješ? Tady se jen tak neodpouští,“ pousmál se Steve, jeho oči byly zase hřejivé a klidné jako předtím. Přisedl si k Tonymu do vedlejšího křesla a naklonil se k němu. „Podívej se na to i z jiné stránky. Kdyby se Loki mohl usadit na Zemi - a ty bys byl schopný mu to umožnit – mohl by být i přínosem pro náš tým. Mohl by se stát jedním z nás. Sám musíš uznat, že by se jeho schopnosti hodily.“

Tony se v křesle začal ošívat. Znělo mu to krásně, znělo to fantasticky, ale tentokrát to byl on, komu se v hlavě líhla jedna komplikace za druhou, byl to Steve, kdo byl tentokrát optimista, a on, který na tom musel hledat problémy. Nějak mu ta role nepasovala. Byla příliš upjatá a starostlivá.

„Vidíš to moc jednoduše. Víš, že bych s tím neměl problém, mít ho…“ stále velmi nedůvěřivě si Steva při zmínce o nějakém potenciálním vztahu mezi dvěma muži měřil, „… víš, u sebe. Ale co Fury. Co lidi, kterým zničil životy. Jak myslíš, že by potom přijali nás?“

„Kdo z nás všech nikdy nikomu nezničil život? Kdyby dostal rozum a přijal nabídku na lepší život, určitě by to dokázal odčinit.“

Kdyby dostal rozum. Po tom, co ho Tony nechal samotného v pokoji jako nějakou děvku. Moc se mu při myšlence na to, jak skončila nebohá skříň, nechtělo vracet, ale vzhledem k tomu, že by ho tam Steve nejspíš odnesl, neměl tolik na výběr.

***

Přál by si, aby mohl tvrdit, že už se dlouho tak dobře nevyspal, ovšem to by nesměl být v moci jisté myšlenky, která mu původně dobrou zprávu obalila negativy. Ano, pár hodin o sobě skutečně nevěděl a bylo mu kvůli tomu úžasně, bylo mu teplo, nebyl sám, cítil, že ho někdo potřebuje, cítil se milován.

Vysmívaje se tak vlastním úvahám, znechuceně se ušklíbl a na posteli se posadil. Měl na sobě jen lehkou přikrývku, a i ta mu teď sotva zakrývala dolní polovinu těla, ale ani husí kůže ho nedonutila zvednout ruku a pouhým mávnutím okno zavřít, činnost, která by smrtelníkovi v rozespalém stavu dělala obzvlášť velké problémy. Byla mu zima, a druhá půlka jeho obrovské postele byla studená i na pohled. Podíval se na zmuchlané prostěradlo a připadal si jako nějaká odkopnutá využitá… děvka.

Nepotřeboval ho. Viděl ho dnes ráno naposledy, proč by nad tím měl přemýšlet? Byla to minulost. Minulost se neřeší, ta prostě byla.

Jindy by se za takového počasí vydal na průzkum. Možná i na lov, kdyby se od snídaně nestihl včas vypařit a Thor ho odchytil. Jindy, kdysi, v minulosti, se kterou už teď nemohl nic dělat. Příliš mnoho věcí, které mu spoustu let plnily den za dnem, se staly minulostí.

Nějak nevěděl, co si počít s přítomností. Seděl na posteli a zíral na místo, kde ještě včera stála obrovská skříň. Jen tak se zamyslel nad tím, jestli mu stále leží pod balkonem, nebo už ji někdo mlčky uklidil a nikomu se o tom nezmínil. Nebylo to poprvé, co něco prohodil oknem, pravda.

Co teď jiného mohl dělat? Snad jen čekat na to, až se jeden z těch smrtelníků vzpamatuje, Odin pronese nějakou děkovnou řeč, Avengers se vrátí za fanfár zpátky na Zemi jako hrdinové, na Asgardu bude hostina a on to všechno bude pozorovat a připadat si, jako by na něj všichni zírali a nechápali, co dělá u stolu – proč není někde zavřený, v kleci, nějaké cele, nebo podzemí? Tam přece patří.

Nebo by se mohl sebrat a odejít do Jotunheimu. Tam nikdo nevěděl o tom, kdo se jim snažil zničit zemi, všechno sváděli na druhého prince Asgardu. Bylo by to poprvé, co by nenesl zodpovědnost za své činy, vyzkoušel by si, jaké to pro Thora celá ta staletí bylo. Možná by ani s Jotunskou krví nebyl jedním z nich, ale i tak by si ho vážili víc než tady.

Ne. Nepatřil ani tam. Nepatřil nikam. Nepatřil k nepravé rodině, ani k té pravé. Bylo mu mnohem líp, když o ničem nevěděl, a šťastný byl jedině tehdy, když se procházel a nechával si pro sebe tajné vstupy do země, když se svým takzvaným otcem hrál šachy a ani jeden u toho nemluvil, nebo když ho matka vylákala do zahrady s tím, ať ji provede, že se necítí dobře, a skončilo to u magického souboje. Když se Thor zřekl odpoledne s přáteli jen kvůli tomu, že ho o to Loki požádal. Pak se Thor k smrti nudil a šťouchal do něj jako nějaký fracek, ale zůstal a dělal mu společnost.

Přistihl se, že se usmívá.

Jenže to bylo tak všechno, co s minulostí mohl dělat. Usmívat se, proklínat ji, nebo se v ní utopit. Smazat ji, opravit nebo ji vrátit, to nešlo.

Nechtěl žít jako uprchlík, zbabělec, ale zůstat na místě mu taky nevyhovovalo. To se měl zabít? Ah, ale tím vlastně taky nic nevyřešil, když se pustil a dobrovolně spadl z Bifrostu. Ani smrt ho nechtěla.

Přišlo mu, že jediným problémem tady dosud byl Malekith, válka a Amora. Neměl ale pocit, že by se od toho dne, kdy se zároveň zbavil všech tří nepříjemností, cokoli změnilo k lepšímu.

pokračování

předchozí

Share: