Za trest, 8. kapitola

• 
  fandom: NARUTO
• 8. kapitola
• cca 3000 slov
• slash: NE
• postavy: Sasori, Kankurou, Temari, Gaara, Chiyo, Ebizou, Kakashi, Gai, Sakura, Naruto, Sasuke, Třetí Kazekage
• vztah: Sasori & Temari & Gaara & Kankurou, Sasori & Chiyo, Sasori & Třetí Kazekage, Sasori & Kakashi & Gai
• drama, humor, přátelství

Písečná vesnice není normální a Sasori toho je důkazem. Všechno je v ní špatně, od systému rozdělování misí přes výuku mediků po naprosté základy jejich filozofie. Ale to, že má Sasori výhrady k výchově nové generace, hned přece neznamená, že musí vyfasovat svůj vlastní tým geninů. 

-----

Zbyli na sebe. Mhouřili na sebe oči, buď kvůli sílícímu slunci, nebo protože ani jeden nevěděl, jak se k tomu svému nekonečnému sporu postavit, když byli přerušeni. Navíc si ani jeden netroufal s hádkou pokračovat bez Třetího, jejich sudího. 

Sasori pokračovat chtěl; chtěl se zeptat, co ten mizera Gaarovi namlouvá, že se mu daří ho uměle udržovat v podobě Shukaka, a proč to dělá, a jestli poslal Yashamara, aby Gaaru zabil, nebo jestli se ten chlap, který by Gaaru na rukou nosil, skutečně jednoho dne rozhodl, že má toho děcka tak akorát po krk. Na druhou stranu byl rád, že byl Gaara pod zemí. Jestli přijde víc takových pomatenců, jako byl ten u brány, bylo dobře, že je Gaara mimo dohled. Pokud u něj ovšem už dávno nebyli.

Rasa jako by mu četl myšlenky. „Tudy neproklouzne ani myš,“ procedil. Sotva dořekl, ozvalo se zasyčení. 

„Ale had ano,“ ozvalo se najednou, a Sasorimu po zádech přeběhl mráz. Loutky přivolal během jednoho mrknutí. Shinobi, který se jim právě zhmotnil za zády, se na ně usmál. A pak, k loutkářově nemalé hrůze, se oblízl – hadím jazykem. Sasori se otřásl. Nesnášel, tak strašně nesnášel hady. 

„Kdo jsi?“ zeptal se Rasa skoro až obdivuhodně nevzrušeně. „I tak je vás pořád dost málo.“ Pohlédl na přeškrtnutou čelenku Listové. 

Tohle byl buď nějaký podraz, anebo ten nejzdvořilejší útok, jaký kdy Sasori viděl. „Já bych to dále nezdržoval,“ oznámil, a zaútočil. 

Hadí shinobi vypadal, že ho tento vývoj situace příliš netěší. „Přišel jsem si jen promluvit!“ ohradil se dotčeně. Uhýbal útokům. Ale Sasori se ještě moc nesnažil. Doufal, že útokem vyprovokuje i zbytek špehů, pokud tady nějací byli. Jestli se tady plazili přímo jim pod nohama, měl by je vylákat na vzduch dřív, než stihnou obsadit celou vesnici. 

Strážní z Rasovy pevnosti přiběhli jako na povel, přivolaní nenadálým povykem. Poněkud zmateně se dívali napřed na útočícího Sasoriho, hned pak na uskakujícího chlápka v černém plášti, a nakonec na svého pána, který to celé jen sledoval. „Jsem Orochimaru, a přicházím ve věci–” pokoušel se ten úskočný zmetek stále se oficiálně představit. Taktak uskočil Sasoriho pokusu o dekapitaci. „Ah, pěkné,“ usmál se uznale. „Přímo k věci. To je dobré, jen trochu nevhodné.“

Tak nevhodné. A dost, tady bylo načase vytáhnout těžší kalibr. Vzdálil se, nadechl se, roztáhl ruce—

Když najednou koutkem oka spatřil, jak se Rasa usmívá. „Tady náš Sasori není moc upovídaný typ,“ pronesl suše. Orochimaru se k němu otočil, na tváři stále ten pitomý slizký úsměv. Sasoriho polilo horko. Byl to snad nějaký útok na příkaz Rasy? Nebo se ti dva znali? Byl to Rasův špeh? Spojenec? Byla to zatracená Listová. Kdyby měl Rasa špeha v Konoze, Sasoriho špehové by mu dávno dali vědět. 

Připadal si najednou sám. V obležení vlastních loutek a uprostřed své rodné vesnice, ale docela sám. 

„Já možná patřím k organizaci, které jde o vašeho roztomilého démona, ale mé zájmy jsou docela jiné,“ pokračoval ten had konverzačním tónem, jako by se na tomhle setkání domluvili. A možná opravdu domluvili. Loutkář přestal útočit, ale zůstal v pozoru. Naaranžoval se tak, aby mu ani Rasovi muži nemohli padnout do zad. Teď už nevěřil nikomu.

Tohle přátelské přijetí nemohlo být pouhou diplomacií. Rasa nebyl úplný pitomec.

A Gaara byl tam dole, někde hluboko pod rozpáleným pískem. Bylo to dobře, bylo to špatně? 

„Například já osobně se o démony nezajímám vůbec. A plán mého drahého kolegy u brány mi přijde dost krutý, musím říct. Vzít vesnici tak schopného vůdce…” mlaskl Orochimaru a nesouhlasně zakroutil hlavou.

Sasorimu se zhoupl žaludek. Past. Byla to past. Ale stejně se na ta slova k bráně ohlédl. Nemohl tam nic vidět, ale kdyby tam skutečně probíhal krvavý souboj, celá vesnice by se otřásala, alarm by jim dal všem vědět. Hrál ten chlap tu suverenitu, anebo měl skutečně tak navrch, jako se tvářil?

„Je to mistr genjutsu,“ pokračoval jejich zdvořilý agresor, kterému očividně činilo nemalé potěšení, že se mu podařilo Sasoriho vyvést z rovnováhy. „Je možné, že už jste o Kageho chudší a ani o tom nevíte,“ usmál se. Tohle byla past pro děti. 

Anebo taky ne. Ale proč by se je ten chlap snažil odlákat tak stupidně? Byli tady jenom dva. A vzhledem k tomu, jak lehce uhýbal Sasoriho útokům, to nebyl žádný amatér. Možná si na Rasu a Sasoriho dohromady netroufal? 

Z divokých úvah ho vytrhnul jeho nemesis. „Sasori,“ řekl Rasa tiše. „Naše neshody stranou. Běž prosím za Třetím, ujistit se, že je v pořádku. Mám tady své lidi.“ Luskl prsty a za zády se mu objevily dvě desítky hlav. „I kdybys mi neměl věřit nos mezi očima, můžeš mi věřit, že Shukaka nedám.“ Tomu Sasori skutečně věřit mohl. Navzdory tomu mu trvalo dost dlouho, než se jeho nohy odlepily od země, a než přikývl na souhlas. 

K bráně se přenesl pomocí zrníček písku. 

Vlastně ani nevěděl, co čekal. Jestli se skutečně bál toho, co jim ten had povídá, nebo jestli očekával, že se před vesnici naštosují tisíce útočníků, se kterými už by si Ranmaru tak hravě neporadil. 

Ve snu ho nenapadlo, že se zhmotní a jako první mu oči padnou na – stěží odrostlého kluka. Jeho mozek byl rychlejší; okamžitě pohledem uhnul, když koutkem oka zaznamenal rudou podmanivou zář, o které před pár lety četl mrazivou zprávu. Dřív, než kluka stačil vydolovat z paměti, podíval se na svého přítele. 

Celý svět se mu zhoupl. Ranmaru stál napjatý jak struna, a pevně zíral do klukových očí, o které správně neměl ani zavadit. Ruce měl křečovitě spjaté v pečeť, kterou Sasori znal. Nikdy ji neviděl, ale věděl o ní, co dovede. Věděl, že je to ta poslední, kterou má Ranmaru v rukávu. A tady nebyla jediná stopa po boji. Uchiha ho dostal jediným pohledem tam, kde ho chtěl mít, a Ranmaru byl připraven za to zaplatit cenu nejvyšší. 

Bylo to statečné. Bylo to rozumné. Bylo to šílené. Nevyhnutelné. Neomluvitelné. Naprosto nepřijatelné. 

Sasori udělal pár kroků k nim. Hned se zase zastavil. Jemu pud sebezáchovy nechyběl. Nebyl Kankurou. Nebyl – nebyl nic. Právě teď byl ještě něco méně než naprosté nic. 

Chvěl se. Slunce už touhle dobou nemilosrdně pařilo, jemu po čele stékaly krůpěje potu, a přitom se třásl nekonečnou zimou. „Ranmaru,“ zachraptěl, hlas mu vypovídal službu. „Ranmaru, ne.“ Ještě pár minut zpátky… ještě před chvilkou bylo všechno v naprostém pořádku.

Třetí sebou na jeho hlas trhnul. Ale otočit se k němu nemohl. „Co jsem ti sakra říkal? Drž se dál, Sasori!“ vykřikl. Že vůbec mohl mluvit? Možná ho Uchiha chtěl nechat mluvit. Možná ho chtěl donutit i k té pečeti? Chtěl Ranmara donutit vyhodit do vzduchu celou vesnici? 

Ta technika by to dokázala. Třásl se Třetí, protože tu pečeť skládat nechtěl, nebo protože se ji složit naopak snažil?

„Co to děláš?“ zeptal se Sasori. Pro nezúčastněného pozorovatele musel znít až obdivuhodně klidně. V krku jako by měl tunu písku. K smrti ho provokovalo, jak klidně jejich útočník vypadal. Neskápla jediná kapka potu. On se ani nesnažil. A Ranmaru, nejsilnější shinobi, kterého Sasori znal, se tady před ním třásl napětím a úsilím.

A Sasori najednou věděl. Prostě to věděl. O téhle technice věděl jenom on a Ranmaru. Uchiha se o ni nesnažil, nemohl se o ni snažit, jelikož ji vůbec neznal. Tohle byla Ranmarova snaha se vymanit ze zajetí ze strachu z toho, že by byl možná donucen udělat něco mnohem horšího.

Hruď se mu stáhla. „Vždyť se zabiješ. Zabiješ se,“ opakoval Sasori horečnatě, a nechápal, proč to Ranmarovi nestačí k tomu, aby ty ruce nechal hezky v klidu viset. Ale jako by ho neznal. Tohle byl přece důvod, proč to byl Kazekage. Jemu na vlastním životě tolik nezáleželo. To Sasori se bál smrti. Musel na něj jinak. „Ne. Zabiješ nás všechny! Tohle není technika, kterou bys měl používat tak blízko vesnici, ty pitomče, vždyť to sám víš!“ Nenechávej mě tady. Bylo mu jedno, že je Uchiha poslouchá. 

„Zmiz, sakra!“ zavrčel na něj Třetí. „Ty parchante,“ pokračoval tišeji ke svému protivníkovi. „Moje chyba, že jsem tě podcenil. Takové štěně,“ odfrkl si znechuceně. 

Mladík naproti němu jen mrkl. Měl tvář jako z kamene, stejně nehybnou, stejně bílou, ale přesto i na tu dálku šlo poznat, že byl překvapen. Čím, to Sasori netušil. Možná od svého hadího partnera nečekal, že by mu poslal další společnost, možná skutečně přišli oba pro démona, anebo přišli oba pro Kageho, možná dokonce pro oba. Sasori se ohlédl tam, odkud přišel. Možná už se Rasa koupal ve vlastní krvi a Gaara byl na cestě do nějakého brlohu těch teroristů. 

A on tady mezi nimi pobíhal jako bezhlavá slípka a neměl tušení, kde zůstat, koho vlastně bránit. Jestli teď odejde, Ranmaru to udělá. Sasori si tohle na svědomí nevezme. Měl si snad mezi nimi vybírat?

Chtěl mu dát tu novou lampu. Už kdysi ji nechal dovézt, protože věděl, jak si Ranmaru takových cetek cení. Netušil, že tím dárkem bude chtít nahradit lampu, kterou Třetímu vlastnoručně vyhodí z okna, ale nakonec to přišlo vhod. Dneska mu ji chtěl dát. Hned potom, co prožene Temari pouští za to, jak na něj byla hubatá, potom, co propleskne Kankura za to, že se vydal chytat štíry, a potom, co osvobodí Gaaru a do hlavy mu nacpe, že teď zase může jíst hůlkami a nervat si do chřtánu cizí hlavy, potom… hned potom chtěl Třetího pozvat na panáka, nebo šest, a dát mu tu blbou lampu. A pak jít a dát si na záda ten zatracený obklad. 

„Ranmaru,“ zopakoval tiše, nevědomky. Třetí se na něj ztěžka otočil. Že vůbec mohl, bylo důkazem jeho silné vůle. I ten zdánlivě snadný pohyb na jejich útočníka zjevně udělal dojem.

„Běž co nejdál, prosím,“ požádal ho Ranmaru. V očích měl bolest. Z toho, co říkal, proč to říkal, anebo z toho, jak bojoval proti té proklaté technice? Sasori svou přítomností chránil jak Třetího, tak Uchihu. 

„Poprvé jsem potkal někoho, kdo je plně při smyslech i v zajetí genjutsu,“ uznal ten mladý ninja naproti, ve svém směšném plášti, se svýma děsivě rudýma očima. „Nepropadl jste mu zcela, a navíc proti němu bojujete i teď, v jeho zajetí,“ analyzoval situaci se zvědavostí vědce, a Sasori se mezitím jenom třásl. Nemohl dělat vůbec nic. Nemohl přivolat svoje loutky, nemohl se vrhnout po útočníkovi, nemohl přivolat posily. Protože Sasori poznal Sharingan, když ho viděl, a poznal, že jakoukoli akcí by uvedl do pohybu to, co se tady marně snažil oddalovat. Věděl, kdo ten útočník je, a věděl, proč má tu čelenku přeškrtnutou.

„Sasori, já tě prosím,“ zkusil to Třetí znovu. Každým dalším slovem se třásl víc a víc. „Běž odsud.“ Už to dlouho nevydržím.

Někdo by si pomyslel, že Třetí nechce, aby ho při takovém ponížení někdo viděl. Ale Sasori nebyl jen tak někdo. Sasori s Třetím kdysi bojoval na smrt. Už jednou se rozhodl, že ho ušetří, že už tak zabil dost svých spolužáků, že už dokázal, že je nemyslícím vražedným nástrojem, který z něj Suna chtěla mít. Ranmaru k němu byl vždycky laskavý. Sasori se právě kvůli němu rozhodl, že zatne tipec chuuninské komisi. Že z arény vylezou živí oba, nebo ani jeden. Sasori nikoho jiného neměl. Teď měl kývnout na to, aby z arény vylezl jenom jeden? Tohle nebyl ani fér boj. Tohle nebyla lítá vřava, ve které by bylo ctí padnout. Tohle bylo tak ponižující, že to Sasori nemohl rozdýchat.

„Ne.“ Chtěl mu dát tu zatracenou lampu. Takhle – jestli Třetí zemře – takhle nebude ani hrob, na který by ji mohl dát. Nezbude z něj dost na to, aby nějaký hrob mohl mít. Celá poušť bude jeho hrobem.

„Prosím.“ Třetí vypadal tak klidně, jako by jen zjistil, že mu vychladl čaj. „Potřebuju, abys dohlédl na ty děcka.“ Ne na jeho tři děcka. Na všechny. „Jsme jediní, kteří něco chtějí změnit, Sasori. Někdo z nás tu musí zůstat.“ Proč ale zrovna on? Sasori na tohle neměl. Sasori na tohle ani mít nechtěl. 

Věděl, že všechno ještě nevybouchlo jen proto, že tady ještě stál. Věděl, že Třetí by mu neodpustil, kdyby povolal posily a tak ohrozil ještě více lidí. Ranmaru se držel z posledních sil, aby s sebou vzal jenom toho mizeru, co ho znehybnil. 

Ten je stále jenom mlčky pozoroval. Sasori tak nějak tušil, že byl jenom zvědavý, že jenom čekal, co se bude dít. Že kdyby chtěl, tak už dávno Ranmara donutí udělat něco, co udělat nechce. Kdyby chtěl, tak ho donutí ty pečetě rozpustit, donutí ho, aby tu techniku neprováděl. Ale on se nesnažil. Copak mu nezáleželo na tom, jak dopadne on sám?

Co se tak hloupě ptal? Ten kluk ve třinácti vyvraždil jeden z nejmocnějších klanů v historii. Musel být naprosto šílený.

Sasori se chvíli přestal soustředit na svého jediného přítele. Pohlédl do tváře Uchihovi. Ne do očí, ale dost blízko. „Za tohle Konoha zaplatí, ty červe,“ slíbil tiše. Jako by se loučil. Jako by se s celou situací smiřoval, nebo se s ní snažil nějak popasovat ještě dřív, než nastala. Potřeboval náskok, nebo se zblázní.

Mladík naklonil hlavu na stranu. „Pracuji pro Akatsuki,“ odvětil zdvořile. 

„A přesto bude platit Listová,“ odbyl ho Sasori. Uchiha řekl přesně to, co by od agenta Konohy čekal. Listová je v tom nevinně! To určitě. Nikdy v ničem nevinně nebyla. „Ranmaru–“ Byl čas.

„Já vím,“ přerušil ho Třetí. Věděli to oba. Bylo mi ctí, byl jsi mi přítelem, dal jsi mi smysl. Děkuju, a taky k čertu s tebou, protože mě rozčiluješ. Bylo v tom všechno, ale nebylo v tom dost. Sasori zavřel oči a rozpadl – rozsypal se – na tisíce písečných zrnek. Cítil, že v nich mizí nejen jeho tělesná schránka, ale i kus jeho duše. Přemístil se. Pak bleskově přivolal loutky a poslal je k bráně, aby ji zavřely a vlastními těly zabarikádovaly. Cokoli viděl po ruce, použil jako obranu pro okna, za kterými by se mohl někdo skrývat. Z loutek postavil dalších několik metrů silnou bránu. Nepřežije to ani jedna. Ale to bylo stejně jedno.

Doufal, že Ranmaru použije tu menší techniku. Tu, která sice rozmetá své blízké okolí i svého majitele, ale nebude mít dopad takový, aby je to zničilo všechny. 

Když se ozval mohutný výbuch, otřáslo to celou vesnicí. Některé domy nejblíž brány a zdí popadaly. Sasori dopadl do písku částečně proto, že se s ním zatřásla zem, částečně proto, že se mu zbortil svět. Zasáhlo ho několik ostrých úlomků kamene i dřeva. Potrhalo mu to kůži na všech myslitelných místech těla. Nebránil se tomu. Klečel tam v písku a v hlavě mu hučelo. 

Ta lampa, píplo cosi vzadu v jeho mysli.

Tohle byla úroveň jejich vesnice. Nechat se přepadnout dvěma zmetky. Byli to extrémně schopní zmetci, ale stále neměli být dost schopní na to, aby dokázali to, co dokázali. 

A ten druhý? Co ten druhý? Rasa, Gaara?

Byl Gaara vůbec jejich cílem? Ten slizký had se zase tolik nesnažil. Na to až moc mluvil. A ještě je varoval. A ten kluk u brány, který dostal Třetího… nebyl nakonec jejich cílem on? Konoha se skutečně neštítila vůbec ničeho. 

Klečel dál v písku a pozoroval, jak ho barví doruda. Postupně se začali objevovat ostatní shinobi. Někteří opustili úkryty, kam odváděli civilisty, aby se přišli podívat, jak je na tom vyjednávání. 

Tohle nebylo žádné vyjednávání. Tohle byl frontální útok. Úspěšný. A bylo dávno po něm. Nejrychlejší bitva v dějinách Písečné.

Klečel dál a zíral do písku. (Měl tam zůstat s ním. Měl tam zůstat on. Měl tam zůstat.)

Jediný člověk, který kolem něj neproběhl bez povšimnutí, byl zároveň poslední člověk, kterého vidět chtěl, a taky ten jediný, kterého teď nejvíc potřeboval. Staré vrásčité dlaně mu vzaly tvář, opatrně, něžně. 

Chiyo mu tohle nikdy neodpustí. Pro vesnici žila, Kazekageho uctívala. 

Ta zatracená lampa. Co s ní teď bude dělat?

Sasori by si to s ním vyměnil, kdyby mohl. I když se bál smrti víc, než se jí bál Ranmaru. Dál zíral do písku a nedokázal si uvědomit, co se mu Chiyo snaží říct. Slyšel její hlas a cítil její ruce, jak mu pouští tvář a snaží se zjistit rozsah jeho nepatrných zranění. Právě se to stalo zase, uvědomil si. Srdce mu tlouklo tak pomalu a klidně, jako by se mu vůbec nechtělo. Jako by se rozhodlo, že bude zpomalovat, dokud nepřestane tlouct úplně. Nic, vůbec nic necítil. Jen prázdno. Vzdaloval se.

Rodiče. Komushi. Ranmaru. „Pryč,“ hlesl, a babčin hlas najednou utichl. Rodiče zachránit nemohl, ale stejně si vyčítal, že pro ně neznamenal víc, dost na to, aby se pokusili vrátit, aby se vrátil aspoň jeden. Komushi byl jeho vítězstvím nad smrtí, a pak se stal Sasori jeho zhoubou. Zachránil ho, jen aby ho hned vzápětí zabil. A Ranmaru. Na kusy. Hned tam za tou bránou. A Sasori tady. V bezpečí. Neschopný sebemenšího pohybu. Pryč. Všichni. A on stále tady. A pro co? 

„Tohle znovu nedopustím,“ zatřásla s ním Chiyo prudce. „Pusť to ven, Sasori!“ zakřičela mu do tváře. „Je mrtvý, že ano?“ křičela dál, a třásla s ním ještě prudčeji. „Tak reaguj! Hned! Vrať se ke mně!“ 

Jak? Jak? 

Měl pocit, že se rozpadne. Že s ním třese jako vzteklý pes s uloveným zajícem. V očích ho začalo štípat a pálit. Asi se mu do nich dostal písek. Stejně jako do všech ranek. Začínalo ho bolet a štípat celé tělo. 

„Je pryč! Slyšíš?“

Slyšel. Snášela Ranmarovu ztrátu podstatně hůř než on.

Ne. Nikdo to nesnášel hůř než on.

„Sasori. Prosím tě. Tohle mi už nedělej,“ doléhalo k němu odkudsi zdáli.

Bylo mu to jedno, ne? Lidi tady nebyli věčně. Věčné mohlo být jedině umění. Proto si k nikomu nedělal vztah. Proto se soustředil jen na to umění. Protože to tady za sebou zaručeně zanechá on. U něj si mohl být alespoň jistý, že odejde dřív. „Sasori. Prosím. Řekni něco.“ Teď už s ním Chiyo netřásla. Teď mu zase pevně svírala tvář v dlaních a snažila se ji zdvihnout tak, aby mu viděla do očí. 

A jak ji zvedla, udeřilo ho do očí ostré slunce a zvířený prach, a on divoce zamrkal, když cítil, jak se mu po tvářích začínají kutálet slzy. Slunce už bylo tak vysoko, bylo poledne, ještě před chvílí zvedal hlavu z Kankurova nemocničního lůžka, ještě před chvílí nadával na bolavá záda, ještě před chvílí se dohadoval s Třetím, že vlítne na Rasu a odtáhne Gaaru někam, kde ho nikdo nebude zamykat do podzemí. Ještě před chvílí se Ranmarovi díval do očí, ještě před chvílí plánovali, jak budou vychovávat další generace, ještě před chvílí si dávali sbohem, a teď to bylo všechno pryč, on tady krvácel do písku, a Ranmaru nebyl vůbec. 

Nevěděl, jak na to reagovat. Neuměl to, nikdy se to nenaučil. Načase se to naučit, když chtěl být učitelem. Chtěl být učitelem. Opravdu jím být chtěl. Byl ten nejméně kvalifikovaný, byl pokrytecký, víc toho neuměl než uměl, a to jeho by měli zamykat někde do podzemí, aby neubližoval lidem. 

Slzy tekly dál, a Chiyo ho stále hladila po vlasech, jako by mu bylo zase šest, a ona mu v temnotě pokoje šeptala, že jsou bohužel pryč. Oba. Všechno to pusť ven. Truchli, dovol si být smutný. Je to v pořádku. Je mi tak líto, že jsem ti to neřekla dřív. 

Tak to pustil ven, a Chiyo ho k sobě tiskla po celou dobu.

-----

předchozí - pokračování 

Share: