pátek 3. října 2014

Ještě toho trochu 3/3, 1. část

Krásný den! 

Nějak tady všude chcípl pes. Nebo jenom nemám přehled. Asi stárnu.

Ale abych vám osvěžila paměť u téhle povídky; děti se s tátou usmířily, Tony s Lokim kupodivu taky (to byl ten pokus o Lokiho omluvu) a všechno tradičně skončilo objetím, jak už to sentimentální pisálci dělávají. A co vás čeká tady: zase depresivní Loki, Tony se syndromem modrých koulí (pardon za ten výraz) a krapet nevyrovnaná Hel. Zkrátka lákavá a atraktivní témata, kterým rozhodně nemůžete odolat. 

Speciální poděkování bych chtěla věnovat Artemis, která na to sice už možná zapomněla (je to doba), ale vymyslela mi jméno pro chudáka psa. Díky za to.

Další vzkaz: Tamten Loki. Ty. Přesně ty! Neflákat! Absťák! (Nízká úroveň tohohle sdělení nechť je použita jako důkaz.)

A víte, že vás všechny miluju. 

-----


Ano, tohle bylo nepochybně lepší.

Líně natáhl ruku a nechal první sluneční paprsky klouzat dolů po bledé kůži. Vedle něj se cosi malátně pohnulo a on nechal paži opatrně klesnout, aby bez zbytečného otáčení hlavy zjistil, o co přesně se jedná. Dlaň mu padla přesně na jeden chlupatý hřbet, jehož majitel si povzdychl, jako kdyby jedno pohlazení bylo něco, za co by prodal celý svět.

Stupidní čokl.

Loki byl příliš unavený na to, aby ho zkopával z postele. K jeho zlosti už to totiž nebylo zdaleka tak jednoduché, jako když byl ten pes ještě slabý a neškodný. Zkrátka malá chlupatá koule, otravná, ale šlo se jí bez větší námahy zbavit. A to je u otravných věcí důležitá podmínka.

Jenže jak šel čas, šla i jeho váha a co víc – výška, nahoru. Rostl, přibíral, rostl ještě víc, dokud z něj nebyla obrovská chlupatá koule. Téměř padesátikilová, jak zjistil jednoho rána, kdy se probudil, a Tony, který proti psovi v posteli nikdy nic nenamítal, byl skoro fialový a netušil, jak ze sebe to zvíře shodit.

„Co je to vlastně zač?“ zeptal se Loki hned potom, co nebohého pejska shodil z postele a popleskal poloudušeného Tonyho po tváři.

„Behrrr… bernský salašnický pes,“ zasípal génius po chvilce.

„Poroste to ještě?“ zeptal se Loki tónem, který zcela jasně napovídal, že v případě kladné odpovědi na jeho otázku je ochoten se osobně ujistit, že ne, dále už neporoste.

„Už by neměl,“ odpověděl mu Tony, předstíraje přitom, že pravý důvod otázky nepostřehl. „A když už jsme u toho…“

„Ne,“ předběhl ho Loki, předčasně znuděný očekávatelným vývojem událostí.

„Ale měl bys. Nemůžeme na něj pořád volat 'pse'. Je to divný.“

„Proč bychom nemohli? Je to výstižné. Mohl bych mu říkat-…“

„Mysli na to, že to, co teď řekneš, pak budou nahlas říkat tvoje malé děti.“

Loki nadzvedl obočí. Tohle čtení myšlenek u něj byl podivný nezvyk. Kde je Thor a jeho proslulá nechápavost, když ji člověk potřebuje.

„Fenrir včera při snídani řekl, že se mu líbí Cézar.“

„Co se mu na něm líbí?“ zamračil se Loki nechápavě. „Byl to jenom… ach tak. Ty myslíš jméno. Nepřijatelné,“ odsekl a rázně zapadl zpátky do peřin, nadále ignoruje láskyplný pohled obrovského psa vedle postele. „Caesar?“ zahučel po chvilce. Tony se zamračil.

„Cézar,“ řekl.

„Však říkám,“ zahuhlal bůh z polštáře.

„V tom je rozdíl.“

„Krom výslovnosti?“

Pes vyplázl jazyk a naklonil hlavu na stranu. Kdyby bylo něco takového možné, Loki by přísahal, že se mu to zvíře vysmívá.

„Bavím se snad s tebou?“ zavrčel na něj. Pes mu na oplátku olízl ruku, kterou nechal bůh lsti nezodpovědně viset přes okraj postele. Znechuceně ji schoval zpátky pod peřinu a otočil se opět k Tonymu. „Tys koupil psa… do bytu… plného dětí… a věděl’s, že to bude taková stvůra?!“

***

Teď, o pár dní později, pár mnohem krásnějších dní bez pípajícího stroje u postele, bez samoty, bez pořád těch samých polévek, bez hádek a uražených dětí, mu to bylo všechno skoro jedno. To by ovšem nebylo ono, kdyby se s tím prostě spokojil a nic jiného už neřešil.

Dlaň obětavě nechal na hřbetě Cézara – ano, skutečně se to jméno chytlo dřív, než se Loki stačil vzpamatovat. Nebylo to tak, že by se snížil k tomu, co po něm ta kreatura pořád chtěla – mazlení… i to slovo je odporné. Bylo to spíš kvůli té náhlé myšlence, která měla na svědomí jeho strnutí.

Bez mrknutí zíral do stropu a přemýšlel. Opravdu se tímhle smířením s rodinným životem nadobro rozloučil s tím, co mu dosud dělalo jméno? Nikdy dřív v to nevěřil, ale teď… jak tak sledoval svoji kondici, své podstatně méně výbušnější reakce, častější kompromisy, nedej bože rezignace… začínal se o sebe bát. Bál se, že se stává člověkem. Slabým a neškodným člověkem.

Byl si jistý, že ho Odin na dálku nemůže zbavit síly, jeho titulu, magie. Ani kdyby mohl, měli dohodu. A sebevíc naivní mu to přišlo, hodlal na ni nadále spoléhat. 

Tím to být nemohlo.

Tentokrát zapomněl i na lenost a otočil hlavu napravo, kde se rozvaloval Tony Stark a tvrdě spal. Občas něco zamručel, když zavadil o Cézara a zjistil, že nemá cenu se s ním ve spánku přetahovat o zbylé místo, stejně občas se otočil, přičemž s sebou pokaždé nevědomky bral svůj polštář. Byla to překvapivě záživná podívaná.

Teď se Loki nebavil ani zdaleka. Zíral do smrtelníkovy tváře, sledoval jemné vrásky u očí a úst, díval se na tmavé vlasy, jestli nenajde šediny. Aniž by nadále myslel na ospalost a jindy naprostou neschopnost vstát z postele před polednem, položil nohy na zem a v zombie módu se vydal pár metrů do koupelny, kde se zastavil u zrcadla a zkoumavě se do něj zadíval.

Neměl vrásky. Ani šedé vlasy. Vypadal pořád stejně. Nějak si nebyl jistý, jestli je to dobře nebo ne. Už nemusel tajit svůj původ, magii, nemusel, protože už to všichni věděli. Ale nějak v sobě necítil tu sílu, kterou cítil ještě před několika lety, když chodil na lov s Thorem, když se před hostinou – když bylo všude liduprázdno – procházel po okolí a mapoval i ty nejnenápadnější Asgardské skulinky. Mohla to být ta takzvaná síla mládí stejně jako neztracené ideály, nebo naděje.

I když ho ostatní zavrhli, vždycky se mohl spolehnout sám na sebe. Zahrabal se ve svých knihách. Učil se a byl silnější. Ten život, sebevíc si na něj tehdy stěžoval, ho bavil. Miloval to, a teď to bylo pryč, a on si byl moc dobře vědom, že něco takového se nedá vzít zpátky, vrátit se do té doby a znovu si ji užít. Teď měl život tady, na Zemi. Jediné planetě, která mu přišla příliš ubohá i na průzkum, natož na život.

Osud měl někdy až nechutně absurdní smysl pro humor.

Loki se vrátil do postele. Podlaha byla studená a on se cítil najednou nějak divně.

„Království za tvoje myšlenky.“

Loki zamrkal a rychle si k sobě stáhl ruku, která dosud nepřítomně hladila psí hřbet. Bylo to příliš rychlé gesto, jako by se snad bál, že kdyby byl přistižen při něčem tak infantilním, jako je hlazení psa, ztratí tvář.

„Jen jsem se… zahleděl,“ zamumlal. „Co je za den?“

„Pondělí. Září,“ zívl Tony, a bůh si úlevně oddychl, uklidněn zdánlivě zapomenutým tématem o jeho myšlenkách. „A víš, co to znamená pro ty špunty.“

„Jsou mnohem inteligentnější a vyspělejší než jejich vrstevníci,“ vyprskl Loki dotčeně. „Není třeba jim snižovat inteligenci,“ dodal rázně. Tony na něj ospale zamrkal.

„Jsi tak benevolentní rodič,“ povzdychl si znaveně, jako by Lokiho odmítnutím padl úkol – nacpat děti do školy či školky – na jeho bedra. „Škola s nimi počítá, je odtud jenom kousek. Včera jsem s nimi mluvil, oni ti to neřekli?“

„Je mi to jedno,“ zabručel Loki do polštáře. Stále rozespalý génius se vypotácel z postele, nešikovně se oblékl a těsně předtím, než za sebou zavřel dveře od ložnice, znovu pohlédl na hromádku neštěstí na posteli. Do hrudi jako by mu někdo vrazil ruku a vší silou stiskl to, co jako první nahmatal. Bál se, že se to bude dít zase… a zase a zase, dokud se opravdu něco nestane. Od Lokiho výbuchu nezodpovědnosti se všichni chovali vzorně, dokonce jeho stejně povedení potomci se dali snést. Ale Tony nebyl hlupák, tušil, že stačí každodenní vliv jejich otce, a začne to s nimi mlátit podobně, ne-li hůř, Loki měl problémy zkrátka v krvi, přestože je už nevyhledával. A když už si ani ony problémy nenašly jeho, nastala deprese.

Proto se svého úkolu nezhostil s takovou radostí, jakou pociťoval jindy.

Nesměle si nasypal lupínky do misky, zalil je mlékem a v tichosti snídal. Když uslyšel první šouravé krůčky, napnul se jako tětiva a v očekávání zíral na roh, zpoza kterého na něj měl někdo vykouknout. Modlil se, aby si stihl promluvit s Jörmungandrem, ten byl totiž ke škole a vzdělání samotnému ze všech dětí nejshovívavější. Vali stále neměl tušení, co tento ústav obnáší, Fenrir o sobě nevěděl, ať už byl kdekoli, Narfi měl tu krásnou vlastnost, že bral všechno jako výzvu, kterou musí pokořit, a překvapivým kamenem úrazu tady byla právě jindy rozumná Hel.

Nenáviděla školu. Byla šťastná doma, radostně pobíhala po bytu a nosila Tonymu součástky, které by se sice dětem do rukou dostat neměly, ale Hel nebyla jen tak nějaké dítě. Starostlivě pozorovala svého rodiče a za každou cenu se ujistila, že snídal. Byl to zkrátka široko daleko jediný zodpovědný člověk, a tento člověk odmítal zodpovědně plnit své vzdělávací povinnosti.

Á propos, zkuste se hádat s malou holkou. S malou holkou, která je Lokiho dcera.

„Dobré ráno, sluníčko,“ pozdravil Tony s úsměvem, ale nemusel se ani podívat do zrcadla, aby viděl, jak moc je křečovitý. To, co očekával, samozřejmě obratem skutečně přišlo.

„Myslíš si, že ti na to skočím?“ urvala se na něj černovláska a zohnula se pro pantofel, kterým posléze mrštila Tonyho směrem. „Chceš napřed přát krásné ráno a pak mě poslat do toho pekla?! S čistým svědomím?! Chápu, že pro tebe je to super, můžeš být s tátou sám, ale co myslíš, že to znamená pro mě?!“ řvala. Vyřídilku měla vskutku obdivuhodnou, a narážkou na Tonyho postranní úmysly logicky vyplývajících z prázdného bytu ho vyděsila ještě víc.

„Ale miláčku,“ zahuhlal s pusou plnou lupínků. Hel si rozzuřeně dosedla na pult tak, aby mu zírala přímo do tváře. Rukou se opřela nebezpečně blízko misky s Tonyho snídaní.

„Neříkej mi miláčku, ty zrádce!“ zasyčela na něj jedovatě.

„Vyroste z tebe pěkná harpyje,“ ujelo mu najednou. Hel mu ze samého šoku ani nestihla vrazit hlavu do misky s mlékem, když se ve dveřích objevil Loki, v teplácích a tričku o něco méně impozantní, s rozcuchanými vlasy zdaleka ne tak autoritativní, ale s očima žhavýma vztekem, a to k přerušení boje bohatě postačilo. Chvilku mezi nimi těkal pohledem, jako by si nemohl vybrat, koho to má vlastně seřvat, pak se ale otočil ke své dceři a přišel až k ní. Chytl ji a na snídaňovém pultu ji postavil na nohy, takže si teď čelili z očí do očí.

„Co má tahle vzpoura znamenat?“ zeptal se Loki tak chladným hlasem, až se Tony otřásl a lžičkou tak nechtěně zaklepal o misku, jako by skládal uvítací famfáru nadcházejícímu proslovu. „Nutil jsem tě snad někdy do něčeho? Nedal jsem ti dost svobody? Jasně jsme si dohodli pravidla, jsi dost chytrá na to, aby ses rozhodovala sama, ale v některých věcech si to zkrátka ještě nemůžeš dovolit,“ pokračoval stejným tónem. Hel mu vzdorovitě hleděla stále do očí, a ani jeden z nich pohledem neuhnul. „Takže se teď sebereš a společně se svými bratry půjdeš do školy. A tohle není žádost, na které jsi zvyklá, dobře si rozmysli, co uděláš.“

Nastalo ticho. Hel zrychleně dýchala, otvírala a zase zavírala pusu, jak se jí tvořila slova, ale otcův přísný pohled jí je zase bral a zahazoval do dálky, kam na ně nedosáhla. Bezmocně stála a mlčela, pak si zprudka sedla na pult, sklouzla z něj a lehce dopadla na zem. S lesklýma očima důstojně vyšla z kuchyně a zavřela se ve svém pokoji.

Tony se znechuceně podíval na rozmočené lupínky a misku od sebe odsunul. „Doufám, že to nebylo za tu poznámku o benevolentní výchově,“ poznamenal opatrně.

„Nenechám si od tebe mluvit do výchovy,“ odsekl mu bůh nakvašeně a Tony zdvihl ruce.

„Hou,“ ozval se dotčeně. Nadechl se, že - když už se tak rozpovídali - se začne vyptávat na Lokiho momentální duševní stav, jestli třeba nemá chuť zotročit lidstvo, prohodit někoho oknem, nebo se nechat zapíchnout Octopusem, ale tentokrát se jeho takt ozval a zastavil ho dřív, než spustil lavinu. Opatrně si černovlasého boha prohlížel, pečlivě hledal jakoukoli známku, že by se něco změnilo k horšímu… ale vzdal to téměř okamžitě, on na tyhle věci nebyl. Nikdy.

Najednou ta pěst v jeho hrudi ještě více zesílila stisk, až mu to skoro sebralo dech. Pocítil k té náhlé úzkosti vlnu smutku, a to už na něj bylo příliš emocí na to, aby to dokázal zvládnout, obzvlášť když byla teprve snídaně. Přitiskl si ruku k hrudi a zamyšleně si promnul místo, kde mělo být jeho srdce. Lokiho ten pohyb upoutal, po očku zkontroloval, co se děje.

„Anthony,“ začal tiše, poněkud znepokojen tím, že se s ním nikdo nezačal hádat. Pocit, že se všechno vrací do starých kolejí, těch kolejí, kdy ho všichni v téhle věži nenáviděli a byli na něj naštvaní, byl silný a on se najednou bál, že to zase podělal. Jen proto, že se neumí ovládat. Zase je od sebe všechny odehnal, zase je…

„Odcházím,“ oznámila jim od vchodu Hel, která se za tu chvilku změnila v úplně jiného člověka. Rozcuchané černé vlasy měla spletené v cop, který by kadeřnici zabral minimálně půl hodiny, na sobě měla tmavé kalhoty a zelenou bundu. Z očí jí šlehaly blesky, po slzách ani stopy.

„Snad počkáš na kluky… zaveze vás auto… až před ško-…“ koktal Tony nešikovně, stále s hlavou v oblacích, ale Hel už byla dávno pryč. „Nedohlédla na tvoji snídani,“ dodal po chvilce ticha. Loki se k němu najednou otočil – zepředu nevypadal zdaleka tak klidně a suverénně jako působil zezadu – a naklonil se k němu přes pult.

„Dohlídni prosím na kluky,“ řekl tiše a naléhavě. „Vrátím se za chvilku. Možná později.“ Nemotorně vlepil Tonymu na tvář pusu, takovou tu cudnou a suchou, kterou můžete čekat od manžela po několika letech, možná nějaké ráno po bouřlivé hádce na téma ‚jak už nic není takové, jako to bývalo‘. Tony zmateně zamrkal, a Loki mezitím luskl prsty, čímž odbyl celý proces oblékání, jen si kolem krku nedbale uvázal šálu, a vydal se za svou dcerou. Tony v kuchyni osaměl. Pak pohlédl na hodiny, a s děsivým úsměvem Jarvise požádal, aby do pokojů mladých pánů naplno pustil Highway to Hell. Není příhodnější písničky na začátek září.

***

Loki nepotřeboval magii na to, aby byl nenápadný. V ulicích se skoro ztratil, a jen taktak si na dohled udržel svou malou podobiznu. Nevěděl, jestli je víc zvědavý z toho, kam pravá cesta jeho potomka skutečně vede, nebo vyděšený z toho, čím si takové dítě musí procházet byť jen při cestě do školy. Jestli si někdo myslí, že ji takhle nechá chodit samotnou, tak-…

„Uhni, ty debile!“ zařval na něj cyklista a jen o vlásek ho minul. Jindy by Loki reagoval jinak, teď se ale začal panicky rozhlížet. Hel, kam zmizela Hel, ještě před chvilkou tady byla, kam mohla za takový moment…

Zelená bunda v davu na něj zapůsobila jako ledová sprcha a jemu spadl kámen ze srdce.

Celou cestu mírně poprchávalo a foukal studený vítr, byla mu zima na ruce, ale ani na chvilku ho nenapadlo, že by si rukavice mohl prostě vykouzlit. Měl oči jenom na tom jednom bodu v dálce.

Aby byl zcela upřímný, nečekal, že Hel opravdu dojde do školy. Očekával nějakou zašívárnu v parku, možná čajovně, nebo kam se takové dítě může chodit schovat a trucovat tam. Nevěděl, přestože on svá místa v dětství měl, ale taková by tady na takové planetě těžko našel.

Občas mu ta místa strašně chyběla… kolikrát by se tam nejradši odebral i teď, v tomhle věku.

„Ale, princezna se uráčila po roku přijít zpátky?“ ozval se pronikavý dívčí hlas, který Lokiho surově vytrhl z nostalgických vzpomínek.

„Stýskalo se ti?“ protáhl ten druhý hlásek.

Naprosto bezmocně sledoval, jak se jedna z dívek natáhla a prudce jeho dceru zatáhla za krásně spletený cop, dokud ho nerozcuchala úplně. Ta druhá se vrhla po její tašce. Další dvě se brzy přidaly, chichotaly se a dloubaly do Hel prstem, šlapaly po sešitech, využily ranního deště a mokrého bahna k tomu, aby ho plnými hrstmi nabraly a rozmazaly po jejím oblečení.

Loki se nedokázal hýbat. Nevydal ze sebe ani hlásku, nepohnul jediným svalem v těle, jen se marně bránil, aby se mu mozek nezatoulal daleko do minulosti, kdy něco takového zažíval on sám, akorát s tím rozdílem, že on se domů vracel s naraženými žebry, zlomenou čelistí nebo vykloubeným ramenem, a ošetřovatelé ho hubovali za to, že by se v tak mladém věku neměl potulovat po Asgardu sám, je to příliš nebezpečné, všude samé skály a ostré kamení…

Hel zmizela v budově a jeho probudila ruka na rameni. Nějaká žena na něj mluvila, a jemu trvalo pár dalších vteřin, než se na ni dokázal soustředit. Připadalo mu, že se k jejímu hlasu dere hustou mlhou.

„Máte tam dítě první den, co? Ale ten splín přejde, ono se zezačátku stýská, je to doma takový tichý a divný, ale pak si to začnete užívat…“ povídala a usmívala se na zavírající se dveře. A jakmile se zabouchly, udělalo se Lokimu špatně od žaludku. Právě své dítě poslal do pekla, do kterého jej posílali jeho rodiče. Právě udělal to, co přísahal, že nikdy neudělá.

Proč se nebránila? To se tolik bála? A jak je možné, že si toho nevšiml? Pokud se k ní minulý rok chovaly ty holky stejně, musela se domů vracet se špinavým oblečením a rozcuchanými vlasy, toho by si všiml, i kdyby byl slepý!  

Přistihl se, že vrazil do školy a rozhlížel se po prázdných chodbách. A pak se zarazil.

Kdyby se o jeho tehdejších problémech dozvěděl Odin, propadl by se Loki studem. Nenáviděl by všechny do jednoho, od těch, kteří mu ubližovali, přes Thora, který ho nevědomky chránil už jenom svou přítomností, až po otce za to, že by o tom věděl a nejspíš by s tím něco udělal. To přece rodiče dělají.

Ale děti nikdy nezajímá, co přece rodiče dělají, stejně jako to nezajímalo jeho. Hel ho bude nenávidět, jestli jí vtrhne do třídy a vytáhne ji odtamtud s tím, že už ji do tak domorodého ústavu nikdy nepustí.

Ne, malý Loki si to všechno nechal pro sebe a studoval, dokud se nenaučil, jak se těch malých kreatur zbavit. A co měla dělat Hel – zabodnout je tužkou? Házet po nich učebnice? Jak se proti takové nestvůrnosti mohlo bránit pozemské dítě? Jsou to tak křehká stvoření, bez jakékoli síly a důležitých práv.

Loki se ze školy vytratil a se staženým žaludkem se vrátil zpátky do věže. Tam ho nepřivítal nikdo jiný než zmatek samotný.

„Nemůžu najít tu kartu! Kde je moje kartička!“ volal Jörmungandr a přehazoval botník, zatímco se Vali snažil na levou nohu nazout holinku a na pravou Tonyho tenisku, Fenrir stál nepohnutě před zrcadlem jako jediný připravený k odchodu a zíral na sebe, jako by se viděl poprvé v životě, a to všechno zakončil Narfi, který dusil hihňání ve svojí čapce a s jistou postrádanou kartičkou – pokladem všech sběratelů - v kapse jiskřícíma očima pozoroval hysterii svého ubohého sourozence.

Tony se snažil odtáhnout Cézara od dveří výtahu, aby se k nim konečně mohl dostat. Řidič už byl dávno připravený, a škola už začala.

Loki, který zpravidla chodil domů balkonem – měl přece jenom raději tenhle způsob, zvlášť v případech, kdy mu ten čokl blokoval vstup – to všechno přelétl mdlým pohledem, pak se nad vyčerpaným Starkem smiloval a do chodby přišel osobně, a během chvilky vše vyřešil; začal lehkým pohlavkem pro Narfiho, pak pokračoval krádeží kartičky z jeho kapsy, kterou dal do ruky zmatenému Jörmungandrovi, oba dva vyřešené případy odehnal ke dveřím výtahu, pak nasadil nejmladšímu klučinovi správné boty, do Fenrira jen lehce šťouchl, aby se vzpamatoval, načež popadl psa za kožich a po kluzké podlaze ho poslal až skoro na druhý konec chodby, do přivolaného výtahu nacpal zbytek svých potomků a s ledabylým mávnutím na důkaz pozdravu je poslal k netrpělivému řidiči dolů.

Tony se na něj vděčně zazubil a okamžitě by byl uskutečnil to, co měl v plánu už od začátku prázdnin – tedy jistou ochmatávací technikou využít prázdného bytu – kdyby ho nezastavil Lokiho prázdný pohled, k jeho plánované činnosti naprosto nevhodný. Odtáhl se od něj a založil si ruce na hrudi.

„Co se děje?“ zeptal se. Bůh se mu zadíval do očí.

„Udělal jsem své jediné dceři ze života peklo,“ sdělil mu. Tony by se jindy nad tím dramatem rozesmál.

„Je to jenom škola, vybral jsem schválně tu, kam chodila dřív! Ředitelka na mě řvala, jak si to jako představuju, napřed jim tam přihlásit pět dětí, udělat jim z celé školy kůlničku na dříví a pak si jedno dítě prostě vzít a ze dne na den ho nechat zmizet… hele, ne, že bych byl znalec, ale i mě by napadlo jim to oznámit, že si prostě beru děcko a už ho tam nikdy nepošlu.“

Loki nikdy neměl v plánu to někomu říct.

„Já to zjistil později než škola,“ hlesl. Tonymu poklesla čelist. „Teprve jsme na Zemi začínali. Oni byli všichni zmatení, protože jsem jim všem sebral vzpomínky na podstatnou část života, šel po mně Heimdall a já měl co dělat, abych nás všechny ukryl,“ mluvil, zatímco ze sebe sundával bundu a šálu. Nejspíš chtěl jenom zaměstnat ruce, schovat, že se mu třesou stejně jako hlas. „Musel jsem zapadnout co nejrychleji do nějaké rutiny, a škola se mi zdála jako dobrý nápad. V hromadě stejných dětí bez vzpomínek na Asgard a bez nadpřirozených schopností se hledá velmi špatně, děti byly v bezpečí a já se tu dobu mohl starat jenom sám o sebe, což mi nedělalo takové problémy. Heimdall byl zaměřený výhradně na mě, bylo to pro něj jednodušší. Oni… kluci se domů vraceli s Hel stejně, nikdo si nestěžoval a u večeře vždycky mluvil jenom Jörmungandr, nikdo jiný z toho všeho tak nadšený nebyl. Fenrir nikdy s nikým nemluvil, o Narfim jsem věděl moc dobře, protože mi chodily účty z toho, co všechno zničil, Vali byl ve školce oblíbencem, všichni byli v rámci možností spokojení… a Hel nikdy nic neříkala. Nikdy se nevrátila zničená nebo smutná… a pak jsem je kdysi šel doprovodit až před školu, ona mě pořád posílala domů, že už to přece zvládnou sami,“ vyprávěl Loki s pohledem upřeným do dálky, jako by si tím vším procházel detailně od začátku, jako by prostřednictvím svých slov cestoval minulostí. „Pak mě ale odchytla jejich ředitelka a začala se rozčilovat. Původně jsem myslel, že zase Narfi něco rozbil, ale byla to Hel, o kom mluvila. Tvrdila, že na mě chtěla poslat i sociálku, že jakmile si o ní chtěla promluvit s kluky, tak všichni do jednoho mlčeli jako zařezaní. A já jsem tam seděl jak idiot a nemohl pochopit, co mi to vykládá. Já bych přece poznal, kdyby mi moje vlastní dcera něco tajila. Nepoznal.“

Tohle bylo horší, než Tony původně očekával. Frustrovaně si povzdychl a rukou si prohrábl vlasy. Takže dneska a dalších spoustu dní, než se něco nepodnikne, nic nebude. Ne, že by myslel pořád jenom na to jedno… ale byl to Tony Stark a Loki nebyl zrovna osobou, která by se dala ignorovat dlouho, ať už vědomě či ne.

„A cos dělal pak?“ zeptal se. Oba dva se mezitím přesunuli do kuchyně, kde si Loki zničeně dosedl na barovou stoličku a ignoroval Cézara, který toho využil a položil si tlamu na jeho koleno, zatímco se Tony postavil za pult, automaticky dal vařit vodu na čaj a dlaněmi se opřel o linku.

„Tehdy to začalo, ta nechuť k lidskému životu,“ přiznal Loki po chvilce rozmýšlení. Pak z něj ale začala padat slova nečekanou rychlostí. „Začal jsem dělat zmatky všude, kde to šlo, tajně, ale přesto. Jenže pak se to komplikovalo víc a víc a já mohl vypadnout ven jenom s výmluvou na nákup. A později jsem potkal tebe, ty jsi mě chtěl zastřelit a pak jsem se nechal probodnout a teď jsem tady, s myšlenkou na to, že moje dcera s nadprůměrnou inteligencí někde v podprůměrném ústavu trpí jen kvůli tomu, že ji vůbec neznám. Měl jsem se už tehdy na Asgardu proměnit a nechat se popravit místo Sygin, byli by teď šťa-…“

Umlčela ho dlaň na ústech.

„Opovaž. Se. Doříct. Tu. Větu. Jsi úžasnej táta. Jen máš holt moc chytrý dítě. Asi jsi ji podcenil,“ usmál se na něj Tony povzbudivě, a pak slil čaj, pořád s tím jemným úsměvem, který se mu odrážel i v těch krásných hřejivých očích, a Loki pocítil náhlou touhu Tonyho obejmout a poprvé tady nebýt za toho, co musí pořád něco řešit, schovat se v jeho náruči a nechat znuděného vynálezce, ať se někdy taky postará o mezilidské vztahy, které pro změnu nejdou vyřešit penězi.

Ta chvilková slabost byla dostatečně dlouhá na to, aby Cézar zdvihl hlavu a začal tiše kňučet. Tolik se snažil svému pánovi (nebyl to jeho pán, nenáviděl ho, byl to možná přítel člověka, ale boha ne, ale koho to sakra zajímalo, on měl svého páníčka rád) dát najevo, jak při něm stojí a jak ho chápe, ale nepočítal s tím, že tímhle zvukem vyvolá v Lokim hněv.

Bůh lsti, jako by vzal psí zakňučení jakožto parodii na své aktuální rozpoložení, se najednou prudce narovnal a nasadil ten nejrozhodnější výraz, kterého byl v tu chvíli schopen. Pak, zcela v kontrastu se svým zjevem, se zeptal: „Co dělají lidští rodiče, když jim někdo šikanuje dítě?“

Rodiče bohů na to totiž kašlou nebo rvou hlavy. Nebo nechají své potomky jít do arény, ať si to vyříkají (jinými slovy ať rvou hlavy oni). Eh, a on měl pozemšťany za primitivní národ. On byl v Asgardu cizincem právě kvůli tomuhle barbarství. Neměl by se v téhle diplomatičtější zemi cítit více jako ryba ve vodě?

„No, zajdou si do školy nebo za rodiči těch… šikanistů…“ Tony se zarazil. „Oni ji tam šikanují?!“ vyhrkl najednou. Už podruhé za den mu z ruky vypadla lžička. „To jsi zapomněl zmínit!“

„Pane Starku,“ ozval se Jarvis nesměle, pokud mohl počítač znít nesměle. „Jen vám připomínám, že děti za chvilku přijdou, řidič je právě vyzvedl.“

Ano, tuhle pojistku měl nastavenou taky kvůli té činnosti, kterou chtěl původně… vykonávat. Ale zpátky k věci.

„Cože, tak brzy?“ pohlédl nevěřícně na hodinky.

„První školní den, pane,“ odvětil Jarvis klidně. „To bývá zásadně jen jedna vyučovací hodina.“

No, a kdyby byl zrovna s Lokim v nejlepším, asi by se pořádně naštval. Teď byl ve všem, jen ne v nejlepším. Otočil se zpátky k bohovi, že z něj dostane ještě ten zbytek ošemetné informace, která mu za celou dobu rozhovoru byla oznámena spíše omylem, ale zarazil ho pohled, který se mu naskytl. Loki nervózně zíral na dveře a kousal si dolní ret. Na to, jak se zdál na první pohled chladný a netečný, uměl překvapivě rychle měnit grimasy. Z rozhodnosti nezbyl ani stín.

A místo paniky, kterou při návratu zřízené Hel očekával, se ho zmocnil naprostý údiv a zmatek. Jeho dcera totiž důstojně vkráčela do bytu, v těsném závěsu její bratři. Její oblečení ale bylo čisté, její vlasy krásně sčesané do copu, se kterým ráno odcházela. Oči měla jasné, ale neleskly se slzami. Ne, byla v nich bojovnost. A i když se Lokimu najednou do hrudi nahrnula taková dávka pýchy, až to málem nerozdýchal, něco mu říkalo, že i kdyby to před ním Hel tajila, to, jak po tom všem vypadala, se rozhodně utajit nedalo. Za takovou chvilku si těžko vyčesala vlasy do bezchybného účesu, těžko si vyčistila oblečení od bláta, těžko posbírala sešity a tašku a všechno do jednoho zbavila špíny. To bylo nemožné.

Ale to, co ho napadlo jako další řešení, bylo taky nemožné. Ne?

„Zdar, špunti,“ přerušil Tony jeho myšlenky a rozcuchal Fenrirovi vlasy. Kluk na to nereagoval, jen k Tonymu vzhlédl, jako by tak pouze bral na vědomí jeho přítomnost a celkovou existenci, a dál si prohlížel své vlastní tkaničky. Loki se jen maličko pousmál, protože věděl, že teď bude Fenrir s tímhle účesem chodit až do večera, dokud se neokoupe. Někdy mu jeho mimoňství dělalo starost, ale jeho syn v tomhle stavu vypadal šťastnější. A on teď měl nějak ve zvyku své děti dělat nešťastnými. Obratem se vrátil myšlenkami ke své dceři. Vypadala rozzuřeně. A on měl radost, že vypadala rozzuřeně. Nikdy, nikdy u ní nechtěl spatřit tu existenciální beznaděj, které už tolikrát čelil v zrcadle.

Otázka ‚jak bylo ve škole‘ tady zjevně nepřipadala v úvahu.

14 komentářů:

  1. Úžasný a naprosto dokonalý. Píšeš fakt nádherně. Hrozně moc se mi to líbí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Yo, to jsem moc ráda. Snad to tak půjde dál. ^.^

      Vymazat
  2. To 3/3 mi láme srdce... mělo by to být 3/nekonečno. Jedinou útěchou je mi ta první část, ale stejně bych byla radši za nekonečný příběh. :D Je to opravdu úžasné! Depresivně krásné!!! :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, už tak se nemůžu dokopat konce ve více povídkách. To nekonečno by mi tady pěkně zavařilo. :D Depresivně! To se tam možná jen tak nachomýtlo. :D

      Abych se přiznala, některé povídky se ukončují strašně špatně. Bude se mi stýskat. Stejně to neberu jako sérii, ono může občas něco přibýt, kdo ví. :D

      Vymazat
  3. Ani vo sne by mi nenapdlo že by Hel mohol niekto šikanovať. Ako vždy skvelé!! A prekvpilo ma že si použila meno Cézar, môj pes bude určite velmi poteseni tim že jeho meno sa nachádza v tak úzasnej povke. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Inteligentní jedinci jako by si o šikanu vyloženě říkali.

      Moc jsi mi s tím jménem pomohla, už jsem byla zoufalá. A nakonec jsem si to překvapivě rychle zamilovala. :D Ještě že mám kolem sebe ten reálný svět, jinak bych nebyla schopná vymyslet ani tu rasu. :D Cézara pozdravuj. ^.^

      Vymazat
  4. UÍÍÍÍÍÍÍÍ Tak tohle sem neměla objevovat :D naprosto výborný čtivo dva dny se tu řežu smíchy :D btw CHCI POKRAOVÁNÍ. a myslím že nebudu jedina kdo po tom touží :D

    P.S: hodilo by se to hodit do jedne rubriky aby to nebylo tak roztahaný. blbě se to hledá.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsi teda měla objevovat! :D Pokračování bude, sice asi ne brzy, ale bude.

      Jop, já to mám v jedné rubrice, i když jsem nikde pořádně nenapsala, že to tam dávám. Je to v menu ve sbírkách. Jméno sbírky jest Mateřská, tam je všechno pohromadě. Kromě posledního kusu, ten dodám. ^.^

      Vymazat
    2. Hehe, doufám že tu něco k tomuhle přibide jinak ti někam dojedu urvat hlavu :D btw jak jsi natom s Side by side?

      Vymazat
    3. Hlavu? Proč hned hlavu? Tu si šetři až na konec, od čeho má člověk tolik končetin? :D SbS se mi vůbec nechce ukončovat, ale taky se na tom kupodivu pracuje. I když jsem doufala, že stihnu přidat minimálně ještě jeden díl Nine lives, ať tady nestraším pořád jenom já. :D

      Vymazat
    4. :))) ukončovat hned neee :) ale je pravda že su už řádně závislá. btw nevíš jak planuje aktualku Tamten Loki?

      Vymazat
    5. To bohužel nevím, necháme se překvapit. Taky jsem zvědavá. :D

      Vymazat
  5. Tak to bylo naprosto skvělý! :-))
    S dovolením začnu kurzívovatou předmluvou: ani po přečtení netuším, co je to syndrom modrých koulí, a taky mám novou povídku, prosím. V zoufalství nad tím, že nejsem schopná dotáhnout ty rozepsané, jsem si najednou střihla jednorázovku. A chtěla jsem tě přijít popohnat, že bys teda taky mohla konečně něco, ale koukám, že jsi byla rychlejší :-D
    Povídka ale vážně skvělá. K Lokimu mi to dokonale sedne (a nejen proto, jak dobře se v tom vidím - dobře, mě ve škole nikdo netrápil, naopak jsem při své výšce byla tradičním obráncem slabých a hloupých, ale depresi na mateřské mám taky, a jakou! :-D), je to skvěle napsané, ke konci uz jsem poněkud přicházela o dech, jak jsem ho zadržovala :-D Jenom tedy... to přeci nemůže být konec! Až dodatečně jsem si všimla toho "1.část", tak jako jo, je to chabá útěcha, ale stejně. Ještě, ještě! :-))
    (A to navíc přijdu pozdě do školy, což ale teda vůbec nevadí, stejně je tam potomek demonstrativně šťastný a nechce domů :-D)

    OdpovědětVymazat
  6. je to zatiaľ fakt skvelé a neviem sa dočkať ďalšieho dielu
    tento bol fakt masaker toľko emócii v tom bolo
    Hel je naozaj silné dievča za čo ju obdivujem a Lokiho ľutujem, že sa musí pozerať na to čo sa niekedy dialo jemu a teraz sa to deje jeho dcére :( musí mu z toho prasknúť hlava s tej dilemy ako jej pomôcť

    OdpovědětVymazat