Side by Side, 40. kapitola

Krásnou noc přeji.

Abych se hned v úvodu přiznala, jsem docela nervózní. Měla jsem v plánu pár od sebe maličkostmi se rozlišujících věcí. Jedna z nich byla zbabělý útěk, tedy to, že bych se tady už nikdy neukázala a psala si jen do deníčku. Druhou věcí bylo to, že bych sem prostě hodila kapitolu a vůbec nepsala nějaký úvod. Třetí věcí bylo napsat sem článek o tom, že nemám nejmenší tušení, jak z celé téhle záležitosti s povídkou nějak dostatečně ladně vybruslit a že na to kašlu. A ten zbytek jsem zapomněla, tak jsem si nakonec řekla, že nebudu vybočovat ze zajetých kolejí a udělám to tak, jak to dělám vždycky.

Víte, jak jsem psala, že ty dva blbce čeká důležitý rozhovor? Nějak nevím, jestli se mi povedlo ho tam dát tím způsobem, v jakém jsem doufala, že se mi ho tam povede dát. 

No... ale jinak dodám jen to skutečně důležité, tedy: užijte si zlomovou a rozpačitou kapitolu, dejte vědět, jestli se líbila a jak se máte, a víte, že vás miluju. 

-----

„Chvilku jsem měl skutečně podezření, že mě šálí zrak, ale nakonec jsem měl zase pravdu. Jsi nehorázný idiot, a místo toho, abys moudřel, se to rok od roku zhoršuje,“ prohlásil Loki tiše, jakmile na Asgardské zemi ušel sotva pár metrů.

„Ech,“ povzdychl si Thor nešťastně a po čtyřech vylezl ze svého úkrytu. Loki se zastavil a na svém oblíbeném pohledu spatra si dal obzvlášť záležet.

„Mocný hromovládce na kolenou před neblaze proslulým podvodníkem a lhářem, co by si lidi pomysleli?“ zvolal melodramaticky. Thor svěsil ramena. Pak ale, jako by chytil druhý dech, se znovu narovnal a přistoupil k Lokimu blíž.

„Chci s tebou mluvit,“ začal rozhodně. „A Tony taky. Stejně tak i otec. Všichni si s tebou potřebují promluvit a ty tady,“ nešťastný z nedostatku slov zamával rukama, „chodíš. Do Jotunheimu. Co jsi tam vůbec dělal?“

„Co je ti do toho?“ zavrčel na něj Loki podrážděně. Pro Thora to nebylo dostatečně důrazným poukázáním na jeho netaktnost, proto se rozhodl pokračovat dál.

„Ještě nedávno jsi chtěl jejich rasu vyhladit, a to ještě víc než já, a teď nejen že jsi podpořil mírovou smlouvu, ještě tam dobrovolně chodíš na návštěvy a s jejich králem,“ vyplivl to slovo, jako by bylo jedovaté, „se bavíš, jako bys mu skutečně odpustil. Chystáš se tam snad nadobro, nebo co? Proč se nám všem vyhýbáš? Jsme tvoje rodina,“ dokončil žalostně svůj projev a rychle oddechoval.

Jak se Lokimu postupně měnil výraz v očích – nevíra, údiv, zmatek, vztek – tím víc si Thor uvědomoval, že se nechal příliš unést. Nestihl se ani nadechnout na jakýkoli náznak vysvětlení, možná o něco klidnějšího proslovu, když mu místo bratra zbyl před očima jen obláček nazelenalé páry.

Začalo pršet.

***

Loki se objevil přímo ve své komnatě, a rozhodně to nebyla nešikovnost, že omylem zavadil o obrovskou almaru naproti posteli tak, až mu vyletěla dokořán otevřeným oknem.

Za skříní se nesl řev.

Tony byl skutečně připravený si s Lokim promluvit, kdyby ovšem v té samé chvíli nestanul před jeho dveřmi. Přemítaje o tom, že si spolu vlastně stejně nemají co říct a že bude moudřejší, když to v nejlepším případě nechá na později, otočil se k odchodu, když se až děsivě blízko u dveří ozvalo výhružné: „A ty chceš co.“

Odkašlal si a zavrtal se očima do kliky.

„Promluvit si?“ zkusil.

Uslyšel zamumlané norské slovíčko. Pak se dveře otevřely.

„To jsem skutečně zvědav,“ pozdravil ho asgardský princ s tak falešným úsměvem, až se Tonymu samotnému mimoděk zkřivila tvář.

„Neber to moc vážně, nerad bych tě od něčeho zdržoval, já sem totiž vůbec nechtěl,“ vyhrkl smrtelník rychle. „Thor se o tebe bojí. Vlastně ne tolik o tebe jako spíš o sebe bez tebe.“

„Myslí si, že chci odejít,“ přikývl Loki chápavě. Nastalo ticho.

„Ehm… neřekneš mu na to třeba něco? Cokoli? Třeba ‚nemám v úmyslu tě opustit, bratře‘ nebo ‚už nikdy mě tu neuvidíš‘? Cokoli, jen aby věděl, na čem je,“ vysvětloval mu Tony trpělivě. Ani nevěděl, kdy se celou touhle situací nechal natolik osobně unést, že mu snad na Lokiho odpovědi či reakci skutečně záleželo. „Anebo prostě zdrhni, to samo o sobě řekne taky něco. Ale ty mlčíš a děláš, že se nic nestalo.“

Jak ho nepřekvapilo, zapálil tak pomyslný doutnák. Lokiho tvář byla najednou příliš blízko.

„Ty,“ procedil bůh skrz zuby, „si taky myslíš, jak je to jednoduché? Všichni máte tolik přemoudrých rad, ať už mě napadne cokoli, vždycky je to podle vás špatně, ale ještě nikdy jste mi po zamítnutí mých způsobů nenavrhli něco lepšího. Čekám na tvou přínosnou radu, Anthony Starku, samozvaný génie.“ Z posledních slov jako by jed vyloženě přetékal.

„Hm,“ polkl Tony nervózně. „Otázkou zůstává, co chceš vlastně ty, že jo,“ začal opatrně. „Jestli chceš zůstat tady… doma, nebo odejít. Ať už kamkoli.“

Loki se posadil na postel, a kdyby ho Tony neznal, řekl by, že je k smrti unavený.

„Nechce se mi žít jako uprchlík,“ zamumlal princ tiše. A znělo to unaveně. Tony poznal, že už jeho život není v nebezpečí, jen rychle pohledem přelétl otevřené okno a prázdné místo, které zbylo po nebohé skříni, a k Lokimu si na postel přisedl. Bůh se ani nehnul.

„A tady taky nechceš zůstat,“ snažil se mu Tony pomoct.

„Před pár lety jsem přemýšlel, proč bydlíš v té odporné věži,“ řekl Loki po chvilce, čímž vzal svému společníkovi vítr z plachet. „Asi už to chápu. Nevidíš ty jejich pohrdavé pohledy. Nevadí ti, že tě někdo nenávidí. Možná si to svým zvrhlým způsobem dokonce i užíváš. Já v tom chodím denně. Lidi na ulici se mi vyhýbají, a není to proto, aby mi uvolnili cestu. Není to úkrok stranou, jsou to oblouky!“ zvolal vztekle a pěstí praštil do přikrývky. „A dělali to mnohem dřív, než jsem jim skutečně něco udělal. Myslel jsem si, že když jim dám k nenávisti důvod, že to budu snášet líp. Nebude mi to tolik vadit. Ale je to pořád stejné, nepomáhá to. Teď mají důvod, ale i tak je to nepříjemné. Nechci v tom žít. Ale pořád je to lepší než ostatní země, kde všichni baží po mém životě. Buďto se nechat nenávidět tady, nebo zabít jinde,“ povzdychl si rezignovaně. Nejspíš si ani neuvědomoval, že právě řekl své vlastní myšlenky nahlas, ty, které střežil od svého útlého mládí, a že je řekl nahlas před někým, dokonce někomu.

Tony nevěděl co říct.

Tak neřekl nic. Možná mu zkratoval mozek, což by vysvětlovalo i fakt, proč si boha najednou přitáhl k sobě a přitiskl své rty na ty jeho. Ani na moment ho nenapadlo, že by ho to mohlo stát život. A i kdyby, asi by mu to v ten okamžik bylo jedno.

V pokoji se i přes studený vzduch proudící z otevřeného okna udělalo horko.

Pak se od sebe odtrhli, oba dva udýchaní a s růžovými tvářemi, zoufale hledajíce nějaký záchytný bod, na který by se mohli dívat a nepřipadat si přitom tak směšně stydlivě.

„Víš, já na ty řeči kolem nikdy moc nebyl,“ řekl Stark po chvilce trapného ticha. „A chtěl bych vynahradit i tu jeskyni.“ Neměl tušení, co to do něj vjelo. Možná na něj dopadla samota, taková ta vnitřní, kdy stojíte mezi spoustou lidí, ale nepatříte ani k jednomu z nich, protože si nemáte co říct, nebo se na něm konečně dala znát myšlenka na to, že je to jeho poslední šance se tomu až nesnesitelně tajemnému bohovi dostat trochu pod kůži, přece jen, viděli se naposledy, ne? Kdoví, kam se teď Loki zahrabe, a kdoví, co bude s Tonym. Může se stát cokoli. A Tony tak žil vlastně už hezkou řádku let – jako by měl v nejbližší době umřít. Něco mu říkalo, že kdyby téhle, zrovna téhle maličké příležitosti nevyužil, do konce života by toho litoval. Protože si byl sakra jistý tím, že je jediný, kdo takovou příležitost dostal.

Loki se dotekům nebránil, ale ani je neopětoval. Byl podivně ztuhlý, jako by upadl do šoku, a jeho apatický stav se nezměnil ještě dlouho potom, co ležel na zádech a Tony se od jeho rtů přesouval přes čelist ke krku. Teprve pak Tony na zádech ucítil lehký dotek jeho studených dlaní, nejistý a pokusný, jako by si nebyl jistý, jestli se to všechno skutečně děje.

„Neměl sis se mnou náhodou promluvit?“ dostal ze sebe nakonec. Tony se přestal věnovat jeho krku a na chvilku zvedl pohled.

„Není s tebou řeč,“ řekl a zaculil se. A Loki už to dál nerozebíral. Nebylo to totiž tak, že by mu tahle forma rozhovoru nedělala dobře.

Je tak zoufalý, nebo tak šílený? přemýšlel. A i když se Lokiho hrdost bouřila jen proti myšlence na to, že jeho tělo možná slouží jen jako chvilkové rozptýlení, nebránil se, naopak. Časy, kdy byl schopen zabít všechny emoce a touhy jen jedním racionálním důvodem, byly pryč. Jeho kdysi logická a přehledná mysl se transformovala do hysterických kudrlinek, a on nemohl zformulovat jednu jedinou myšlenku, žádnou z nich nedokázal dotáhnout do konce, netušil, co dělá, proč to dělá, jak to vůbec může dělat, ale bylo to příjemné, nic nevědět a prostě konat.

Byl na důvody, proč je to všechno špatně, příliš unavený.

***

Tony byl zvyklý se po ránu probouzet vedle cizích lidí, a následně z nich dostávat šok. Většinou to totiž byli lidi, kteří v noci vypadali úchvatně, a ráno o dost méně úchvatně, ne-li rovnou odpudivě. Tentokrát však otevřel oči a neměl důvod je znovu zavírat a se skučením se chytat za hlavu. Probudil se jednak bez kocoviny, a jednak bez nechtěné společnosti.

Přemýšlel, jestli má znovu zavřít oči a počkat, až se probudí Loki, aby věděl, jaká bude jeho reakce. Oba dva čekalo ranní vystřízlivění a trapné znovusetkání po noci, u které ani jeden netušil, že někdy nastane. Usínali v objetí a probudili se oba na svých stranách postele. Tonyho žaludek se nebezpečně zhoupl. Ne proto, že by litoval, nebo že by mu ze sebe bylo špatně. Bál se toho, že to takhle skončí.

Natáhl se k němu a konečky prstů přejel přes Lokiho klouby na ruce. Bůh se ani nepohnul. Pak Tony pohlédl na masivní dveře a pomyslel si; když je za sebou zavře a půjde pryč, bude je mít ještě někdy otevřené? Nechtěl, aby to skončilo, ne takhle, ne tak brzy.

Jak teď má žít na Zemi, daleko od tohohle všeho. Co ho čeká tam dole? Otravné telefonáty, ještě otravnější Fury, přelidněný New York, a přesto ta odporná samota uprostřed toho všeho, laciné večírky plné falešných úsměvů a neupřímných pozdravů. Byl miliardář, playboy, génius, vynálezce, bavič, měl kolem sebe spoustu lidí, měl Avengers, měl Pepper. A byl tak strašně sám.

 „Pojď se mnou,“ zašeptal do ticha. A pak se mu v mysli ozval ten chladný odmítavý hlas, výsměch kapající z každé slabiky, nenávistně pronesené slovo sentiment, které tak nenáviděl, které všechno tak komplikovalo. Ten hlas byl zcela nepochybně Lokiho.

Tony po dalších pár těžkých vteřinách zírání do stropu vstal, posbíral po pokoji rozházené kousky svého zmuchlaného oblečení, nedbale je na sebe navlékl, a potichu odešel. Loki, dosud zíraje bez mrknutí z okna, znovu zavřel oči.

***

Tony co nejtišeji zaklapl dveře a špičkou napřed se rozhodl odkrást se do svého pokoje a rozházet postel tak, aby to vypadalo, že tam strávil uvěřitelnou dobu. Ovšem jeho geniální plán byl zhacen v okamžiku, kdy se mu pár centimetrů před nosem zaleskly jedny obrovské štěněčí nesnesitelně nevinné modré oči.

„Tak co?“ vybafl na něj Thor, sotva oddělal dlaň z Tonyho úst, která musel v zájmu zachování poklidného spaní celého paláce zakrýt. Smrtelníkovo příliš křehké srdce nevědělo, jestli má být vyděšenější z nepříliš vhodného setkání, nebo otázky samotné.

„Ehm,“ odkašlal si Tony a přimhouřil oči. „Jakože co?“

„Jak co? No tak co? Co na to říkal, mluvil jsi s ním o tom, jestli tady zůstane?“ nepřestával Thor s výslechem, zatímco se Stark zamyslel nad tím, jestli tady ten blbec opravdu čekal celou noc.

„Jo to, no… nějak na to nedošla řeč,“ odpověděl vyhýbavě a proklouzl kolem něj, aby se mohl ztratit v uličkách paláce.

„Nějak na to nedoš-…“ Thor zůstal stát s otevřenou pusou a rukou s Mjolnirem svěšenou podél těla. Když už se Tony málem stačil schovat za roh, jeho obavy se potvrdily a on uslyšel zmatené: „Tak co jste tam celou tu dobu dělali?“   

pokračování

předchozí

Share: