- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 16. kapitola z plánovaných 20
- vztah: Racek & Jindřich, zmínka Jindřich/Tereza
- rok 1407
Série událostí, kdy Racek mohl být otcem. (1384 - 1416)
-----
16. kapitola - rok 1407 (Rovná)
Byli lidé, kteří navzdory tomu, že ztratili svůj domov a své blízké, byli rádi, že sami vyvázli živí. Rackovi stačil jediný pohled, aby poznal, že Tereza k nim nepatřila. Jindřich prý nikdy nepátral po tom, co vlastně dělala ve Skalici v době, kdy on se (hloupě) vyplížil z Talmberku a vydal se (ještě hloupěji) na vlastní pěst zpátky domů. Nejspíš si myslel, že měla stejný důvod. Racek by tomu nevěřil, ani kdyby na to Tereza přitakala.
Měla v očích cosi, co tvrdilo něco jiného. A přestože Jindřich rád a bez okolků přiznával, že ho jeho milá kdysi zachránila před bandou lapků, Racek tušil, že to byla záchrana vzájemná. Bez toho druhého by se ani jeden z nich ze Skalice nevrátil.
Nikdy nic z toho neřekl nahlas. Tereza nikdy nic z toho nahlas nepřiznala. Ale oba věděli, že ten druhý to ví, tím si byl Racek jist. Napřed z něj byla trochu nervózní, ale když jí došlo, že je Racek nervózní zase z ní, všechno to z ní opadlo. Pamatoval si ji ještě z doby, kdy běhala kolem mlýna a kopla si do každého, kdo se ji pokusil tahat za copy. Nejspíš nadělala svému otci tolik vrásek, kolik Jindřich Rackovi.
Jindřich si mnul ruce, na čele zamyšlenou vrásku. Racek se musel usmát. „Nač ty starosti? Vždyť řekla ano.“
„Trochu se kroutila, ale nakonec svolila,“ povzdychl si Jindřich dramaticky. „Prý ale musím přestat běhat po všech čertech,“ dodal. To bylo fér. Racek jen pokýval hlavou, aby ten požadavek schválil. Jindřich na něj přimhouřil oči. „Jsem z toho asi trochu nesvůj,“ dodal skoro bázlivě. Racek si to dovedl představit. Ještě onehdy se kluk rozmýšlel, jestli se nemá vydat do světa na pomstychtivou výpravu a vzdát se všeho dobrého, a teď měl chystat svatbu.
„Mladý pan Ptáček se nabídl, že o přípravy se postará,“ nadhodil Racek, zatímco Jindřicha pozorně sledoval. Nebyl zklamán. Jindra sebou na ta slova polekaně škubl.
„To ne, propána,“ vyhrkl. „Z jeho svatby mě bolí hlava ještě teď.“ Jitka z Kunštátu dokázala pít stejně jako Ptáček, ne-li ještě víc. Ale na rozdíl od svého muže svou veselku ustála důstojně. Jejich malý Hyncík už dávno běhal po městě a trápil všechny slepice v okolí. Jindřichovi tehdy při narození klučiny nedošlo, že Hynce je vlastně takový Heinrich, který je vlastně takový Jindřich, ale nakonec k němu ta informace doputovala. Napřed mu to přišlo velice vtipné a pak se dojal skoro k slzám. „Napadlo mě spíš, že by…“ skousl si ret. „Napadlo mě, že by se to mohlo konat v Rovné.“
Racek překvapeně vzhlédl. Teprve před pár dny konečně zakončil sáhodlouhé přemlouvání krále Václava, aby stáhl svou žalobu Hanuše a jeho bratrů. Na stole mu teď ležel poslední dopis, který už zněl o něco smířlivěji a osobněji než všechny předešlé, takže měl Racek o něco lehčí hlavu i srdce. Skoro se mu ani nechtělo věřit, že se mu povedlo spor zažehnat. Hanuš ho ráno na tu zprávu popadl do náruče a zdvihl ze země. Většina vesničanů se usadila v Přibyslavicích a s plány na stavbu hradu nad Sázavou se zase o notný kus pohnulo. Do toho všeho neřešil úprk svého syna, ale seznamoval se se svou nastávající snachou. Skoro se bál nad tím vším přemýšlet, aby něco nepokazil. Aby se z toho krásného snu neprobral.
Jindřich se roztržitě podrbal na zátylku. „V Ratajích jsou všichni, já vím. Ale v Rovné… to byl náš kostel. Skalických. A já ho nechci mít v paměti jako pohřebiště. Bylo by to… možná by to pomohlo? Možná by to mohlo trochu přebít tu smrt, která se tam teď vznáší. Možná to tam vrátí trochu barev, a možná i nějaké lidi.“ A Skalice je hned vedle, nemusel dodat.
Rovná byla stále v troskách. Lidé se křižovali, když na ni v řeči došlo. Na zemi už se nepovalovala zmrzačená těla, na stromech se nehoupali popravení nešťastníci. Ale stejně se nad zemí vznášel pach smrti a hrůzy, a Racek tušil, že bude ještě spoustu let trvat, než se najdou první lidé, kteří se odváží ten pach přebít vůní čerstvého sena, polévky, prádla, bylinek, života a naděje.
Racek byl rozpolcen, kdykoli pomyslel na přestavbu Skalice. Měl pocit, že to nebyla práce pro něj. Nedokázal by se podívat z hradu dolů, na kovárnu, domek, na lípu a dva kříže pod ní. Tohle všechno musel udělat někdo jiný, někdo, kdo nevěděl, co se tím místem kdysi prohnalo, někdo, kdo neztratil své milované, komu se tehdy nezbortil skoro celý svět.
„Myslím, že je to dobrý nápad,“ hlesl nakonec. Jindřich úlevně vydechl, a Racek se na něj znovu zadíval, jak mu teprve došlo, že na jeho odpovědi skutečně tolik záleželo. Bylo to jedině pochopitelné; bát se, že to bude působit nevhodně, neuctivě, jako pokus o smazání všeho utrpení, o zakrytí toho, co se stalo a co by se nikdy nemělo stát znovu.
Jenže stejně jako se truchlilo pro starý život, slušelo se slavit pro ten nový.
Tohle mohl být ten začátek, kterého se všichni báli. A bylo to fér, aby se ho ujali ti, kteří toho ztratili nejvíce. „Bohuta to jistě ocení, že se nebude muset tahat takovou dálku do Ratají,“ dodal Racek s úsměvem. „Dost si stěžoval, když zjistil, že by se ta svatba měla konat tady. V Rovné by se obřadu mohl zhostit dokonce i on.“
Jindřich si odfrkl. „Bohuta nás nebude oddávat,“ pravil tak razantně, až to Racka zarazilo. Měli snad nějaký spor? „To by taky mohlo dopadnout tak, že se budu oddávat sám,“ zamrmlal si Jindřich pod nos. Pak zvedl hlavu a rozhodně pravil: „S Bohutou budeme pít.“
Nejspíš jeden z těch příběhů, který by si Racek jednoho dne rád poslechl. Ale měl tušení, že si v tomto případě bude muset popovídat se samotným Bohutou. Pokud ho tedy někde potká. Někdy. Pokud… z Ratají do Rovné to byla dálka. Kde v Ratajích by se ke svatbě připletli i nepozvaní, v Rovné byla velice malá šance přítomnosti i těch pozvaných. A svatba, na kterou by se přišli podívat jen mladý pan Ptáček, Bohuta a možná i Pešek, nebyla žádná svatba.
Aby se do Rovné dopravilo bezpečně více lidí, bylo by vhodné tu výpravu celou zaštítit, ujmout se jí… s celou družinou. Na druhou stranu, možná Tereza s Jindřichem o mnoho lidí nestáli. Možná nestáli…
Rackův mozek se schoulil do úzkostlivého klubka, jako to míval ve zvyku vždycky, když dopředu předpokládal odpovědi, místo aby se po nich ptal. Odkašlal si a zvedl oči od dopisu, který stejně přestal číst v momentě, kdy mu Jindřich vstoupil do komnaty. „Mohu se přijít podívat?“ zeptal se konečně.
Jindřich protočil oči v sloup. Spratek, pomyslel si Racek láskyplně. „Vždyť jsem se sem vyloženě táhl jenom proto, abych ti řekl, kam máš přijít.“
Aha.
Stejně to byl spratek.
Racek se sám pro sebe zazubil. Postará se o to, že krajem potáhne celý průvod, aby to v Rovné trochu ožilo.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat