- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 15. kapitola z plánovaných 20
- vztah: Racek & Jindřich
- rok 1407
„Byl to skvělý chlap. Vzal tě za vlastního a já tě nespustil z očí. Na to můžeš vzít jed.“
Série událostí, kdy Racek mohl být otcem. (1384 - 1416)
15. Čas běží dál, spravedlnost je stále slepá a zločiny zůstávají nepotrestány. Jindřich si odpírá štěstí a klid. Racek tomu nemíní přihlížet.
-----
15. kapitola - rok 1407 (Pro co stojí za to žít)
Racek byl rád, že s Jindřichem neseděli u stolu nebo u krbu, kde se dalo málokam uhnout pohledem. Protože Jindřich nevyrukoval s inkvizicí ani s čestným soubojem ani s žádnou katastrofickou zprávou, která by Racka mohla zabavit na dalších pár měsíců. Tentokrát se dlouho ošíval a odkašlával si, než z něj vypadlo, že už nějakou dobu chodí s mlynářovou neteří a že ho nejednou napadlo, že by s tím měl dělat něco víc. Blanku znal jen polovinu času, který strávil s Terezou, a na svatbu prý pomýšleli už po chvíli. Tak to na vesnici bývalo. Pokud si otcové či matky snoubenců nešli vyloženě po krku, nebyl žádný problém.
Do maštale se opíralo slunce a zvenku se občas ozval Bernardův křik. Dostal na starost pár nových rekrutů a šel jim po krku už od svítání.
„Dříve, když jsme spolu teprve… začínali,“ odkašlal si Jindřich znovu a Racek se sám pro sebe zakřenil, protože na něj nebylo vidět, „tak mi to přišlo nad slunce jasné. Jsme spolu, tak se vezmeme a budeme… mít rodinu. Že jo. To dá rozum.“ Zněl tak nejistě, až to bolelo. „Jenže co pak? Co bude s… jak budu moct…“ větu nechal viset ve vzduchu. Výřečnost asi nechal doma.
„Už jednou jsem ti to přece řekl,“ odvětil Racek, a spíš než Jindřichovi k dobru, sám pro sebe usoudil, že bude lepší, když nepřestane s prací. Z nákresů nového hradu (ke kterému sice ještě neměl svolení, ale to byla otázka jedné návštěvy Prahy) už bezmála šilhal a potřeboval nějak zaměstnat ruce. Jeho kobyla by mu mohla jedině poděkovat. Poslušně stála a nechala se hřebelcovat, zatímco Jindřich šoupal nohama ve dveřích maštale, jako by pod kousky slámy hledal slova. Nebo odvahu. „Pořád myslíš na Markvarta?“ pobídl ho nakonec, protože to nevypadalo, že by cokoli našel.
„Slíbil jsem to,“ zabručel Jindřich umíněně. V některých věcech nepřestával být dítětem, bolestně upřímným a přímočarým.
„Pamatuješ si, co jsem říkal?“ zeptal se Racek. Věděl, že nemusí specifikovat. Za zády uslyšel odfrknutí, které pro změnu nepatřilo žádnému koni.
„Že jsou na světě i jiné věci, pro které stojí za to žít. Modré nebe nad hlavou, zelená tráva pod nohama, krásné ženy, dobré víno, věrní přátelé a rychlý kůň pod zadkem,“ odříkal Jindřich poslušně.
Racek se zarazil uprostřed pohybu. „To si pamatuješ lépe, než bych čekal,“ přiznal. „To všechno tady stále je, Jindro,“ dodal tiše. „Má pro tebe pomsta větší cenu?“ Tentokrát se i otočil. Pátravě se na syna zadíval, jak čekal na odpověď. Tohle nebyl jenom nepříjemný rozhovor, u kterého bylo lepší se nedívat do očí a předstírat zaměstnanost. Tohle bylo důležité, mohlo to mít dopad na zbytek Jindřichova života, a Racek si už kdysi umínil, že u takových rozhodnutí bude, kdykoli bude moct. Slíbil to nemluvněti ve své náruči, slíbil to Anně, slíbil to sobě.
Jindřich měl ruce založené na hrudi, na tváři vrásku, jak se mračil na stébla slámy pod nohama. „To já nevím,“ odsekl podrážděně. „Ještě jsem ji neměl.“
„Chceš to riskovat?“ zkusil Racek přitvrdit.
Jindřich se nedal snadno. „Proč bych nemohl mít obojí? Proč je to buď, anebo? Jak se tyhle dvě věci vylučují?“
Racek odhodil kartáč a zprudka se k Jindřichovi otočil.
Rackův otec si v mládí nemohl vybrat svou vlastní ženu. V manželství nebyl šťastný, jeho žena také ne. Dala mu jedno dítě a jakoby z trucu se pár měsíců poté odebrala na věčnost. Jan Kobyla vychovával jediného syna ve stejném duchu, v jakém byl kdysi vychováván on. Kdyby mu Racek ve svých patnácti řekl, že si chce vzít prostou ženu, že s ní má dokonce dítě, dopadlo by to velice zle. Teprve na stará kolena jeho otec postupně opouštěl své priority, svou přísnost, svou zatvrzelost. Hořce litoval, že neměl vnoučata. Racek nikdy nelitoval, že mu o Jindřichovi neřekl. Nebylo by mu to dost dobré. Místo, aby zemřel s vědomím, že v podhradí pobíhá klučina jeho krve, zemřel s myšlenkou na to, že za sebou nechal prací posedlého osamělého syna, který nemá na rodinu ani pomyšlení. Kdyby si uvědomil dřív, co bylo skutečně důležité, Racek by mu o něm byl řekl.
Jan Kobyla neviděl, co má, nechtěl to vidět, a ze světa odešel se slzami lítosti v očích.
Racek nehodlal dopustit, aby tohle potkalo i jeho syna.
Srdce se mu rozbušilo samou úzkostí. „Pomsta tě zavede pryč odsud. Pryč od přátel, od ženy, kterou máš rád a která má ráda tebe. Nevíš, kdy se vrátíš. Nevíš, jestli se vrátíš. Může uběhnout řádka let. Myslíš si, že zítra ráno odjedeš za pomstou a do týdne zase přijdeš a požádáš tu holku o ruku? Chceš strávit měsíce a roky na cestách, jen aby ses pak nechal zabít, až zbrkle zaútočíš na velitele celé armády?“ zvedl ruku, když se Jindřich nadechl, že mu skočí do řeči, a kluk to gesto vyhodnotil správně. „Možná svou pomstu nikdy nedostaneš, protože Markvarta mezitím někde zabije zbloudilý šíp. Možná už je dávno po smrti. Co budeš dělat pak? Budeš rád? Vrátíš se a budeš v klidu žít? Nebo budeš navždycky prahnout po něčem, co nebudeš mít jak dostat?“
Ten potenciál v něm byl. Byl tam, a byl velký, a Rackovi se z něj dělalo mdlo. Viděl ho ve stylu, jakým se Jindřich oháněl mečem, ve způsobu, jak lačně se učil nové techniky, jak se nezalekl přesily, jak dokázal i jako venkovský kovářský synek napochodovat na bitevní pole a neohlížet se, jak rychle a snadno si zvykl na krveprolití. Nedokázal couvnout, když to bylo nejvíc potřeba. Jakmile by se jednou utrhl, už nikdy by se nevrátil.
Jindřich jako by ani nedýchal. Tiše stál a dál na Racka zíral, v očích vzdor. Racek odvrátil zrak, pak si povzdychl a šel si pro odhozený kartáč. Teprve když byl zase zpátky, dovolil si pokračovat. „Proto se ptám, jestli je to pro tebe důležitější. Nikdo tě nemůže soudit, pokud se sám rozhodneš a upřímně si tu otázku zodpovíš. Pokud se podíváš do svého srdce a zeptáš se ho, jestli tohle všechno dokážeš nechat být a jít místo toho po někom, kdo ti ublížil, pak budiž. Ale já nechci, aby ses hnal za něčím, co tě zničí, jen protože si myslíš, že bys měl, nebo že to po tobě dokonce někdo chce.“
Jindřich stál pořád ve vratech, oči lesklé. Skousl si dolní ret a nakrčil nos. Racek jako by pozoroval sám sebe. „Nikomu nic nedlužíš,“ dodal měkce.
„Slíbil jsem jim to,“ vyhrkl Jindřich náhle, hlas chraptivý jako by potlačoval pláč. Takhle ho Racek neznal. Jindřich se ve vyhraněných situacích vždycky schovával za vztek. Byl jedním z těch, kteří nechtěli být o samotě se svými vlastními myšlenkami. Nedokázali jim čelit. Veškeré emoce proměnili v činnost. Jindřich se vrhl do boje nebo do vyšetřování. Mluvil a vyslýchal, jezdil po okolí, bojoval, lovil, nedovolil si okamžik klidu a ticha, který by nějak nevyužil. Racek se zavřel v pokoji a přemýšlel. Nemužné, jak by řekl jeho otec. Ale příhodné, pokud se chtěl člověk dožít úctyhodného věku.
Slzy, ačkoli mu lámaly srdce, byly v tomhle případě dobrým znamením. Byla to známka nejistoty, a tu Racek zrovna potřeboval. „Tví rodiče by něco takového nikdy nechtěli,“ řekl a v duchu se k nim přidal. Čekal ledacos ostrého či neuctivého, co by mohlo přilétnout v odpověď, a proto se předběžně obrnil tím, že se znovu vrhl do práce. Krutá slova se dala snést o něco lépe, když jim člověk nemusel čelit, když nikdo neměl šanci spatřit, jaký měla dopad. Jeho klisna jen potřásla hlavou, jako by mu na jeho zbabělost chtěla něco peprného říct.
„Já vím,“ zahučel Jindřich. Racek se znovu překvapeně otočil, kartáč opět zapomenut. Jindřich mu nabídl jeden nejistý a roztřesený úsměv. „Máma by zešílela radostí, kdybych jí řekl, že se budu ženit. Že se chci usadit.“
To Racek věděl. Svůj vlastní úsměv znovu namířil klisně na hřbet. Neměl problém čelit jenom krutým slovům. „To máš pravdu. Oba dva by raději viděli, jak začínáš nový život. Byli by na tebe pyšní. Všichni tři… bychom pro tebe chtěli poklidný rodinný život. Ale záleží taky na tom, jestli ho chceš ty. Proto se ptám, jaké jsou tvé priority. Pokud skutečně chceš jít, nikdo tě nemůže držet.“ Sebevíc by Racek chtěl, sebevíc by se snažil.
„Připadá mi to prostě nefér,“ hlesl Jindřich nakonec a svalil se do kupy slámy u vstupu. „Že oni o to všechno přišli, ze dne na den. A že já bych měl… že já přežil, abych to mohl dát do pořádku. Abych přinesl spravedlnost. Proto jsem tady, abych se o to postaral. Tak to bude vyvážené. Ne?“
Bůh byl až nechutně lhostejný k bolesti svých oveček. Pozemská morálka mu nejspíš nic neříkala. Co pro něj bylo spravedlivé, když musel mít úplně jiné měřítko? „Pamatuješ si na Zoula?“ nadhodil Racek zdánlivě nesouvisle. Jindřich zdvihl hlavu, ve vlasech slámu. Podezíravě si ho měřil.
„Jistě?“ odpověděl opatrně, jako by tušil, že se nechává umotat do něčeho, čemu se mu ještě nechce čelit. To měl teda smůlu.
„Proč jsi mu zabránil dojít spravedlnosti?“ pokračoval Racek klidně. Někdo by ho mohl nařknout z manipulace. Někdo by ho mohl hájit, že se chce jen poddat neškodnému filozofování. Nevyvracel by to ani jednomu. „Tehdy k obnovení rovnováhy chyběla jen moje potupná smrt.“
Jindřich nechal hlavu ztěžka dopadnout zpátky. „To ale bylo něco jiného,“ protestoval. „Byl jsi v právu.“
„Ovšem. Stejně jako já konal podle svého krále, konal i Markvart podle toho svého. Já dbal Václavových příkazů, on těch Zikmundových. Představ si Zoulovu situaci; žiješ se svou rodinou na panství, když vtom přijede královský hejtman, aby posoudil, jestli má tvůj otec právo na kousek zeleně, nebo jestli už by měla patřit vašemu sousedovi. Hejtman rozhodne ve váš neprospěch, ale tvůj otec je paličák; nesouhlasí a odmítá se podřídit. Hejtman rozhodne, že tvůj otec bude oběšen a tvůj domov srovnán se zemí. Sklopíš zrak a půjdeš pokojně žebrat? Nebo budeš chtít spravedlnost a půjdeš ji vymáhat klidně po zlém?“
„Za to si přece mohl sám. Musel vědět, jak to bude vypadat. Jako že vystupuje proti králi hned ze začátku jeho vlády,“ procedil Jindřich skrz zuby. Bez mrknutí zíral na strop stájí. Musel vědět, kam tohle mířilo.
„Z logiky věci si všichni za všechno mohou sami,“ pokrčil Racek rameny. „Chápeš, proč Zoul dělal to, co dělal? Proč zcela zanevřel na milost a byl schopný jezdit po kraji, vypalovat statky a vraždit nevinné lidi jen proto, že jsou to mí poddaní?“
Vidíš, co to z člověka dokáže udělat?
Jindřich nespouštěl oči ze stropu. Pozorně poslouchal.
„Vidíš, že v tom všem není rozdíl? Jednotliví lidé mají jednotlivé důvody a práva a všichni hájíme to svoje. Václav hájil svůj majestát a já jeho, Zoulův otec svá práva a Zoul svého otce. Jednal naprosto pochopitelně a dle jeho uvážení i spravedlivě. Chtěl pomstít smrt svého otce.“
Jindřich se tak upjal na meč, který slíbil, že získá zpět, že v souboji na meče svého protivníka umlátil k smrti. Vůbec o sobě v boji o Přibyslavice nevěděl. Kdyby tehdy nebyl v duelu ale uprostřed vřavy na bojišti, mohl by kdokoli využít jeho nepříčetnosti a bez problémů ho zabít.
Byla v něm temnota, číhala na vhodnou příležitost hned za dveřmi a Jindřich u nich stál s rukou na klice, a přestože je Racek chtěl z plných sil zaprásknout a zazdít, nemohl. Martin věděl, proč kluka držet od násilí dál. Racek ho k němu akorát ponoukal. Už tehdy po útoku na Skalice, když k němu Jindřich přišel a žádal ho, aby ho vzal do služeb, Racka napadlo, že by se měl řídit přáním svých přátel a Jindřicha odmítnout. Donutit ho sehnat si jiné živobytí. A nebýt toho výletu do Skalice, Racek by tak učinil. Přikázal by klukovi, aby šel k Ratajskému kováři a od toho se nehnul ani na krok.
Jenže jak dlouho by to Jindřich vydržel? Už tolikrát ukázal, že nehodlá slepě následovat rozkazy. Šel proti nim odjakživa, tak přesvědčený o své vlastní pravdě. Mohl by si hrát na poslušného poddaného a nadále se učit kovařině. Nebo by mohl ze dne na den zmizet. Odejít a už nikdy se nevrátit. Mohl by zběhnout k armádě, mohl by zamířit do Prahy, mohl by se z něj stát lapka, mohl by ho někdo zabít po cestě. Nebýt jeho úprku z Talmberku, Racek by o tomhle riziku vůbec nepřemýšlel, vůbec by mu nepřišlo na mysl. Až když viděl, že ho jeho syn navzdory úctě k autoritě neposlechl, věděl, že vzít ho do služeb byla sice cesta do pekla, ale zároveň cesta, na kterou mohl on sám alespoň trochu dohlížet. Mohl převzít otěže a alespoň částečně mu udávat směr. Buď ho mít na dohled a být tím, kdo ho posílá do životu nebezpečných situací, nebo ho ztratit z očí navždy.
Nebylo to ideální řešení, ale ve světle tehdejších okolností to nejlepší možné.
Teď bylo načase se vyrovnat s následky.
„Buď k sobě upřímný,“ pokračoval tiše, jako by lehce našlapoval na velice křehkém ledě. „Co chceš dělat se svým životem? Chceš se dívat dopředu, nebo dozadu? Chceš budovat, nebo ničit? Chceš žít, nebo zemřít?“ Možná to byla manipulace. Možná mu nedával tolik prostoru, kolik by mu dát měl. Možná určoval směr celého rozhovoru tak, aby slyšel odpověď, kterou slyšet chtěl. Ale nebylo na světě nic, co by ho donutilo přestat mluvit a to celé pustit z hlavy, umýt si nad tím ruce. Jindřich si svým údělem nebyl jistý. Proto se v první řadě přišel vůbec zeptat. A Racek tušil, že to, co se bude dít dál, bude z velké části ležet přímo na něm. Na nějaké hřebelcování zapomněl jako na smrt.
Jindřich vypadal, že se poctivě zamýšlí. Varovný signál. Pro Racka tohle nebyla otázka, která by připouštěla váhání. Kdyby mu ji někdo položil, když mu bylo patnáct, odpověděl by stejně jako dnes. Chci se dívat dopředu, chci budovat, chci žít. Žaludek se mu stahoval zlostí a nenávistí, kdykoli si na Markvarta a potažmo Zikmunda vzpomněl. Nemusel se na smrt svých nejlepších přátel dívat, ale to mu nemělo jak pomoci proti té vlně bezmoci a zármutku, která ho tehdy zasáhla.
Málem přišel o všechny tři, a on si byl až bolestivě vědom toho, jakým byl pokrytcem. Věděl, že by zažíval totéž, stejnou pomstychtivost a krvežíznivost, kdyby tehdy ztratil i Jindřicha. Kdyby zemřeli všichni, už by mu tady nikdo nezbyl. Snažil se upnout na pevné přátelství Hanuše, na nebezpečné pouto s Václavem, na křehký vztah ke svým poddaným, ale nic z toho nefungovalo, ne tolik, jako by potřeboval.
Myšlenka na toho kluka před ním ho tehdy hnala dál, nutila ho ráno otevřít oči a jít kupředu. Jindřich ztratil svou dívku, své rodiče. Chápal by ho, kdyby byl stejně osamělý i teď. Ale Racek si rád myslel, že teď hrál v jeho životě nějakou roli i on. A ta dívka, Tereza. A mladý Ptáček. Nebyl sám, měl koho ztratit, nebyl důvod to všechno zahodit.
Prosím, bože, dej, aby si to uvědomil dřív, než o to všechno přijde.
Racek se málokdy uchyloval k modlitbám a zbožným přáním. Ale když už, vždy se to týkalo jeho syna.
Jindřich najednou dramaticky zasténal. „Panebože, to jako budu muset žádat o její ruku Peška? Nemusím mít věno, že ne?“ zeptal se nešťastně. Jako by snad neměl co nabídnout. Vzal hrst plnou slámy a hodil si ji na tvář, jako by se chtěl skrýt před světem.
Racek se na ten pohled rozesmál. Ze srdce mu spadl kámen.
Bude to dobré.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat