Za trest, 7. kapitola

• fandom: NARUTO
• 7. kapitola
• cca 3500 slov
• slash: NE
• postavy: Sasori, Kankurou, Temari, Gaara, Chiyo, Ebizou, Kakashi, Gai, Sakura, Naruto, Sasuke, Třetí Kazekage
• vztah: Sasori & Temari & Gaara & Kankurou, Sasori & Chiyo, Sasori & Třetí Kazekage, Sasori & Kakashi & Gai
• drama, humor, přátelství

Písečná vesnice není normální a Sasori toho je důkazem. Všechno je v ní špatně, od systému rozdělování misí přes výuku mediků po naprosté základy jejich filozofie. Ale to, že má Sasori výhrady k výchově nové generace, hned přece neznamená, že musí vyfasovat svůj vlastní tým geninů. 

 ----- 

Nebesa. U všech svatých i pekelných. 

Šíleně ho bolela záda. Když se probudil, málem zaskučel. „Jakpak se cítíš?“ zaslechl přeslazený hlas své pramáti. 

„Skvěle,“ zachraptěl. „Žije to děcko?“ zeptal se jakoby mimochodem, zatímco mu do Chiyo do rukou tiskla horký čaj. Muselo být brzy ráno, protože byla ještě odporná zima. Sotva vycházelo slunce, písek byl ještě ledový a vzduch jakbysmet. 

„Ale jo,“ zívla Chiyo stejně jen jakoby mezi řečí. Snadno se jim vtipkovalo, když věděli, že je Kankurou z nejhoršího venku. „Stavila se tady ještě večer Temari a hodila na tebe deku. Myslela jsem, že tě chce zmlátit tak, abys ji neviděl, ale zůstalo to jen u toho přikrytí,“ povzdychla si zklamaně. 

„To měla být asi omluva za tu hyenu,“ zamyslel se Sasori. „Řekla mi už všelijak, ale tohle bylo opravdu nevhodné.“ Chiyo se škodolibě zachechtala. „To by se totiž hodilo na tebe,“ dodal Sasori a odvrátil se, aby nebyl vidět jeho úsměv. Babča se rozesmála ještě víc. 

„Vůbec nevstávej,“ řekla mu, když se pokusil o nenápadné narovnání zad, a rovnou o krátké odskočení si do Rasovy pevnosti. Temari zpacifikoval, Kankura vytáhl štírům ze spárů, a teď se nejspíš chystal jít poprat se s Rasou. Už párkrát to udělal, i když to bylo před mnoha lety. Střelil po Chiyo otráveným pohledem. Co mu měla co číst myšlenky? „Tam, kam chceš jít, se stejně nedostaneš. Právě se odtamtud vracím. V Rasově pevnosti je to vzhůru nohama. Byla to sakra krušná noc,“ dodala. Jestli pro Gaaru, celou pevnost, Písečnou, pro ni, nebo Sasoriho ubohá záda, už neřekla.

„Za dobu mého učení se Gaara proměnil jenom jednou,“ řekl Sasori, a marně se snažil potlačit vztek v hlase. „Jsem důkazem toho, že ho to jde naučit ovládat. A že to ani není těžké, protože když ho k tomu dovede i chronicky netrpělivý člověk, tak musí být problém jinde než v něm. On potřebuje jenom šanci.“ Deku přehodil přes spícího Kankura, aby se alespoň nějak zaměstnal. „Tady máš důkaz, že Rasovi vůbec nešlo o to, aby se to naučil ovládat,“ sykl tiše. Kankurou byl sice v limbu, ale Sasori nechtěl riskovat, že by tohle slyšel byť jen podvědomě. „On chtěl, ať ho zničím.“

„Vypadá to tak.“ Chiyo už byla také smrtelně vážná. Na celou věc měla stejně vyhraněný názor jako její vnuk. „Proto požádal jmenovitě o tebe, když došlo na hledání učitele. Viděl, že spoustu lidí spíš odrazuješ a kritizuješ. Myslel si, že Gaaru zlomíš úplně.“ Hlas jí potemněl. „Mizera,“ zavrčela. Na rozdíl od ostatních se nebála, že tak Gaara pod Sasoriho dohledem skutečně dopadne. Jenže taky věřila, že Rasa chce to nejlepší i pro Gaaru, ne jen pro vesnici. Že si Sasoriho jako učitele vybral i z jiných důvodů. Že navzdory jejich rivalitě uznává jeho znalosti a schopnosti.

Nikdo nevěděl tak dobře jako ona, že její vnuk sice štěká, ale nekouše. Narodil se ve špatné době, do špatné vesnice. Vesnice jako ta jejich vznikaly, protože se založila Listová. Jenže ta měla docela jiný důvod. Oba její zakladatelé měli jeden sen, za kterým si šli navzdory dlouholeté nenávisti jejich klanů. Spojila je touha po tom, aby měly děti kde vyrůstat, aby měly čas se připravit na nelehký úkol shinobiho. Písečná takového zakladatele neměla. Ostatní vesnice vznikly, aby je Listová nespolkla. Vznikly ze strachu, a to se na jejich filozofii značně podepsalo.

Kdyby Sasoriho tehdy v jeho šesti letech neodtáhla z vesnice a o samotě mu s Ebizem nevtloukala do hlavy, že může truchlit jako normální malý kluk, byla by ho tehdy zcela určitě ztratila. Ani netušila, co ji to tehdy popadlo. Kdyby je takhle někdo viděl z rady starších, označili by ji za zrádce. Za měkkou. 

Ona už byla přece stará bába. Ona mohla být měkká.

Konoha jí vzala snachu a syna. Ale Sasoriho jí málem vzala zatracená Písečná. Ta, která se mu snažila namluvit, že truchlení je pro slabochy. Že cit je pro civilisty. Že jenom ti můžou být slabí.

Dokud na ni nepadla výchova vnuka, nikdy jí nepřipadlo, že je s Písečnou něco špatně. Její syn si neprošel tím, čím si prošel Sasori. Nikdy ani tolik nepřemýšlel, a nikdy se za to, co cítil, nestyděl. Svou rodinu miloval, ale do jakékoli bitvy odcházel smířen a bez jediné známky váhání. On se smířil s tím, že je jenom loutka, a jeho žena jakbysmet. Chiyo si kdysi myslela, že je s tím taky smířená. Myslela si to, dokud jí nepřišli oznámit, že oba padli v boji.

Chiyo málem dopustila, aby si o sobě totéž myslel i Sasori, to nejcennější, co jí na světě zbylo. Jen si povzdychla. Bylo to vlastně sobecké, nenechat ho v pařátech Písečné. Nechtěla zažít tu samou bolest, jako když jí oznámili, že jí Tesák z Listové zabil její už tak maličkou rodinu. 

Sasori vyskočil na nohy. Záda zapraštěla a on nemohl zakrýt grimasu bolesti, která se mu přehnala přes tvář. To neustálé hrbení nad pracovním stolem mu zrovna dvakrát neprospívalo, to bylo třeba uznat. Akorát ne před Chiyo. „Zatraceně,“ zaskučel, ale naštěstí byl dostatečně rozčilený i kvůli jiným věcem, na které to mohl shodit. „To z něj Rasa chce mít Shukaka permanentně? O co tomu bláznovi jde? Jinchuuriki je přece od toho, aby byl démon pod kontrolou! Nebudu vůbec mluvit o monstrozitě, jako je pečetění démonů do dětí, ale když už, tak se snad snažím z toho děcka mít vyrovnaného člověka! Chci s tím klukem mluvit. Chci mu říct, že za to nemůžu, protože bych nerad, aby mi urval hlavu, až se někdy zase potkáme.“

Když Sasori zjistil, že právě Chiyo jednoocasého pečetila, rok s ní nepromluvil. Musela ho porazit v čestném souboji, aby se s ní začal zase bavit. Ale vina stejně padla zpátky na Rasu, který žádal, aby byl do syna démon zapečetěn. Od té doby se Sasori zlobil už jenom na něj.

Možná by i jemu odpustil, kdyby se Rasa choval jako otec, na kterého byl zvyklý právě Sasori. Laskavý, klidný, trpělivý. Ani Sasoriho otec by ale neváhal své dítě poslat do války, až by přišel jeho čas. Rozdíl byl čistě jenom v tom, že by to udělal nerad a že by ho vítal zpět s otevřenou náručí.

Chiyo si nešťastně povzdychla. „Gaara se přece proměnil už včera. Od té doby je zavřený v té jejich pevnosti a přístup k němu má jenom jeho otec.“ Byla přesvědčená, že ho v té podobě udržuje uměle čistě proto, aby Gaara nezapomněl, jaké to je. Neproměnil se totiž už několik měsíců. Všichni to viděli rádi. Kromě otce. „Nedostaneš se k němu,“ dodala vychytrale.

„Jestli v té podobě bude ještě déle, tak mu to uškvaří mozek!“ rozkřikl se loutkář. „Já že se někam nedostanu! To bych se na to podíval,“ oznámil jí slovo od slova to, co očekávala, a vyrazil směrem ke dveřím.

„Sasori! Sasori, počkej!“ volala na něj Chiyo.

„Co!“ otočil se na ni jako rozzuřený býk. 

„Nezapomeň si dát na záda ten hřejivý obklad, nechala jsem ti ho v dílně,“ usmála se na něj sladce.

„Děku– nepotřebuju žádný zatracený obklad!“ A na důkaz svých slov místo použití dveří šel a vyskočil do písku z okna. Zaslechla zdola pár sprostot, a pak si s úsměvem přisedla zpátky ke Kankurovi. To by bylo. 

***

„Jestli si myslíš, že se s tebou neutkám, tak se pleteš! I když mi lichotí, že jsi tady osobně, protože nikdo jiný by nemohl ani pomyslet na to, že mě zastaví.“

Třetí si jenom promnul spánky. Od doby, co se Sasori plně zhostil své učitelské role, byl k nepoznání. V životě ho neslyšel zvednout hlas víckrát než jednou… doteď. Teď po něm Sasori řval prakticky denně. „Můžeš se uklidnit?“ požádal ho a otráveně mlaskl. „Myslím, že se o mě pokouší migréna, slunce ještě pořádně nevylezlo, a ty tady brojíš, jako by se na nás sesypaly všechny okolní vesnice…“

Sasori zmlkl. Pak zašoupal nohama v písku. Stáli oba před Rasovou pevností jako dva pocestní. Strážní na ně ospale mžourali. Jako kdyby se tady zrovna tihle dva potkávali den co den. „Chceš na to zkusit můj nový–“ začal Sasori opatrně.

Ranmaru ho zarazil zdviženou dlaní. „Rozhodně ne. Naposledy jsem měl pocit, že mám infarkt.“

„Ale s migrénou to pomohlo,“ odfrkl si Sasori, smrtelně uražen. 

„Ano. Ale za cenu pocitu, že mám infarkt, to‘s mě neslyšel?“

„Tenhle nový působí spíš bolesti rukou,“ nedal loutkář dopustit na svůj nový vynález.

Třetí na něj podezíravě přimhouřil oči. „Jak moc velké bolesti?“

„Bylo mi posledním pacientem řečeno, že si je chtěl uhryznout, aby se jich zbavil.“

„Takže si nechám migrénu. Díky. A teď k tomu, proč ses sem přihnal jako velká voda.“

Sasori trhl rameny, jako by ho ta otázka zcela upřímně šokovala. „Očividně proto, abych se dostal ke Gaarovi a připomněl mu, že je člověk. Mě tohle vážně přestává bavit. Napřed se po mně vrhne Temari, pak mi uteče Kankurou a nechá se otrávit štíry, a nakonec mi zavřou Gaaru někde do podzemí. V životě jsem neměl tolik práce je udržet na uzdě, a to už jsem s nimi prošel ledasčím.“

Třetí pokýval hlavou. „Podle toho, co vím, jen tvoje jméno stačí k tomu, aby zuřil v podobě Shukaka. Myslím, že bys z té kobky nevylezl živý, příteli. Proto jsem tady já.“ Jako nějaký jeho ochránce. Sasori nepotřeboval žádnou ochranku.

Zatímco se usilovně soustředil na to, aby si udržel vztek nad nespravedlností, které na něm bylo dopouštěno, snažil se ignorovat, jak ho na slova Třetího začalo píchat u srdce. Jak mu někdo vrazil pěst do žaludku a snažil se praštit do všech orgánů v okolí. „Moje jméno? Nic jsem přece…“ 

Ranmaru ho předběhl. On od něj nic vysvětlovat nepotřeboval. Sasoriho výuku sledoval. A sledoval i výsledky této výuky. Nebyl tady jenom jako ochranka; sám chtěl svého diplomata konfrontovat. Rivalita dvou tvrdohlavých mezků se přece nedala přenášet na nevinné geniny. „Obávám se, že k nám nebyl Rasa zcela upřímný. Požádal o to, abys byl zbaven role učitele jeho dětí, ale zdá se – jak tak sleduju, co ti tři vyvádějí – že svým dětem to podal docela jinak.” Najednou se v loutkářovi veškerý vztek přeměnil v led. Sasorimu se až udělala zima. Uvolnil pěsti, ramena, čelist. Kazekage ho mezitím pozorně sledoval. „Já tě nepoznávám. Opravdu ti na nich záleží,“ poznamenal s lehkým úsměvem. 

„Ani v nejmenším. Ale tobě přece vadí to samé co mně,“ řekl Sasori tiše. „Byli jsme v tom pekle spolu. A vydrápali jsme se z něj jenom proto, že jsme hráli proti pravidlům. Ty další takovou generaci taky nechceš. Ty je chceš vidět dospět stejně jako já.“ Kdyby trochu zafoukal vítr, nebylo by ho vůbec slyšet. Ranmaru sotva znatelně přikývl. Oba dva tu zůstali, aby svůj domov udělali lepším místem pro život. Oba se dopustili toho, že kdysi uvažovali nad dezercí. Ale to o sobě navzájem věděli jen oni.

„Kdybychom nevytvořili tým, nejspíš bychom tam tehdy v té aréně zůstali ležet oba,“ uznal Třetí. Dobře si pamatoval, kolik práce jim dalo přesvědčit komisi, že jejich síly byly vyrovnané. že se pokusili se navzájem zabít, ale že to bylo k ničemu. Udělali tehdy první a poslední výjimku. „Ale víš, jak na tom jsou naši lidi. Změny přijímají pomalu. Myslí si, že jestli projevíme slabost při výchově, nebudou nás ostatní vesnice respektovat. A já se musím aspoň snažit vyhovět všem stranám. Rasa k těmto konzervativcům patří, tak se s ním chci domluvit na kompromisu. Vzpoura je to poslední, co potřebuju.“

„Ať si trhnou. Stejně bys je všechny spráskal na hromadu, kdybys musel,“ odmávl ho Sasori nevzrušeně. 

„A právě proto nejsi Kazekagem ty,“ zasmál se Ranmaru. „Byl bys se vším hned hotov.“ A bez dalších vytáček zabušil na dveře. Věděl, že Sasori by šel i přes mrtvoly. Proto tady na něj čekal už od úsvitu. Aby jako Kage mohl dělat to, co dělal celá léta – alespoň trochu vyhovět všem stranám. 

Oba strážní se probrali. „Zavolejte mi Rasu!“ křikl na ně Třetí a znovu bouchl do brány. 

Sasori je pozoroval. Pak jen koutkem úst pronesl: „Na čí straně tady máš v plánu být?“

Ranmaru na něj mrkl. „Na té, která bude prospěšnější blahu této vesnice,“ dodal se sepnutýma rukama jako nějaký svatý. Sasori se ho pokusil kopnout.

Brána se rozevřela dokořán. Rasa k nim sebevědomě nakráčel, písek za ním jenom vířil. Třetímu se uctivě uklonil. Pak se otočil k Sasorimu. „Schováváš se za sukně od chvíle, co tě znám,“ řekl na pozdrav. „Maminka, babička, loutky, a teď i náš ctihodný Kazekage.“

Sasorimu se lehce zatmělo v mozku. Muselo to být zatmění, protože místo aby Rasu utopil v písku, sladce se usmál. „Aspoň k tomu používám jenom dospělé, ty sketo,“ zašvitořil. 

Rasa se na Sasoriho málem vrhl. „Ochránce nevinných dětiček, hm?!“ zaburácel, tvář zkřivenou znechucením. Třetí bolestně zavřel oči a třel si spánky. Byl připraven ve vteřině zakročit, ale nemusel kvůli tomu trpět nenápadně. „Napřed je všechny nechá zvlčet a pak si hraje na zachránce! To je mi učitel! Tolik chceš mít Shukaka u sebe, loutkáři? Tolik ti záleží na tom, abys měl po boku neporazitelnou stvůru? K čemu to asi?“ Otočil se k Třetímu, jako by po něm chtěl, aby Sasoriho na místě popravil za plánovaný převrat.

„Chci ho mít po boku, aby nemusel od vlastního otce poslouchat takové žvásty,“ zavrčel na něj Sasori. „Lidi jako ty by neměli mít děti,“ vypadlo z něj najednou. Zarazil se, srdce mu obalil led.

Už tak byl obviňován z toho, že je na ně měkký. Teď si to podepsal. Rasa ho před radou starších může úplně rozcupovat. Ranmaru byl svědek.

Písečná neměla děti.

Rasa na něj chvilku jenom nevěřícně zíral. Pak se štěkavě rozesmál. „Děti? Děti?“ opakoval. „Jsou to shinobi. Jsou tady pro vesnici. A ne proto, aby je při nebezpečí zaskakovaly kusy dřeva.“ Znovu se ohlédl po Třetím, jako by od něj čekal nějaké zastání. Na co tady sakra vůbec byl?

„S takovouhle tady nic jiného než ty kusy dřeva nakonec nezbude!“ rozkřikl se loutkář. „Tady v téhle vesnici je jenom jedna ultimátní zrůda.“ A tím pro něj dialog nejspíš skončil, protože vykročil vpřed. Dlaň na hrudi ho zastavila. 

Ranmaru zakroutil hlavou. „Pánové,“ začal znaveně. Sám ještě nevěděl, jak se k celému debaklu postavit. Samozřejmě Rasovi mohl přikázat, aby Gaaru pustil, ale Rasa uměl tančit v politice jako nikdo jiný. Rada starších na něj nedala dopustit. Pokud by se mu podařilo je přesvědčit, že držením Gaary pod zemí chrání vesnici, urvali by Třetímu hlavu. A on sám nevěděl, jestli by bylo lepší Gaaru pouštět, jestli jeho sebekontrola vzala skutečně za své.

Byl zachráněn příchodem strážného od hlavní brány. Hnal se jako splašený. „Kazekage-sama!“ volal už z dálky. 

„Díky, díky,“ zamumlal si Ranmaru pod nos.

„Kazekage-sama! Byli jsme napadeni!“ zaslechl. Zakřikl to. To se Třetímu stávalo poměrně často. Strážný – Daichi to byl. Pamatoval si ho, protože mu kdysi přišlápl plášť. „Totiž. Omlouvám se. Moc se omlouvám.“ Několikrát po sobě se zuřivě uklonil. 

„K věci,“ nevydržel Sasori. Ranmaru se chtě nechtě usmál. Jeho trpělivý mluvčí. 

„Není to přísně vzato napadení, je to… totiž…“ koktal Daichi zmateně. Takhle to dopadalo, když se někdo někam dosadil na základě známostí. Ten kluk měl dělat někde v kanclu.

„Tak vidíš, že se jednoocasý bude hodit,“ ušklíbl se Rasa na loutkáře. 

„Zbláznil ses?“ otočil se k němu Sasori. „Je v té podobě už dva dny! Nerozpozná přátele od nepřátel!“

Rasa zmlkl. Nemohl odporovat, byla to pravda. 

Daichi se znovu uklonil. „Vy to nechápete, oni… totiž on chce právě Shukaka! Řekl, že ho máme vydat po dobrém. Není to tedy napadení, ale… mohlo by být, pane.“

Ranmaru zamyšleně zahučel. „Hmm. Poslali vyjednavače?“ Zamračil se. „To jich jsou tisíce, že si dělají takové nároky? Naše hlídky dostávají plat za co? To snad měli ti amatéři vidět na míle daleko.“

„No… on ten vyjednavač je sám, pane. Svolali jsme všechny zástupce týmů z dosahu a všichni přísahají na vlastní životy, že nevidí žádnou podezřelou aktivitu v okruhu několika desítek kilometrů, a že od dalších týmů na hranicích nedostali žádné informace. Jinými slovy je všude klid jako v hrobě, pane.“ A přesto se jim sem jeden propašoval. A kdo ví, možná jich bylo víc.

„On je jeden,“ zopakoval Ranmaru pomalu.

„Ano.“

Třetí si odfrkl. „Vesnice?“

„Přeškrtnutá Listová, pane.“

Sasori se zamračil jako čert a k Třetímu se naklonil. „Myslíš, že ti mizerové sem poslali beránka na porážku a tím trikem s čelenkou se chtějí zbavit odpovědnosti?“ sykl podezíravě. Ranmaru si byl vědom Sasoriho pocitů ohledně Listové, ale lhal by, kdyby tvrdil, že mu ta myšlenka taky neproběhla hlavou. „Mír nemír, tohle by jim bylo podobné,“ pokračoval Sasori zlostně. „Jako by jim nestačila ta devítiocasá liška, to si chtějí udělat sbírku?“

Ranmaru stále mlčel, stále váhal. Zrovna před pár dny jim feudální pán zkrátil rozpočet, a v tu samou chvíli Listová drasticky zlevnila své služby a přebrala jim tolik kšeftů, že se z toho málem položila celá Písečná ekonomika. Nikdo nechtěl jejich služby, jejich ochranu, jejich obchodníky, jejich mediky. Vypadalo to… opravdu to působilo jako smrt tisíci řezy, ale takto otevřená provokace… možná to byl podplacený žoldák, který si navlékl čelenku Listové proto, aby nebylo pochyb o tom, kdo za útokem (nebo výhružkou útoku) stojí, ale bylo mu nařízeno ji přeškrtnout, aby se ho Listová mohla zřeknout a označit ho za utečence. Tak odvážné a drzé, tak neuvěřitelné, tak pravděpodobné… Jenže k čemu by jim to bylo? Chtěli Písečnou donutit k tomu, aby vyvolala válku a u feudálů zcela propadla v nemilost? To by byl jejich konec. Jenže jestli nebudou odpovídat na otevřenou provokaci, bude jen otázkou času, kdy se na ně sesypou ostatní vesnice, které by se s Listovou mohly spojit. Toho vyjednavače potřebuje vidět. Nejlépe ho zajmout a donutit k tomu, aby kápl božskou a Písečná tak měla u případného mezinárodního soudu eso v rukávu.

„No, měl bych si s ním jít promluvit,“ řekl Třetí nakonec. „Tohle je příliš šílené na to, aby se toho skutečně dopustila kterákoli vesnice, i kdyby to snad měla být snaha je v našich očích očernit.“ Tohle bylo buď naivní, nebo se za tím skrývalo něco mnohem horšího. „Ať jsou všichni připraveni. Chci slyšet o sebemenším pohybu v dosahu. Zahajte předběžnou evakuaci z rizikových oblastí. A sledujte naše lidi, ve službě i mimo ni. Kdo se bude chovat jenom trochu nervózně, seberte ho,“ vyjmenoval a posunkem poslal Daichiho plnit rozkazy.

„Promluvit?“ zopakoval Sasori nevěřícně. „A co takhle neztrácet čas? Půjdu já a případným pozorovatelům rovnou ukážu, že měli poslat víc než jednoho ubožáka. Přece si takovouhle dětinskou akcí nevyslouží pozornost hned našeho Třetího. Možná chtějí tebe. Nebo tady tohle hovado,“ ukázal palcem na Rasu. On si o tom chlapovi sice myslel svoje, ale Rasa byl mimořádně schopný diplomat, v okolních zemích dobře známý. To on se zasluhoval o to, aby Písečná dostávala aspoň nějaké kšefty. Možná to nějaké vesnici leželo v žaludku.

Ranmaru se k němu otočil jako vyčerpaná matka šesti dětí. „Sasori. Tohle může být úplně cokoli. Lest, skutečný pokus o vyjednávání, dokonce i hodně blbý vtip.“

„Všechny tyhle možnosti se dají vyřešit tak, jak jsem navrhl,“ odsekl Sasori netrpělivě. 

„Jedno je jisté, pane,“ vložil se do jejich debaty Rasa. „Shukaka nedostanou.“

Sasori se k němu prudce otočil. „Ale Gaaru bys jim klidně hodil na hlavu, co?“ vyjel na něj. „A spolu s ním i dárkový koš.“ Vědomí toho, že jim před bránou stál nějaký Listový mameluk a diktoval si, s kým bude mluvit, ho přivádělo k šílenství. A jestli to bylo varování, že si někdo jde pro Gaaru… neodejde odsud živý.

„Tohle si necháme na později,“ pravil Třetí klidně, protože on zpravidla nemusel zvyšovat hlas k tomu, aby někoho umlčel. 

„Necháme,“ souhlasil Sasori. „Tak abychom šli, ne?“ začal pro změnu popohánět Kageho on. 

„Ty nikam nejdeš,“ zakroutil hlavou Ranmaru. „Ta tvoje červená horkokrevná palice by mi byla houby platná. Tohle se vyřeší dialogem na místě. A jestli ne… prostě ho seberu a promluvíme si s ním někde v soukromí.“ Dovolil si úsměv. Neříkali mu nejmocnější Kazekage pro nic za nic. Nebál se o sebe. 

Sasori věděl, že je načase zmírnit hlas a uklidnit rozbouřenou krev. Trošičku pokory… jen tolik, aby to bylo na hranici uvěřitelnosti, samozřejmě. „Mohl bych alespoň z dálky…“

„Kdybys v té dálce uměl zůstat, souhlasil bych,“ uzemnil ho Třetí. „Ale skutečně si nepamatuju, kdy naposledy jsi mě poslechl. Chci vás oba tady. Pokud se dá tomuto poslíčkovi věřit, chtějí primárně našeho jednoocasého. Takže je možné, že tahle samostatná jednotka nás varuje, nebo odpoutává pozornost. Možná bude stačit mu říct, že o jejich nabídku nemáme zájem.“ Zněl sice, jako by vtipkoval, ale Sasori ho znal. Ten chlap to myslel vážně.

„Tobě to slunko už taky leze na mozek,“ utrhl se znovu Sasori, a pak se kousl do rtu, protože i když už předtím neměl šanci, že by mu Třetí dovolil se vyjednávání účastnit, teď si to pokazil definitivně. 

Třetí významně zdvihl ukazováček a ukázal si na klobouk, který ho od slunce chránil. „Mně ne, Sasori,“ opáčil suše. „Mně ne.“ A s tím nejironičtějším zasalutováním se vzdálil.

 -----

předchozí - pokračování 

Share: