- fandom: KINGDOM COME: DELIVERANCE
- 17. kapitola z plánovaných 20
- vztah: Racek & Jindřich, Jindřich/Tereza
- rok 1408
- Vnouče aneb Už je to tady zas
„Byl to skvělý chlap. Vzal tě za vlastního a já tě nespustil z očí. Na to můžeš vzít jed.“
Série událostí, kdy Racek mohl být otcem. (1384 - 1416)
-----
Byl na kost promočený, když konečně dorazil. V předsíni ze sebe shodil těžký plášť a pohlédl na lavici, kde seděl na krajíčku Jindřich, shrbený a úzkostlivý. Prsty měl propletené a úplně bílé z toho, jakou silou je svíral. Dveře do kuchyně byly zavřené. Teprve když se Racek nadechl, že se zeptá, jestli se něco nestalo, ozval se první z desítek bolestných výkřiků. Celý se stáhl. Jindřich pevně zavřel oči.
A je to tady zase, pomyslel si Racek poněkud omámeně, když si sedal k synovi na lavici.
Bylo to čtyřiadvacet let, co se ze skalického hradu proslídil kolem stráží dolů do podhradí, co se sněhem brodil ke kovářovu domku, co se svalil na lavici vedle Martina a oba se beze slov shodli na tom, že se pomodlí, i když si o tom oba mysleli svoje.
Jenže tehdy byl vyděšený k smrti a necítil se vítán, tehdy to bylo jeho vlastní dítě, které se za dveřmi poprvé nadechlo a vyzkoušelo si plíce. Tehdy mu bylo patnáct a sám byl ještě dítě, i když mu to nepřišlo. Tehdy byla vánice a on se musel schovávat ve spíži před porodní bábou.
„Z čeho jsi tak nervózní?“ zeptal se hloupě, spíš aby nějak zaplnil ticho, než že by se skutečně divil.
Jindřich potřásl hlavou. „Moc jsem se ptal,“ zaskučel tlumeně do dlaní. „Ptal jsem se všech bab, které jsem potkal, a vyslechl si spoustu tragických porodních příběhů. Je mi z toho všeho zle. Asi se složím.“
Byl dost bledý na to, aby o jeho slovech Racek ani na okamžik nepochyboval.
„Nevyváděj,“ pronesl vzletně, jako by byl nad věcí, jako by neměl tušení, proč to Jindřich tak prožívá. „Tereza je silná ženská,“ dodal chlácholivě, protože měl být starší a moudřejší a mezi mladý neklid přinést trochu rozumu, a ne ještě víc paniky. Čert to vem, že se sám třásl jako osika. Zpoza dveří k nim pronikly kletby a nadávky.
„No teda,“ vyhrkl Jindřich. „O tomhle mi báby vykládaly taky. Že prý mě bude proklínat, jako mě ještě nikdo v životě neproklínal.“
Racek ho poplácal po rameni. „To je to nejmenší. Co jméno?“
Jindřich ztuhl. „No… já se chtěl zeptat tebe.“
Racek k němu vzhlédl. „Jindro,“ začal pochmurně, „moje kobyla se jmenuje Kobyla. Na jména se mě nikdy neptej.“
***
Držel v náruči svého vnuka a nemohl z něj spustit oči. Jindřich zase držel svou ženu a velice opatrně na ni mluvil, jako by se bál, že ho jeho milá prokleje znovu. Tereza měla zavřené oči, ale byla vzhůru. „Jak tohle mohla máma přežít třikrát?“ zašeptala nevěřícně. „Domluvili jste se na jméně?“ zeptala se, když se konečně vydýchala.
Racek k ní vzhlédl. Jen naprázdno klapl pusou. „To není… nikdy bych…“ Tos řekl opravdu dobře, zhodnotil se v duchu.
„Holčička by se jmenovala po mámě Terezy. Kluk… napadlo mě, jestli bys chtěl, aby se jmenoval třeba po tvém otci. Abych…“ Jindřich se odmlčel a poškrábal se na zátylku. Nejspíš chtěl nabídnout, že by pokračoval s rodinným jménem, ale měl štěstí. Rod Kobylů žádné takové jméno neměl.
Racek se zase usmál na nemluvně. Přejel mu bříškem prstu po líci. „Myslím, že by to měl být Martin,“ řekl tiše. Jindřich se rozzářil.
„Byl by rád. Dělal by, že ne, ale byl by rád,“ odvětil.
Racek přikývl. Martin rád předstíral, že mu na spoustě věcí nezáleží. Možná se tolik netřásl a nepotřeboval se tolik schovávat jako Racek, ale jeho tvář byla čitelná jako kniha. Racek se ho nikdy nemusel ptát na to, na co skutečně potřeboval znát odpověď. Všechno, co chtěl vědět, na něm viděl.
Byl to dobrý začátek. Dobré jméno pro dobrého člověka. Snad se novopečeným rodičům podaří mu předat to, na čem skutečně záleželo. Radost ze života a laskavost, kterou Jindřich sdílel s Annou. Nesobeckost a dobré srdce, se kterými se k nim připojil Martin. Terezin rozum a její svatou trpělivost.
Jen ať to děcko zbytečně moc nepřemýšlí a nezaplete se do věcí, které jsou nad jeho síly. Od toho tady byli jiní.
Držel ten uzlíček stejně nemotorně a roztřeseně, jako ho držel i před léty. A stejně jako tehdy mu hlavou proběhly ty samé myšlenky.
Má být tak maličký?
Je všechno v pořádku?
Ať se stane cokoli, budu tady pro tebe.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat