Největší klikař na světě

• fandom: RED DEAD REDEMPTION II
• jednorázovka
• postavy: Abigail Roberts Marston, Arthur Morgan, John Marston
• vztah: Abigail/Arthur, Abigail/John, Abigail & Arthur, Arthur & John
• SLASH: ANO (lehký náznak, spíše možnost Abigail/Arthur, jinak kanonické Abigail/John)
• upozornění: zmíněný (implicitní) sex, angst, trocha lítosti nad životními rozhodnutími, a hlavně spoilery pro hru

Viděla před sebou chlapa, který mluvil ke koním a respektoval ženy, a ukázala na jeho mladšího bratra, toho s nevymáchanou hubou a vychováním srovnatelným s nosorožcem, a řekla – chci tohohle.

-----

Hosea za ním nemusel přijít a začít ho citově vydírat, aby toho blbce vystopoval a přitáhl zpátky. Dutch mu nemusel říkat „synu, udělej to pro mě“ a Abigail mu nemusela vyhláskovat, že má strach. Když uběhl pátý den a John se stále nevracel, Arthur vzal koně, kývl na Hoseu na rozloučenou a opustil tábor.

V žádném městě o něm neslyšeli. Žádný saloon, žádný ožrala, žádná lehká holka, žádný šerif. Dokonce ulovil i pár O’Driscollů, dělal jim věci, za které se málem styděl, jen aby je donutil přiznat, že Johna vzali oni, že ho zabili a jeho tělo hodili do moře. Byl na tom tehdy tak špatně, že už by bral jakoukoli zprávu. Možná ten idiot někde spadl z koně a zlomil si vaz. Tahle skála vypadá tak akorát na to, aby na ní někdo uklouzl a zřítil se dolů. Možná ho sežral ten medvěd, na kterého si v poslední době stěžovaly všechny noviny. Možná ho někdo přepadl, nějaký bezejmenný gang, který Arthur neměl jak vystopovat.

Arthur se svého zápisníku nedotkl celé týdny. Což se ukázalo být tou největší chybou. Opil se do němoty, dostal facku od Abigail a promluvu do duše od Dutche – protože přece chybí nám všem, Arthure! A když si myslel, že se v té mizérii utopí, když pro toho zmetka prolil nějaké slzy, teprve pak otevřel svůj deník, aby z toho všeho úplně nezešílel.

Musel jsem vypadnout. Nehledej mě. John

A jako lusknutím prstů se jeho smutek proměnil ve vztek. Abigail už se neopovážila mu cokoli vyčítat. Ta ženská se dovedla podívat do tváře smrti samotné a jen si odfrknout, ale k Arthurovi se neodvážila ani přiblížit, když se všichni dozvěděli, jak to celé bylo.

Navzdory všeobecnému mínění to byl Arthur, kterého se Johnovo zmizení dotklo nejvíce. Kouřil jednu cigaretu za druhou a v táboře začal nosit svůj klobouk, aby se nikomu nemusel dívat do očí. Hodněkrát se stalo, že se na dlouhou dobu vypařil taky a při návratu je všechny odbýval výmluvami, že se poohlížel po nějakém kšeftu, nebo že lovil. Vždycky se vrátil naprosto zničený, vyčerpaný, špinavý, a doběla rozpálený. Zklamaný, ustaraný, zrazený. Starší bratr, který vzal toho malého spratka pod křídlo a miloval ho víc než kdokoli jiný. Pokud by ostatní opravdu chtěli, možná by Johnovu zprávu dokázali brát jako dobré znamení. Sice nic neřekl těm, které by mohl nazývat otci, neřekl nic ženě, která mu právě porodila syna, ale přesto je neopustil tak docela, když dal vědět alespoň Arthurovi.

Arthur nebyl ten typ člověka, který by bezhlavě propadl svému hněvu. Pokud ztratil trpělivost, tak protože si to dovolil. Byl to vykalkulovaný manévr, promyšlený, byla to strategie, způsob, jak do rány dostat více síly, jak dodat váhu zdánlivě plané výhrůžce. Mimoto se vždycky držel na uzdě, nikdy jen tak nevybuchl. Doutnal klidně celou věčnost.

Takže když ho Abigail viděla, jak po týdnech poprvé otvírá svůj zápisník, brala to jako modré z nebes. Konečně měl to nejhorší za sebou, konečně se vrátil ke svému starému způsobu, jak se ventilovat. Dutch ho pořád posílal na projížďky, aby ten hněv nechal v prachu na cestách, ale to nikdy nefungovalo. Nic – nejdivočejší jízda na tom nejrychlejším koni, nejnáročnější lov toho nejnebezpečnějšího zvířete, přestřelka nebo přepadení – nic ho nemělo šanci vytrhnout z té melancholie. Ale Abigail věděla (a věděl to i Hosea), že Arthur se ze svých špatných nálad dostával jiným způsobem. Že musel zabavit svou mysl, ne svoje tělo. Všimla si, jak se uklidňuje, kdykoli se skláněl nad svým zápisníkem, jak pohyby jeho rukou zjemněly, zpomalily. Měl nádherné písmo a krásně kreslil. Dokonce i Dutch, když si toho všiml, si neodpustil poznámku s nádechem té ironie, kterou jako by si vyhrazoval pro všechny Arthurovy talenty, které se netýkaly násilí. Ušklíbl se tehdy nad těmi kresbičkami a řekl, že možná tohle bude to jejich „velké skóre“, na které tak zoufale čekali. Ale navzdory potměšilému úsměvu to na něj udělalo upřímný dojem.

Abigail se na Arthura usmívala, když se nedíval. Mračila se, když ji nachytal. Nechtěla, aby si o tom něco myslel. Přece jen měli nějakou společnou minulost, nebo spíš… cosi, co něčím takovým mohlo být, kdyby to oba dotáhli do konce. Dlouhé pohledy do očí a nesmělé úsměvy, prsty na lemu klobouku v němém pozdravu, malá úklona hlavy. Kdysi tohle měla a mohla mít víc, a ona odmítla.

Měla upřímnou radost, když se Arthur zamiloval do Mary. Byla ráda, že si našel někoho, kdo mu mohl dát tu lásku, kterou ona k němu prostě necítila, rozhodně ne tehdy, když měla oči jen pro Johna. Ale Mary se odstřihla a Arthurovi to zlomilo srdce, a od té doby to šlo jenom z kopce. John se na Abigail utrhával čím dál častěji, jeho nálady byly čím dál nepředvídatelnější. Ona byla těhotná, unavená, a naprosto zděšená z těch podmínek, do kterých měla přivést svoje dítě. Doufala v manžela a v rodinu a v dům a nějakou práci, v dobré a poctivé řemeslo. To maličké přece nemohlo žít ve světě stvořeném jen ze stanů, ze zlodějských rodičů, strýčků kriminálníků, z klacků jako hraček.

Mary přišla a zase odešla, John odešel (ale nebyl přece pořád minulostí, zatraceně s ním a zatraceně s ní a zatraceně se vším), Arthur byl osamělý, ona byla sama, a Jack…

„Postaral bych se o vás,“ řekl Arthur jednou, když se opil, když se opil tak moc, že už se ani nesmál. Arthur se vždycky smál, když se napil. Všichni ostatní z toho měli napůl srandu, napůl je to rozlítostnilo. Protože jako bylo úsměvné, že se ten obrovský permanentně zamračený chlap najednou nahlas chechtá, nebo že falešně zpívá a nešikovně tančí, bylo taky smutné, že se takový ukázal jen v alkoholovém opojení, jen když o sobě pořádně nevěděl.

Bylo to velice zřídkakdy, kdy se propil do té sebelítostivé fáze. Přišel k ní tehdy, a až na skelné oči vypadal docela normálně. Řekl jí, že je tady pro ni, že se přes ni nikdy nepřenesl, přes tu možnost, že by mohli být spolu. Oba dva měli vždycky pocit, že měli nějakou historii, nebo snad dokonce budoucnost, a nejednou Abigail přemýšlela, jestli to bylo nějaké Boží znamení, které jí mělo ukázat, kde udělala ve svých rozhodnutích chybu. Jestli to byla její šance.

Arthur by se o ni postaral, o chlapce taky. Byla sobecká, když pořád myslela na Johna Marstona? Jack potřeboval otce, rodinu. Ona potřebovala…

Arthur bral Jacka do náruče a povídal si s ním, projevoval naprosto vážný zájem o vše, na co se nemluvně rozhodlo vyjádřit svůj názor. A Abigail kdykoli tohle viděla, mohla jen myslet na to, že by klidně zemřela, kdyby jí to mělo zaručit, že takhle jednou spatří Johna. Jako Arthura, jeho oči stejně láskyplné a jeho hlas stejně měkký, s jejím synem v náruči, se stejnou něhou a… zkušeností, na kterou se Abigail nikdy neodvážila ptát, nebo na ni jen poukázat. Bylo to v takové chvíle, kdy si dokázala přiznat, kam až sahala láska, kterou k němu cítila.

Byly to tyhle chvíle; kdy byl strýčkem pro malého Jacka, kdy byl bratrem pro Johna, přítelem pro ni, když ho milovala nejvíce a když se neopovažovala chtít něco víc. Původně ho chtěla. Ale když viděla, čím si musela projít Mary, byla vlastně ráda, že tehdy nebyla rychlejší. Arthur tady měl všechno; svůj život, své rodiče, své živobytí, smysl svého života. Vypadal spokojeně, když si tak žil ve stanech, staral se o koně, psal si do zápisníku, vzdychal nad Dutchovými monology, ale stejně je pozorně poslouchal, jak se občas popichoval s Hoseou a smál se blbým vtipům, jak si sem tam broukal melodii u ohně, o samotě pokuřoval cigaretu, zatímco sedával na kraji skalisek a houpal nohama ve vzduchu. Působil, jako by ho ani nenapadlo někde žít s ženou a dítětem, někde v domku, s poctivou prací, s žádnými zatykači vylepenými po celé zemi, s nikým za zády, kdo by se za ním hnal a střílel po něm. Neodvážila by se mu to štěstí vzít. To štěstí, které nikdy neviděla v Johnovi.

V Johnovi, který ji opustil, který odešel, aniž by se na ni byť jen ohlédl, který odešel bez všeho, na čem by mu mělo záležet nejvíce.

***

„Postaral bych se o vás.“ Tak měkce a trpělivě, chtivě, ale stejně váhavě. Litoval je oba dva najednou. Sebe, že se kdy opovážil zamilovat do ženy, která byla na docela opačném konci společenského spektra, že pro ni neopustil svůj gang a ona pro něj své zázemí. A pak Abigail, že se zamilovala do muže, který ji tady nechal, který pro ni v gangu nezůstal. Byli si souzení.

„Já vím, Arthure.“

Abigail to vždycky věděla. Stejně jako věděla, že Arthur by s ní nikdy neodešel. Po pár dnech, které s nimi strávila, stále nová a vyděšená, už dokázala říct, že Arthur napřed patřil gangu, a teprve pak ženě. Celá ta záležitost s Mary jí to jen potvrdila. Očividně ji miloval. A přesto to nebylo dost – protože byl tady a nosil vodu do džberu, staral se o ně, o ty, které považoval za svou jedinou rodinu, usmíval se na Jacka, jako by kterýkoli mizerný tábor, který zrovna obývali, bylo to jediné místo na světě, kde si uměl představit žít.

Kdyby byl Arthur více jako John, byl by perfektní.

Myslela si, že se John v tomhle od Arthura lišil. Vždycky se od gangu více distancoval, vždycky byl až druhý, vždycky ten mladší. Myslela si, že gang opustí, ale s ní. Ani ty nejhorší noční můry nebyly dost kruté na to, aby jí ukázaly takovou budoucnost, kdy by odešel bez Jacka, bez ní. Chtěla ho zardousit vlastníma rukama. Chtěla ho zpátky. Čím si tohle zasloužila? Proč se musela zamilovat do toho největšího mizery, který existoval?

Kdyby byl John více jako Arthur, byl by perfektní.

***

„Nenávidím ho,“ zasyčela rozčileně, jak přidupala k jeho lůžku, kde zrovna mhouřil oči na cosi ve svém zápisníku, jediné světlo jen uhasínající lucerna za jeho zády.

„Ale houby,“ prohodil Arthur, aniž by vzhlédl.

Málem vyjekl, když ho popadla za límec té zpropadené modré košile, která mu až k zlosti slušela, která se mu tak hodila k očím, a když si mu sedla do klína a nepřestávala přitom svírat košili těsně pod jeho krkem.

Velké silné ruce, tak hřejivé, tak opatrné – na jejích zádech, dlaně na jejích bocích. Držely ji pevně, ale ne proto, aby si ji přitáhly blíž, ale aby si ji udržely od těla. Cítila, jak se z ní dere zavrčení. A pak ho políbila, divoce a hladově, byl to spíš útok než polibek – a ty ruce tam byly zas, na moment ztratily svou pevnost a rozhodnost, zaváhaly, ale pak jako by se zase vzpamatovaly a držely ji na místě.

„Chceš to,“ obvinila ho a významně pohlédla na jeho rozkrok, na jeho doširoka otevřené oči, tak tmavé, tak blízko.

„Ne,“ vydral ze sebe ztěžka. Pak si odkašlal. „Moje tělo teda jo, že jo, ehm,“ zachraptěl, po tvářích se mu rozlil ruměnec a on rozpačitě kmital očima všude okolo, jen aby se na ni nemusel dívat, a Abigail se na ten pohled málem rozplakala. Proč ho nemohla milovat tolik, jako milovala Johna, nebo ještě lépe, proč ho nemohla milovat ještě o něco víc? „Ale já ne. Jsi naštvaná a chceš se mu pomstít a od toho já tady nejsem. Tohle by všechno akorát zkomplikovalo. A ty bys mě za to nenáviděla. Já bych se za to nenáviděl.“

Na někoho, kdo se tak často a rád prohlašoval za naprostého zabedněnce, aby se do ničeho příliš nezamotal, měl dost světlých chvilek. Abigail ho mohla milovat celým svým srdcem, ale ne tak, jak chtěla, jak potřebovala, nebo jak si on zasloužil. Viděla před sebou chlapa, který mluvil ke koním a respektoval ženy, a ukázala na jeho mladšího bratra, toho s nevymáchanou hubou a vychováním srovnatelným s nosorožcem, a řekla - chci tohohle. 

Stále ji držel na místě, stále na jeho klíně, ale ona už věděla, že to bylo jenom proto, aby nespadla. Najednou si byla bolestně vědomá toho, jak jí hoří tváře studem. Vzpomínky dnů minulých, kdy tohle musela dělat, aby se uživila, se přes ni převalily jako lavina. Ani tehdy nemrkla, když byla s naprostými cizinci. Ale tohle byl Arthur. Arthur, který by ji zahrnul láskou a chránil by ji, který by vychoval jejího syna, jako by byl jeho vlastní, ale neudělal to, a to jenom protože tohle všechno mělo patřit jeho bratrovi.

Cítila se jako zrůda. Tenhle chlap střílel lidi, loupil banky a přepadával vlaky a dostavníky, ale ona si připadala jako ta největší nestvůra, jak tady seděla na jeho klíně, využívala jeho lásky, aby uhasila svou žízeň po mužském objetí a po přízemní pomstě. Slíbila se, že se k těm dnům minulým už nikdy nevrátí. Byla teď matkou. Měla být i manželkou, bez kostela a bez obřadu, bez svatebních šatů a bez prstenu, bez manžela.

„Nikomu to…“ pokusila se říct, ale on byl zase jednou o něco laskavější, než by si zasloužila. Arthur by o tomhle nikomu neřekl.

„Neboj se,“ řekl. Takže jakmile byla zpátky na nohou, upravila si sukni a konečky prstů si učesala vlasy z čela, doufajíc, že studený noční vzduch jí při cestě přes tábor ochladí hořící tváře. Pak se vrátila ke svému dítěti a na Arthura se ani neohlédla. Když však slyšela, jak bolestně sykl na svůj docela velký problém, který dokázala způsobit jen jedním šikovným zakroucením boků, musela se sama pro sebe usmát.

Jednoho dne budou oba dva přemítat nad tím, kdo tehdy nevyužil koho.

***

John nebyl ani zdaleka něžným milencem. Bral si, co chtěl, ale stejně tolik zase vracel. Nepotřebovali komunikovat, napovídat si, oba nějak vycítili, co ten druhý potřebuje. Neostýchal se na ni přitom mluvit, bral si ji rychle a hrubě a ona po tom všem vykřikla naprosto spokojená, milovaná.

S Arthurem nikdy nespala. Ale nepotřebovala s ním spát, aby věděla, že by se k ní choval jako k porcelánové panence. Jako by se bál, že ji jen pohlazením od sebe odežene, jako by ji mělo jeho objetí rozdrtit. Byl by až zoufale opatrný a to ona nechtěla, příliš netrpělivá, příliš horkokrevná na to, aby sebou nechala nakládat jako s něčím křehkým.

Sama se pro sebe culila, když si všimla těch stydlivých úsměvů, které Mary-Beth posílala Arthurovým směrem. Arthur jí je oplácel přátelsky a naprosto nevědomý jejich významu. Byl stejně tak slepý ke svým možnostem jako byla Abigail k těm svým. Vážně by byli skvělý pár. Romantická duše jako Mary-Beth by byla šťastná s někým jako Arthur. Ale ten se musel zamilovat do ženy z bohaté a vlivné rodiny, a když ne to, musel mít rád ženu, která byla zase blázen do jeho praštěného bratra.

Byli všichni tak blbí a slepí, že to bylo fér.

***

Návrat nevypadal tak, jako si ho představovala. Hosea si svého ztraceného syna přitáhl do náruče a pevně ho objal, Dutch nepřestával mluvit, ptát se, vyslýchat. Hlas měl klidný a shovívavý, ale oči nedůvěřivé a podezíravé. Zklamané.

Arthur vypadal, že z něho vyprchaly poslední zbytky vzteku. Ale jakmile si s ní vyměnil pohled, zdánlivě nevýznamný a docela náhodný, věděla Abigail, že tomu tak není. Takže si úlevně oddychl, když viděl, že je John zdravý a nezraněný, načež k němu přistoupil a uzemnil ho jednou dobře mířenou ranou do čelisti. Abigail se toho útoku lekla, ano, ale zároveň se jí v hrudi rozesmál jakýsi poťouchlý zlomyslný tvor, nebylo v ní nic z obav, které by vyjádřila ještě před rokem. Bylo to cosi jako dárek, jako slib, dohoda mezi nimi – jestli ti ještě někdy ublíží, přijdi za mnou.

A ona si myslela, že tím to haslo. Kdyby věděla, jak moc se od sebe ti dva odcizí, nedovolila by si tehdy pocítit ani náznak pobavení.

Jak ubíhaly roky, jak jí slzy jejího syna lámaly srdce zas a znovu, jak John tvrdohlavě odmítal přijmout to dítě jako své, tak hořce litovala, a ne jenom jednou. Jackova bolest ji ničila, jeho zmatek nad tím, proč mu jeho táta říká „kluku“, proč ho vlastně nikdy neosloví? Proč to byl vždycky Arthur, kdo se k němu sklonil, kdo mu nabídl úsměv a milé slovo, proč to byl vždycky Arthur, kdo mu rozčepýřil vlasy a kdo mu občas přinesl něco sladkého? Proč byla jeho matka pořád tak nervózní a zahořklá a unavená, proč se musela tak moc snažit, aby se na něj usmála.

Bratři byli jako dva mezci; ani jeden nechtěl mluvit s tím druhým, rozhodně ne o tom, o čem bylo potřeba. Arthur se pokoušel po prvních pár týdnech, co byl John zpátky, ale nedokázal se udržet klidný, pořád sklouzával do výtek, pořád se vracel k tomu, že John odešel. Od rodiny, od gangu, od něj. Připomínal mu neustále, že jako otec stojí za nic – a John nic z toho nechtěl slyšet. Samozřejmě, že nechtěl. Bylo jen otázkou času, než přestane poslouchat úplně.

„Ten kluk je beztak jeho,“ zamumlal jednoho dne, namol opilý.

„Kéž by byl,“ řekla mu Abigail. Chtěla do něj bodnout nožem a pak s ním v té ráně zakroutit, chtěla mu ublížit. Ale John se jen uchechtl a usnul. Ani jeden z nich se k tomu už nikdy nevrátil.

***

Vždycky se jí chtělo plakat, když viděla Jacka, jak se soustředěně mračí do své knihy, tak zaujatý příběhem, který zrovna prožíval. Některé fráze si zapisoval, pak je četl nahlas, aby je mohla ocenit i ona. Snažil se tužkou zachytit jejich život se stejnou něhou, kterou vídala u Arthura.

S úsměvem vzala černý klobouk (roztřepený, špinavý, jako oko v hlavě opatrovaný) a posadila jej na hlavu svému manželovi. Ten si jen cosi zahučel pod nos, aniž by vzhlédl od svých novin. Nikdo z nich by tady dnes nebyl, nebýt Arthura. Moc o něm nemluvili. Ale mysleli na něj neustále.

Share: