Side by Side, 39. kapitola

Vidíte to, a to jsem si původně myslela, že se ukážu až v listopadu. Zdravím vás tady, má maličkost osobně. Omlouvám se za dlouhou nečinnost, ale ono to všechno bylo teď takové... trošku nepříjemné. 

Ale důležitá věc. Jednak měl narozeniny můj Tumblr, a jednak můj pes. 

Jestli se mám nějak vyjádřit ke kapitole - rozhodně to není tak, že bych ten moment, který by mohl všechno změnit, oddalovala, to se vám jen zdá. 

Čekala jsem, že mi tady upadne návštěvnost a já to tady budu muset složitě oživovat a dávat najevo, že ještě žiju, ale světe div se, vy si vystačíte i s neaktivním blogem. To mě těší. A víte, že vás miluju.

-----

Mráz mu nikdy nedělal potíže, a počasí, které ho v Jotunheimu přivítalo tentokrát, sebevíc bylo krutější než obvykle, ho stejně nevyvedlo z míry. Cítil se tak nějak dobře, útulně, přirozeně. Kvůli vánici neviděl dál než na půl metru, vedl ho jen instinkt a jedna obrovská modrá ruka, přidržující ho na cestě. U které nevěřil, že tam vůbec nějaká je i při vysoké viditelnosti, natož v tomhle.

„Už jenom kousek,“ ozvalo se zepředu, a modrá ruka trochu zpevnila stisk. Loki slyšel jen minimum, a rozuměl ještě méně, a to nepochyboval o tom, že jeho průvodce při občasných poznámkách křičí z plných plic. „… ní… ma?“

„Co?“ houkl dopředu.

„Jestli ti není zima!“

Zastavili se za skálou, která je před vánicí uchránila dost na to, aby si konečně mohli pohlédnout do očí. Helblindi rychle oddychoval, jeho práce odhrnovače sněhu mu dávala zabrat. Když se vzpamatoval dost na to, aby mohl myslet na něco jiného než na krátící se dech, zubatě se usmál.

„Kdybych nešel před tebou, tak by ses tu utopil.“

Loki po něm loupl zlým pohledem, ale neřekl nic. Jednak se neodvažoval provokovat někoho, kdo měl navrch, a jednak musel uznat, že má král téhle pustiny pravdu. Jeho výška, sebevíc nadprůměrná byla na jiných planetách, mu tady pramálo pomáhala.

Když došli na místo, vánice už se uklidnila natolik, že Loki viděl tváře lidí vzdálených dokonce tři metry. Stálo jich v kruhu šest, pět ledových obrů a jeden poloviční Asgarďan.

„Asi se můžu zdržet vykládání podrobných důvodů, proč jsme se tu sešli,“ začal Helblindi naoko otráveně. „Přišli jsme sem vzdát čest jednomu z našich nejlepších bojovníků,“ řekl pak, a jeden z obrů souhlasně zabručel, „a nejmladšímu ze tří Jotunheimských princů. Padl chrabře v boji za svou i spojeneckou zemi, a jeho smrt nebyla zbytečná. Dokázal nám – jak se spousta panovníků přede mnou marně snažila – že spojenectví s Asgardem je přes veškeré pochybnosti možné. Odpočívej v pokoji, bratře.“

Čtyři Jotuni se s úklonami vzdálili.

„Mám pocit, že to nebylo všechno,“ řekl Loki po chvilce. „Měl bych…?“ Helblindi jen zakroutil hlavou.

„Braň se tomu, jak chceš, ale do rodiny patříš. Tahle chvíle patří i tobě.“

Loki mlčel. Na jednu stranu nechápal, jak může někdo jako Jotunheimský král mít tak silný smysl pro rodinu, na druhou stranu se cítil poctěn. Ale i tak… neměl toho Býleistrovi tolik co říct, kolik by si přál.

„Přinesl téhle zemi mnohem víc než já,“ přerušil Helblindi jeho myšlenky. „Je to skoro jako nějaký krutý žert osudu,“ uchechtl se trpce. „První princ zmizel, jako druhý jsem se narodil já, a Býleistr jako třetí. Jen dva princové ze tří s panováním v krvi, a stejně z nich vládne ten jediný, který je s diplomacií na dně.“

Loki se neubránil úsměvu. Tenhle scénář mu leccos připomínal.

„Nemusíš si dělat starosti,“ pokrčil ležérně rameny. „Asgard je na tom stejně. A kdo by potom dělal rádce?“

Nastalo ticho, vánice se uklidnila, a z nebe se teď pomalu k zemi snášely velké sněhové vločky. Loki se zhluboka nadechl, zavřel oči a soustředil se. Stačila jen chvilka, jeho tělo jako by mělo radost, že se k tomu kroku konečně odhodlal. Nemusel se soustředit ani zdaleka tolik, jako když svou podobu měnil na kohokoli jiného. Tohle byla přirozená změna, bez námahy, dokonce si připadal, že mu z ramen spadla nějaká neviditelná tíha.

Helblindi odtrhl oči od malého náhrobku v zemi a k černovlasému bohovi vzhlédl. Prohlédl si Lokiho temně rudé oči, runy na modrém obličeji, tmavší rty.

„Sentiment?“ zeptal se s jemným úsměvem.

„Úcta,“ odvětil Loki chladně.

***

„Fury nás zabije. Všechny nás zabije.“

„Myslím, že se nám spíš vrhne kolem krku. Radostí. Určitě nečeká, že žijeme všichni.“

„Nějaká škoda by se tady našla, Steve je pořád… trošku… hm,“ odkašlal si Bruce a přiložil si ukazováček k pravému spánku. „Nevěřil jsem, že mu to vydrží tak dlouho, už se zotavil z horších zranění, o dost horších.“

„Možná to byla ta pověstná poslední kapka,“ pokrčila Nataša rameny.

Tony nikoho ze svých kolegů nevnímal. Myšlenkami byl pořád u dnešního rána, když se k němu do pokoje připloužil zničený Thor a dosedl mu na postel, aniž by se zeptal, jestli vůbec smí. Neměl mu to za zlé, byl to přece princ, a tenhle palác byl jeho domovem, ale Tony si stejně neodpustil pár pichlavých poznámek. Když si na vaši postel brzy ráno přisedne takový hromotluk, není to zrovna něžné probuzení.

„Tohle jsi Lokimu dělal každé ráno? A vážně se divíš, že odtud zdrhl? Ježíši.“

„Anthony Starku,“ povzdychl si bůh hromu teatrálně. Na poznámku nijak nereagoval.

„Hm?“ zívl Tony na důkaz, že je připraven si všechno poslechnout. „Mluv, synu,“ dodal vážně. Ani na tohle Thor nereagoval.

„Mám velké obavy,“ začal Thor rozvážně a pohledem propaluje masivní dveře naproti posteli, začal si točit palci.

„Nech mě hádat…“

„Je to můj bratr. On… co se uzdravil, nemluví se mnou. Byl jsem ho už navštívit, ale ani jednou jsem ho nezastihl. Skoro jako by se mi vyhýbal, nebo mi něco tajil. A dneska… asi před hodinou… on odešel.“ Tony se nadzvedl na loktech.

„Parchant jeden, a ani neřekl,“ uchechtl se. Thor ho ani tentokrát nevzal na vědomí.

„To by samo o sobě nebylo zlé, kdyby nešel do Jotunheimu. S Helblindim. A nebyla to diplomatická okolnost, ptal jsem se otce. Ten mi řekl, že si Loki šel vyřídit… rodinné záležitosti.“ A v Thorovi se ona pomyslná klidná hráz prolomila jako tenký led pod medvědem. „Jaké rodinné záležitosti!“ vybuchl. „Rodinu má přece tady! Co by mohl řešit v té ledové pustině! Tam ho jeho takzvaná rodina přece nechala napospas osudu! Tony, musíme ho najít, musíš si s ním promluvit.“

Řekněme to takhle, kdyby Tony zrovna něco jedl, jistojistě by to teď samým leknutím vyplivl.

„Cože,“ hekl.

„Mě neposlouchá. Už odmala. A není nám zrovna sto let, aby se to dalo přehlédnout. Oba dva máme už přes dva tisíce let, a za tuhle celou dobu,“ odsekával Thor každé slovo, aby dodal veškerý důraz, který mohl, „mě neposlechl ani jednou.“

„Proč mě všichni pořád posílají, ať si s tím mag… chlapem promluvím. To vy ho znáte, sakra. Já s ním byl pár dní v jesk… vězení.“ A taky na mě usnul, svlíkal jsem ho a málem jsem ho políbil. Bože.

„Nezabil tě,“ hlesl Thor, jako by to snad všechno vysvětlovalo. A kdo ví, možná že skutečně vysvětlovalo.

„Co to s tím má co dělat.“

„Nic by ho nezastavilo od toho tě zabít a zmizet. Nebyl pod dohledem, otec ho kvůli jeho zdravotnímu stavu ušetřil, a Loki to moc dobře věděl. Proto jsem chtěl jít s ním, nechápu, proč ses nabídl, takovou hloupost bych neudělal ani já, být na tvém místě…“ kníkal Thor nešťastně a mával u toho rukama.

„K věci,“ utnul Tony chladně jeho výlev.

„Bojím se, že se nevrátí,“ zahuhlal Thor a znovu začal točit palci. „Co když… nás opravdu nenávidí, a půjde do Jotunheimu, přijme svůj původ a… a… prostě tam zůstane. Co když se to stane, co budu dělat?“

„Neříkáš mu náhodou při každém potkání, že všechno děláš pro jeho dobro?“ zeptal se Tony. Zdánlivě to vyznělo jako otázka zcela vytržená z kontextu, ale k překvapení obou ji Thor pochopil.

„Ale… já nechci, aby…“

„… byl šťastný jinde než tady. Doma,“ dodal Tony a v duchu si uznale zatleskal. Nikdy by nevěřil, že je takové psychologické debaty schopen.

„Nejspíš ano. Je to tak odporné a sobecké,“ zakroutil Thor hlavou a schoval si tvář do dlaní. Tony potlačil nutkavou potřebu ho poplácat po rameni a místo toho se pořádně přikryl peřinou. „Ale nechci o něj přijít, a to žádným způsobem.“

„Protiřečíš si,“ zamumlal Tony do pokrývky.

„Já vím. A proto si přeji, abys-…“

„Vyloučeno.“

„Tony.“

„Ne.“

„Prosím.“

„Nebo co, rozflákáš Bifrost?“ poškleboval se Tony zlomyslně.

Thorovi se zablesklo v očích.

„Dej mi vědět, až se Loki vrátí, hodíme řeč,“ otočil Tony myšlenky a falešně se usmál.

Nebyla to přece tak zlá vyhlídka, z jednoho obyčejného rozhovoru se ještě svět nezbortil.

pokračování

předchozí

Share: