Side by Side, 36. kapitola

Nádhernou půlnoc přeji!

Měla jsem další dilema; napsala jsem asi před týdnem tak tři odstavce téhle kapitoly, a před hodinu jsem dopsala asi čtyři stránky. Využila jsem dnešní nálady - asi mi chybí Nastěnka, protože jsem dneska obzvlášť ukecaná - a napsala jsem toho o dost víc, než obvykle. 

To zmíněné dilema bylo, jak to sakra dát dohromady tak, aby to dávalo alespoň trochu smysl, a zároveň abych to nemusela dělit na půlky? Protože bych měla výčitky, kdybych vám druhou půlku odepřela, a protože mi to dohromady nedávalo smysl, naivně přesvědčena, že tím všechno vyřeším, napsala jsem místa děje, a dokonce i čas. Pro přehled. Teda mě to jako přehled připadalo. Yo. 

Víte, že vás miluju. A moc děkuju za komentáře, jsem z nich vážně šťastná.

---

Ošetřovna, deset hodin ráno

Nastalo další trapné ticho, které už oba dva začínalo unavovat. Už jen fakt, že je mezi dvěma řečníky tak často ticho, byl trapný, natož to ticho samo o sobě. Loki prsty jemně poklepával o přikrývku a s mimořádným zaujetím pozoroval pohyby deky, které tím vyvolával. Tony jeho pohled sledoval, a protože neměl při dřívějším boji ani minimální šanci prokázat statečnost či cokoli hrdinského, co mu dosud dělalo jméno, rozhodl se sebrat odvahu teď. Odkašlal si.

„A… řekneš mi třeba, jak’s to vůbec přežil? Donesli tě v hrozným stavu,“ řekl a znovu se nad tou vzpomínkou otřásl. Loki si nepřestával hrát s přikrývkou.

„Mág na tom nikdy není moc dobře, když ze sebe vyrve magii,“ zamumlal znuděně, jako by tím vysvětloval vše, co Tonyho otázka obnášela. Když ucítil, že se prohnula matrace, povzdychl si a konečně se Starkovi – který k němu byl vsedě znepokojivě blízko – podíval do očí.

„Byli jsme v poušti, kde se často vyskytuje takzvaná černá díra. Je o ní známa jediná informace; osobu či věc, kterou pohltí, už nikdy nikdo nespatří.“

„Takže tě to dostalo a tohle z tebe zbylo?“ skočil mu do řeči Tony. Lokiho následující pohled by ani se svou slovní zásobou nedokázal výstižně popsat. Další slova spolkl.

„Ne,“ pokračoval Loki s pohledem upřeným tentokrát na záclonu. „Malekith měl navrch, držel mne u země a snažil se mě uškrtit,“ řekl, a vyloženě cítil Tonyho pohled, který se – jak očekával – stočil k jeho pohmožděnému krku. „Původně jsem chtěl utéct, ale když už byl ten vír příliš blízko, rozhodl jsem se jinak. Malekith chtěl, abych zemřel s ním. Na svém vlastním životě mu nezáleželo, což mi značně pomohlo. Jakožto elf má vyvinutější smysly, a ani magie pro něj není neviditelnou. Měl jsem dvě možnosti; nechat se vírem vtáhnout, nebo se zbavit magie, a přesvědčit tak Malekitha o své smrti, aby mě pustil. Asi nemusím dodávat, která možnost se mi povedla.“

Tony si ho fascinovaně prohlížel, zcela lhostejný k nepohodlí, které tím u boha lsti vyvolával.

„Upřímně, na kolik procent jsi měl šanci přežít?“

„Nepřemýšlel jsem nad tím,“ pokrčil Loki rameny. „Bylo to rychlé rozhodnutí, a je spíš zázrak, že se mi to podařilo zastavit těsně před tím, než jsem přišel o všechnu magii. Zbyl mi jen malý zbytek, ale stačil mi k životu. V tomhle… žádný výpočet zahrnutý nebyl,“ dodal a znovu se Tonymu podíval do očí. „Což znamená, že ty bys to nepřežil zcela určitě.“

Ticho.

„Promiň?“ zkusil Tony neohrabaně poznat, v jaké situaci se vlastně nachází. „Dobře, možná jsem to tím idiotem nemyslel takhle… já jen, že… prostě ses málem nechal zabít. To jsem chtěl říct.“

„A co přesně jsi mi tím chtěl říct?“

„Nic,“ zajíkl se. „Jen jsem ti chtěl poděkovat. Asi. Za to… že’s nám pomohl. Jo. Šťastnej konec, vidíš?“

„Konec,“ zopakoval bůh tiše, ale Tony si nebyl jistý, jestli o sobě Loki vůbec věděl, natož jestli to říkal jemu. Vypadal, že bude znovu spát, takže se Tony zvedl a pak, když byl už u dveří, se ještě v rychlosti otočil.

„A ještě jsem se chtěl taky omluvit,“ vyhrkl ze sebe. „Za to… že jsem to pokazil. Tehdy, v té jeskyni.“

***

Pokoje korunního prince, poledne

„Krásné ráno, sluníčko!“

„Ahgrhm?“

„Tvá pověstná diplomacie nezklamala, myslím, že budeš v pořádku.“

Fandral měl nohy opřené o postel, ve které se teď blonďatý následník trůnu držel za hlavu a snažil se zaostřit na obličej před sebou. Mrkal a mračil se ještě poměrně dlouho, než se mu barvy rozdělily do správných tvarů a vznikl mu konečný výhled na jednoho z přátel. Automaticky se usmál, když po rychlém prozkoumání zjistil, že vypadá Fandral zdravě a není na něm žádná viditelná známka újmy. Pak mu úsměv opadl.

„Jak dlouho… jsem… už ho… už ho…“

Fandral tupě přikyvoval.

„Kdy?“ vydechl Thor nešťastně.

Fandral přestal přikyvovat.

„Kdy co?“ zeptal se opatrně.

„Kdy ho…“ Thor mávl rukou do prázdna a snažil se spolknout ten odporný knedlík, který mu rostl v krku, „… pochovali?“

„Koho přesně by měli… ahh!“ nervózně se zasmál a vypadalo to, že své nabídky – zůstat na hlídce u vyčerpaného prince – začíná velice litovat. „Totiž… oni ho nepochovali. Pokud myslíš Lokiho, samozřejmě.“

„A… proč by…“ Thor znovu mávl rukou do prázdna. Fandral, zvyklý na strohé vyjadřování a stejně tak skromnou slovní zásobu svého budoucího panovníka, pokrčil rameny.

„Asi by byl pěkně naštvanej, kdyby se probudil někde na moři na ohořelým voru,“ odvětil klidně.

Ticho.

Dlouhé těžké dusné nesnesitelné ticho.

„Není mrtvej,“ dodal Fandral pro jistotu, když mu došlo, že s černým humorem u Thora nepochodí. Tomu se okamžitě projasnil pohled a on se začal panickou rychlostí hrabat z postele ven. Fandral, který stihl taktak sundat nohy z postele, mezitím trpělivě pokračoval: „Kdybys s tím zhroucením počkal ještě pár minut, viděl bys toho… zeleného pozemšťana a královnu, jak ho přinesli do paláce. Pak bys při bližším pohledu poznal, že ještě dýchá. My jsme to nevěděli do chvíle, než si byli jeho přežitím opravdu jistí. Vypadal,“ odmlčel se a na chvilku se zadíval z okna, „že je opravdu mrtvý.“

Bližší popis Lokiho zjevu si nechal pro sebe, možná protože už Thor vycházel z místnosti, lhostejný k vyprávění svého přítele, možná kvůli tomu, že se k tomu sám ve vzpomínkách nerad vracel. Byl to divný pohled, nezvyklý, nepříjemný, vidět někoho jindy tak hrdého a prakticky nezranitelného na hranici života a smrti. Byl to většinou on sám, nebo Volstagg, kdo z každého souboje – i toho cvičebního – mířil rovnou na ošetřovnu, pokud ho tam ovšem rovnou někdo nenesl.

Hogun byl příliš opatrný, Thor příliš silný, Sif si nikoho nepustila k tělu a nemilosrdně zaútočila na každého, kdo se k ní byť jen přiblížil, a Loki byl… buďto zahrabaný někde v knížkách, nebo příliš zákeřný. A to byla zkrátka vlastnost, která se u bojovníků nepočítá mezi ty opěvované.

***

Ošetřovna, sedm minut po poledni

Vskutku zajímavé, to nemohl popřít. Nebyl bodnut, tím si byl jist. Prsty opatrně přejížděl po svých žebrech a snažil se najít místo, ze kterého ta odporná bolest pocházela. Nebyla to ostrá bolest, která by mu brala dech, byla to tupá bolest, taková, která obtěžuje už jen tím svým chabým, zato ale vytrvalým připomínáním sebe sama.

Kde to mohlo být? Nepoznal ani, jestli je to uvnitř. Jeho vnějšek byl pravda dost potlučený a namodralý, ale ani tak mu místo té bolesti nedávalo smysl. Bylo to k nesnesení.

Možná to ani nebyla bolest jako taková, bylo to… prázdné. Něco jako díra v zemi. Proč do sebe nemůže taky něco nasypat, něco jako hlínu, kterou by pak udusal a tu díru definitivně naplnil?

Možná má hlad.

To by se mu ale nesmělo dělat špatně, kdykoli mu někdo něco poživatelného přinesl.

Pořád umírá, určitě mu pořád něco je a léčitelé mu to nechtějí říct. Nebo to ani nevědí, jsou to neschopní…

„Bratře,“ písklo cosi ze dveří a on prudce vzhlédl, ruce stále přiložené k žebrům.

„Hm,“ zabručel a poněkud nechápavě naklonil hlavu, když se Thor stále neměl k odchodu (nebo příchodu). Stál ve dveřích a s podivným leskem v očích na Lokiho zíral. Pak se velmi pomalu, zato ale zeširoka usmál a do místnosti vrazil jako uragán. Loki se připravoval na nejhorší.

K jeho překvapení se na něj Thor nevrhl, místo toho se dva metry od postele zastavil, asi vteřinu vyčkával, načež se o něco pomaleji znovu vydal k posteli. Sedl si na ni s maximální opatrností, a protože konečně uvěřil tomu, že to, co vidí, není jen krutý přelud, přitáhl si Lokiho do náruče a začal se třást smíchy, zcela ignoruje fakt, že tím svého bratra nemálo zmátl.

To prázdno se na okamžik zaplnilo. Ale jenom trošku.

Možná pro zmírnění té bolesti, nebo prázdnoty či co to vlastně bylo, potřeboval nějaký tlak na žebra, možná mu špatně srostly.

pokračování

předchozí

Share: