Side by Side, 35. kapitola

Nevěřila jsem tomu, že to opravdu dopíšu, ale kupodivu jsem se dneska vyspala, tak nejsem tak líná jako jindy. Kousíček mám napsaný už měsíc, a ten zbytek (prý zbytek) jsem dopsala před chvilkou, doufám jen, že není třeba si to ještě víc rozmýšlet, já bych to totiž zase úplně změnila.

Nevím, proč jsem k té povídce vůbec napsala, že je to takové lehounké frostiron, když tam prakticky nejde poznat. Ale nemůžu si pomoct, přijde mi to takhle neohrabané mnohem důvěryhodnější. Ale to mi musíte odpustit, protože je tahle kapitola delší. A navíc vás miluju, víte to, že jo. 

Užijte a žijte. 

-----

Návrat padlého prince proběhl v největší tichosti a diskrétnosti. Nikdo nerozhlašoval, co se stalo doopravdy; jednak to nikdo nechápal a jednak si stále nikdo nemohl být jistý, jestli se za pár hodin nebude muset znovu vyhlašovat v královské rodině smrt. Životní funkce Lokimu stále kolísaly na hranicích, ačkoli nebylo pochyb, že se léčitelé více snažit ani nedokážou.

Thor se tu noc zhroutil; nevědělo se sice, jestli samou úlevou, že je válce konec, nebo vyčerpáním, ale už to bylo pár hodin od chvíle, kdy dopadl do postele a ani se nehnul. Jeho spánek přinášel klid i ostatním, protože jestli někdo něco nepotřeboval, tak to byl pohled na jindy rozzářeného boha ztrhaného únavou a smutkem.

Odin navštívil ošetřovnu jen jednou a poměrně krátce, a když se vracel zpátky do síně, visela nad Lokiho postelí zlatá clona, která o dost zvýšila pravděpodobnost uzdravení. Teď už víc než kdy jindy nebylo pochyb o jeho původu.

Někdy v brzkých ranních hodinách se do pokoje přišoural i Tony, a i přesto, že se dušoval, že tam ani původně neměl v plánu jít, ho královna s úsměvem nechala s bohem lsti o samotě.

Nastalo ticho, které by se dalo nazvat trapným i navzdory tomu, že se s člověkem v komatu mluvit nedá.

„Ehrrm,“ odkašlal si Stark a zděsil se své vlastní ozvěny. Po dalších pár vteřinách se připlížil k Lokiho posteli, a potlačil chuť si hned na místě vrazit pár facek. Byly samozřejmě časy, kdy tenhle stav Lokimu přál, kdy by na sebe byl pyšný, že mu ho přivodil on. Jak se stačil za krátkou chvíli přesvědčit, teď nejen že necítil radost, ale výčitky ho užíraly zaživa.

Posadil se na židli vedle Lokiho hlavy a začal prstem šťouchat do zlatavé záře nad postelí. Když se jeho chvilková zábava změnila v tříhodinové zírání do prázdna, rozhodl se, že by nebylo od věci se trochu prospat.

***

Loki o sobě věděl už poměrně dlouho před samotným probuzením, proto se i ve spánku mračil. Cítil totiž povědomě svíravé sevření kolem zápěstí. Uvažoval, jestli se mu nakonec nepovedlo všechny přesvědčit o své… upřímnosti? To by toho možná chtěl moc, ale minimálně náznak důvěry by si po tomhle všem určitě zasloužil. Možná uvěřili Amoře? Vyloučeno.

Tak proč ho zase připoutali? Je snad nějaké vzteklé zvíře? Možná ani nebyl v paláci. Kdyby byl, matka by nedovolila, aby ho i v tomhle stavu uvázali k posteli jako vězně. Možná, že matka ten útok… ne. Královna byla lepší bojovník než on sám. Učila ho magii – a to si pro jistotu drtivou většinu nechala pro sebe – a učila ho i boji. A když tohle všechno přežil on, musela i Frigga. Ale mohlo se toho tolik stát, když bloudil v té poušti…

Boj ještě nebyl úplně u konce, když se rozhodl zahrát si na zachránce. Ve městě už byl sice více méně klid, ale neměl tušení, co se v té době mohlo dít v paláci. A ani královna by se neubránila padajícím troskám. Možná se něco stalo i Thorovi, jinak by tady přece seděl… ještě se nestalo, že by se Loki probral z bezvědomí a on vedle něj neseděl.

Takže buďto byli všichni mrtví a on byl nešťastnou náhodou jediný přeživší, nebo ho zradili. Využili ho, jak už od toho dne, kdy jej Thor vytáhl z té odporné skleněné cely, tušil. Nechali ho, ať najde a zlikviduje Malekitha, ať jim přivede i Amoru – kdo by odolal takovému bonusu v ceně – a pak ho zase strčí do cely a nechají ho tam do konce jeho dní. Dlouhých, strašlivě dlouhých dní.

Nějak se nemohl rozhodnout, která z těchto dvou možností vlastně byla horší.

Tak jako tak neměl na výběr; v obou případech se jednou musel probudit a čelit svému vlastnímu osudu. Který, kdyby se měl řídit těmi směšnými pozemskými mýty, nevypadal příliš lákavě.

Připraven postavit se všemu, co ho čeká, statečně otevřel oči.

A jak ke svému úžasu zjistil, nebyla to pouta, co ho tak pevně svíralo.

„Starku?“ zachraptěl. „Zdá se mi to, nebo mi opravdu měříš tep?“

Rozčepýřená hlava sebou párkrát škubla, než se odhodlala vzdát se krásné bezesné nicoty. Pak se Tony opatrně narovnal a ještě opatrněji stáhl ruku zpátky k sobě. Potom, jako by netušil, jak jinak svou trapnou situaci zachránit, zeširoka se na boha usmál a pokrčil rameny: 

„Jsem té zlaté dece nad postelí nevěřil.“

„Jaké zlaté…“

„Loki!“ Frigga původně chtěla jenom nahlédnout do dveří, ale když spatřila, že se Loki probudil, vtrhla do místnosti a okamžitě dopadla na postel a přitáhla si syna do náruče, přičemž vypadala jako přísná královna méně než kdykoli předtím. Tony stihl uskočit do strany, a momentálně se na Lokiho za královninými zády poťouchle culil.

„Ehm,“ odkašlal si bůh lsti nešikovně, čímž chtěl tohle představení decentně ukončit. I tak si ale přes horkost v tvářích uvědomil, že mu to zdaleka nevadí tolik, jako doufal, že bude. V hrudi se mu rozlilo příjemné teplo, svaly se mu uvolnily a on po chvilce, kdy si řekl, že pokud už ho Stark viděl ve všech případech slabosti, tohle už mu reputaci nijak nezhorší, objetí opatrně oplatil.

„Předpokládám, že sis za tu chvilku, co bdíš, stihl v hlavě vytvořit ty nejhorší scénáře ze všech,“ řekla mu Frigga tiše, a on, přestože ji neviděl, v jejím hlase poznal pobavený úsměv.

„A mýlím se v nich snad?“ zeptal se a snažil se přitom, aby mu do otázky neutekla ani troška naděje, kterou si původně nechtěl vůbec dovolit. Což by mu prošlo u všech kromě své matky.

A vlastně se původně nechtěl zeptat ani na tohle, ale…

„Kde je Thor?“

„Spí,“ odpověděla Frigga jemně, ale pak jako by něco zvažovala, naklonila hlavu na stranu a lehce se zamračila. „On… bylo toho na něj hrozně moc. Od doby, co s tebou odešel na Zemi, si pořádně neodpočinul. A teď, když nám Amora oznámila tvoji údajnou smrt, se to s ním zhoršilo. Je to… velmi neklidný spánek.“

„Říká se tomu syndrom vyhoření,“ snažil se jí Tony v ryze dobrých úmyslech pomoct. „Ale to nezní tak vznešeně.“

„Anthony Edwarde Starku,“ povzdychla si Frigga, jako by kárala tvrdohlavé dítě. Tonyho zamrazilo.

„Já… pravda, měl bych radši… jen se tak porozhlédnout po ostatních a tak…“ začal couvat z místnosti, ale královna vstala z postele a došla k němu.

„Nemám Amoru ráda,“ začala naprosto upřímně, „ale musím uznat, že v něčem má pravdu. Vy dva jste pitomci. A to tak podobní, že byste si měli promluvit. Jdu oznámit tvému otci,“ otočila se opět k Lokimu, který se mezitím na posteli nakláněl, aby jejich rozhovor slyšel, „že jsi vzhůru. Bude to nějakou chvilku trvat.“  

Hned nato Frigga odešla a v místnosti nastalo ticho. Tony, který si konečně vzpomněl, co chtěl už od úplného začátku říct, přišel k posteli opět blíž.

„Ty seš fakt úplnej idiot,“ mávl vztekle rukama do stran. Loki nadzvedl obočí.

„Skutečně? Já na sebe nenechal třikrát spadnout střechu.“

„Ale nechal ses málem zabít!“

„Říká člověk, který je denně pod vlivem nedůvěryhodného alkoholu.“

„Ale aspoň se zničehonic neseberu a nejdu do pouště za nějakým pošahaným elfem!“

„Ne? Měl jsem pocit, že přesně to jsi měl v plánu!“

„Možná, ale to nebyl důvod k tomu, abys to udělal ty…“

„Jsem bůh,“ použil Loki svůj oblíbený argument. „Učili mě bojovat od chvíle, co jsem začal chodit. Magií se mi tady vyrovná málokdo, myslíš si, že by mě porazil takový idiot, který je ochotný vyvolat válku jen kvůli ženské?“ zněl uraženě, ale měl takový neodbytný pocit, že Tonymu právě nerozumně nahrál.

„Tak proč jsme ještě před pár hodinami nevěděli, jestli opravdu přežiješ?“ zeptal se Tony tiše.

„Neměl jsem na výběr, musel jsem si vybrat o něco drastičtější cestu k vítězství.“

„Která zahrnovala případnou smrt,“ odsekl Tony a založil si ruce na hrudi. „Nemůžeš… nemůžeš něco takového… víš, jak mi tady potom bylo? Co si myslíš, že se tady dělo potom, co se celým sálem rozlehla zpráva o tvé smrti? Thora tohle jednou zabije, vážně. A já… co jsem měl dělat já? Myslel jsem, že jsem tě zabil, ty osle.“

„Pak by ses mohl vrátit na Zemi s obdivuhodnou zásluhou v rejstříku.“

„Já nechci… proč si sakra myslíš, že bych…“

„Jsi hrdina, nemám pravdu? Tohle hrdinové dělají.“

„Nebuď jak malej,“ zamumlal Tony a snažil se přitom zhluboka dýchat. „Neměřil jsem ti tady celou noc tep proto, že bych se modlil, aby zmlkl. Zažili jsme toho příliš moc na to, abych tě chtěl mrtvého. Tehdy při invazi tě taky nikdo nechtěl mrtvého. Já nenabízím drink jen tak někomu.“ 

pokračování

předchozí

Share: