Side by Side, 37. kapitola

Nádhernou sobotu vám přeji! 

Jsem ráda, že jsem v komunikaci se sebou samotnou dosáhla takového levelu, že si dokážu přiznat: "Stejně tu kapitolu napíšeš až v ten den, co ji chceš původně jenom vydat." 

A ono to tak je. Styděla bych se, kdyby mi to nebylo jedno.  

Doufám, že si jako bonus užijete náhled k Avengers a krátce i ke královně, a hlavně Helblindiho. Rozhodla jsem se totiž, že je nejvyšší čas být na Lokiho hodná. Na chvilku. Než mi zase hrábne a já se budu mstít. 

Ale víte, že na vás já budu hodná vždycky. Je to jeden šťastný koloběh podplácení - povídka, komentáře, šťastný autor, povídka. Tak by to mělo fungovat ve všem. Děkuju vám. 

A shrnutí ke kapitole? Helblindi se nenechá slovně porážet a rád si počká na sladkou pomstu. A Steve umí být taky zmetek, když chce.

-----

„Bylo by dobré tady jen tak neposedávat a pomoct jim,“ řekla Nataša, naivně přesvědčena, že když bude jednu a tu samou větu opakovat pořád dokola, alespoň jeden z přítomných se jí chytne. Ale vzhledem k tomu, že všichni přítomní byli rodu mužského, vypadalo to, že se do úklidu bude muset zapojit sama. „Clinte?“ dodala výhružně.

Lukostřelec seděl na balkonu, pohoupával nohama a pravděpodobně si klid užíval víc, než by se do něj na první pohled řeklo. Konečně mohl mít své vlastní oblečení (které by se mu nesnažilo prokousat kůží jako to stupidní brnění, které tady vyfasoval), a taky se najedl. Teď by se ještě někam zahrabal a pár dní spal. Taky si užíval tu výjimku, že na Zemi by teď musel psát hlášení, zatímco tady se po bitvě prostě odpočívá. Tak to má být.

Bruce, hlavu opřenou o noční stolek, poklimbával u postele. V posteli byl zachumlaný Steve, stále poněkud dezorientovaný, ale jeho barva už se nedala přirovnat k vápnu, což byl obrovský pokrok. Tony seděl v křesle kousek od dveří a podupával nohou, čímž – ačkoli to nikdo obdivuhodně dlouho nedával najevo – všechny přítomné doháněl k šílenství.

Jeli by domů, kdyby to šlo. Koneckonců je tady už dávno nebylo třeba, město vypadalo téměř – ale opravdu jen téměř - jako předtím, panoval opět klid. Thor byl při vědomí a byl šťastný, jako ho Avengers ještě neviděli. A Loki byl mimo dohled, ale v pořádku, a přestože by to nikdo nepřiznal, tak nějak se jim při tomhle zjištění ulevilo. Jediný důvod, proč pořád byli na Asgardu a nechali Furyho myslet si, že přišel o veškeré hrdiny, byl právě Steve, který stále nebyl ve stavu, kdy by mohl zvládnout cestu na Zemi, náročnou i pro člověka v dobré kondici.

Pokoj to byl původně určený jedině Stevovi, ale potom, co se všichni jednohlasně shodli na tom, že kapitána neopustí, se přidalo víc křesel a židlí. Kdyby se náhodou někdo ptal na důvod, jak se taky stalo, Tony velice ochotně přispěchal s odpovědí, že: „Ten chlap je mimo i ve svým normálním stavu, natož v tomhle.“

A upřímně, nikomu z nich se zmateného kapitána nechtělo hledat po celém Asgardu.

Občas se stalo, že se všichni rozešli do různých částí paláce; Bruce na ošetřovnu, aby zpovídal léčitele, Nataša většinou pomáhala s úklidem a snažila se donutit služky, aby jí přestaly říkat madam, Hawkeye se ve volném čase velice rád ztrácel v zahradě, načež si po návratu stěžoval, že ho nikdo nehledal, a Tony… Tony bloumal po paláci a snažil se namlouvat všem okolo i sám sobě, že nechce jít na ošetřovnu k jednomu nejmenovanému princi.

Nějak si na jeho přítomnost zvykl, to je všechno.

A Steve, kdykoli osaměl, zcela stabilně vstal z postele a šel na balkon, kde se k němu kvečeru přidala i samotná královna a vděčně na něj kývla.

„Jsem velice ráda za vaši spolupráci, pane Rogersi,“ řekla tentokrát. „Vím, že to pro vás nemůže být jednoduché, ale ujišťuji vás, že sama na tom pracuji.“

„To je v pořádku, Vaše Veličenstvo,“ odvětil Steve s úsměvem. „Je to s ním k nevydržení,“ dodal. „Budu rád, když se to konečně vyřeší.“

„Upřímně jsem si ze začátku myslela, že to bude odporovat… vašemu smyslu pro… morálku?“ zkusila Frigga opatrně.

„Za tu chvilku, co žiju v tomhle světě – v tom moderním – mě už toho moc překvapit nemůže,“ přiznal Steve a uchechtl se nad vzpomínkou, ve které prohrál sázku s Furym. „I když mě prvně překvapilo, co všechno se změnilo, musím uznat, že spousta věcí se obrátila k lepšímu. A to, že je teď vztah dvou mužů prakticky stejně častý jev… zkrátka… nepovažuji to za špatnou věc, jestli jste myslela tohle,“ ukončil kapitán svůj proslov a odkašlal si, doufaje, že horkost v tvářích si jen vsugeroval.

„Není vztah jako vztah,“ usmála se Frigga. „Tak jako tak jsem vás přišla požádat, abyste se svou nemocí vydržel ještě pár dní, slibuji, že už to nebude dlouho trvat. Zas tak pitomí nejsou,“ zahihňala se.

„Máte moji plnou podporu,“ odvětil Steve s galantní úklonou a pak, když královna odešla, se vrátil do své postele, aby mohl nadále předstírat, že nerozezná Clinta od Nataši, a že nemá nejmenší ponětí o tom, kde se nachází.

***

Chodby Asgardského paláce a ošetřovna, kolem deváté hodiny večerní

Kupodivu nebyl přijat s takovým odporem, který očekával. Aby k sobě byl upřímný, neměl by právo se tomu divit, koneckonců to byl on, kdo se sourozeneckou nenávistí začal jako první. A nebýt Býleistra, Asgard by byl o jednoho prince chudší už dávno.

Nijak nekomentoval, že před ním pár léčitelů uteklo (a jeden z nich s nelidským křikem), místo toho rozhodně kráčel palácem, neohlížel se nalevo ani napravo, a doufal, že se mu nejistotu podařilo způsobem chůze zakrýt dost na to, aby ze sebe neudělal blbce. Už méně rozhodně zaklepal na dveře ošetřovny. A pokud to vůbec ještě šlo, tak ještě méně rozhodně do místnosti vstoupil.

„Ahoj,“ houkl a s nepříliš dobře maskovaným úšklebkem shledal, že Loki na posteli nadskočil.

„Co tady chceš,“ zachraptěl Loki, a potom, co si odkašlal, se i dost pracně narovnal, aby s králem Jotunheimu nemluvil jako nějaký plebs. Rukou nonšalantně mávl směrem k židli, aby výškový rozdíl snížil ještě víc, a čekal, co se dozví. Byl přesvědčen, že ho po tom všem nemůže překvapit už nic.

A jak si poslední dobou uvědomoval, už zdaleka nemíval tak často pravdu jako kdysi.

„Dík, že jsi zabil otce. Byl to kretén,“ řekl Helblindi na začátek. Lokimu se nepodařilo schovat úsměv. „Nejspíš už víš, co se stalo,“ pokračoval Jotun, když se opatrně usadil na směšně malou židli a složil si ruce do klína. Loki nekývl ani nic neřekl, takže jak se král správně domníval, jeho starší bratr nevěděl nic a doufal, že to kamenným výrazem uhraje dost dlouho na to, než se dokáže správně chytit. Jestli někdy dřív pochyboval o společné krvi, teď tím všechny pochyby definitivně odboural. Helblindi si povzdychl. „Tak nejspíš ne,“ řekl a předstíral, že si Lokiho dotčeného pohledu nevšiml. „Býleistr… on… chtěl, abych…“

Neznělo to jako připravovaná řeč. A přitom to připravovaná řeč byla. Velmi pracně.

„Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že se tě můj mladší bratr snažil hodně dlouho najít, a to i přesto, že si všichni mysleli, že jsi mrtvý,“ začal znovu, když našel druhý dech. „A mír a spojenectví pro něj bylo důležité i předtím, než se dozvěděl, kdo vlastně jsi. Ale když jsme zjistili, že je právoplatný následník Jotunheimského trůnu zároveň Asgardským princem, nadchlo ho to.“ A mě k smrti vyděsilo. „Doufal, že tak mizí všechny neshody mezi našimi planetami.

Budu k tobě upřímný… na Asgardu mi nezáleží, Asgarďany nenávidím, a radši bych se dalších pár set let bil, než abych podepisoval smlouvu,“ řekl takovým tónem, že by o jeho upřímnosti nemohl pochybovat ani největší skeptik. „Ale stejně jako většina i já mám své slabé místo, a to místo toho využilo a donutilo mě složit slib.“

„Neměl bys s tímhle jít za králem? Jsem vyhoštěný zrádce bez špetky důvěry,“ nadzvedl Loki obočí.

„Celá tahle válka hodně změnila. A abych byl znovu upřímný, svou pomoc jsem nabídl jen kvůli tomu, že mi bylo jasné, že Malekith prohraje. Nerad bych se dal na stranu někoho, kdo prohrává. Chlap, který vyvolá válku kvůli ženské, není příliš důvěryhodný,“ zavrčel a zaťal pěsti, což bylo gesto, které víc než srozumitelně dávalo najevo, že kdyby se mu Amora dostala na oči, nejspíš by jí zlomil vaz. Palcem a ukazováčkem.

„S Odinem už jsem navíc mluvil. A smlouvu jsem podepsal,“ povzdychl si.

„Sentiment tě donutil k mírové smlouvě s Asgardem?“ ušklíbl se černovlasý bůh a založil si ruce na hrudi.

„Ano,“ přiznal Helblindi bez zaváhání. „Ale jsem si jistý, že to bylo naposledy. Protože jsem o to své slabé místo přišel.“ Loki zpozorněl a nechápavě se zamračil. „Je mrtvý. Zachránil mi život, bojoval za zemi, kterou neměl rád, ale ta země byla spoustu let domovem někoho, koho i přes neznalost miloval. Padl za své bratry, a mír s Asgardem bylo něco, co si před smrtí vydupal,“ pousmál se Helblindi, ale oči se mu leskly, a on na malé židli najednou nevypadal tak obrovsky a majestátně, spíš, jako by tam patřil.

Loki mlčel.

„Býleistr tě bral za svého bratra od chvíle, co se o tobě dozvěděl. A já… sebevíc jsem s tím nesouhlasil a chtěl jsem tě popravit… jsi stále má krev, a té si vážím. Obzvlášť teď, když jsi jediný, kdo z rodiny zůstal. To je… to je všechno, co jsem chtěl říct.“

„Nechci trůn. Ani Asgardský, ani Jotunheimský,“ odpověděl mu Loki.

„Přestože jsem za to rád, svým způsobem je to i škoda. Vypadáš trpělivěji než já,“ usmál se král Jotunheimu vlídně, a Loki se nemohl vynadívat, bylo to něco tak neobvyklého, vidět Jotuna usmívat se, cítit. „Tvůj výraz mě jen více utvrzuje v tom, že jsi vyrůstal v přesvědčení, že je naše rasa akorát hromada monster.“

„Vyprávíte svým dětem o zlých Asgarďanech?“ uchechtl se Loki, což bylo víc než jasné přiznání.

„Ne,“ Helblindi zavrtěl hlavou, a pak, po chvilce ticha, k Lokimu natáhl ruku. Jen opatrně se dotkl jeho zápěstí a fascinovaně sledoval, jak se modrá barva od místa doteku šíří po celém těle. Pak, když vzhlédl, a spatřil na Lokiho obličeji královské runy, stáhl ruku zpátky a stejně zaujatě pozoroval, jak modrá mizí. „Závidím ti,“ řekl tiše. Loki na něj vyvalil oči. „Myslím to vážně. Nejspíš si to neuvědomuješ, ale tohle… to, že jsi Jotun, který vypadá jako Asgarďan, je obrovské požehnání.“

„Jak kdy,“ odsekl Loki o něco ostřeji, než zamýšlel. „Nemůžu žít prakticky ani v jedné zemi. Žiju jen napůl. Tady jsem Asgarďan jen do chvíle, než se lidé dozvědí o mém původu. A v Jotunheimu jsem skrček hodný akorát tak oběti bohům.“

„To si myslíš jen proto, že jsi zažil Laufeyovu vládu,“ odvětil Helblindi stejně tiše jako mluvil dosud, Lokiho tónem ani v nejmenším vyveden z míry. „On slabost nenáviděl. Ani maličkou známku slabosti nedokázal snést, proto se tě chtěl zbavit. Naše matka trpěla až do své smrti. Nikdy na tebe nezapomněla, víš,“ dodal. Loki se od něj odvrátil a Helblindi se usmál, v očích se mu roztančil škodolibý plamínek. „Sentiment je zajímavá věc, že?“

Pak zhluboka vydechl a postavil se na nohy, připraven k odchodu do svého království. Loki se k němu zpátky otočil, překvapen tím náhlým pohybem.

„Takže už jen pár slov, abych ty protáhlé kecy trošku shrnul,“ mluvil Helblindi, zatímco šel pomalu ke dveřím ošetřovny. „Máš momentálně dva bratry, přístup do Jotunheimu bez příslibu bolestivé smrti, zásluhu na mírové smlouvě… a smrtelníka za dveřmi.“

pokračování

předchozí

Share: