Ještě toho trochu 2/3

Nádherný večer z jednoho promrzlého pokoje vám přeji. Po nepříliš nadějné Rezignaci tu máme díl s názvem Rodina. Chtěla jsem být pozitivní. Krycí jméno povídky = Jarvis je bestie.

Zbytek úvodu bych ráda využila jako takový vzkaz pro Kitikaru.

Pracovní dovolená - povídka, u které jsem netušila, kam napsat svůj názor, snad jsem si na tom blogu jen nevšimla. Tak abych to odflákla tady; určitě vám ji doporučuju, místy jsem se zvrhle usmívala (protože mi občas přišlo, že čtu vlastní myšlenky) a místy zase smála, ať už Lokimu nebo Clintovi. Pak musím ještě zmínit, že jsem s radostí shledala, že nejsem široko daleko jediná obdivovatelka Tiny Salo od Petry Neomillnerové.

Další věc; ohledně postelové scény (a její nedostupnosti) musím smeknout a zatleskat, to bylo něco úchvatného. Musela jsem si to číst víckrát. Je to ze začátku taková čajově postelová povídka. :)

Mimochodem, Sia je mi velmi sympatická, hlavně co se akademické roviny týče. 

A ohledně dotazu (u kterého jsem si vědoma, že odpovídám sakra pozdě), ano, zahřívací kouzílko bylo využito perfektně. Zrovna dneska bych to taky potřebovala. A co se týče pro změnu Clinta, ten mi tady taky vyhovoval. Na stromě mu to seklo, přeju štěstí s pištící bandou holek. 

*** 

A ostatním bych chtěla moc poděkovat, jen to tak shrnout, protože jsem v poslední době neodpovídala na komentáře a dokonce na to nemám ani výmluvu. Moc mi to pomáhá, víte. Nejen při psaní. Tak vám děkuju. Víte, že vás miluju, že jo. 

Nakonec - užijte si druhou kapitolu Lokiho trápení. Tentokrát už jsem se o dost zmírnila, snad to uvítáte. Kupředu necelým šesti stránkám, yo! 

-----

Vystřelil z postele s konečným rozhodnutím. Které dopadlo stejně jako všech devětatřicet před ním. Znovu si lehl do postele a zahrabal se pod peřinu s tím, že stále odmítá čelit světu a že ještě není v takovém stavu, aby vstal, popadl potomky a odešel. To by napřed musel mít sílu otevřít dveře a podívat se jim do očí. O síle, kterou by potřeboval k odtáhnutí všech malých monster, se raději nezmiňoval. O teleportaci už se neodvažoval ani snít; vzpomínka na to, co se stalo po té poslední, byla ještě příliš čerstvá. A vůbec, to všechno ostatní venku může počkat.

Nádobí na nočním stolku se hromadilo. Pět misek s nedotknutou polévkou nehybně stálo a tiše se mu vysmívalo. Ne, že by neměl hlad, ale kdykoli se jen dotkl lžíce, vrátila se mu zpátky ta věta, kterou by teď vzal nejraději zpátky. Byla to jenom dvě slova. Vlastně to nebylo skoro nic. A přesto už u něj Tony nebyl týden. Celou tu dobu byl nucen strávit ve společnosti Thora a Valiho, což nebyla přes veškerou jejich oddanost a nezištnost tak okouzlující společnost, jako by se mohlo zdát.

„Vypadáš o moc lépe, bratře,“ tvrdilo mu neúnavně to obrovské nemehlo, ať už Loki vypadal jakkoli.

„Opravdu nejseš nemocnej? Slíbil’s, že už nebudeš,“ fňukal jeho oduševnělý potomek, kdykoli vstoupil do místnosti. „Tak bílej být prostě nemůžeš. Prej to není normální.“

„Takhle vypadá odmala,“ hájil ho Thor tvrdohlavě, odmítaje myšlenku na to, že by se měl o sourozence bát znovu, a ještě k tomu tak brzy po akutním záchvatu starosti a výčitek.

„Ale furt to nemůže být normální,“ dupl si Vali a malou pěstí se po strýčkovi rozmáchl.

„Ty nejsi normální,“ šťouchl do něj Thor palcem, načež dítě zahučelo do peřin.

„Tatííí! Slyšel’s to? Řekni mu něco,“ řval nejmladší obyvatel věže, když se z peřin vymotal.

Loki ležel na zádech, zíral do stropu a předstíral, že je mrtvý  - v naději, že když přesvědčí mozek, možná ho bude následovat i tělo. Bezbolestně. Chtěl… potřeboval inteligentní společnost. Potřeboval alespoň Hel. Ale ta za ním nepřišla. Tonyho zbožňovala (zatracený hrnek s holčičí zombie) a nejspíš se rozhodla dělat společnost jemu. Jörmungandr byl naštvaný. Nejspíš s ním promluví za tři sta let, až trochu dospěje. Fenrir nemluvil odmala s nikým, od vlastní matky přes sourozence až po sebe samého. I kdyby tady seděl, moc by Lokimu nepomohl. Možná by ho zdeptal ještě víc a vynucená smrt by přišla rychleji. A Narfi… jestli byl v rodině někdo škodolibější než bůh neplechy osobně, tak to byl právě on. To by měl ve stručnosti.

„Tati? Tati? Tati!“ 

„Bratře? Jsi v pořádku?“

„Říkal sem to! Říkal! Tak už mi věříš? Zas mu něco je. Je mu špatně. Je bílej jak tahle stěna, dejchá vůbec?!“ panikařil Vali.

„Loki, podívej se na mě… Loki, prosím!“ hysterčil Thor.

Loki ležel a zíral do stropu.

***

„Nemyslel jsem to tak. Ne, to je klišé. Znovu. Tony,“ zhluboka se nadechl a snažil se ignorovat dotěrný pocit, že ho někdo sleduje. „Byl jsem… bál jsem se o děti. Taky se mi nechtělo přiznat, že by tě mohly přijmout do rodiny. Protože… to ještě nikdy neudělaly. Už mi to nicnedělání leze na mozek, jsem na mateřské, proboha!“ bradu si opřel o hruď a prsty si vjel do vlasů, a tak zůstal další dvě minuty, než hlavu zvedl, a rozcuchaný se snažil ve svém monologu pokračovat. „Nemůžu takhle… už o Vánocích to na mě lezlo, možná proto jsem se s tebou vysp… špatně. Špatně. Špatně! Samozřejmě, že špatně! Řekl jsem snad v životě něco milého?! Ne! Jak se to vůbec dělá?“ zařval na šestou nedotknutou misku.

Miska neodpověděla.

„Anthony Edwarde Starku!“ zařval bůh z plných plic, a jaké bylo překvapení, když se onen jmenovaný skutečně dostavil. Lokimu zaskočila vlastní slova a potopil se do matrace. Tony práskl dveřmi.

„CO!“ rozlehlo se po pokoji.

„Neřvi na mě!“

„A co si myslíš, že tady děláš ty?“

„Řvu!“

„Bezdůvodně!“

„Já mám důvod!“

„Budu skromný a spokojím se s jedním.“

Loki chvilku mlčel. Tony zhluboka dýchal a ani nemrkal. Loki si vzal další chvilku.

„Nenávidím to tady,“ řekl nakonec, a zároveň si uvědomil, že lže. Že se chová jako malé děcko, že si neváží záchrany svého vlastního žalostného života, že tady řve po člověku, který ho přes to všechno pořád nechává u sebe a s ním i jeho pět dětí. Pět! A ještě k tomu podobně, chraň bože, jestli dokonce stejně nesnesitelné.

Nadechl se, že něco řekne. Nevyšla z něj ani slabika. Znovu vydechl. Tony se usmál, a byl to přesně ten úsměv, který dokázal rvát srdce.

„Jakmile ten stroj u tvé hlavy nebude vypadat na pravděpodobný výbuch, můžeš jít. Vrátit se zpátky do toho bytu. Věci se dají sbalit vždycky, koneckonců… řeknu to tvým dětem,“ vypadlo z něj. „A pak si dělej, co chceš. SHIELD se nebude zapojovat do chvíle, než se znovu ukážeš v brnění. Thor promluvil s Odinem, ani od něj ti nic nehrozí, dokud se budeš chovat slušně. Nikdo tě tady už nezná, žij si, kolik set let jen ráčíš. Je mi to jedno. Jen zkus vydržet, než se uzdravíš. To je všechno, co bys mi mohl udělat k dobru, když už se nedokážeš ani na chvilku přestat chovat jako úplný idiot.“

Ne. Neopovažuj se odejít z místnosti, vůbec se neopovažuj…

„Tony?“

Tu noc ho nenavštívil ani Vali, ani Thor.

***

Ráno mu na náladě nepřidalo. Jako by nestačil samotný fakt, že nikdy nebyl zrovna ranní ptáče, přidalo se k tomu i vědomí, že je před ním dalších několik hodin dusného ticha. Měl by se okamžitě vzdát svého titulu Silvertongue, protože jestli si on – on! – nedokázal udobřit jednoho smrtelníka, to už bylo něco špatně. Děti se nepočítají.

Byl ze své samoty zoufalý. Tak si zvykl na léta v uřvané přítomnosti, že… teď byl prostě sám. Hela mu nenosila čaj, Jörmungandr s ním nehrál šachy, Narfi teď fascinovaně zíral na Dobu ledovou někde jinde, Fenrir mlčky neseděl po jeho boku a Vali ho netahal za tričko, ať si jde hrát. Bylo to tak strašně příjemné a klidné, až to bylo k nesnesení. A Tony… Tony měl víc činností, co s ním právě teď mohl dělat, a nedělal. Protože ho urazil.

Tony se přece nenechá jen tak urazit. Většinou ho odpálkuje něčím podobným, mnohdy i lepším, a oba se tomu zasmějí. Ale tohle… tohle prostě přehnal. A nemá tušení, jak se omluvit. Nikdy se neomlouval. Když urazil někoho, koho zrovna urazit nechtěl – v životě nezapomene na výraz, který v ten moment Frigga měla – neomluvil se. Protože nemusel. Většinou to odčinil jinak. Ale jak se dá něco odčinit, když jste uvěznění v posteli?

Zadíval se z okna a povzdychl si. Tohle ráno se moc nevydařilo, venku bylo zataženo a hodně foukalo, v pokoji bylo ticho. Byl izolovaný od vnějšího světa. Pípání přístroje už se naučil nevnímat (po tom, co čtyři předchozí prohodil oknem) a začínal toho pomalu litovat. Co měl dělat? Rozhodli se ho potrestat, a i když jim to neměl za zlé (on by se přerazil hned po první urážce), přece jen nedokázal potlačit ten dotěrný pocit, že jsou děti s Tonym a Thorem jenom pár metrů od něj a on mezi nimi není. A on by tam být měl.

To má být trest? Převýchova? Co si vůbec dovolují ho převychovávat? Jeho děti odmítaly autoritu rodiče a smrtelníci odmítali autoritu boha. A Thor odmítal autoritu… inteligentnějšího bratra. Nikdy ho nikdo neposlouchal a takhle to dopadlo.

Z myšlenek ho přerušilo otevření dveří. Do místnosti nakoukl Jörmungandr, opatrně a nejistě, jako by stál za dveřmi a doufal, že Loki bude ještě spát, aby měl důvod se vrátit k ostatním a s čistým srdcem si říct, že to aspoň zkusil. Bůh na posteli zpozorněl a naklonil se tak, aby lépe viděl. Týden byl bez dětí neobvykle dlouhý, připadalo mu, že nejstaršího syna neviděl celou věčnost.  

„Přišel jsem ti říct…“ začal kluk tiše a ošil se, „že nikam nechci. Nechci zpátky domů. Líbí se mi tady.“

Ačkoli měl Loki vždycky poslední slovo, zároveň se snažil důležité rozhodnutí zařídit tak, aby našel kompromis a byli tak spokojení všichni. Dalo by se tomu do značné míry říkat i manipulace. Ale byl to demokratický rodič, sebevíc se v takovýchto chvílích přemáhal, aby se nestal despotou.

Zvedl ruku a mávl na syna, aby přišel blíž. Jörmungandr, dosud naivně doufaje, že všechno vyřeší ze dveří, se k němu přiloudal s rukama hluboce zaraženýma v kapsách.

„Jakožto…“ začal Loki pozvolna a znaveně si promnul spánky, „svého nejstaršího dítěte bych tě rád požádal o radu,“ odmlčel se a po očku zkontroloval reakci. Jörmungandr ho s přivřenýma očima pozoroval. „Co mám dělat,“ hlesl Loki nakonec a upřel na syna pohled, který mohl soutěžit i se stále nepojmenovaným štěnětem.

Kluk sebou plácl na postel a dál na otce zíral. Pečlivě si prohlédl unavené oči, rozcuchané vlasy i strhaný výraz, a přes veškerou nahromaděnou zlost se mu rodiče zželelo.

„Naštvalo mě, že jsi mi to neřekl. To… s magií a tak. Vždycky mi přišlo divný, jak ses dostal domů bez klíčů, ale nikdy mě nenapadlo… nevím o tobě vlastně nic. Ani o mámě. Byla vůbec nemocná?“

Loki zavřel oči a hlavu si opřel o polštář. Samozřejmě, tenhle rozhovor musel jednou přijít, ale ne tak brzy, zdaleka ne tak brzy.

„Měl jsem v plánu vám to říct později. Nemůžu vám to říct teď… jste ještě děti. Slíbil jsem jí to. A já bych chtěl, abys mi slíbil, že se mě nebudeš ptát. Není… není pro mě lehké nad tím vůbec přemýšlet, držet si to pro sebe, a to bych měl být schopný to zvládnout. Prosím, nenuť mě ti lhát dál.“

Mluvil tiše a zoufale, cítil, jak ho štípou oči, jak ho ovládá strach z toho, že se Jörmungandr otočí a odejde a on bude tam, kde začal. Neodcházej, prosím, modlil se v duchu a doufal, že už je jeho syn natolik vyspělý, že se bude snažit ho pochopit, je to koneckonců jeho vlastní krev, ještě nikdy s někým nemluvil tak otevřeně jako teď.

„Jaká byla?“ zeptal se Jörmungandr a posadil se k němu blíž. „Nepamatuju si na ni. Nepamatuju si nic z toho, co bylo před tebou. Za to můžeš taky ty?“ Loki němě přikývl. „A vrátíš mi ty vzpomínky někdy? Chci si ji pamatovat. Byla to moje máma.“

„Vrátím,“ řekl bůh přiškrceně.

„Tak slibuju,“ řekl chlapec s lehkým úsměvem. „Slibuju, že se tě nebudu ptát.“

***

Další ráno se probudil s lehčím srdcem a s úsměvem na rtech. Pochopil ho, Jörmungandr ho pochopil, odpustil mu lži, a odešel se slibem, že promluví i s rozzuřenou Helou. Klid už mu tak moc nevadil, v jeho hlavě už toho tolik nevířilo a on se přistihl, že smířlivě hladí po hřbetě štěně, které přes tu dobrou zprávu zapomněl i nenávidět.

Myšlenka na to, že se k dětem zachoval stejně jako Odin k němu, ho pořád děsila. Ale Odin neměl takový důvod; nemusel se s pěti dětmi schovávat před Heimdallem, nemusel mazat jejich vzpomínky na matku, která byla popravena na příkaz jejich takzvaného dědečka, nemusel s nimi utíkat přes různé země, neskončil v New Yorském bytě, nemusel nikoho hlídat ani vychovávat, protože měl manželku, Friggu, která se dětem věnovala mnohem víc než on. Nemusel tajit, kým je. Tajil jen to, kým je Loki, a Loki teď v tom samém pokračoval.

***

Tony poklepával prsty o linku.

„Vážně byste zase měli začít se školou,“ zkusil to znovu. Odpovědí mu bylo vrtění hlavou. „Kam vůbec chodíte?“ Ticho. „Víte, že si to můžu do minuty zjistit, že jo?“

„Ale Tony,“ zaskučel Narfi a položil si bradu na stůl.

„Loki mě přerazí, jestli vás budu pořád nechávat doma… jakože tady, ve věži. Neberte to tak, že bych si vaši přítomnost neužíval, ale je to povinnost… dítěte… rodiče… a vůbec, ať si vás tam Loki pošle sám.“

„Pořád jsi smutný,“ řekla mu Hel věcně.

„Ale kulový,“ odbyl ji Tony. „Já jsem nebyl… nejsem… jak’s na to proboha přišla?“ mračil se na ni. „Běž číst myšlenky někam jinam, zvíře. To mi připomíná – kde je moje štěně?“

„U táty.“

„Nesnáší ho.“

„Asi na to zapomněl,“ pokrčil Vali rameny a dál se věnoval bublifuku.

„Musí být opravdu zoufalý,“ shrnula to Hel stejně vážným tónem. Usrkla si limonády, pohodila vlasy a spojila ruce do stříšky. „Jak dlouho tohle bude ještě trvat? Ten distanc, myslím.“

Tony už se neobtěžoval s otázkou, kde to dítě na takové výrazy chodí, a jen si ztrápeně povzdychl.

„To se s ním opravdu už nikdy nebudeš bavit, nebo ho jen necháváš, aby zpytoval svědomí?“ pokračovala Hel a zamyšleně si svého náhradního rodiče prohlížela. „On to tak nemyslel. Pořád říká věci, který tak ve skutečnosti nemyslí.“

Malá holka tady ze sebe sypala životní moudra a nikdo se nad tím ani nepozastavil. Tony se k ní naklonil, vděčný, že se ostatní děti začaly věnovat zkoumání zamknutého baru.

„Jak si tím můžeš být jistá?“ zeptal se a ani se nesnažil skrýt zvědavost.

„Protože to na něm jde poznat. Už jsem od něj slyšela spoustu ošklivých věcí. Víš, on tě má rád. Všichni tě máme rádi.“ Tony na ni beze slova zíral. „Jsi jako náš druhý táta. Možná jenom žárlí. Já jsem žárlila na jeho přítelkyně. Tak jsem jim pokaždé něco udělala.“

„Co’s jim udělala?“ zaculil se Tony zvrhle.

„Většinou jsem jim podpálila vlasy, to na ně fungovalo nejvíc. Nebo lepidlo do řasenky, to bylo nenápadnější.“

„Jsi geniální,“ Tony ji uznale poplácal po ruce a láskyplně sledoval, jak se Hel pyšně napřímila.

„Taky si myslím. Táta nadával, ale vím, že si to taky myslí,“ dodala temně. „Zamkli jsme ho kdysi ve skříni,“ pochlubila se nakonec.

„Jo, už si postěžoval,“ usmíval se Tony a ani si neuvědomil, že mu pohled sklouzává ke dveřím do Lokiho pokoje. „To nic nemění na tom, že s ním odmítám mluvit.“

„Dokud se neomluví?“

„Omluvil se už několikrát,“ mávl Tony rukou.

„Kdy?“ nechápala Hel.

„Denně, slečno,“ informoval ji Jarvis, který zjevně vycítil příležitost. „Aktuálně jsou to tři dokončené a osmnáct nedokončených omluv. Použito v praxi – nula.“

***

„…omlouvám se? To by snad mohlo stačit. A co když se zeptá za co? Co já na to mám asi tak říct? Omlouvám se za to, že se chovám jako debil. To není moc konkrétní, beztak bude chtít příklad.“

Chvilku se vrátil ke hlazení štěněte a zírání na dveře. Pak se zamyšleně otočil k přístroji u nočního stolku, ke svému překvapení zjistil, že je více méně v pořádku (pokud nepočítá psychický stav) a podivil se nad tím, proč si vlastně pro toho idiotského smrtelníka nedojde sám. Nebude tady na něj přece čekat.

Je bůh.

A sebevíc se mu nelíbilo, co následovalo po tom, kdy tohle řekl naposledy, rozhodl se po jednačtyřicáté.

Doplížil se ke dveřím a pomalu je otevřel. Chvilku bojoval s nutkáním je za sebou zase rychle zavřít, ale jakmile se škvírou ve dveřích setkal s Tonyho očima, nemohl couvnout. Zhluboka se nadechl a statečně vyšel vstříc svému osudu.

„Ehm,“ promluvil a promnul si krk. Pak se rozhlédl po obýváku. Čtyři kluci – likvidace zámku u baru, ani nejmenší tušení o přítomnosti rodiče. Jedna holka – vážný výraz, spojené ruce, opřená o kuchyňskou linku, pravděpodobně rozdávající rady do života. Tony – stojící naproti, s pohledem upřeným na Lokiho, očividné očekávání. To by bylo shrnuto. „Mluv se mnou. Nemyslel jsem… co jsem… vážně… nevěděl jsem, že to… nechtěl…“

Tony nadzvedl obočí a založil si ruce. Kdyby se mu Loki podíval alespoň jednou do očí, věděl by, že s omluvami pokračovat nemusí.

„Jsem přemýšlel... došlo mi, že to asi nebylo,“ zamával rukama, „adekvátní. Ty řeči. Moje. Jako vždycky. Ale nemyslel jsem to tak. Teda předtím asi jo,“ zamračil se a vypadal, že přemýšlí. „Ale už dávno ne. Nechtěl jsem to říct tak blbě. Vlastně jsem to nechtěl říct vůbec.“

Omluvy nejsou tak těžké, pomyslel si udiveně, když si ho Tony, otřásaje se přitom smíchy, přitáhl do náruče.

pokračování

předchozí

Chtělo to jen pomocnou ruku.

Share: