Vykoupení, 19. kapitola

Krásné ráno! Cihly schovat za záda a úsměv! 

Celé úterý jsem se culila. Moc. Protože jsem si četla komentáře. Krásně to hřeje, víte. I topit by se tím dalo. Jinými slovy moc děkuju, zvlášť za poslední povídku.

Yo, bála jsem se, že si někdo rýpne do toho konce, ale nakonec jsem do něj rýpala jenom já. 

A pokračování ještě nevylučuju. Doufám, že mě nepřepadne nějaká... antimúza, řekněme.

A co se týče téhle kapitoly... překlad z polštiny radši nechtějte, je to škaredý a sprostý. Teda ne moc, ale pro dívku se to stejně nesluší! A nějaké technobláboly taky neočekávejte, i kdybych byla znalec, tak to z pohledu Alice nemůžu napsat. Je blboučká. 

***

Na všech frontách rušno

„Tohle tě asi nikdy nepřestane bavit, co?“ mumlal Steve dotčeně a třel si ruku. Teprve teď jsem se pomalu vracela do reality a můj vztek se stával něčím vzdáleným.

„To byl… to,“ mávla jsem směrem k jeho červené dlani, „reflex.“

„Chtěl jsem ti pomoct a ty mě kousneš!“ křikl ještě dotčeněji.

„Pomoct!“ vyprskla jsem otráveně. „Kdybys mi chtěl pomoct, tak otevřeš ty stupidní dveře a přestaneš mě cpát do pokoje.“

„Nepůjdeš tam.“

„Mám ti připomenout, že jsou mi veškeré zákazy u pr-…“

„Alice! Dávej si pozor na jazyk.“ Steve mluvil najednou zase tiše a já málem srazila podpatky, protože jsem náhle pochopila, že jestli někdy tenhle chlap může přijít o trpělivost, tak to nejspíš bylo právě teď. Bruce nás s nadzvednutým obočím pozoroval a Tony se snažil komunikovat s Jarvisem, který se dle všeho na lodi necítil dobře a byl by radši zpátky v Malibu nebo New Yorku. I ten počítač byl proti mně.

Bestie nepodplatitelná.

„Ali,“ začal Bruce tím svým tichým hlasem, kterým mě jindy sice uklidňoval, ale teď bych mu kvůli tomu nejradši dala po hubě. „Nemůžeš se tam jen tak vrhnout. Chce to nějakou strategii…“ hlas mu slábl a slábl, když si pomalu uvědomoval, že mu nevěnuju pozornost.

„Naši loď už nejspíš viděli. Čím víc času se budeme rozmýšlet, tím menší je pravděpodobnost, že vyhrajeme,“ řekla jsem neurčitě do prázdna a v duchu žasla nad tím, že jsem takové věty vůbec schopná. Nataša vypadala, že se rozmýšlí mezi tím, jestli má tu zbraň namířit na sebe, nebo na mě.

„S pušťátkem nejsem úplně blbá, vím, jak se nabíjí, jak se střílí, míří, přebíjí… um, vím dokonce, jak se drží! Jsem připravená alespoň na mini várku dementních mimozemšťanů. Do nich!“ poskakovala jsem kolem jak trefený jelen a snažila se v nich nabudit bojovného ducha.

Jediný Thor mi tady byl k užitku.

„Má pravdu. Nemůžeme déle čekat!“ K mé radosti Thor neměl problém s otevřením těch prokletých dveří. Teď jsem měla volný přístup do maličké místnůstky, která měla své vlastní ovládací zařízení. Pomocí toho bych se rychle a efektivně mohla dostat dírou v jejich lodi do nějaké z postranních uliček.

Nacpali jsme se tam všichni. Steve byl uražený, Tonymu se fanaticky blýskalo v očích a Nataša nehybně stála u stěny a vypadala, že se smiřuje se smrtí. Když vezmu v potaz to, čím se živí, měla by být smířená už hodně dávno.

Přišlo mi to všechno podezřele jednoduché. To, že jsme pronikli na jejich loď a pořád se po nás nikdo neoháněl, bylo podezřelé samo o sobě. Všichni mí bojeschopní kolegové vyskákali z lodi a já se z ní nešikovně vypotácela. Možná za to mohlo nehezké přistání, možná fakt, že jsem si právě uvědomila pár věcí, které mi na Zemi byly rvány do hlavy, a já je pokaždé odpálkovala.

Smrtelník. Neschopný smrtelník. Holka. Neschopná smrtelná holka a vesmírná loď plná zrůd z jiných světů. Malý kluk v Malibu, který nejspíš právě přišel o oba svoje rodiče.

Bože, já jsem taková kráva.

„Alice… hejbni se, sakra,“ šťouchl do mě Tony.

„Jak to, že mi ještě nevybuchla hlava?“

„Ehm, cože?“ Tony o mě začínal mít starost. Steve se mezitím utkával s počínajícími výčitkami, že mě z té lodi nevyhodil ještě někde na Zemi. Vypadalo to, že už mne i oplakává.

„Tož to se ve vesmíru děje, ne?“ Proč zním vždycky tak tupě?

„Prosím tě… hlavně nemluv. Cítím, jak mi odumírají mozkové buňky,“ zasténal Stark a já ani nepotřebovala rentgen, abych pod maskou viděla jeho zraněný výraz.

„Ne každej je génius,“ vyplázla jsem na něj jazyk, a těsně po tom se rozezněla siréna.

„Že jim to trvalo,“ postěžoval si Tony a konečně mi přestal věnovat pozornost. Má psychika se začínala hroutit a srdce mi zběsile tlouklo, až jsem se bála, že mi vyletí krkem na podlahu.

Uslyšela jsem dupot. Hodně nohou, hodně Chitauri.

„Kolik že maj Chitauri nohou?“ vypískla jsem snad o dvě oktávy vyšším hlasem.

„Jsem rád, že nad tím nepřemýšlím sám,“ rozchechtal se Tony, i když to z obleku vyznělo jako hysterický pláč. Možná to byl hysterický pláč.

Dupot zesílil. Rozhlédla jsem se kolem. Naše maličká loď vyplnila celou díru v lodi, jediná úniková cesta, která by mohla minimálně deset vteřin života přidat, byla rozběhnout se na opačnou stranu tou samou úzkou uličkou plnou trubek a vody po zemi.

„Thore,“ praštila jsem do něj a ukázala za sebe. Jen přikývl.

„Dávej na ni pozor,“ křikl Steve, než se na něj vrhla první desítka protivníků.

***

„Napřed si musíme ujasnit, kam vlastně jdeme,“ funěla jsem vedle atletického Thora a občas se chytla stěny, aby mě z toho všeho nekleplo. Běh mi připadal nekonečný, a ten chlap vedle mě se neobtěžoval ani s malým zadýcháním, zatímco já sem tam dávila jako zkušený astmatik. „A jo, sice to tady neznáme, ale i tak bychom měli mít jasno,“ vyhrkla jsem po další přestávce, kdy jsem se odhodlávala k delší větě, která by mě mohla dorazit. Thor se prudce zastavil, na což mé tělo reagovalo typicky – svalilo se na zem.

„Je tu jiná atmosféra. Cítíš se slabě?“ zeptal se bůh hromu starostlivě.

Chcípám tady, hňupe.

Thor přikývl, jako by mu můj výraz zodpověděl otázku, a rozhlédl se. Od prvního místa boje už jsme byli daleko, ale nebylo pochyb, že brzy narazíme na další Chitauri, na které stejně jako na ty ostatní „s dovolením“ platit nebude.

„Vysílačky!“ zaradoval se zničehonic. Chvilku se ten maličký přístroj snažil přinutit fungovat silou, ale povedlo se mi ho zastavit dřív, než s ním mrštil do zdi.

„Konečně! Thore! Slyšíš mě?“ Bruce. Bruce?

„Nemá být náhodou Hulk? Hulk by tohle dohromady nedal…“ začala jsem tupě dedukovat, zatímco se Thor vybavoval.

„Musím se dostat někam, kde nás moje přeměna nezabije všechny. V těchto uličkách by to byla blbost… jste v bezpečí? Je Alice v pořádku?“

„Jsme v pořádku, nejspíš v zadní části lodi. Je tady víc strojů a míň hlídek,“ odvětil Thor. Dotčeně jsem poukázala na to, že nejsem vzhledem k vykašlaným plícím v pořádku, ale nebral na mě ohled.

„Na ty dávejte bacha. Nezapomeňte, že ve zbraních mají jed. A pokud by to šlo, zkuste zjistit-…“ chrastění, pištění a ticho.

„Ne… stalo se mu něco?! Bruci!“ aktivovala jsem vlastní sluchátka, ale odpovědí mi bylo ještě odpornější šumění.

„Možná se proměnil,“ řekl Thor okamžitě, čímž mé podezření, že mě chce jen uklidnit, ještě zesílilo. Ale tak jako tak nebyl čas. Hledat ho po celé lodi by asi nebyl dobrý nápad, a já chci své stupidní nápady omezit na minimum.

Ozvalo se jedovaté zasyčení, které rozhodně ze strojů nepocházelo. Do vteřiny jsem byla o tři metry zpátky a na zádech, zatímco Thor se vrhl na jednoho obzvlášť velkého ufona, se kterým se válel po zemi. Bylo mi jasné, že být hrdinou, měla bych té potvoře vzít jedovatou zbraň a zabodnout ji do ní, ale bylo mi taky jasné, že jakožto neschopný civilista bych se měla decentně vzdálit.

Chitauri ječel, a nemusela jsem být génius, aby mi došlo, že nejspíš volal o pomoc své kolegy. Kolegy, kteří kdyby přišli, nejspíš bych je musela zastavit já.

Odmítám umřít v tak odporném prostředí. Když už, tak hezky před Lokiho očima, aby měl výčitky. Než umře taky.

Kriste, co tady dělám?

Thor na mě křičel, ať se schovám, že mě pak pomocí vysílačky najde. Nezdržovala jsem se vysvětlováním, že pomocí vysílačky mě leda uslyší, ale neuvidí, a po špičkách jsem utíkala chodbou dál. Jakmile byla první západka na stěně, praštila jsem do ní a skočila dovnitř. Bylo tam nesnesitelné vedro ze všech strojů a já byla přilepená těsně na dvířkách, abych se do minuty neudusila. Dalo se zřetelně slyšet, jak kolem mě produpalo několik dalších Chitauri. Když opět zavládl klid, vystrčila jsem z dvířek hlavu a opatrně se vrátila zpátky do hlavní chodby. Voda už nebyla po kotníky, ale po lýtka.

Co sakra dělá voda ve vesmírné lodi?

Zrovna když jsem přemýšlela, jak se vyhnout dalším hlídkám, vrhlo se na mě zpoza rohu něco podezřele malého, ale o to nechutnějšího. Nejspíš se to kolíbalo za ostatními, ale nestačilo jim to.

„Ja pierdolę!“ cukla jsem sebou a odskočila minimálně metr dozadu. To, co se pokoušelo na mě zaútočit, bylo buďto slepé nebo absolutně neschopné, protože mě netrefilo ani se svým poměrně efektivním momentem překvapení. „Skuje ci pysk!“ dodala jsem bojovně.

Mládě zdrhlo. Doufám, že ne pro posily.

„Můžeš prosím mluvit anglicky?“ ozval se Tony nervózně a já se zaradovala. „Polština je poměrně matoucí jazyk. Zní to, jako by tě někdo škrtil.“

„Za to může adrenalin,“ odvětila jsem rozdováděně, vyloženě šťastná z toho, že jsem to zvíře zahnala jenom tak chabou výhružkou. „A taky takové tyááááá!“

Mládě opravdu zdrhlo pro posily.

„Co se děje? Jsi v pořádku?“ chrastěla vysílačka.

„Taková armáda dvoumetrových Chitauri člověka v úzké uličce trošičku znejistí,“ vypadlo ze mě bez jediného nádechu.

„Kde?!“

„Jak to mám vědět?!“ křikla jsem na chudáka Tonyho a rozběhla se na opačnou stranu, doufajíc, že se můj život nestane ještě větším dramatem a nenajdu tam ještě větší posily. Utíkala jsem po chodbě a levou rukou přejížděla po stěnách, snad v naději, že se zaseknu o hřebík a já se probudím v posteli, snad v ještě větší naději, že najdu nějakou-…

Můj levý bok se detailně seznámil s podlahou, když se má ruka místo zdi zničehonic opírala o vzduch. Praštila jsem sebou na zem a duchapřítomně kopla do maličkých dveří, ty se efektivně zabouchly, a kolem mě nastalo ticho. Byla bych si snad i úlevně oddychla, kdyby se mi za zády neozvalo:

„Tolik povyku kvůli tomuhle zvířátku?“

„Hua,“ otočila jsem se ke skleněné cele a podívala se přímo do jedněch velkých smaragdových očí.

předchozí

pokračování

Share: