Musíme si promluvit

Dobrý večer přeju!

Je to další věc, u které jsem váhala, jestli to nemám vyhodit. Na ten začátek jsem byla hrdá, dokud jsem se nedostala ke konci. Achich. Až někdy napíšu něco absolutně tak, jak jsem to napsat chtěla, budete první, komu dám vědět, slibuju. Do té doby zkuste moc nezestárnout. 

Jo, chtělo by to možná upozornění, že upozornění by čistě teoreticky nemuselo být třeba. Teda... já tam nic závadného nenašla, kdyžtak to zkontrolujte. Takže, Maggi, nezapomeň na sestřičku. 

Rovnou to tady využiju jako vzkazník... Tamten Loki! Asi jsem pochopila, proč ses divila, že jsem naživu. Tak to vypadá, když ti napíšu meil a po deseti dnech zjistím, že se neodeslal. 

Tolik k mojí neschopnosti. Teď vás nechám o samotě. A doufám, že se bude třetí pokračování povídek Šťastné a mrkvové a Pod pantoflem líbit. Víte, že vás miluju, že jo. 

*** 

Teplé dny definitivně skončily, slunce se schovalo za neforemná šedá mračna a k zemi se snášely bílé vločky prvního sněhu. Nebyla to taková ta hezká zima, kdy se dospělí vrátí do svých dětských let a sami začnou skotačit ve sněhu jako kdysi, byla to odporná nepříjemná zima, kdy chlad prostupoval celým tělem až do morku kostí a horký čaj, láskyplná přítomnost blízkého člověka a ani teplá deka nestačily k tomu, aby zahřály.

Tenhle chlad bolel. A možná se jen zima přidala k tomu sžírajícímu pocitu, který u Lokiho přetrvával už druhý měsíc. Seděl na schodech před starým činžákem, na sobě měl starý a otrhaný svetr. Nebylo to pro něj příjemné, ale aby zapadl mezi zdejší komunitu, musel se vzdát své slabosti pro luxusní obleky a absurdně drahé šály. Odmítal přijmout fakt, že už mu na vzhledu nezáleží… dokonce ani nezlenivěl, jen… jen to bylo proto, aby zapadl a nikdo neměl otázky. Ano. Tak.

Zkoušel svou první cigaretu vůbec. Vídával v ulicích vystresované lidi, kteří jakmile si vdechli té podivné malé tyčinky, jako by se jim všechny svaly uvolnily a jim se málem protočily panenky samou úlevou. To ho utvrdilo v přesvědčení, že jistě o něco záživného přichází. Varování na krabičce ho zarazilo; slibuje smrt a lidi si ji přesto kupují? Musí to být úchvatné.

Nebylo to úchvatné.

Bylo to nechutné, a doslovně – v tom negativním slova smyslu - to bralo dech. Ze začátku jenom vyfoukl kouř a se svraštělým obočím sledoval malé obláčky, které se pomalu vytrácely. Čekal. Nic necítil. Možná to bylo jeho rozdílnou konstrukcí, konec konců na něj pořádně nefungoval ani pozemský alkohol. Ne, že by se snažil ze samého zoufalství několikrát opít, to samozřejmě ne.

Pak, když si vedle něj zúčastněně přisedl stařec, který vypadal, že se s cigaretou v ústech už narodil, zjistil, že to dělá úplně špatně. Musel pořádně nasát do plic a pak…

A pak se málem udusil. Stařec se štěkavě rozchechtal a poplácal zmateného boha po zádech, jako by mu to snad mělo pomoct.

„Zvykneš si,“ ujistil ho, ztěžka se zvedl a odbelhal se pryč. Loki znechuceně odhodil tyčinku do sněhu a vražedným pohledem ji propaloval, dokud si nebyl naprosto jistý, že už se nebude pokoušet mu znovu ublížit. Chvíli ještě seděl; stále neslyšel děti a jejich hysterické volání po rodiči, který není přítomen, zatímco se ony probouzí do nového dne, natěšené a radostné. Venku je konečně sníh a ony mají hlad. Pak půjdou některé do školy a zbytek se bude poflakovat doma s tátou, protože sabotovaly veškeré Lokiho pokusy hodit je na krk nějaké školce. Opřel si hlavu o pokrčená kolena a dál seděl, pohrávaje si s myšlenkou, že bude postupně zapalovat všechny zákeřné tyčinky, aby si zvykl a měly na něj uklidňující vliv.

Po třetí cigaretě to vzdal, ještě znechucenější než předtím. Vstal, oprášil se a celý ztuhlý z mrazu se vlámal do špinavé chodby. Naštěstí si nezapomněl vzít klíče, jak míval ve zvyku. Dosud nechápal, k čemu to bylo potřeba, ale pár lekcí skákání do druhého patra před zraky udivených smrtelníků jej naučilo chovat se lidštěji a ty podivné kovové chrastící a nesmírně otravné věci s sebou bral. Občas.

Vzhůru byla jenom Hel. Bůh se zarazil ve vchodu do kuchyně a omluvně se usmál, jako by se snad musel omlouvat své tyranské dceři za to, že se potřeboval po probdělé noci nadechnout čerstvého vzduchu. Dívenka přimhouřila oči, s chladnou rezervovaností si ukousla z rohlíku a zeptala se:

„Kdes byl?“

Loki ze sebe shodil svetr a dal vařit vodu na čaj. Přesněji na šest čajů. Automaticky vytahoval hrnky z poličky a byl duchem mimo, když ho Hel vyrušila.

„Ty někoho máš?“ zeptala se zděšeně, čelo se jí zkrabatilo, jak se usilovně snažila přijít na to, kterou přijatelnou ženskou v tátově okolí zapomněla zlikvidovat. Loki by se rozesmál, kdyby ho to už pěkných pár měsíců nepřivádělo k šílenství.

„Na takové otázky jsi trochu mladá, ne?“ odsekl o něco ostřejším tónem, než který plánoval použít. Holčička za ním našpulila rty.

„Nechal jsi nás tady samotné,“ řekla vyčítavě a v případě nutnosti se připravovala na spuštění slz.

„Jednou za týden jdu na deset minut před dům a ty z toho děláš aféru,“ odvětil Loki, a ano, byl si plně vědom skutečnosti, že se s malou holkou hádal o něčem, čemu ona nemohla rozumět. A kdyby snad mohla, bylo v jeho výchově něco hodně špatně.

„Sedím tady už hodinu a půl,“ zamračila se Hel na svého rodiče, který se zděšeně podíval na malý budík na okenním parapetu. Opravdu byl venku dvě hodiny. To vysvětlovalo ty zmodralé prsty a ztuhlost celého těla i přes jeho odolnost vůči mrazu.

„No tak jsem tam byl trošku déle,“ přiznal po chvíli ticha. Slil vodu do hrnků a opřel se zády o linku, jako by chtěl dát najevo, že tím jeho dnešní aktivita končí. Hel na něj zírala.

„A kdy přijde Tony?“ změnila diplomaticky téma a vzala si černo růžový hrnek s holčičí zombie, který si v obchoďáku zamilovala na první pohled a Stark jí ho s radostí, že má aspoň jedno Lokiho dítě vkus, věnoval.

Loki byl na Tonyho naštvaný. Už si ani přesně nevzpomínal, proč tentokrát, ale případů, kdy jen bezmocně zíral a nechal kolem sebe to šílené torpédo létat a vnášet do jeho života nevítané změny, rapidně rychle přibývalo. Ovšem dětmi to byly změny velmi vítané, a protože byl přehlasován a krutě zbaven práva veta, zůstal u nešťastného zírání.

Zmuchlané tričko na gauči mu připomnělo, proč je na toho génia naštvaný tentokrát. Tričko v mizerném stavu samo o sobě nebylo důležité, kdyby v tom tričku nebyla zachumlaná malá načepýřená koule a v klidu si nechrněla.

Štěně.

Tony Stark jednoho dne přišel se štěnětem a všech pět Lokiho zrádných potomků se ho ujalo s takovou radostí a vděkem, že kdyby se bůh lsti jen pokusil zvířete zbavit, nejspíš by ho stejných pět zrádných potomků energicky a bez váhání prohodilo oknem.

Zjistil, že zvířata na Midgardu mají něco s těmi na Asgardu společného. Čím víc je člověk nenávidí, tím víc se k němu lísají. Loki na Asgardu měl obzvlášť neoblíbená zvířata, vražedná, nechutná a obrovská… a přesně tahle monstra z nějakého důvodu přitahoval, sebevíc bylo neobvyklé, že se jich na jednom místě setká tolik.

Štěně milovalo všech pět dětí, a bylo nenáviděno Lokim. Štěně si dětí nevšímalo a láskyplně se choulilo k Lokimu, který už nevěděl, jak se ho zbavit jemně (aby ho děti nevypakovaly z bytu) a přitom dostatečně důrazně, aby tomu tvorovi konečně došlo, že o jeho přítomnost, sic hřejivou a načechranou, nemá zájem.

„Vypadni z mého trička, ty tupá kreaturo,“ zašeptal Loki a šťouchl do chlupaté kuličky prstem. Štěně zamručelo, zívlo a ze zmuchlaného oblečení vynořilo čumáček, pak se dotčeně podívalo na svého drahého pána a zívlo znovu, čímž Lokiho vytočilo skoro k nepříčetnosti. On se kvůli té stvůře nemohl vyspat a ta stvůra teď spí. „Já nespím v noci, ty nebudeš spát ve dne,“ řekl výhružně a šťouchl do tvorečka znovu.

„Už mu můžu dát jméno?“ zeptala se Hel, ležérně se opírajíc o gauč. Loki se rychle narovnal.

„Vybíráš hrozná jména,“ sdělil jí upřímně, protože věděl, jak si toho jeho dcera váží.

„A kdo pojmenoval Jörmungandra!“ křikla se vztyčeným prstem, čímž jasně prozradila, že to byl její dávno připravený argument.

„Ty opice,“ cvrknul ji Loki do nosu, protože neměl náladu na hádku s dcerou – konec konců mu byla ze všech dětí nejpodobnější a on měl z představy, že by se měl někdy hádat sám se sebou, noční můry. „Běž probudit bratry. Za chvilku jdou do školy.“ Hel odcupitala a Loki se mezitím schválně prudce svalil na pohovku, až štěně polekaně vyskočilo, čímž si bůh vysloužil krásný pocit zadostiučinění. Pak poslepu nahmatal ovladač a nechal ranní zprávy znít do tichého bytu. Pejsek se k němu zatím docapkal a skočil mu do klína, potěšeně shledaje, že se ho ten zlý páníček nesnaží setřást.

Loki měl na práci něco jiného než zbavování se psa. Na obrazovce se mihla zlatočervená šmouha, pak jedna žlutá a nakonec modrá. Vyskočil z gauče, zapomenuv na ubohého tvora letícího na podlahu, a zíral na televizi, kde se teď zděšená moderátorka snažila udržet dostatečně pevný hlas na to, aby se vzmohla na alespoň minimálně přínosnou informaci.

Doktor Octopus zřejmě přišel o veškeré finance, rozhodl se vyloupit hned tři banky, a vůbec se nepozastavoval nad zátarasy a kulkami, které mu svištěly pár centimetrů od obličeje. Některé záběry se povedly, Loki si všiml, že se Thor vůbec nedrží pozadu jako ostatní Avengers, on byl na stvůry s několika končetinami zvyklý z domova. Pousmál se nad tím. Jak mu to chybělo.

„Řekl bych, že škola padá,“ oznámil Narfi a loudal se zpátky do postele. Jörmungandr, sebevíc byl ospalý, se přidal ke svému otci a fascinovaně zíral na obrazovku.

„Chtěl bych je vidět naživo,“ prohlásil zasněně a Loki rázně vypnul televizi. Rozhodl se, že si dopřeje to, co si nerozumně přeje jeho nejstarší potomek. Řekl, že jde do obchodu pro snídani – čemuž se nikdo nemohl divit, doma toho poživatelného moc nebylo a děti to štěně odmítaly jíst – a vydal se z domu, přičemž samozřejmě stihl schovat ovladač a zamknout dveře, aby se ty malé potvory nerozhodly ho hledat.

Už za rohem se jeho šedé tričko a černé kalhoty změnily v zelenočernou zbroj. Srdce se mu rozbušilo rychleji a on se musel usmívat, přičemž se snažil ignorovat divný pocit, že je jeho brnění těžší, než bývalo.

Zvyknu si, vyšel jsem ze cviku, ujistil se a teleportoval se přímo do středu dění.

***

Střed dění byl ještě rušnější, než jak vypadal v televizi. Doktor byl obeznámen s tím, kolik je Avengers, kdo jsou a kolik z nich se ho právě snaží zastavit, ale ten dlouhán, který se mu zničehonic objevil v cestě, ho upřímně překvapil. Skoro ztratil rovnováhu a jen taktak se udržel, aby ze stěny budovy nespadl. Tašek s penězi měl dvě, čímž zaměstnal obě lidské ruce. Čtyři kovové se teď věnovaly chechtajícímu Lokimu.

Kapitán se zarazil a překvapeně zamrkal.

„Co ten tady dělá?“ vyhrkl. Thorovi se navzdory zlostnému zafunění (zjistil, kam jeho povedený bratr zmizel, když se mu vězení přestalo líbit) rozzářily oči. A Tony letěl až k Lokimu, aby ho mohl pořádně seřvat. Když Octopus praštil s Lokim o cestu (a vytvořil tak menší kráter), měl Thor dost času na to, aby vztekle zařval a vrhl se do boje, a Tony zas na to, aby sletěl dolů ke svému milenci a uštědřil mu menší políček.

„Zbláznil ses?!“ zařval na něj vztekle. „Máš doma děti, ty idiote! Co si myslíš, že tady děláš!“

„Hraju si,“ odpověděl mu Loki rozjařeně a teleportoval se těsně vedle Thora. Bylo mu jedno, že ho kapitán nedůvěřivě pozoruje, bylo mu jedno, že se Tony rozhlíží, kam by s ním hodil a schoval ho tam, a bylo mu jedno, že se na něj Thor usmál a že se právě vrátil o několik let zpět v čase, do dob, kdy ještě bojoval po boku svého bratra a ve jménu Odina a Asgardu.

Teď záleželo jen na tom zmatku, na tom ruchu, na tom rámusu, ve kterém se vyloženě utápěl. Chaos mu vlil adrenalin do žil a on se ladně vyhýbal všem kovovým končetinám, které se ho snažily připravit o hlavu. Jen byl rád, že se ani vdova, Hulk a ani lukostřelec boje neúčastnili, protože by až takový nápor nemusel po době strávené mezi dětmi ustát.

Elegance, kterou svého protivníka momentálně rozčiloval, byla jen ukázkou toho, jak uměl provokovat, rychlost obdivuhodná, ale stále poloviční. Zbroj mu přišla těžká, magii se ven nechtělo v takových dávkách, v jakých by mělo. Thor byl zmatený. Buďto jim Loki pomáhal a jen nedokázal odhadnout vlastní sílu, nebo jejich boj sabotoval.

„Co to děláš? Vypadni, dělej!“ křičel na něj Stark. Přestal vnímat doktora a schytával více a více ran, jediné, na co se mohl pořádně soustředit, byla vidina pěti malých dětí, jejichž otec se rozhodl zbláznit zrovna v tu nejméně vhodnou chvíli. Thor dopadl na záda a Steve uhnul letícímu autu. Doktor se dostával do ráže, tahle šaráda už trvala moc dlouho.

Octopus využil chvíle, kdy se mu nevěnoval ani jeden z Avengers, a dvěma chapadly vzal Lokiho hrubě kolem pasu a mrštil s ním do cihlové zdi. Třetí chapadlo využil k mnohem krutějšímu účelu; ostrou špicí jej bodl přímo do břicha.

Tony byl ten, kdo se vzpamatoval nejdřív. Zachytil Lokiho tělo předtím, než stihlo dopadnout na zem, zatímco se k nim Steve rozběhl a Thor, který se dosud ztěžka zvedal na nohy, ztratil veškerou barvu z tváří. Vědom si toho, že blesk tady nemá žádnou moc, vzmohl se jen na tu největší ránu Mjolnirem, které byl v ten moment schopný.

„Za to můžeš ty,“ vydechl Loki, když si Tony sundal masku a začal zkoumat rozsah poškození. Steve k nim poklekl, nevšímaje si toho, jakou přehnanou starostlivost jeho kolega věnuje jejich nepříteli.

„Já vím, omlouvám se… promiň, promiň…“ mumlal Stark a snažil se zastavit krvácení. Ruce se mu třásly. Loki se na něj zamračil. Tonyho ruce se nikdy netřásly. „Hej… pamatuj, že seš zloduch,“ vyhrkl Stark rychle, možná aby uklidnil Lokiho, možná aby uklidnil sebe. „Nemůžeš umřít hrdinskou smrtí. To je proti pravidlům.“

„Nech toho,“ zabručel Loki otráveně. „Odmítám umřít tak čestným způsobem. Odmítám umřít celkově. Nemám čas. Děti by mě zabily…“ mumlal a pomalu zavíral oči. Jen na chvilku. Aby si odpočinul, než se zase zvedne a dojde do toho obchodu. „Doma není nic k jídlu,“ sdělil Tonymu chladně, aby se v případě nutnosti postaral o nápravu, a nechal hlavu klesnout.

Nevnímal ruch kolem sebe; teď, když ho nemohl vidět, nemohl si ho ani užívat. Byl by se uklidňoval faktem, že ho přesto způsobil on… ale chtělo se mu strašně spát a tma mu přišla jako velice vítaná změna. Žádný dětský křik, žádný studený psí čumák v ohbí krku, žádné hloupé nakupování jídla.

K dokonalosti chybělo málo – mohl by někdo vypnout to otravné pípání?!

***

Maličkého Valiho poznal okamžitě - byl totiž jedním z důvodů, proč se mu tak špatně dýchalo. Klučina mu ležel stočený vedle boku a rukou ho velmi pevně držel kolem pasu, těsně pod obvázanou ránou. To se mu ještě nikdy nepovedlo, takže buďto Vali vyrostl, nebo to byl nakonec jemu až nebezpečně podobný Narfi, anebo Loki příliš zhubl, což by nebylo překvapivé vzhledem k tomu, že na jídlo v poslední době neměl ani pomyšlení.

Zamžoural dál do místnosti. Spící Narfi byl roztažený na posteli u Lokiho nohou a v ruce žmoulal konec přikrývky. Hned vedle něj se opíral klimbající Jörmungandr a Fenrir ležel až na úplném boku postele a nechal jednu nohu a jednu ruku viset dolů, přičemž se vždycky napůl probudil, když mu začal padat i zbytek těla, a posunul se zpátky do té samé nepraktické polohy. Hel prkenně seděla v křesle u Lokiho hlavy a zasněně se dívala z okna. Oči se jí leskly a byla příliš bledá, ale vypadala klidně a v rukou třímala svůj oblíbený hrnek.

Štěně capkalo po matraci a občas spadlo tlamičkou do přikrývky a začalo za ni tahat. Loki to všechno přelétl láskyplným pohledem - ano, i toho čokla - než konečně našel původce nesnesitelného pípání, které ho nenechalo spát. Vedle té královsky obrovské postele stála podivuhodná a nehezká bílá mašinka, která se do starobylého pokoje vůbec nehodila a zvukem mu už pěknou dobu drásala nervy. Stejně si i tak úlevně oddychl – v Asgardu tedy nebyl.

Do pokoje tiše vklouzl Tony. Loki si okamžitě všiml těch odpudivých kruhů pod očima a nespokojeně mlaskl. Stark sebou cukl a překvapeně se na maroda podíval. O vteřinu později už klečel vedle postele a kontroloval bohovi horečku. Ani jeden z nich neřekl jediné slovo, dokud se ze svého snění neprobudila i Hel. Oči se jí rozzářily a ona přeskočila ze židle rovnou na postel, čímž ji celou rozhoupala a probudila tak své sourozence.

Strhla se lavina štěbetání, jak se Jörmungandr rozechvěle rozpovídal o tom, že ovladač našel a celou bitvu sledoval v televizi, Narfi zakňučel cosi o tom, že měl celý den hlad, protože čekal, až se Loki vrátí z obchodu, Fenrir rozespale mručel, protože ho Helino zhoupnutí postele poslalo rovnou na podlahu, Hel svého rodiče prudce objala a nebrala ohled na to, že se začal dusit a Vali se pustil Lokiho břicha a vrhl se na něj dle vzoru sestry, tudíž hrozilo, že svého nově probuzeného rodiče pošlou opět do hlubin bezvědomí.

Kdyby to pro Lokiho nebylo vyloženě nebezpečné, Tony by se škodolibě rozchechtal. Rozhodl se ale být milostivý a nespokojené děti vyhodil z místnosti, aby se bůh mohl vzpamatovat z tak drtivého náletu. Pak se jemně usmál a přisedl si k němu na postel.

„Bolí mě hlava,“ postěžoval si Loki. „Rušil jsi mě a já se nemohl soustředit. Za všechno můžeš ty,“ dodal uraženě. Tony se samou úlevou rozesmál a vtiskl mu pusu na čelo. Bylo mu jedno, jak to muselo divně vypadat – obzvlášť pro něj, a jak se Loki zatvářil, to byla další věc.

„Chyběls mi,“ zašeptal mu do černých vlasů a zavřel oči, aby si ten pocit mohl vychutnat. Loki poněkud znejistěl.

„Vždyť to nic nebylo,“ prohlásil a ignoroval pípající mašinku, podle které kdyby se měl řídit, nejspíš by ani nebyl mezi živými, natož vzhůru a schopen mluvit.

„Byl jsi mimo strašně dlouho. Vypadalo to, že se z toho sebereš a ještě ten den se vrátíš k dětem, ale ten hajzl v tom měl jed. Nevěděli jsme to, takže se rozšířil… na chvilku jsi umřel, víš to?“ mumlal Tony sotva srozumitelně, nadále schovávaje obličej v Lokiho rozcuchaných vlasech.

„To byl asi ten moment, kdy jsem se cítil skvěle,“ povzdychl si Loki teatrálně.

„Drž hubu,“ varoval ho Tony. „Měsíc, ty blbče, měsíc jsi tady ležel a ani ses nehnul. Nedělo se absolutně nic, Thor se málem zhroutil a děti nespaly, dokud jsme jim nenamluvili alespoň něco pozitivního a přitom důvěryhodného, čemu by uvěřila i Hel. Bály se, že umřeš. Kdybys je tak viděl, možná by sis takovou blbost příště rozmyslel. Nemůžeš se jen tak nechat přizabít, když už nemají matku. Když jeden rodič umře, většinou je to dostatečný signál tomu druhému, aby na sebe dával sakra velkej pozor. A ty se necháš propíchnout. Zmetku!“

Tony se zarazil a chytnul se za hlavu. Loki, i když měl dosud moc práce s nevěřícným zíráním, se zamračil.

„Je ti něco?“ zeptal se opatrně, aby na sebe omylem neseslal další hromadu výčitek. Byl si totiž jistý, že jakmile se k němu dostanou děti a Thor, čeká ho další várka.

„Jen se mi z toho udělalo blbě,“ vydechl Tony konečně. Byla to pravda jen napůl; skutečně mu najednou bylo zle, při té představě, že teď – teď, když byl po dlouhé době šťastný a necítil potřebu každý večer se opíjet, že by o všechno zase přišel. Že by přišel o Lokiho doteky, úšklebky, experimenty, posměšky, polibky, že by přišel o chlapa, který ho chtěl vyhodit z okna. Znělo mu to divně, a dobře si vzpomínal na to, když po něm psychiatři chtěli, aby se vyjádřil k smrti svých rodičů, že neměl co říct. Svedli to na šok. A o několik let později na neschopnost cítit. Tony se toho chytl a zařídil se tak. Nikdy nevyhledal dlouhodobý vztah, a i když mu byla Pepper blízká jako partnerka, oba po chvilce soužití poznali, že to nepůjde.

Pak o Vánocích střelil sám sebe, málem si přivodil otřes mozku a probudil se v Lokiho posteli, kde skončil ještě ten samý den, ale zdaleka ne z toho samého důvodu. Ze začátku to pochopitelně bral jen jako využití volného času. Pak se noční schůzky změnily ve společnou snídani a ty se nenápadně přesunuly v sledování nesmyslných pohádek na gauči společně s dětmi. Bylo to moc na úlet, ale málo na vztah.

„Citové výbuchy ti zjevně nic neříkají,“ ušklíbl se Loki, čímž Tonyho vrátil zpátky na zem.

„To ne,“ přitakal Stark tiše a pomalu, jako by čekal, až ta nesnesitelná tíha na hrudi opadne sama. Doslova cítil, jak se mu sevřelo hrdlo, což dosud znal jen jako zanesenou frázi, kterou si sotva dokázal představit. Loki jeho ztuhlosti využil po svém; opatrně vsunul svou dlaň do té jeho a stiskl ji. Tony napřed zíral na jejich spojené ruce, jako by to bylo něco nepatřičného. Loki na okamžik znervózněl: použil to správné gesto?

„Bylo to impulzivní rozhodnutí. Po všech těch probojovaných staletích bylo pár let absence příliš moc na to, abych to dokázal zvládnout. Nikdy jsem se nerozhodoval tak rychle a nezodpovědně, ani když jsem byl mladší. To byla Thorova silná stránka,“ neodolal rýpnutí, ale dál se snažil pokračovat vážně. „Bylo to moc rychlé na to, abych si stihl uvědomit, co můžu ztratit. Chaos mě úplně pohltil. Sotva jsem o sobě věděl. Řekl bych, že mě probudil až ten hrot v břiše,“ uchechtl se, jako by se chtěl vysmát své vlastní hlouposti. Tím jeho řeči skončily, protože ho začalo nesnesitelně pálit v krku.

„Tady nejde o to, co bys mohl ztratit ty,“ řekl Tony tiše. „Pořád je kolem tebe příliš moc lidí, kterým bys chyběl.“

Chvilku bylo ticho, nepříjemné ticho, které oba nesnášeli.

„Nikdy bych neřekl, že se budu bavit o svých pocitech s šíleným bohem,“ zahihňal se Tony nervózně, a snažil se přitom znít co nejméně hystericky. Loki se zazubil; zjevně ho jeho přezdívka ujišťovala, že se ještě nevzdálil své minulosti tolik, jako si myslel. Stále se drželi za ruce a připadali si jako pubertální milenci.

„Už sem můžeš pustit tu zvěř,“ řekl Loki po chvilce, když si vzpomněl, že za dveřmi nejspíš čeká parta jeho vzteklých kopií. Tony k němu vzhlédl a tvářil se podezřele nejistě. Loki už se začínal obávat té nervy drásající věty „musíme si promluvit“, ale snažil se to nedat znát.

„Ještě ne,“ odpověděl mu Stark a odkašlal si. „Každopádně, když už jsme u dětí… víš… kdyby se někdy stalo něco podobného a ty bys to… nepřežil… víš… New Yorské děcáky nejsou něco, co bys pro ně chtěl, věř mi. Takže kdyby… jen kdyby se snad něco stalo… já jsem tady.“ Málem se zalkl vlastními slovy a zaměřil se na ty nepředstavitelně zajímavé závěsy. Přestože bylo chvíli další ticho, přísahal by, že Lokiho úsměv mohl i slyšet.

„Děkuju,“ řekl mu bůh na znamení, že pochopil. Nastalo další ticho, kdy se ani jeden na toho druhého nepodíval, což byl pro Lokiho signál, že už má všechno za sebou, a pro Tonyho příprava na to, jak se zmínit i o tom druhém faktu.

„Jo a… tak nějak… už bydlíte tady.“

Tony vyskočil z postele a běžel ke dveřím, které jakmile otevřel, vrhlo se dovnitř všech pět dětí a na svého otce, který byl dosud v šoku, se vrhlo v zájmu hromadného objetí. 

pokračování

předchozí

Share: