čtvrtek 8. srpna 2013

Side by Side, 5. kapitola

„No, řekls to krásně dramaticky, kámo, ale pořád vím hovno,“ nechal se slyšet Tony, a bylo mu jedno, jak ošklivě to znělo. Však byl u sebe doma, že.

„Vůdce temných elfů se jmenuje Malekith,“ mluvil Thor, aniž by si Tonyho poznámky všiml. A pokud všiml, okázale ji ignoroval. „Už několikrát vedl boj proti Asgardu. Ale Všeotec,“ odmlčel se a vypadalo to, že čeká na potlesk, „Všeotec jeho útoky vždy odrazil. Malekith se pak stáhl. Ze začátku jsme měli zdroje, které nám potvrdily, že si shání spojence. Ale pak bylo několik let ticho, a on nebyl nikde k nalezení. Naše zdroje taky ne.“ Rozhlédl se kolem sebe, aby se ujistil, že je jeho vyprávění bráno dostatečně vážně. Opět to byl Tony, kdo promluvil jako první.

„To ale pořád nevysvětluje, proč zaútočil na MOJI věž!“ křikl skoro až zoufale a rozhodil rukama do stran. Thor jako by si teprve teď uvědomil, že je Tony přítomen. Otočil se k němu a nevinně pokrčil rameny.

„Mohl se objevit kdekoli. Třeba v Novém Mexiku,“ navrhla Nataša.

„Nebo se chtěl začít zbavovat lidí, kteří brání tuhle planetu,“ dodal Clint.

„A začal u mně? Si teda nepomohl. Každopádně víme, co je to zač. Motiv stranou. I když by hodně pomohlo, kdyby byl stejný dramatik jak tvůj brácha, Thore. Ten nám řekl hned, o co mu jde.“

***

Byla tma. Pak chvilku světlo. Pak zase tma. A pak zase světlo.

Zamračil se a cosi podrážděně zamumlal. Už se chystal si přetáhnout deku přes hlavu, když ho ze spánku vyrušil hlas, který neznal. Což byl dobrý důvod k tomu, aby se prudce posadil.

„Uklidni se, jen jsem-…“ snažil se ho uklidnit Bruce s malou baterkou v ruce.

„Co-…“ zachraptěl Loki. Toho chlapa znal. Ale v jiné podobě. Nemohl najednou dýchat. Cítil, jak se mu panika šíří celým tělem a on sebou začal divoce zmítat, dokud se nevysvobodil z přikrývek. Bruce se po něm natáhl, ale Loki se automaticky ohnal a vrátil tak nešetrným způsobem doktora do křesla.

Zády se přitiskl ke zdi. Bruce už se jej nesnažil zastavit, měl teď moc práce sám se sebou.

„Prosím tě… uklidni se… nebo ten druhý…“ Vědec teď rychle dýchal a všemožnými myšlenkami se snažil Hulka ve svém nitru uklidnit. Jenže ten byl přesvědčený, že Brucovi hrozí nebezpečí. Nebezpečí, které se sotva drželo na nohou a bylo skoro ochrnuté strachem. Ten menší políček byl ale dostatečný důvod, zdálo se.

Loki si i přes veškerý zmatek uvědomil, že udělal chybu. V tu samou chvíli, kdy uslyšel trhání košile následované hrozivým řevem té odporné zelené bestie, která s ním vymlátila před rokem díru do podlahy. Znovu se podvědomě přitiskl ke zdi, jako by se do ní chtěl vsáknout.

„NE!“ ozvalo se za dveřmi. „Tony, otevři!“

„Zbláznil ses?! Všechny nás zabije!“ odpověděl logicky Stark.

„Je tam můj bratr!“ křičel zoufalý Thor. Už poznal, že jsou dveře příliš pevné na to, aby je jednoduše prorazil kladivem. „Otevři, Tony, vždyť ho zabije…“

Loki se třásl strachem a odporem k sobě samotnému. On. Bůh. On se tady právě třásl před nějakým tupým monstrem, kterých za svůj dlouhý život skolil tisíce. Jenže když je zabíjel, nebyl v tomhle stavu, to je docela důležitý rozdíl.

Hulk se k němu až podezřele pomalu přibližoval a Loki se pomalu smiřoval s ponižující smrtí. Zavřel oči, a ačkoli se to už zdálo fyzicky nemožné, přitiskl se ke stěně ještě víc.

„Loki! Ozvi se, prosím… bratře! Slyšíš mě?“ znělo to, jako by byl starší bůh na hranici mezi zoufalým řevem a pláčem.

Pak se stala ta nejméně pravděpodobná věc, která se stát mohla.

Na místě Hulka teď stál nahý a značně rozcuchaný Bruce. Chvilku lítostivě zíral na Lokiho, který měl pořád zavřené oči a pomalu se sunul k zemi. Vědec pak na sebe hodil bílý plášť, a s poněkud rozpačitým úsměvem otevřel dveře. Málem se znovu proměnil, když kolem něj proletěla žlutá šmouha a vrhla se k nešťastnému Lokimu sedícímu na zemi.

„Loki, jsi v pořádku,“ vydechl Thor úlevně a přitáhl si mladšího boha do náruče. A Loki, stále roztřesený, stále se zavřenýma očima, a stále s pocitem neuvěřitelného ponížení, si řekl, že tady už nemá snaha o znovunabytí respektu význam, a bratra pevně objal. 


***

„Šlo to slyšet až na střechu, člověče. Když jsi pak ztichl, mysleli jsme, že je po všem. Jak vůbec… jak to, že ses proměnil zpátky dřív, ne jsi ho roz-…“

„Tony,“ šťouchl do něj zamračený Steve. Pak rukou mávl k dvěma bohům kousek od nich. Tony si chvilku téměř až fascinovaně prohlížel tu scénu, u které si byl jistý, že ji vidí jak poprvé, tak i naposled. Bylo neobvyklé vidět takhle vyděšeného boha, který jim naposledy skoro zničil město. (A věž!)

Takže se shodli na tom, že je čas na oběd, a že se k nim pak ti dva na zemi později možná přidají. Nataša byla z Bruce nadšená, a gratulovala mu k novému postupu, co se jeho zvládání vzteku týče. Tony nezvykle mlčel, z čehož byl nadšený Steve.

A Clint vypadal z nějakého důvodu zklamaně.

***

„Je v pořádku, má královno,“ přikývl Heimdall netečně.

„Mám ještě jednu otázku,“ řekla Frigga a přistoupila k němu blíž. „Proč mého syna nenávidíš?“ Strážce se jí ani tentokrát nepodíval do očí. Nebylo to tak, že by Lokiho vyloženě nenáviděl. Ale byl to první člověk, který se kdy schoval před jeho zrakem, a tím navždy ztratil jeho důvěru. Když Loki nevěřil Heimdallovi dost na to, aby ho nechal jej vidět, on pak nemohl věřit jemu.

Byla to věc, nad kterou přemýšlel v poslední době často. Od chvíle, kdy se Loki přestal schovávat. Neměl na to už sílu. Sledoval ho v cele, ignoroval jeho jedovaté nadávky, a přehlížel to, že byl dozorci šikanován. Ne, že by měl v srdci zášť, jen doufal, že se ten kluk konečně vzpamatuje.

Z nějakého důvodu si vždycky všichni mysleli, že mladšího prince nemá v lásce. Po incidentu na Jotunheimu byli všichni přesvědčeni, že je to kvůli jeho pravému původu. Heimdall jim to nikdy nevyvrátil. Ale nikdy na to nekývl. Celou tu dobu, co viděl malé prince růst, každý další den, kdy oba sledoval, si uvědomoval, jak je Jotunský princ podobný tomu Asgardskému. Lišil by se jedině vzhledem, kdyby mohl. Kdyby si měl Heimdall tipnout, který z nich je ledový obr, ukázal by na Thora.

Líbil se mu nový pohled na Jotuny. Líbilo se mu o nich přemýšlet jako o dalších normálních bytostech, které akorát neměly to štěstí a narodily se v pusté krajině. Záleželo na tom, co jim jejich starší cpali do hlav. Proto každý malý Asgarďan nenáviděl Jotuny. Byly to přece stvůry, co unášely děti a jedly je, když nechtěly jít spát. Všechna ta nenávist byla pouhou výchovou.

A všechny ty roky Lokiho výchovy v Asgarďana byly zmařeny ten den. Už tehdy si Heimdall pomyslel, že mladý princ něco ví, když svého bratra naverboval do té nehostinné země. Ale pak mu došlo něco jiného. 

Výchova nebyla nic platná. Ten kluk nic nevěděl, a i tak zradil.

Teprve později, po Lokiho pádu z Bifrostu, si uvědomil, proč to všechno udělal. Jistěže věděl o Lokiho žárlivosti, o jeho pocitu méněcennosti. Ale… tak nějak prostě nečekal, že by se tohle všechno stalo kvůli něčemu tak zdánlivě malichernému. Čekal všechno, jen ne to, že Loki nechce trůn, ani slávu. Celou tu dobu chtěl jedno obyčejné uznání od člověka, ke kterému celý život vzhlížel.

A to jedno ne jako by mu zničilo poslední zbytky naděje. Tak se pustil.

Odin za Heimdallem chodíval, ptal se, jestli Lokiho nevidí. Ptal se na stav mostu, a jednoho dne, na který strážce rozhodně nikdy nezapomene, se král zeptal, jestli udělal chybu.

„Měl jsem ho tam nechat zemřít?“ zeptal se tehdy. „Ušetřil bych ho všeho trápení, kdybych ho tam nechal zemřít? Myslel jsem, že je šťastný. Možná by byl, kdyby věděl pravdu. Byl by možná vděčnější.“ Heimdall chtěl říct, že stačilo poslední okamžik Lokiho života jen mlčet, a neříkat to „ne“, které mohlo za jeho pád. 

Ale Lokiho neviděl, byl přesvědčený o jeho smrti, a nehodlal poučovat svého krále teď, když… když už bylo pozdě na to cokoli změnit.

Viděl chvíle, kdy Frigga seděla na Lokiho posteli v prázdném a chladném pokoji a plakala, jako může jedině matka, která přišla o dítě. Viděl okamžiky, kdy i Thor propadl hlubokému smutku a spoustu dní s nikým nemluvil. Neusmíval se tak často. Přestal jezdit na lov. Zvážněl, sice k dobru království, a už to nebyl ten lehkovážný fracek, kterého vyhnali na Zemi. Thorovi se zbořil celý dosavadní svět.

Nemohl jít za ženou, kterou miloval. Neviděl úsměv na matčině tváři. Ztratil člověka, pro kterého by položil život. A co pro něj bylo jedno z nejhorších… nikdo kolem něj netruchlil. Město vyvěsilo pár černých vlajek, ano. Ale pamatoval moc dobře na den, kdy přišel o bratra, a hostinu, která následovala. Jeho přátelé popíjeli a smáli se, jako by to byl jen další den, kdy se všichni šťastně vrátili z lovu, boje, výpravy. Jediné slzy spatřil u své matky, a u té ho to bolelo. Neviděl nikoho jiného, kdo by byl byť jen smutný. Jako by na Asgardu Loki nikdy nebyl. Jako by Thor neměl žádného bratra.





Žádné komentáře:

Okomentovat