Side by Side, 6. kapitola

„Je normální, že jsi nervózní…“ Darcy si nebyla jistá, jestli se svou kamarádkou dál vydrží bydlet. Možná by se měla porozhlédnout po nějakém bytě. Ať si Jane zamilovaně vzdychá sama.

„Ale když… strašně dlouho jsem ho neviděla… co když na mě zapo-…“ Darcy zaskučela jako raněná zvěř a hlavu si položila na stůl. „Co je?“ ohradila se Jane dotčeně.

„Nezapomněl! Kolikrát ti to mám ještě říkat? Nemáš ty být chytrá astrofyzička? Láska ti vymyla mozek? Kdyby na tebe zapomněl, NEVOLAL BY TĚ,“ mumlala tmavovlasá holka tváří stále zabořenou v hordě papírů.

„Máš pravdu,“ rozzářila se Jane, jako by tohle bylo už od začátku to, co vlastně chtěla slyšet.

„Za chvilku pro nás přiletí. Máš všechno?“ snažila se Darcy alespoň minimálně změnit téma.

„Já nevím… já nevím, jak dlouho tam budeme.“

„Než Avengers nakopou zadky těm mimozemšťanům.“

„Jo… ale co když bude opravdu válka? Ty se nebojíš?“ zeptala se Jane a na svou kamarádku se otočila.

„A co se změní, když se budu bát?“ zeptala se jí Darcy na oplátku. Jako bych si strach mohla dovolit. 

Pravdou bylo, že byla málem šílená strachy. Ale pořád je lepší si hrát na člověka nad věcí než být jednou ze dvojice hysterických ženských. Když nemohla Jane, bylo na ní, aby si udržela klid a nadhled.

Jistěže se bála. Právě jim bylo oznámeno, že poletí na nějaký ostrov, kde probíhají vědecké výzkumy. Ano, pro ně to bude ráj na Zemi, ale Darcy se dělalo zle při pomyšlení, že je s nimi zvláštně zacházeno jen kvůli Thorovi. Všechno to stálo na známostech, a ona se snažila ignorovat to, že cestou na ostrov budou míjet lidi, kteří o dost pravděpodobné a nepovzbudivé budoucnosti planety nevědí nic. A až se to dozví, bude pozdě. 

„Proč jsi ho tehdy srazila tím autem,“ povzdychla si téměř neslyšně, když Jane odešla z kuchyně otevřít dveře agentovi, který je přiletěl vyzvednout.

***

„Bratře?“ Thor vstoupil do zatemněného pokoje a pomalu se plížil k posteli, ve které byl pod spoustou přikrývek schovaný jeho mladší-

„Nejsem tvůj bratr.“

„Jak ti je?“ ignoroval jeho poznámku blonďák a na postel si bezostyšně sedl.

„Nevzpomínám si, že bych ti dovolil vstoupit,“ odsekl mu Loki zcela od tématu.

„Nevzpomínám si, že bych tě žádal o povolení,“ oplatil mu Thor stejným tónem. Lokiho třeštila hlava, promnul si oči a ztěžka se na posteli posadil.

„Je mi dobře,“ oznámil se zaťatými zuby. Nestačil ani mrknout, když mu jeho starší bratr připlácl dlaň na čelo. „Dej tu pracku dolů,“ vrčel Loki vztekle, a vypadal přinejmenším jako aktivní sopka.

„Máš stále horečku,“ oznámil mu Thor dotčeným tónem, jako by nemohl uvěřit tomu, že mu Loki lhal. Černovlasý bůh protočil panenky a poraženě si povzdychl:

„Možná už mi bylo líp.“

„Snad bych neměl odcházet, když ještě nejsi-…“

„Thore, vypadni odtud. A vracet se nemusíš,“ zasyčel na něj Loki jedovatě a Thorovu ruku konečně setřásl. Bylo mu zle, strašně zle, ale byl téměř přesvědčený o tom, že to bylo jen kvůli přítomnosti jeho bratra (není to jeho bratr!). „Vypadni za tou smrtelnicí a dej mi konečně pokoj.“ Byl hrdý na to, jak pevně jeho hlas zněl, a jak smutně Thor náhle vypadal.

„Já… vrátím se brzy. Dávej na sebe pozor. A žádné triky.“ S těmi slovy Thor vstal z postele, a aniž by se znovu otočil, z místnosti odešel. Loki chvilku zíral na dveře a potlačoval nutkání dát se do křiku.

Neuměl vysvětlit ani sám sobě, jak se bál, a jak se svého strachu hnusil. Emoce v něm sváděly boj a jeho to šíleně unavovalo. A co ho pokaždé rozzuřilo skoro k nepříčetnosti, kdykoli to sám sobě připomněl… on nechtěl, aby Thor odcházel.

„Nechal mě tady s těmi smrtelníky. Je mu jedno, že mě mohou zabít. Všichni se na to jen třesou,“ mumlal rozhořčeně, a nepříliš úspěšně ignoroval fakt, že od sebe bratra právě odehnal. Jeden tenounký hlásek vzadu v hlavě mu říkal, že Thor byl víc než ochoten u něj zůstat a nenavštívit kvůli jeho nevolnosti Jane, ale to mu bylo jedno. Pak by akorát musel každý den sledovat ten vyčítavý výraz, pohled hodný nakopnutého štěněte a poslouchat neustálé zamilované a mimořádně nesnesitelné vzdychání.

„Krásné ráno, Šípková Růženko!“ zahulákal ode dveří ten nejnepříjemnější hlas, který způsobil, že Loki vyděšeně nadskočil. Ať už byl na této planetě připraven na cokoli, zrovna tohle to nebylo. Tony vtančil do pokoje, nešetrně sebou plácl do postele vedle boha a záměrně si nevšímal Lokiho šokovaného pohledu a napjatého držení těla. „Myslel jsem, že budeš chtít společnost, když je teď tvůj velkej brácha pryč…“ povídal a povídal.

„Je pryč dvě minuty,“ zašeptal Loki s nádechem pravého zoufalství.

„Už?“ podivil se Tony viditelně falešně a uculil se. Pak jeho rysy až nebezpečně rychle ztvrdly. Nemohl si pomoct, ale potřeboval vyzkoušet, jak na tom Loki je. V jistém slova smyslu.

„Jaký je to pocit… když ti najednou zmizí jediný člověk, kterému tady na tobě záleží? Který tě chrání…?“ zeptal se a jen koutkem oka sledoval Lokiho reakci. Černovlasý bůh zaťal pěsti.

Věděl to. Umře tady. Umučí ho k smrti. Možná jej hodí mezi lidi a ti se postarají o zbytek. Roztrhnou ho. Každý dostane kousek. Mstitelé se pomstí, jak Stark slíbil, když poprvé navštívil jeho věž. Využijí jeho slabost a nepřipravenosti. Zabijí ho!

Ani si neuvědomoval, jak zběsile se mu rozbušilo srdce, a že Stark už dávno bezstarostně neležel na posteli, teď se nakláněl a byl k Lokimu až příliš blízko. Natáhl k němu ruku. A Loki reagoval nejhůř, jak sám podle sebe mohl. Skrčil se jak vyděšené zvíře a rukama si zcela instinktivně zakryl hlavu.

„Loki,“ přes mlhu k němu dolehl Tonyho hlas. Ignoroval by ho, kdyby neslyšel něco, co v tom hlase rozhodně být nemělo. Byla to… starost?

Všechno je to lež. Dělá jen další pokus. Hraje si se mnou.

Přesně tak. Za nic jiného jim nestojíš. Jsi jejich zdrojem zábavy. Kdo ví, jak daleko až zajdou… kdo by se staral o blaho zakrslého slabého a ubohého tvora, který nebyl přijat ani tou nejdivočejší a nejodpornější rasou?

„Loki… ty vole… zatraceně… dýchej zhluboka, uklidni se prosím tě… já to tak nemyslel… Loki…“ Tony Stark panikařil, i když by to za každé jiné okolnosti bez výčitek popřel. Tohle ta okolnost nebyla. „Neblázni… tak slyšíš mě?“

V další vteřině Lokiho panika odezněla, když se vrátil do reality. Pohlédl na Tonyho, rukama si přestal chránit hlavu a uklidnil se tak rychle, až Tony zapochyboval o tom, jestli se onen menší panický záchvat vůbec stal.

„Ježíši,“ oddychnul si miliardář úlevně a z postele pozpátku slezl. Pak chvilku nejistě postával na místě. A nakonec udělal to nejmoudřejší, co v danou chvíli mohl. Vycouval z místnosti, a hezky rychle.

A Loki se rozhlédl, jestli ve svém okolí nenajde cokoli ostrého, čím by se mohl sprovodit ze světa. Opravdu? Opravdu chtěl právě spáchat sebevraždu, protože ho Stark viděl v té nejcitlivější chvíli? Ze všech smrtelníků, proč zrovna ten arogantní a nesnesitelný idiot?

Znovu schoval hlavu do dlaní a poslouchal tlukot vlastního srdce. Žádný hlas, který do jeho hlavy nepatřil, už neslyšel. Pomalu se uklidnil úplně a nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo.

Hodlal si zajistit alespoň ten maličký zbyteček hrdosti, který mu ještě zůstal. Někde v koutku jeho duše určitě byl. Musel být.

Ale Loki měl takový pocit, že už dal najevo tolik slabosti, že už byla jeho snaha marná. Přede všemi se zhroutil, když se s Thorem první den objevili. Pak se složil na hromadu hned, co se probudil z bezvědomí a krčil se před tou ohavnou zelenou bestií. A nakonec ho chytl panický záchvat před Starkem. Když se daří, tak až do konce, pomyslel si Loki hořce a v duchu už plánoval, jak se ujistit, že alespoň o tomhle bude ten drzý smrtelník mlčet.

pokračování

předchozí 

Share: