Side by Side, Epilog

Nádherný den vám přeji, smrtelníci. Víte, původně jsem to měla v plánu stejně, ale protože jsem měla výčitky z jistých reakcí na konec - nemůžu za to, nemůžu - rozhodla jsem se přidat i kratší epilog jako opravdovou tečku o něco dřív, než jsem myslela. 

Kriste, mně se snad bude vážně stýskat. Je to divné, jako by mi odrostlo dítě a vydalo se do světa. A jestli mi někdy odroste dítě a vydá se do světa, budu to pak porovnávat s touhle povídkou. 

"Mami, jak to vůbec zvládáš?" 

"Bezvadně. Na Side by Side nemáš, zlato. A sypej vodsaď konečně!" 

Ale vážně, byla to divná povídka, u které jsem si opět mohla předvést, jak mi jde psaní za pochodu, vymýšlení takové, aby to pasovalo se začátkem a nedrhlo na konci, zkrátka napsat logický začátek, doprostřed narvat hromadu nesmyslné vaty a na konci to nějak rázně utnout - tedy jak z celé téhle záležitosti nějak dostatečně ladně vybruslit, víte, zkrátka to dopsat tak, aby to nepůsobilo jako nemotorné spadnutí do příkopu, ale jako elegantní srážka se zdí. 

Zní to sice méně příjemně než obyčejné spadnutí do příkopu, ale tady nejde o jemnost či příjemnost, tady jde o... definitivnost, tak! 

Jestli chcete důvod se sem občas ještě vracet, vězte: jednak stále překládám Nine lives, píšu novou sérii s Alicí (pamatujete na tu babu ještě?), hodlám udělat pořádek i v těch sériích, konečně, a samozřejmě se nehodlám vzdát občasné jednorázovky a stejně tak občasného pokračování povídky s Lokim, Tonym a pěti malými bestiemi v New Yorku. 

Pokud si přestanu hrát na tajnůstkáře, mohla bych dodat, že bych v případě náhlého pomatení smyslů mohla věnovat více pozornosti té rozepsané věci, ze které by mohla být i série, ale nic ještě není jisté.

Víte, že vás miluju. 

Epilog

Možná ti smrtelníci nebyli tak slabí a neschopní, přece jen to byl nemálo krušný život, který tady museli vést. I ostřílený bojovník jako on s tím měl problémy, a to měl více informací než jeho bratr. Trvalo mu až znepokojivě dlouho, než se konečně usadil, a protože se s vyhlídkou na příliš dlouhý život rozhodl brát svůj nový začátek hezky pomalu, začal skutečně jako ten nejnižší tvor vůbec.

Pracoval. Chodil na schůzky a zděšeně z nich utíkal. Naučil se řídit auto, nějakým krutým omylem se mu povedlo ochočit toulavého psa, zachránil život své otravné sousedce, přijímal komplimenty, zakopával o rozbitý práh svého starého a hlavně nenápadného bytu, ztrácel klíče, občas se opil, sem tam se dostal do pouliční rvačky, stejně často byl i u soudu, od kterého se úspěšně vytrácel i bez pomoci právníků, kdykoli potkal to drzé dítě z bytu pod ním a měl zrovna něco po ruce, mrštil to po něm a dítě mu oplatilo stejnou kartou, v supermarketu zpravidla dostával facky, když komentoval obsah košíků nakupujících a vliv oněch potravin na váhu, zasmál se u Shakespeara, upadl do deprese při Steinbeckovi a Hemingwayovi, vyděsil se při čtení dramat Oscara Wildea a z nějakého důvodu se k němu začali lísat další dva toulaví psi.

Svým způsobem žil šťastně i spokojeně, protože mu ani netrvalo tak dlouho, aby poznal, že ke štěstí skutečně nemusí být princem obskakovaným kvůli kdejakému požadavku. Jistou nevýhodou bylo, že když vyhodil nějaký kus nábytku z okna, musel si pro něj nakonec dojít sám, ale jinak se ve svém samostatném životě orientoval vcelku dobře.

Jen se čím dál častěji přistihoval na výstavách, které ho ani v nejmenším nezajímaly, na večírcích, které ho otravovaly, na představeních, banketech, a vůbec sešlostech všeho druhu jen proto, že se v pozvánkách psalo jisté jméno, v New Yorku tolik známé.

Anthony Edward Stark byl skutečně velmi aktivní ohledně společenského života; tedy měl jistá období, kdy se z jedné schůzky vytrácel na druhou, z večírku na výstavu a z představení na další schůzku, a pak období, kdy se zavřel u sebe v dílně, s nikým nemluvil, a… pil. Hodně, hodně pil.

Pokud měl Loki správné informace, Thor svého smrtelného bratra ve zbrani stále navštěvoval, pořád bylo třeba i bojovat, ale společné trávení času - shawarma, například - ustoupilo do pozadí. A Thor se tedy při návštěvách na Midgardu uchýlil buďto k Jane, nebo k Pepper. U Jane se ovšem choval opačně než u Tonyho sekretářky/asistentky/nebo co byla ta podezřele atraktivní osoba zač. Ne, že by Loki neměl nic lepšího na práci než tak ostudně špehovat, ale necítil se dvakrát dobře, když po Zemi pobíhal jeho idiotský bratr, obzvlášť když na té samé Zemi pobýval i on. Potřeboval ho mít pod kontrolou.

U Jane jeho hlídka většinou končila, protože se mu jednou stala taková nemilá věc… zkrátka se ve špatný okamžik podíval oknem. Už nikdy se tím oknem nepodíval a už nikdy se nepodívá. Ovšem u Pepper to bylo něco jiného. Thor byl na gauči, stěžoval si, že Tony nevyjde z dílny ani kvůli skoro-králi Asgardu, pak se rozčiloval nad tím, že je to určitě kvůli němu - Lokimu, což je skutečně absurdní - a že to chápe, jemu se přece taky stýská… a pak ten trouba vyklopil všechno, co mohl. Pepper ten den vytírala podlahu. Polila ji totiž třikrát tou samou kávou, protože Thor dělal mezi svými poznatky nevhodně dlouhé dramatické pauzy.

Pepper pochopila, proč s ní Tony nemluví. Pochopila, proč tak pije. Ale nepochopila, jak se i přes to všechno dokáže chovat jako úplný idiot, ať už má IQ jakékoli. Párkrát jen protočila oči v sloup, vypakovala Thora, znovu vytřela podlahu (za tuhle louži mohla zmínka o společné noci na Asgardu, kterou Thor prostál za dveřmi) a nakonec jen mávla rukou nad zamčenými dveřmi dílny, pár věcí si zlehka naťukala do počítače, znovu protočila oči, a vydala se na cestu.

U Lokiho bytu stála do půl hodiny. Bůh otevřel dveře a zjevně se ani v nejmenším nestyděl za to, že je opravdu velmi skromně oblečen. Pepper svůj výhled přelétla uznalým pohledem, v duchu si poznamenala, že se ten dlouhán k Tonymu nakonec perfektně hodí, suverénně mu nakráčela do bytu, do ruky mu vecpala kelímek s kávou a bez jediného slova se posadila na pohovku. Na tři psy spokojeně oddychující na koberci jen nadzvedla obočí.

Loki váhavě zavřel dveře, a potom se přiloudal ke křeslu. Nesměle se posadil na opěrátko.

„Považujete mne snad za hrozbu, pane… Odinsone?“ Znovu to nadzvednuté obočí.

„Vás ani zdaleka, slečno. Ovšem ty kreatury jsou na tohle křeslo háklivé,“ odvětil Loki chladně a hlavou kývl ke svým psům. (A odkdy že ti psi byli jeho?)

„Vážně jste si myslel, že vás nikdo nenajde… nebo jste chtěl být nalezen?“ zeptala se Pepper zostra.

„Počítal jsem se vším,“ povzdychl si Loki a kávu položil na stolek, aniž by se jí předtím napil. „New York je velké město.“

„A Země velká planeta. Netvrďte mi, že vás tahle přelidněná žumpa natolik přitahuje,“ usmála se Pepper a ostentativně se napila ze své kávy. Loki, který její uražené gesto pochopil, si vzal kelímek znovu do ruky.

Pepper vedla celý rozhovor, jako by mluvila se starým známým, o kterém velmi dobře věděla, že žádnou konverzaci nebere dostatečně vážně. Její tón byl lehký a uvolněný, na pohovce seděla pohodlně opřená a vůbec nevykazovala známky chování, které by měl v Lokiho blízkosti každý rozumný člověk vykazovat.

Opatrně se kávy napil a poněkud zmaten shledal, že káva není káva, a dokonce ani jed či uspávadlo.

„Koupila jste mi čokoládu?“ zeptal se.

„Thor byl velmi upovídaný,“ odvětila. „Nepopisoval mi jen váš… totiž vztah mezi vámi a Tonym, ale i vaše dětství, kdy jste ještě bojovali a žili bok po boku,“ po očku zkontrolovala Lokiho reakci, „ a podle všeho jste byl vždycky fanouškem sladkostí, horkých čokolád a podobných věcí, kterých máme na Zemi až příliš…“ vlídně se usmála - čímž beze slov zhodnotila svoji volbu slov na plánované prolomení ledů, a Lokimu až děsivě věrohodně připomněla jeho matku. „Tím, že jste se nastěhoval v blízkosti Starbucksu, jste mi značně pomohl. Není jich tady zas tak moc, abyste se stal neviditelným. I když jsem si jistá, že kdybyste se jen maličko snažil, dokázal byste se přede všemi schovat, i kdybychom vás měli denně před nosem. Mám si to vykládat tak, že jste nad minulostí neudělal čáru jako můj alkoholický zaměstnavatel?“  

Loki mlčel.

„Nebo jste stejný mezek jako on a odmítáte udělat první krok,“ zamyslela se Pepper nahlas, snad aby boha vyprovokovala.

„První krok,“ zabručel a snad jakoby natruc se znovu napil čokolády. „On… ví, že jsem tady?“ zeptal se, nemotorně si odkašlal a očima se přilepil na víko svého kelímku. Zlehka do něj ťuknul prsty, párkrát jej v dlani otočil, pak si znovu odkašlal a opatrně zvedl oči zpátky ke své návštěvnici.

„Velmi o tom pochybuji,“ zakroutila Pepper hlavou, předstírajíc, že nic z toho, co Loki předvedl, jako správný ignorantský smrtelník nepostřehla. „Od návratu z Asgardu je ke všemu slepý, ničemu nevěnuje pozornost… tedy víc než obvykle… a já odmítám vést jeho firmu sama, když na ní ani není moje jméno,“ dodala rázně. Významně na Lokiho pohlédla.

„Tím chcete říct, že se mám vzdát života v anonymitě a znovu se tak vystavit nebezpečí, že se mě budou denně pokoušet zabít?“ Vystavovat se nebezpečí, poškleboval se v duchu. Zněl skutečně směšně.

„SHIELD má i jiné problémy než vás. A k tomu všemu Tonyho potřebují. Tony potřebuje vás. Už mě chápete?“

Chytrá žena. Jako by skutečně volila jen taková slova, aby pro Lokiho zněla lákavě, ale pro ni výhodně.

„Chcete mě pod záminkou manipulace přesvědčit, abych se Tonymu ukázal?“ zeptal se, a ve chvíli, kdy spatřil ženin zářivý úsměv, toho zalitoval. Už jen přistoupením na zkrácené jméno svého ne-tak-docela-nepřítele přestřelil.

„A chcete vy mi namluvit, že vás to ani trochu neláká?“

Až příliš chytrá žena. Ovšem nebyl v náladě na zabíjení, a měl takový pocit, že by se bez téhle osoby Anthony skutečně utopil v alkoholu nebo svůj život zakončil podobně pochybným způsobem, rozhodl se tedy rázně položit kelímek zpátky na stolek, vstát z opěrátka, pochmurně a velmi pomalu se obléct a s trpitelsky povzdychnutým „fajn“ se vydat do věže.

předchozí

Share: