Z lásky k sobě žij, z lásky k jiným zemři

Přeji krásný večer! ^.^

Má chuť do psaní sice ještě nezmizela, ale ta schopnost ze sebe něco vykopnout se tvrdohlavě drží v ústraní. Tak, v špatné předtuše, že to tady opět chcípne, přidávám něco, co jsem napsala už dříve a u čeho jsem tradičně váhala, jestli to vůbec mám zveřejnit. Ale jak vidíte, zoufalé situace mě donutily zveřejnit už horší věci.

Stejně doufám, že si to užijete. A moc vám děkuju za ohlas k Vykoupení po menší dovolené. Určitě jste mi všichni odpustili. Miluju vás!

Mimochodem, myšlenky, které se potulují u potenciálních nových povídek, mě zákeřně odrazují od těch stále nedokončených. Je to boj. Neřvěte po mně, přísahám, že to dokončím. I když já a mé přísahy... :D

Plus menší varování - obsahuje to jen drobné zmínky o severské mytologii. Jelen Eiktyrni a koza Heidrún hlídají na střeše Valhally. Ono by to jinak mohlo být matoucí. :3

***

 „Vždycky je to stejné, otče. Sotva si najdeš zábavu, zničehonic tě zapíchnou. I když tentokrát mi dalo práci tě dostat zpátky.“

Loki vzhlédl a mdle se usmál.

„Hel,“ oslovil královnu tak láskyplně, že i ona, pevně rozhodnuta být tentokrát přísná, roztála. „Nechtěl jsem tě obtěžovat.“

„To jsem si všimla. Jinak bys umřel jinak, a ne tak… hrdinsky,“ sykla jedovatě. „Pro změnu.“

„Tentokrát jsem to opravdu neměl v plánu,“ přiznal bůh a zaujatě pozoroval, jak mu díra v břiše mizí a nahrazuje ji nové svalstvo a kůže. Bylo to poměrně bolestivé, ale zkušenost v tom hrála velkou roli. Však se nehojil poprvé.

„Vycházíš ze cviku,“ rýpla si Hel a sestoupila se schodů vedoucích k trůnu, aby se na otce podívala zblízka. 

Bylo to už dlouho od jeho poslední návštěvy. Už dlouho nezemřel. Až teď. Hel to viděla na vlastní oči, a poprvé za celá staletí, kdy svého rodiče viděla umírat, vykřikla hrůzou. „Je zázrak, že jsi tady, víš,“ utrhla se na něj. „Nemůžeš si jen tak umřít jako bojovník. To není tvůj styl. A Valhalla je pěkně lakomá!“

„Netušil jsem, že mě ta obluda propíchne,“ bránil se Loki chabě, snad jako by mu to mohlo na výmluvu stačit. Na jeho dceru neplatilo nic. Kdyby ano, Helheim by byl pustinou.

„Kolikrát ti mám říkat, že když už ke mně jdeš, tak jedině utopením?“

Na tohle kdysi přišli úplnou náhodou. Hel byla ještě mladičká, sotva odrostlé dítě, když poprvé spatřila svého otce na prahu svého království. Více ji to potěšilo, než vyděsilo – pochopitelně byla přesvědčená, že její tatínek umí a dokáže všechno, tudíž rozhodně nemusí umřít, aby ji viděl. Loki byl tehdy promočený až na kost a třásl se, zmatený a dezorientovaný. Vzpamatoval se až v okamžiku, kdy mu jeho prvorozené dítě skočilo do náruče. Po křížovém výslechu, při kterém mu mladá královna ručníkem sušila vlasy a snažila se ho udržet při vědomí, oba zjistili, jak dosud nemyslitelnou návštěvu opakovat.

Loki se několik let po tom, co mu Odin sebral jeho dceru, snažil najít jakýkoli způsob, jak se k ní dostat. A přišel na něj čirou náhodou, když ho jednoho dne utopil vlastní bratr. Loki pak umíral častěji při podobných nehodách, a následně zase zázračně ožíval. Pro Thora to byly krušné časy.

„A jak jsi mne sem dostala?“ zeptal se Loki opatrně, když se dcera konečně vyřvala.

„Hrála jsem o tebe kostky,“ pokrčila Hel rameny a zdařile ignorovala, že na ni Loki vyvalil oči.

„Kostky?“ zajíkl se. „To jsem moc nadějí neměl. Učil jsem tě šachy. To bych byl klidnější,“ mluvil a s rukama za zády se procházel po sále, prohlížeje si duchaplné obrazy a nemálo morbidní sochy.

„Kozy neumí hrát šachy,“ uchichtla se královna opovržlivě. „A ten stupidní jelen chtěl závodit. To tak!“ 

Pak se k otci znovu obrátila, přišla k němu, vzala ho za ruce a ochranitelsky políbila na čelo. Děti boha neplechy byly ke svému těžce zkoušenému rodiči obzvlášť ochranitelské.

„Chyběl jsi mi,“ řekla už mnohem klidněji. Lokiho úsměv byl unavený a Hel toho hodlala sobecky využít. „Co kdyby ses tentokrát zdržel. Život počká.“ 

Od Lovitas, Loki a Hel.

Share: