Vykoupení, 17. kapitola

Poslední dvě hodiny se rozhoduju, jestli se mám vůbec ozvat a dát naději (naději?), že se vracím k dřívějšímu tempu. Ještě v sedm jsem byla pevně rozhodnutá, že nikoli - ležela jsem v posteli rodičů pod čtyřmi přikrývkami a na tátovu otázku, co tam sakra dělám, jsem dramaticky odvětila, že jsem znavena životem a znechucena společností.

Vlastně to ani nebyla moc velká pravda, jen mě to baví říkat a v ložnici je tepleji než u mě v pokoji. A psát v rukavicích je poměrně těžký úkol.

Víte, tahle povídka mě něčím nehorázně štve. Hlavní důvod je asi ta hromada možností, které by se tam daly šikovně nacpat... a já toho prostě nejsem schopná. Na jinotaje jsem nikdy neměla čich. Nejmenoval se tak časopis otce Lenky Láskorádové?

Měla bych přestat brát tablety vitaminu C. A ten energeťák dneska ráno taky nebyl dobrý nápad. Ale pomohl mi otevřít oči.

Nenamáhejte se, vím, že to nikoho nezajímá. Já to tady tak trochu využívám jako deník.

Taky mě dneska málem přejel autobus. Kdybych byla o jeden metr vepředu, byla bych pod koly. Když jsem to poněkud melancholicky a znuděně sdělila své rodičce, jen opáčila: "Zase?"

Jinak si užijte kapitolu (zkuste nedostat chuť na kafe) a odpusťte mi tu dovolenou. A když už budete odpouštět, kdyby náhodou nepřibylo zase chvilku nic, rovnou promiňte i to, ať to máte z krku. Děkuju za komentáře. A víte, že vás miluju.

***

Na cestě

Výraz mého syna ve mně vyvolával podivný pocit už od toho momentu, kdy jsem mu zamávala a nechala Steva zavřít těžký poklop od lodi. Kapitán se samozřejmě zdráhal. Párkrát se zeptal, jestli si to pořád nechci rozmyslet – a chvilku jsem si myslela, že mě stejně vlastnoručně vyhodí – ale nakonec opravdu zavřel a odešel ode mě co nejdál. To bylo překvapivě milé gesto, nejspíš se tak donutil necpat do mě další výčitky.

Jako by toho nebylo dost. O Sigurda jsem se bát nemusela; Clint byl bojeschopný i se zlomenou rukou a navíc o něm ani nikdo nevěděl – pokud Heimdall držel hubu. Bála jsem se o svého muže. Várku skútrů nám neposlal už hodně dlouho a rozhodně to nebylo tím, že by mu snad došly dýky. Nebo… možná na něj přišli a taky dostal ultimátum. Děti nebo Avengers, a to definitivně. A jak jsem se dozvěděla, dvakrát by se nerozmýšlel.

Bylo mi nevolno při pomyšlení, že jsem možná součástí jeho plánu. Nalákat Avengers na Chitaurskou loď a nechat je napospas Thanosovi a těm ostatním zrůdám. Proto se do boje vrhl sám? Co když počítal s tím, že o něj budu mít strach? Ví… vždycky to věděl. To, že kdykoli mi zmizí, já si ho zase najdu, a to s velkou škálou prostředků. Možná bych měla strhnout řízení a zařvat, že chci domů a že o Lokiho nestojím.

Jenže to by to musela být větší pravda. Já vím, že jsem říkala, že nikdo neumře. Vím, že bych nikoho neobětovala. Ale do háje, jak jsem se měla rozhodnout, když byl na jedné straně Loki a na druhé mí přátelé? Ani Thor neváhal; okamžitě vletěl do vesmírné lodi, připraven na boj o svého mladšího brášku. Jenže Thor je idiot. A já, sic nepatřím mezi génie, nejsem tak blbá. Teda… nejsem blbá, aby mi to nedošlo… ale hledání jiného řešení je věc druhá.

Moje hlava!

„Kávu?“ Navzdory starostlivému gestu zněl kapitán stále uraženě.

„Steve, nezlob se na mě. Prostě se o Lokiho bojím,“ řekla jsem bez dalších vytáček. Dva dny přemýšlení na mě bylo moc, tady jdou vycpávky v rozhovorech stranou. Podal mi hrnek a přisedl si; jak jsem si všimla, o něco blíž než naposledy. Možná ho to nakonec přejde.

„A já se bojím o tebe. Jedna věc je bát se o boha, Ali. Ty jsi z nás nejzranitelnější.“

„Však jsem obklopená samými bojovníky, sakra.“

„Ano,“ zalkl se. Trefa. „Ale co když tě nikdo z nás nebude moct zachránit?“

„Toho bych se nebála,“ poklepala jsem ho po zádech a s blaženým úsměvem se napila kávy. Steve dělal úžasnou kávu.

„To je to, čeho se bojím já.“

Asi by to byl trapas, chápu.

„Loki už jich stejně dost sejmul, ne?“ znovu jsem se napila, doufajíc, že jsem v širokém hrnku schovala svůj výraz.

„To nevíme. Ale ta loď není daleko.“ Hovor nám začínal váznout.  

„Už se nezlobíš?“ zkusila jsem.

„Nezlobil jsem se,“ řekl a odkráčel zpátky na můstek.

Nezlobil. Byl zklamaný. A to bylo mnohem horší.

***

Cestu jsem si krátila představami, co všechno Sigurd právě dělá chudákovi Clintovi. Nejspíš ho už párkrát dohnal k šílenství; možná se lukostřelec zamkl ve skříni. Jestli je to malé zvíře opravdu po Lokim, bude mít Barton co dělat.

Ahahahaha.

Hm.

Nataša se na mě divně kouká. Divněji než obvykle. Nejsem znalec, ale skoro bych řekla, že mě podezírá. Čemuž bych se nedivila, sama jsem poslední dva dny nemyslela na nic jiného. Přisedla si ke mně. A kávu mi nedonesla.

„Teď už to máš v kapse,“ řekla tlumeným hlasem, možná kvůli Brucovi, který byl nedaleko od nás. „Teď už můžeš říct, o co vám dvěma jde.“

„Sama ses mohla už několikrát přesvědčit, že na nějaké pikle – zvlášť na ty Lokiho kalibru – prostě nemám mozek,“ ujistila jsem ji. Ta ženská si o mně bůhvíco myslí. Pravdou je, že asi nechápe, proč se mnou Loki je. Ale on sám je složitý jak norský slovník; možná mu trocha jednoduchosti neuškodila.

„Nemusíš o tom ani vědět, a třeba jsi součástí.“ Sotva jsem se donutila na to přestat myslet, přijde ona s tím samým. Ženská blbá.

„Míváš někdy dovolenou?“ zeptala jsem se, možná protože mě to zajímalo, možná protože se mi nechtělo odpovídat na její otázku. Rychle zamrkala.  

„Mohla bych, kdybych se pořád nemusela starat o neschopnou bláznivou holku, která se čistě z nudy vdala za šíleného boha,“ sykla. Teď jsem mrkala já.

„Proč hned tak vztekle,“ zaculila jsem se na ni.  Náš mrkací souboj pokračoval. „Stejně jsi tu taky houby platná. Tím, že mě budeš pořád shazovat, sama sobě na ceně nepřidáš.“

Právě jsem řekla složitou větu bez zakoktání! Proč se mi tohle povede vždycky, když někoho potřebuju přesvědčit o nevýkonnosti svého mozku?

Vypadalo to, že už neví, co říct, aby mě vyprovokovala. Tak zle na tom snad není.

„Nemám z toho dobrý pocit,“ řekla a já byla ráda, že tu kávu nepřinesla. Už by ji měla na hlavě. Stejně dělá moc silnou. Tony taky. A Bruce kávu nepije… Bude nápadné, když si jednu vrazím, abych přestala odbíhat od tématu?

„Nemluv mi o pocitech,“ sebevíc vztekle jsem se to snažila odseknout, tím víc to znělo jako unavený povzdech. „A nic tady na mě nehraj. Proboha, měníš svoje role vážně rychle. Před chvilkou super drsná agentka a teď tady žvatláš o pocitech.“

Asi jsem zněla jako nějaký rozmazlený fracek. A možná na mě ta ženská pořád něco zkoušela a já to akorát nepoznala. Ale přes veškerou svou trpělivost už jsem toho měla prostě dost.

„Jsi ještě ubožejší jak já. A je jedno, že umíš kung fu nebo co,“ mávla jsem rukou a zvolna se postavila na nohy, abych mohla případně utéct před hrozícím útokem. „Celej život si nechat diktovat a dělat ze sebe blbku, to mi přijde horší než se vdát za šílenýho boha. Tvrď si klidně, že je láska pro děti. Odmítej dál chlapa, jedinýho tak nehorázně blbýho, aby tě měl rád. A pak si svou samotu vybíjej na někom, kdo se nebrání. Je mi z tebe zle.“

Jestli mi bude hrozit nebezpečí a ona bude jediná, kdo bude po ruce, aby mě zachránil, bude to vážně trapný. 

předchozí

pokračování

Share: