Tak dík

Je to 132 slov, ale tentokrát se neomlouvám, dávám si volno. Mělo by tu být správně Side by Side, a já doufala, že bude, ale včera jsem ze sebe nic nedostala. Absolutně nic. Vím přesně, co tam chci, ale... ještě nikdy nebylo psaní tak bolestivé, fakt. :D 

Máme tady nějaké to upevňování vztahů. 

Hah, a dneska mám zase narozeniny. Sedmnácté. 

A jinak krásné ráno. Nezapomeňte na kulichy a vzhůru do zimy! ^.^

***

„Pojď sem,“ Loki k němu natáhl ruku. Clint vyvalil oči a o krok ucouvl.

„Zbláznil ses?! Ani mě nehne!“ vřískl na něj vztekle, ochranitelsky si levou ruku přitiskl blíže k hrudi, což mělo za následek další vlnu ostré bolesti.

„Vykrvácíš,“ pokrčil bůh rameny s upřímným nezájmem. Hawkeye váhal. Radši umře, než aby… ale ta ruka tak bolí. Neochotně se k Lokimu přiloudal.

Černovlasý bůh opatrně vzal jeho ruku, položil na ni svou vlastní a čekal. Po pár vteřinách mu z dlaně vyskočil obláček zelené mlhy, který dopadl přesně na Clintovo zranění a rozprostřel se. Po chvilce mlha zmizela a s ní i rána.

Šok by byl eufemismus. Barton ucukl a rukou začal hýbat, jako by nevěřil vlastním očím.

„Je to trvalé?“ zeptal se pochybovačně. Loki si neodpustil úšklebek.

„Samozřejmě.“

„Tak.… dík, hm.“ 

Share: