Vykoupení, 16. kapitola

Přeji nádhernou stále listopadovou noc. Dneska (včera?) jsem si ve vlaku udělala pohodlí jako už dlouho ne. Vytáhla jsem i počítač a psala kapitolu k téhle věci. Je to poslední díl... nicnedělání, řekněme. Snad. Na to, že nemám nejmenší tušení, co bude v tom příštím, mám nějak moc řečí.

Asi bych si v tom blogu měla udělat pořádek. Třeba ty odkazy v menu... hodím to do článku. Jestli bude jednorázovek přibývat - a jakože bude - asi by neměly být někde, kde ovlivňují vzhled celé stránky. Já a má technozdatnost.

Asi jdu spát. Snad do té postele dojdu. A nesvítí mi lampička.

Moc děkuju za komentáře. Na ty k minulému článku jsem ani nestačila odpovědět. Ale stejně nepochybujte o tom, že vás všecky miluju.

Kupředu a neohlížet se!

***

Ultimátum

Ještě ani nestíhalo svítat, ale veškeré osazenstvo vily se vrhlo do víru dění. Nataša se seznamovala s pilotovací soupravou (ano, v den odjezdu si do toho krámu poprvé sedla), Clint v nezraněné ruce pohoupával nezvykle vážného Sigurda, Steve se mnou od včerejší noci plné hádek a porad nemluvil a Bruce jen postával vedle vesmírné lodi a se zájmem si ji prohlížel. On se na ni koneckonců připravovat nemusel.

Tony se mnou mluvil jen zřídka, snad aby netrhal partu. Jediná Nataša vzala mé rozhodnutí vážně a snažila se mi vysvětlit základy ohledně zbraní, což nebylo příliš třeba vzhledem k tomu, že jsem žila celý život v přítomnosti bratra s úchylkou právě na střelné zbraně. Thor se mi chvilku snažil vnutit i meč, ale po tom, co mu omylem (z mojí ruky) spadl na nohu, s nechápavým vrtěním hlavou odkráčel. Vlastně odkulhal, ale snažil se to statečně skrýt.

Nechtělo se mi tam zdaleka tolik jako ještě před několika hodinami, ale pořád to nebyla dostatečná nechuť na to, abych zůstala doma. Hm, doma. Je Tonyho sídlo můj domov? Přestože jsem nepochybovala o tom, že by mě tu nechal klidně dožít zbytek dnů, pořád jsem si tady nepřipadala tak dobře jako v mém starém maličkém bytě. Snad nemusím říkat, že Asgard má jen k samotnému pojmu domov hodně daleko. Nejdál ze všech možností. A že bych se domů vrátila, to mě napadlo už mockrát. Jenže to by znamenalo návrat k tomu životu, se kterým jsem se už dávno rozloučila. Nemluvě o tom, že s Lokim a Sigurdem bychom se tam nevlezli. Ano, stále věřím tomu, že ten blbec někde nahoře žije.

Fuj.

Tohle znamená přemýšlet nad vlastním životem a smyslem bytí? Proč to Loki dělá? Blázen. Mně stačí dvě minuty myšlenek a mám depresi na týden. Ten chlap nedělá nic jiného od chvíle, co si uvědomil, že přemýšlet dokáže. A pak se diví, že má nervy v kýblu.

„Nedívej se tak na mě,“ zamračila jsem se na vlastního syna, který se na mě už od rána ani neusmál. Na to jsem nebyla zvyklá.

„Poznal, že ho tady chceš nechat,“ řekl Steve stejně dotčeně, jako Sigurd vypadal.

„Ale kuš,“ odmávla jsem to rukou a vysloužila si dalších pár povzdechů a ještě dotčenějších pohledů. Steve by mohl na ulici vybírat drobné. Do večera by měl majlant. „Nebudu to řešit znovu. A ne s tebou,“ dodala jsem dřív, než jsem si stačila uvědomit, co říkám. A než jsem se stihla opravit, Steve sklopil hlavu a odebral se na druhý konec obrovské dílny. Zavolala jsem na něj. Žádná reakce.

Skvěle. Právě jsem ranila super vojáka. Sigurdovi se začala podezřele krabatit brada.

„Ne,“ varovala jsem ho, a on se rozbrečel.

***

„Myslíš, že už je tam všechny pozabíjel?“ zeptala jsem se Tonyho, který půl dne proseděl u něčeho podobného radaru. Nejspíš měřil signál té Chitaurské lodi.

„Vlastně jsou tu ještě další dvě možnosti,“ řekl, aniž by se na mě podíval. „To, že loď obsadil, je možnost první a nejméně pravděpodobná. Druhá možnost je, že už…“ koutkem oka mě zkontroloval, „… ho zabili. A ta třetí, že nás tam opravdu chtějí jenom nalákat a počítali s tím, že na něco dřív nebo později přijdu. Pokud jsem tehdy dobře rozuměl,“ začal rozvážně a s pohledem, který jasně tvrdil, že ano, on tedy rozhodně rozuměl, „ Loki tvrdil, že Thanos se chce zbavit nás. Výměnou za Lokiho děti.“ Překvapeně se na mě podíval. „Šel tam, protože se nasral, nebo protože chtěl jen připravit půdu pro to, aby nemusel umřít nakonec nikdo? To mi nepřijde moc jako jeho styl.“

„Taky že není jeho,“ řekla jsem tiše. Totiž, nechtěla jsem původně prozradit, že Loki měl v plánu Avengers zradit a jít si pro děti, a byl to nejspíš špatný nápad i proto, že se teď pro něj všichni plánovali vypravit do vesmíru, ale… ale já mám celkově špatné nápady. A dokonce jsem ani nemusela promluvit, Tonymu to došlo.

„Dala jsi mu ultimátum?“ zeptal se. Naklonila jsem hlavu a on si povzdechl. „Víš jako… takové to buď já, nebo oni. Menší citové vydírání,“ napovídal.

„Nějaká snaha tam byla,“ přiznala jsem opatrně. Přece jenom ten rozhovor, ve kterém Loki přišel na fakt, že v případě nutnosti nejsem na jeho straně a Avengers se nevzdám, byl trošku moc na nás oba. Jeho šok byl ale pochopitelný, ten můj ne. Nepřekvapilo mě, že si vybral život dětí. Který rodič by to neudělal? (Odin!) Ale on byl překvapený, protože na mě spoléhal. Proboha, poprvé za dlouhou dobu na někoho začne spoléhat a ten někdo to posere. Zatracená práce. Jako by už tak nebyl k nesnesení.

„Ani to není jeho styl. Nenechal by se ovlivňovat. Nejspíš mu jenom hráblo. Neber si to zle, Ali,“ žvatlal Tony a dál hleděl do obrazovky. „Já bych tě třeba poslechl…“

Jeden pohled stačil.

„Dobře, možná neposlechl. A… víš, že toho malýho zbožňuju, ale nemohl by řvát jinde? V poslední době má nějaké slabé chvilky.“

„Je to dítě,“ oznámila jsem mu a šla Clintovi sebrat Sigurda. Hysterického Sigurda.

***

„Neblbni,“ domlouvala jsem mu, když se mě odmítal pustit. Už osmadvacet minut jsem se ho snažila dát do postýlky. Byla jsem unavená a potřebovala jsem sprchu. A taky jsem trošku ohluchla. „Prvních několik měsíců mlčíš jak ryba a teď to doháníš?“ zeptala jsem se ho, jako by mi snad měl odpovědět. A taky odpověděl.

„Hůů,“ zařval srdceryvně a prsty mi zabořil do vlasů, čímž se definitivně pojistil, že se ho další půlhodinu nezbavím. Leda bych obětovala půlku hlavy.

„Kdyby tady byl tvůj otec…“ řekla jsem, aniž bych tušila, jak tahle fráze pokračuje.

„Uhm,“ píplo cosi za mými zády. Poskočila jsem na místě a prudce se otočila. Sigurd při otočce škytl a s vytřeštěnýma očima hleděl na Steva, který v ruce třímal lahev s mlékem a hypnotizoval u toho své vlastní boty. „Mlíko,“ hlesl.

Štěně, napadlo mě. Štěně zlatýho retrívra.

Odkašlala jsem si.

„Steve, nemyslela jsem to-…“ Nikdy jsem na tyhle věci nebyla dobrá. Kapitán položil lahev na noční stolek a převzal ode mě Sigurda. K mému překvapení se to malé zvíře nechalo a ani o hlavu jsem nepřišla.

„Nevím, jestli je to tím vědomím, že je to syn boha,“ začal Steve tiše. „Ale mám pocit, že ten kluk prostě ví, že to není v pořádku. Brečí od doby, co se dozvěděl o tom, že chceš letět taky. Ještě pořád je čas. Odlétá se až za pár hodin…“

Bože!

„On to tady s Clintem zvládne,“ poupravila jsem myšlenku a nepříliš přesvědčivě se usmála. Sigurd znovu fňuknul a majetnicky Steva objal. Právě mi dal kopačky, z toho gesta to přímo řvalo.

„Jednou budeš dobrej táta,“ řekla jsem devadesátiletému chlapovi a svalila se do postele.

předchozí

pokračování

Share: