Za trest, 11. kapitola

• fandom: NARUTO
• 11. kapitola
• 3400 slov
• slash: NE
• postavy: Sasori, Kankurou, Temari, Gaara, Chiyo, Ebizou, Kakashi, Gai, Sakura, Naruto, Sasuke, Třetí Kazekage
• vztah: Sasori & Temari & Gaara & Kankurou, Sasori & Chiyo, Sasori & Třetí Kazekage, Sasori & Kakashi & Gai
• drama, humor, přátelství

Písečná vesnice není normální a Sasori toho je důkazem. Všechno je v ní špatně, od systému rozdělování misí přes výuku mediků po naprosté základy jejich filozofie. Ale to, že má Sasori výhrady k výchově nové generace, hned přece neznamená, že musí vyfasovat svůj vlastní tým geninů. 

-----

„Takhle tě přece nemůžu vzít mezi lidi,“ konstatoval Sasori suše, když si na Gaaru bez výčitek zasedl. Doslova a do písmene. Gaara jen zaskučel a dál zůstal složený na hromádce, absolutně vyčerpaný, s pamětí rozcupovanou na kusy. Byly tam jakési útržky posměšků, bylo tam cosi upřímně nepřátelského, a pak tam byl klidný a zdánlivě znuděný hlas, který mu řekl to nejhorší, co by jeden vzteklému démonovi říct mohl: „Laskavě se uklidni, nebo tě uklidním já.“

No, Sasori ho neuklidnil, ale nebezpečí bylo zažehnáno. 

Gaara si překvapeně uvědomil, zatímco funěl do jednoho trsu trávy široko daleko, že není z porážky naštvaný tolik, jako by si myslel. Shukaku nezuřil; jen trucoval. Oddychoval a ruce jako by měl založené a seděl si v Gaarově mysli, jako by zvažoval, co bude dělat dál. A pak – pak jako by se mu zuby roztáhly do jakéhosi šklebu? Úsměvu.

Sasori se k němu naklonil. „Ráčili se uklidnit?“ zeptal se a ke Gaarově nelibosti se do rytmu slov zhoupl. Nos mu tak zabořil hlouběji do trsu.

„Uhhhm,“ odpověděl Gaara. 

„Sensei, prosím vás, slezte z něho,“ žadonil Kankurou se slzami na krajíčku. Stále se mu třásl hlas, protože už to bylo dlouho, co viděl Gaaru proměněného – a hlavně volného. Temari ho automaticky zaštítila, i když byla terčem ona, ale dřív, než se Shukaku stačil pořádně rozšoupnout, sejmul ho loutkář, jako by to dělal třikrát denně. Sasori to nemínil protahovat a zpacifikoval ho tak rychle, jak to jen šlo. Ale stejně mu to dělalo starosti; s takovou budou mít v Konoze úplně jiné problémy, než kvůli kterým tam vlastně šli.

To, že budou jeho geninové dělat zkoušku v Listové, jim řekl suše a bez emocí, jako by od nich neočekával jedinou reakci. Nicméně reakcí se mu dostalo. Kankurou si pouze nervózně skousl ret, Gaara povytáhl obočí a Temari – Temari ho zradila. Posměšně si odfrkla a podívala se na bratry s opovržením, které dovede na tváři vyčarovat jenom nejstarší sourozenec. Poznamenala, že to celé dávno ví a vše konzultovala s Bakim. To samo o sobě už by způsobilo, aby ji Sasori poslal do nejhlubší pouště holýma rukama nachytat ty nejjedovatější štíry. Ale pak teprve skutečně spustila. Jako by úplně zapomněla, že měla z Gaary vlastně strach. Jako by zapomněla, že jí od něj může hrozit nebezpečí. Vyčetla oběma klukům jejich chyby, spočítala důvody, kvůli kterým je pošlou s ostudou pryč, aby se vrátili zase za rok a zkoušky potupně opakovali. A pak se ohnala i jejich otcem – jak bude zklamaný. Jak se za ně bude stydět.

Loutkář nechápal, co to do ní vjelo. A proč o těch zkouškách věděla? Proč od Bakiho? Proč jenom ona? Jenže než se stačil zeptat, uslyšel za zády hrdelní zavrčení a pak už měl zkrátka jiné starosti.

Sasori chtěl, aby Temari mohla zapomenout, že je pro ni Gaara nebezpečný. Respektive chtěl, aby se dostali do té fáze, kdy pro ni Gaara nebezpečný nebude. Ale o to, aby se tomuto cíli drasticky vzdálili, se postaral jejich vlastní otec. Gaara měl doutnák zase o něco kratší.

„Pan Shukaku na to říká co?“ Sasori se ke Gaarovi naklonil ještě blíž. Seděl na svém žákovi a litoval, že se ráno víc nenajedl. Viděl na klukovi, že neváží dost na to, aby ho to fakt bolelo. 

„Uhhhhhhgggm,“ odvětil Gaara. Vyplivl kus trávy a něco písku. Alarm dozníval v dálce. Ulice byly vylidněné. Bylo štěstí, že byli ještě u brány, kde se moc civilistů nemělo důvod zdržovat.

„Jistě se shodneme na tom, že tohle bylo neadekvátní,“ pokračoval Sasori nevzrušeně. „Zalíbilo se ti venku?“ pokračoval v hovoru s uraženým démonem. „Neměl bych s tím problém, kdyby ses choval, jak se patří. A troufat si na Gaarovu sestru, sebevíc bych s tebou jindy souhlasil a rád se k tobě i přidal, je absolutně nepřípustné. Je pravda, že to není moc spravedlivé, protože Temari se chovat neumí a stejně venku je.“

„To říká ten pravej,“ zaprskala na něj Temari, když se jí srdce přestalo snažit vyskočit z krku.

Gaara byl v naprostém šoku z toho, že Shukaku mlčí a poslouchá. S přivřenýma očima, jako by zvažoval všechno, co k němu doléhalo. 

A sám se poprvé po hodně, hodně dlouhé době té obludě podíval do tváře. A nadzvedl obočí, jako by se ho sám ptal, ‚Tak co, jsi v klidu? Můžeme pokračovat?‘ A Shukaku si odfrkl. 

Gaara se vrátil k sobě. 

Sasoriho pohled se změnil z posměšného na skoro až ustaraný. Skoro. Jako by se v ten moment přestal dívat na Shukaka a zaměřil se na Gaaru, i když hleděl pořád do těch samých očí. „Vyrazil jsem ti dech?“ zeptal se. Ze svého rozpláclého žáka se zvedl a začal ho sbírat ze země. A Gaara ho jen mlčky pozoroval, jak z něj oprašuje písek. Vyrazil, uvědomil si. A to ve všech smyslech toho slova. 

Nikdy dřív se Shukakem nebyl v tak přímém kontaktu ještě předtím, než se proměnil, a rozhodně ne těsně potom, co se proměnil zpátky. Shukaku ho zkrátka přepral a vyhodil a jal se chovat, jak se mu zlíbí, a teprve až když musel, tak Gaaru pustil zpátky a stáhl se zpět do sebe. Šeptal mu povzbuzení, ujišťoval ho, že udělal správně, když ho pustil k otěžím. Ti, které zabil, by mu totiž jinak ublížili. Buďto my, nebo oni. 

Gaara s ním nikdy nevyhledával kontakt sám od sebe. Nikdy ho po záchvatu vzteku nepozoroval, jak sedí ve svém koutku mysli a trucuje jako malé děcko, protože mu Sasori dával přednášku. 

Zdvihl k mistrovi hlavu a připravil se na pohlavek: „Jo, vyrazil. Jste tlustej.“

O jeden obligátní pohlavek později je Sasori rozpustil, aby se šli připravit na cestu a vyspali se. Kdo přijde k bráně byť o vteřinu později, dostane bagáž všech účastníků výpravy. Rozpuštění se však nekonalo hned. Nějaká přechytralá opice totiž měla informace a věděla, že jim Sasori dal úplně jiný čas než ten oficiální.

„Baki-sensei tvrdí, že se máme držet pospolu,“ namítla Temari, když se Sasori otočil, že si od těch zmetků chvíli odpočine. S povzdechem se otočil zpátky k ní. 

„Jsem si vědom toho, co tvrdí Baki-sensei,“ opáčil falešně uctivě, „ale je mi to úplně jedno. Kdo si myslí, že je moudré cestovat ve třicetičlenné skupině, je buď slaboch, nebo blázen.“

Temari se na něj zamračila. „Ale Čtvrtý…“

„Ten mi může taky vlézt na záda,“ zamrmlal si Sasori pod nos. On nebude krotit Shukaka v přítomnosti tolika terčů. Gaara se od své poslední násilné proměny v Rasově sklepení měnil podstatně snadněji a rychleji, což nebylo vzhledem k plánovaným zkouškám úplně příhodné. Byl pořád jako na jehlách a čekal útok ze všech směrů. Před chvílí se pokusil urvat hlavu Temari jen kvůli – co že to bylo? Nějaká blbost o otci. Jako by snad Gaara měl chtít, aby na něj byl takový mizera pyšný. Kdo by o to stál?

„A navíc to nebude žádný hromadný pochod, vy tři budete mít vojnu až k branám Konohy,“ slíbil jim zlovolně. „Aby bylo jasno, jdete mým tempem, i kdybych měl do Listové dotáhnout vaše napuchlé mrtvoly.“

Ah, uvědomila si Temari. Asi ho trochu vyprovokovala. Bakiho jejich mistr neměl moc rád. Ale koho jo? Ušklíbla se na něj. Věděla, že Sasoriho naštve, když se o něm zmíní.

„A ty se neškleb, dámo,“ ukázal na ni loutkář prstem. „Příště Shukaka zpacifikuješ sama, když neumíš ani držet jazyk za zuby.“ To zrovna od něj bylo sice těžce nefér, ale Temari si byla poměrně jistá, že tenhle boj by pro ni nedopadl dobře. Ať už fyzický s Gaarou, nebo slovní s mistrem. Útrpně si povzdychla.

„Prý tam dojdou úplně všichni,“ zachraptěl Kankurou, napůl aby odvedl pozornost od svého lehčího infarktu, napůl aby mu to, co mu sestra zlomyslně sdělila během tréninku, ideálně někdo vyvrátil. Nebyl zvědavý na ten příval kritiky, které by se jim dostalo, pokud by v očích svého otce neudělali ten nejlepší dojem. A co hůř, v očích jejich mistra. Sotva začali pořádně trénovat pod dohledem, sotva… na nějakou zkoušku nebyli vůbec připravení. A zvlášť teď po té tragédii. Určitě budou pod drobnohledem. Věděl, že sensei byl premiantem, prolétl zkouškou v pouhých osmi a to ještě úplně sám. Oni měli náct. A stále do sebe vráželi, místo aby spolupracovali. Sasori nejspíš čekal, že se zkouškou nebudou mít problémy, protože on je neměl, ale copak je neznal, copak je neviděl? Co když opravdu udělají ostudu Písečné? Otci? Sasorimu? Co když je pak opravdu nechá napospas jinému učiteli a Kankurou tak přijde o jedinou spřízněnou duši?

Sasori, zcela nevědomý toho, že se mu jeden z geninů potichu hroutil přímo před očima, jenom krátce přikývl. „Měli by tam být i feudální páni,“ potvrdil. „Váš otec cestuje po vlastní ose, týmy se rozdělí. Nevidím tedy jediný důvod se držet pospolu.“ A ještě s Bakim. 

„No,“ pokrčila rameny Temari. „Tak dost keců a půjdeme na kutě, ne?“

Nikdy k ní Sasori neměl blíž. 

***

 

Samozřejmě, že jim dal zabrat. Tak přijatelně, aby je skutečně nemusel dotáhnout do Konohy bezvládné. Chtěl je trochu potrápit, ale ne dost na to, aby to na nich bylo poznat. To by nedělalo dobrý dojem. Konoze se povedlo je málem utopit ekonomicky, potom jim nejspíš nepřímo zavraždili Kazekageho, a teď aby se ještě pošklebovali, že se nezvládnou důstojně dopravit do jejich slovutné vesnice? 

Tím, jak v poslední době skřípal zuby, si způsoboval docela velké bolesti hlavy.

Gaara se na cestě podstatně uklidnil. V momentě, kdy překročili hranice země a oni se ponořili do stínů stromů, jako by z něj něco spadlo. A Sasori ho po očku pozoroval, jak se občas zastaví a strčí ruku do nějaké tůně, nebo si obtiskne dlaň do mechu. V lese na ně přestal náhodně útočit. Sice číhal primárně na Kankura a Temari, a zásadně, když se o něčem začali dohadovat, aby jim ukázal, jak je taková blbá malá hádka dokáže stát životy, ale teď to prostě nedovedl.

I když se mu ti dva hašteřili za zády a on už měl ruku na svitku, že na ně pošle hned tucet vražedných loutek, něco mu zabránilo to udělat. 

Něco křehkého, co se teď vznášelo kolem jeho nejmladšího žáka. Něco smířlivého a klidného. Na tváři mu pohrával lehký úsměv a on zhluboka dýchal, jako by ho něco přestalo dusit. Fascinovaně pozoroval zajíce a veverky. A Sasori zase jeho. I tohle by měl zarazit, protože i tohle bylo nebezpečné. Ale – ještě chvilku počká.

Vzpomínal, kdy ho takhle viděl naposledy. A vybavil se mu moment po jejich tréninku, kdy se ho Sasori snažil přivést na jiné myšlenky tím, že mu házel sourozence do vody a chtěl po nich dokonalou kontrolu chakry, zatímco Gaaru nechal sedět na lávce v pozadí. 

Gaara rád pozoroval, nespatřen a nesledován. 

Jenže kdekoli se Gaara ocitl, tam se okamžitě stal terčem pozornosti. I když se na něj dívali s hrůzou jen po očku, neustále na něj někdo dával pozor, neustále ho měli pod dohledem. Jen v momentech, kdy Sasori mučil jeho sourozence a jeho si naoko vůbec nevšímal, si mohl dovolit zvednout pohled a na to, co se kolem něj děje, beze studu reagovat. 

Sasori si ho samozřejmě všímal. Ale uměl dělat, že nevšímá. Byl loutkář, uměl dělat více věcí zaráz a o svou pozornost neošidit ani jednu z nich. Jinak by si ani nevšiml, jakou úlevu tím Gaarovi nevědomky poskytuje, a nemohl by takové situace vyvolávat častěji.

„Co víme,“ zaslechl za zády Temari, jak dramaticky zvyšuje hlas, aby ji Sasori náhodou nemohl přeslechnout, „třeba tam náš mistr zůstane a my budeme mít klid. Je tam konec konců Mirin.“ Sasori k ní otočil jenom hlavu, jako nějaká děsivá sova.

„Odpusťte, drobečkové, že jsem si vás tak dlouho nevšímal,“ řekl jim sladce. Kankurou polkl.

Temari trest snášela statečně. Začala nadávat, až když na ten strom běžela po patnácté. A pak zase zpátky. „Tohle je strašná ztráta času,“ vyhekla, když k Sasorimu dorazila pošestnácté. Snažila se apelovat na mistrovu slabinu. 

Sasori si ji změřil pohledem. Když s tímhle drilem kontroly chakry začínali, Temari ze stromu padala prakticky v momentě, co se nohama dotkla kůry. Teď udělala několik koleček a protivila se jí jenom činnost samotná, nikoli námaha, kterou na ni musela vynakládat. Bylo to pro ni teď stejně přirozené jako země. On se za svou práci rozhodně stydět nemusel. A holka si toho ani nevšimla. Typická ženská. Ale to nahlas neřekl, protože by se po něm vrhla a on by jí musel napařit dalších dvacet koleček, a to už ztráta času skutečně byla.

„Je to ztráta času, protože ti to trvá jako psovi pastva!“ spařil ji nemilosrdně. „Nahoru! Dřív, než tě tam vykopnu sám!“

„Já nechápu, že jí to za to stálo,“ utrousil Kankurou, který byl trestu ušetřen jen částečně a měl za sebou svých deset koleček. Znechuceně kopl do spadlé suché větve. Odletěla o metr dál. O vteřinu později ji ze země zvedala Chiyo. 

Sasori si hluboce povzdychl. Hraničilo to až se zasténáním. „Ale, ale,“ zachechtala se Chiyo a zamávala na něj větvičkou. „Co že se tak zdržujete? To ti není podobné.“

Sasori počkal, až Temari doběhne podvacáté. Pak luskl prsty a všichni tři geninové se poslušně seřadili před něj. „Tímto zahajuji misi ‚uprchněte před bláznivou stařenou‘. Koho chytne, toho si v Konoze podám způsobem, že na to do smrti nezapomene.“

Jeho studenti věděli, že neblafuje. S uctivými úklonami hlavy směrem k Chiyo se jeden po druhém rozprchli do korun stromů. Sasori je tiše pozoroval, než na předloktí ucítil dotek lehký jako ptačí peří. Podíval se dolů. „Mám tě,“ řekla mu pramáti věcně. 

Tak vystřelil za nimi.

Zhruba během půl kilometru dohnal Kankura. Ten se na něj zděšeně ohlédl v domnění, že ho Chiyo skutečně dohnala. Přes tvář se mu mihl stín úlevy, když spatřil Sasoriho. 

To byla chyba. 

Sasori ho popadl za límec, Kankurou zcela zapomněl na nějakou kontrolu v chodidlech, a chakra, která mu pomáhala se odrážet od větví, mu vypověděla službu. V příštím okamžiku už se řítil k zemi. 

„Mistře!“ zařval, když dopadl jako kočka na všechny čtyři. Zasupěl a vyrazil zpátky nahoru. Měl to tušit, vždyť už toho chlapa trochu znal. On by ho snad nechal se rozplesknout jak žábu! 

Za několik okamžiků uslyšel jedno vzteklé zasyčení, zadunění, jak někdo dopadl do měkké hlíny, a jedno velice výřečné: „Já vás fakt nesnáším!“

Zachechtal se pro sebe, když proletěl nad hlavou své starší sestry, která se stala obětí toho samého triku. Ale smích ho přešel, když zaslechl Chiyo, jak se k nim blíží rychlostí blesku. Myslel si, že se bude hýbat trochu pomaleji… už měla nějaký věk… 

Temari se nehýbala. Možná se jí nepovedlo dopadnout tak šikovně a něco má s nohou? 

Zatraceně. 

Zastavil se a spustil se na zem k ní. „Jsi v pořá–“

Uskočil před Chiyo tak zběsile, že se málem přerazil o kmen dalšího stromu. Nebyl na takové lesy zvyklý, kolem něj byla hromada vjemů a on zpoza každého keře očekával další útok. Myslel si, že nic zrádnějšího než nemilosrdný písek rozpálené pouště neexistuje. 

Chiyo se zachechtala jako ježibaba, když se k nim jedním skokem přiblížila na dotek.

Lesem se rozlehl jejich křik.

Dolehl až k Sasorimu, který byl o několik větví výš a dohlížel na Gaaru. Ten uháněl. Na tváři měl úsměv, protože věděl, že je v běhu nejlepší. Vždycky byl nejrychlejší. A teď byli oba jeho sourozenci daleko za ním, někde v prachu, nejspíš dávno lapeni, a on–

Jako by narazil do neviditelné zdi. 

Les kolem něj naprosto ztichl. Srdce mu tlouklo a všechno mu v těle křičelo, ať se hýbe, ať zdrhá. Věděl, že o nic nejde. Ale stejně ztuhl na místě. Najednou – co když se jim něco opravdu–

Shukaku mlčel. Gaara zavrčel, chytil se za hlavu. Každý sám za sebe, připomněl si sám, než mu to mohl povědět někdo jiný.

Do uší ho stále řezal ten výkřik. Jako by se jim skutečně něco stalo. Určitě byli chyceni. Jejich problém. On nebyl takový nekňuba. On—

Pokusil se udělat další krok vpřed. Znovu se odrazit a běžet dál.

Nevěděl najednou, co si s tím tichem počít. „Tak něco řekni,“ zašeptal. Shukaku nikdy nemlčel. Vždycky Gaaru pobízel, aby udělal to, co po něm chtěl. Utíkej, braň se, zabij, znič. Jsme na to všechno sami. Sami jsme byli, jsme, budeme. Běž. Neohlížej se.

Shukaku jako by stále trucoval. A Gaara se poprvé v životě cítil docela sám.

Narovnal se. Může se rozhodnout sám. Může se klidně…

K Sasoriho nemalému překvapení se Gaara otočil na patách a zamířil zpátky. Loutkář se usmál. Tohle bylo ono. Tohle bylo to, co po něm celou dobu chtěl. Aby se cítil nejistě, když se zničehonic ocitne sám. Aby si uvědomil, že to není dobře, dokud je součástí nějakého týmu. Aby se při každém podezřelém tichu začal o to víc ohlížet. Paranoia nebyla úplně zdravá, ale pro shinobiho bohužel pro přežití zásadní. 

Což se mu zrovna potvrdilo. 

Vítězoslavný pocit trval jen vteřinu. Jen o centimetr uhnul zásahu.

Ustoupil o pár kroků, přimhouřil oči. „Baki,“ zavrčel. 

„Loutkáři,“ zahučel Baki na pozdrav. „Rád vidím, že je ostražitosti učí někdo, kdo se nenechá úplně překvapit. Tohle bývala vždycky tvoje slabost.“ Tušil, že ten dodatek si mohl odpustit. 

„To mě těší, že mou výuku shledáváš dostatečnou, inspektore,“ zazubil se na něj Sasori. A to, že si ten dodatek mohl Baki odpustit, mu dal okamžitě a nepříliš decentně najevo. „Rasa je poblíž? Většinou jsi v dosahu jeho zadku. Nebo jsi z něj tu hlavu vytáhl alespoň na tuhle cestu?“

Baki zatnul zuby. Ale taky byl na Sasoriho docela zvyklý. Věděl, že ten chlap se nedokáže udržet ani dvě věty, než začne někoho urážet. Loutkář jako by ho slyšel, usmál se ještě falešněji. Baki pokrčil rameny. Koneckonců si začal, že.

„Některé týmy jsou na místě. Konoha je nedaleko a já obcházím opozdilce. Bojíš se snad, že ti děti udělají ostudu, že je nenecháš ani v klidu na tu zkoušku dojít?“ zeptal se kousavě, ale stejně už tušil, že odsud neodejde vítězně.

„Vesnici, kde jsou shinobi jako ty považováni za zkušené, ti smradi větší ostudu udělat nemůžou,“ odfrkl si loutkář a odmávl ho jako dotěrnou mouchu. „Co jsi provedl, že tě Nejvyšší sesadil na pozici honáckého psa?“

Baki to vzdal. Mohl si za to sám, měl prostě říct ‚pohněte si, čeká se na vás‘ a být hotov. Teď z toho byla zbytečná roztržka. „Čtvrtý čeká,“ odvětil jenom.

„Tak ať čeká,“ řekl Sasori. „Zatímco já za něj dělám to, co on nezvládl.“ V dálce viděl, jak se k nim po zemi přibližuje čtveřice, na kterou čekal. Když se k Bakimu otočil znovu, už nebylo ke komu. Byl pryč. Zadíval se do dálky. Kus před nimi se otvírala mýtina. Les se rozestupoval, aby udělal místo vesnici, která se v něm skrývala. Zatracené, mizerné, podlé vesnici.

Chiyo spokojeně svítily oči. Dosud se musela v duchu smát, když si vybavila, jak se po ní Gaara vrhl z houští, aby sourozenci (které měla před sebou na hromádce) mohli utéct. Neměl šanci se jí byť jen dotknout, ale snažil se, a snažil se sám. Jenom ten kluk. A nevolal si nikoho z vnitra na pomoc. Navzdory menším šokům předešlých dní se učil lépe rozpoznávat skutečnou nouzi. Shukaku se dřív nechal vyprovokovat sebemenší hloupostí. Stále se nechal vytočit hloupostmi, ale teď jako by dokázal rozpoznat, že je něco pod jeho úroveň. Že tohle je dětinská záležitost, protože jeho nositel je dítětem, a tudíž by ho v tom měl nechat. 

Když ho zpacifikovala a posadila mezi sourozence, napřed si je spokojeně prohlédla a pak je před sebou poháněla tím samým klacíkem, do kterého Kankurou před chvílí kopal. Jako husy. Když ucítila Sasoriho chakru, zastavila se a posunkem naznačila, aby se nešťastníci opět posadili na zem a očekávali soud.

Loutkář se u nich zjevil o pár vteřin později. Důstojně se zformoval ze zrníček písku. Nebude tady skákat jako nějaká opice. Založil si ruce na hrudi a přísně pohlédl dolů na své studenty, zaprášené a udýchané, a něco v něm na ten pohled zjihlo. Asi měl zase hlad.

„To, že vás chytne všechny tři, mě ani ve snu nenapadlo. Až tak jsem byl naivní,“ pronesl svou pochvalu. Místo třech skleslých hlav spatřil tři bojovně vystrčené brady. 

„Tak to si budete muset vymyslet hned tři tresty,“ poradila mu Temari škodolibě. „Kdo bude první?“ Jasně se ho snažila vyprovokovat. V tomhle byla pořád stejná. Pokud mohla směrovat mistrovu zlobu, tak vždycky na sebe. Ale byli tam před ním všichni tři, a to byl v jeho očích úspěch.

„Nikdo,“ odpověděl. Tři páry šokovaných očí se k němu zdvihly najednou. Otočil se zády a podíval se na bránu do Listové. Žaludek se mu při tom pohledu trochu svíral, jako by ho uvnitř čekalo něco, na co nebyl zdaleka připraven. Doufal, že z ní během pár dní zase ve stejné neponičené sestavě vyjdou. „Jste z toho venku. Ta bába chytla první mě.“

 -----

předchozí - pokračování 

Share: