- fandom: MAFIA II
- 11. kapitola z 16
- 3400 slov
- slash: ANO
- postavy: Ricky Fox, Vito Scaletta, Joe Barbaro, Henry Tomasino, Leo Galante
- vztah: Ricky Fox/Vito Scaletta, Vito Scaletta & Joe Barbaro
- vulgarismy, drama, angst, sex (implicitní)
- překlad anglického Main Squeeze (na AO3)
Ten poněkud nedomyšlený plán, že by se Vito jednou usadil, se neměl kdy stát. A Vito si ani nemyslel, že by to nějak vadilo, vzhledem k tomu, že měl plné ruce práce sám se sebou.
Prostě si trochu užijí a pak si půjdou každý svou cestou.
-----
To, že si více úderů do hlavy nemůže dovolit, věděl ještě předtím, než šel do lochu, natož teď. Kdykoli přicházel k sobě, trvalo mu to o něco déle než naposled. Jednoho dne se neprobere vůbec.
Ale dneska se ještě probral. „A do prdele,“ zasténal. Výhled měl podivně zamžený, všechno se před ním kroutilo a navíc to bylo jaksi… dole. Tuhle záhadu brzy osvětlila bolest, která mu vystřelila z ramen. Visel dolů z jakési trubky jako nějaký kus žvance u řezníka. Nohy se mu houpaly ve vzduchu a kdyby jeho ruce mohly, řvaly by teď bolestí. Podíval se doleva. „Ech… hej, jak se vede, Joe?“ zachraptěl. Stále se snažil otevřít oči dost dlouho na to, aby se okolo sebe rozhlédl pořádně, protože doteď sotva snesl jen vteřinu a musel je zase zavřít. Neměl ponětí, co se dělo. Teda kromě toho, že byli v prdeli, ale to bylo nabíledni.
Joe vypadal příšerně. Pravé oko měl tak napuchlé, že vůbec nebylo vidět. Navíc mu tekla krev z úst, kde se nejspíš kousl do rtu, jak mu dal někdo po hubě. A taky docela očividně neměl dobrou náladu. „Ti kreténi se šli vychcat,“ oznámil Vitovi, jako by byli na prohlídce muzea a před nimi nějaký extra nezajímavý exponát.
„Mhm.“ Vito zase zavřel oči, protože ho to prostě ničilo. Ruce měl celé v jednom ohni, jo, ale Ježíši Kriste na nebesích, ta hlava byla přesto o tolik horší. Byl by šel sám, nemuseli ho takhle praštit. Neměl tak debilně provokovat – prý co když se mu nechce. To se asi musel posrat. Co jako čekal, že se stane? Všem bylo u prdele, jestli se mu chtělo nebo nechtělo. „Skvělý. Můžeš mi vysvětlit, co tady vlastně děláme?“ zeptal se.
Joe vypadal, že ho to, že visí za ruce dolů, obtěžuje jenom lehce. Přitom mohl být o dobrých dvacet kilo těžší a měl to tak ještě bolestivější. „Ten starej dement Vinci nevidí, co se mu děje přímo pod nosem. Myslí si, že já mu to můžu vysvětlit. Blb.“
Co tak najednou s tou frustrující nespecifičností? Tohle mohlo znamenat všechno a přitom nic. Šlo o fet, nebo o Henryho? Nebo něco, v čem byli fakt nevinně? Vito věděl, proč tady ve skutečnosti oba dva byli, ale jak mohl Frank do prdele vědět, kdo v tom jel? Jak to že šel na jistotu rovnou za nimi? Henry přece neměl jenom je dva, no ne? Musel mít víc přátel.
A pak přišel don samotný. Frank Vinci, nasraný a znechucený, jak si je oba dva prohlížel. Pak se usmál. Tak upřímně, jak se jen takový starý zmrd může usmát. „Takže páreček je opět pospolu. Vítej, Vito.“ Jako nějaká babička, která je zvala na čaj a sušenky.
Joe už nemohl mít ani funkční ruce. Jestli tady visel takovou dobu, nejspíš mu už ramena vypadla z kloubů. Tohle prostě nešlo vydržet. Vito tady visel sotva minuty (možná hodiny, fakt netušil, jak dlouho byl předtím v limbu), a byl si jistý, že už to dlouho nevydrží. A jeho hlava se nejspíš rozhodla, že už má všech těch ran plné kecky. Tohle byla asi poslední, kterou ještě snesla. Z té příští už se nejspíš nevzpamatuje. „Co se děje?“ vydral ze sebe ztěžka, spíš zasípal, jak mu nešel vzduch tam, kde ho potřeboval. „Nemáte důvod se k nám takhle chovat.“
To asi nebylo to nejmoudřejší, co mohl říct. Ale aby si nelhal do kapsy, ono těch dobrých věcí, který by se daly v téhle situaci říct, moc nebylo. Rozhodně ne, pokud chtěl zůstat u své nevinné role a dělat, že neví ani hovno.
„Tak nemám důvod?“ Vinci celý zkameněl. „Důvod? Tak za prvé ta věc s Leem.“ Otočil se k nim zády a začal chodit sem a tam. Vito jenom vydechl. Ta věc s Leem by mu měla spíš pomoct si u Vinciho šplhnout, ne to všechno ještě víc zesrat. Co jako myslel tou věcí s Leem? Copak to stařík nakonec nepřežil? Dostali ho ve vlaku nebo v letadle? Nebo byl problém, že ho Vito zachránil? Leův slib, že se o Vitově roli v jeho útěku vůbec nezmíní, mu teď moc nehrál do karet. „A pak se zblázní celý město – Číňani se dočista pomátli… všichni mezi sebou válčí jako banda šílenců! A teď si ty žluté ksichty ještě usmyslely, že mě zabijí.“ Vinci to slovo zdůraznil, jako by do něj chtěl narvat veškerou nevěřícnost světa. „Všechno jde úplně mimo kontrolu!“ Ten starej osel se zase začínal rozmazávat. „Na tyhle sračky už jsem moc starý. Takže mi vy dva řeknete, o co kurva jde. No tak. Jsem jedno ucho.“ Byli tak, ale tak kolosálně v prdeli. Byli mrtví. Pokud se při pouhém vyptávání ukázal don sám, tak byl ten nešťastník, kterého se ptal, chodící mrtvola.
Vinci si založil ruce na hrudi a podíval se na Vita zpoza svých tlustých brýlí, přísně, nemilosrdně. Byl si tak kurva jistej, že v tom měli prsty, až to bylo skoro urážlivé. „Pane Vinci,” pokusil se Vito převzít otěže konverzace, ale sotva ze sebe ta slova vyplivl. Nedostávalo se mu vzduchu, hlava se mu točila, nebo se točilo všechno okolo, nevěděl. „Heleďte, nemám tušení, o co jde. Věřte mi, já a Joe, my dva s tím nemáme nic—” Skoro se zadávil, jak se pokusil znovu zhluboka nadechnout. Joe otočil hlavu, aby se na něj zkoumavě podíval, jak jen to v jeho pozici šlo. „—nic společnýho,“ vyrazil ze sebe Vito nakonec. Společně se lží se z něj málem vysypal i bolestný sten, ale ten stihl zavčasu spolknout.
Vinci zněl, jako by předpokládal, že přesně tohle od Vita uslyší. „To nechci slyšet.“
Joe nikdy nebyl zrovna zdvořilý, když ho předtím něco nasralo – a důsledky ať vezme čert. „Jo, no, tak to je ale váš problém,“ vyplivl společně s krví. Dopadlo to na zem, ale vyšlo to nastejno, jako kdyby mířil na Vinciho. „Protože vo tomhle nevíme ani hovno.“
Vinci znovu pohlédl na Vita, a z nějakého posraného důvodu měl potřebu se na něj opět poměrně upřímně usmát. Vito hádal, že když byl někdo dostatečně zvrácený pošuk, tak ho mohl těšit pohled na to, jak se někdo dusí a bojuje s bezvědomím. Chlápci v Mona Lise Vita možná nečekali, ale Vinci docela určitě jo.
„Tohle je důvod, proč jsem se neobtěžoval tě nechat hledat, Vito,“ uchechtl se Vinci a potřásl hlavou. „My tohle, my tamto, ať už se jedná o cokoli. Věděl jsem, že přijdeš sám. Zajímalo by mě, proč vždycky, když se něco posere, vy dva jste pokaždé v centru dění. Máte k tomu co říct?“
„Ne,“ řekli oba zaráz.
„Škoda,“ povzdychl si Frank Vinci tak znuděně, jako jen někdo přihlížející mučení znuděný být může, a prostě odešel. Tony si prokřupal klouby a přistoupil k Vitovi. Vypadalo to, že se Vinci ještě nevzdává naděje, že z nich něco dostane. I když to znělo jako sbohem.
Vitovi stačil jediný pohled do Tonyho očí, aby věděl, že nebude mít to štěstí a nedostane pár ran do žeber. Tony mířil přímo na ksicht.
Všechno zčernalo příliš brzy, příliš náhle, dříve a náhleji než kdykoli předtím.
Joeův úlevný hlas bylo to první, co ho přivítalo zpátky do světa živých. „Konečně! Nemáme moc času. Co to s tebou kurva je? Odkdy tě odrovná jedna blbá rána? Sotva se tě dotkl. Když tě přitáhli, trvalo ti snad dvě hodiny, než ses probral. Mysleli si původně, že tě omylem zabili. A teď tohle – tak co se děje?“
Vito věděl, že to vedle něj je Joe, jenom protože to na sobě mělo tu směšnou cirkusáckou košili. „Prostě už si rány do hlavy nemůžu moc dovolit,“ povzdychl si. „Poškozuje to mozek. Což ty nemáš šanci poznat. Slyšel jsem, jak ti to v hlavě duní, když mlátil tebe. Máš tam úplně duto.“
Po spánku mu stékala krev z natrženého obočí. Tony ho nejspíš praštil ještě víckrát, než mu došlo, že jeho boxovací pytel to zabalil hned v prvním kole. Jako nějaký zasraný amatér, který v životě nedostal po hubě. „Vito, musíme něco dělat,“ připomněl mu Joe. Zněl spíš frustrovaně než vystresovaně.
„Jo, dyť jo,“ vyhekl Vito a zamžoural na tyč nad sebou. „Zkusíme se z toho dostat dolů. Pomoz mi. Já – já to sám nedám.“
„No Ježíši, to jsem si kurva všiml. Jedna, dva, tři!“
O tři pokusy později se jim to podařilo. I větší kretén, než byl Tony, by si uvědomil, že se děje něco nekalého. Nebyla šance, že by to neslyšel.
Vito sebou praštil o zem, dopadl bolestivě na bok a okamžitě do sebe nasál vzduch. Pro začátek příliš velké sousto, ukázalo se, když se začal znovu dávit. Všechno se s ním točilo. Mozek jako by mu vypadl ze svého místa a teď sebou práskal ode zdi ke zdi. Byl rád, že si nestačil dát oběd, protože by už byl dávno venku. No, teď mohl aspoň chcípnout s trochou čerstvého vzduchu v plicích. To bylo o něco rychlejší, když už nic.
Vzpamatoval se, až když si uvědomil, že ty podivné zvuky v pozadí vydává Joe s Tonym. Totiž Joeovy pěsti a Tonyho čelist. Společně s ranami padaly i kletby a nadávky. „Hajzle,” rána, „ty hnusný zkurvený hovado,“ rána, „ty děvko,“ rána, „no tak,“ rána, „no tak dělej,“ rána, „dělej, ty zmrde!“
A pak to zase přestalo. Tony se už nějakou dobu nehýbal. Joe zdvihl hlavu, zmateně a zdivočele jako srnka, které právě auto na dálnici prosvítilo celou lebku. „Vito – jsi v pohodě? Ty vole, vypadáš jak moje babka.“
Vito se postavil na nohy. Dost se u toho kymácel, ale pořád lepší výsledek, než ve který doufal. „Ta v Chicagu?“ zeptal se.
Joe ani nemrkl. „Ne, ta pod drnem,“ odpověděl lehce. Zvážněl až potom, co z Vita vymámil pobavený úšklebek, snad aby se ujistil, že mu zbyl ještě nějaký mozek. „Je tady chlápků jak nasranejch. Dokážeš držet krok? Půjdu první. Ale sotva polezu, tak se drž u mě, než dojdem k nějakýmu autu, jo? Oba nás neunesu.“
„Můžu střílet,“ zašklebil se na něj Vito. „A líp,“ dodal.
„To jistě ano,“ poplácal ho Joe po rameni, jako by byl Vito uražené děcko. „Jenže z nás dvou já aspoň trochu vidím. A nechci riskovat, že mě střelíš do zad. Oči se ti protáčí až vzadu do lebky, kámo, bez urážky, ale zbraň nedostaneš. Jen sleduj červenou a drž se blízko.“
Červená byla taky to jediné, co Vito z Joea dokázal chvílemi poznat. Ale to neměl v plánu přiznávat, že jo. Tak jenom zahučel jako souhlas. Kdyby byl přikývl, nejspíš by to byl jeho konec.
K pistoli měli jenom jeden zásobník, takže se Joe musel projevit jako úsporný střelec. Jedna rána na jednoho cápka. S každým dalším padlým jim přibývalo nábojů a dokonce i zbraní. Vito si jednu vzal pro sebe, protože si připadal jako dement, jak se tak ploužil za Joem a nic nedělal. Joe se na něj významně podíval. „Hele, mezi těma černýma oblekama tady jsem možná ten nejlákavější terč. Zkus to ignorovat, buď té lásky. Miř na ty ostatní. I s očima šejdrem se do někoho musíš trefit.“
„To je poprvé, co je ta tvoje cirkusácká košile k něčemu dobrá,“ zamrmlal si Vito pod nos a zkontroloval zásobník.
„Mozek ti teče ušima a ty si stejně neodpustíš kydy na moje hadry,“ povzdychl si Joe. „Poslyš, ty… jsi dostával v tom lochu něčím po hlavě? Často?“ Hlas mu na konci zakolísal. Nebo možná zakolísal Vitův sluch.
„Víc než dost,“ odpověděl Vito. Byl si poměrně jistý, že věděl jen o pár ranách, které utrpěl. Ta většina byla snad navždy ztracena v hlubinách potlačených vzpomínek. Na potlačování takových věcí on byl machr.
Patra pod nimi skoro neubývala. Neubývala ani budova a neubývalo chlápků, kteří po nich šli a chtěli je sejmout. Sestupovali níž a níž, pomalu, ale jistě. Kulky se zavrtávaly do druhé strany barikády. Joe kulhal čím dál víc a Vito se musel co chvíli opřít o stěnu, aby si na chvilku připomněl, jaké to bylo, mít pod sebou něco stabilního, co se s ním nehoupalo.
Pod nimi stále příliš mnoho pater a před nimi jen malá šance přežití, Vitovi najednou došlo, že to nezvládne.
Podíval se na Joea. „Mám svou půlku prachů pro Bruna,“ vyhrkl rychle, než padne na zem a rovnou to tam i zabalí nadobro. „Schoval jsem to u Martyho. Kdybych se náhodou – kdyby mi to chtěli vzít nebo tak něco.“
„Jasný,“ vzal to Joe na vědomí. Šli dál.
„Zabil jsem Dereka a Steva. Taky nějaký další chlapy v docích.“ Teď, když to řekl nahlas, ho napadlo, proč se o tomhle Vinci vůbec nezmínil. Možná netušil, proč je celé město vzhůru nohama, ale taky věděl dost na to, aby jen tak ukázal prstem a rovnou se trefil na ty, co to měli na triku. Takže proč by nezmínil i tohle, když už na ně hodlal shodit všechno? Ne snad, že by to bylo neprávem, ale stejně.
Joe po něm loupl okem. Zbraň měl připravenou na další vlnu nepřátel, ale oči nespouštěl z Vita. „Hele, proč mi to vůbec—?“
„Zabili mi tátu. Nebyl to žádnej zkurvenej ochlasta. Von chtěl jenom mezi ně,“ pokračoval Vito. Měl najednou pocit, že si musí pospíšit. Že to všechno musí ven, že to musí stihnout. Nikdo jiný se tohle nikdy jinak nedozví. Ani Frankie ne. Jenže Frankie to ani vědět nepotřebovala, protože ona jejich otce měla ráda i jako ochlastu. Nehnusil se jí, necítila k němu odpor. Ona jediná, která na to měla právo, na to, aby je všechny do jednoho odsoudila, nic takového necítila. To až Vito ji zlomil. Ne jejich fotr. Ne ten její hajzl manžel. Odsoudila Vita, bála se jeho, ne chlapa, kterej ji regulérně mlátil. Tak kdo z toho vlastně vyšel jako největší nula? „Myslí si, že jsem úplný monstrum,“ řekl pak.
Joe se úplně zastavil. Už se ani nesnažil šourat po schodech dolů. A nepotřeboval se ani ptát, co tím Vito myslel. Nikdy se nepotřeboval ptát. Moc dobře věděl, kterým směrem Vitovy myšlenky směřovaly. „Vito, vzpamatuj se. Ještě chvilku a jsme z těchhle sraček venku. Se ségrou si to všecko vyříkáš. My tady neumřeme,“ dodal jemně.
„Jo. Jo.“ Už byl v té fázi, kdy si jenom představoval, jak Joe vypadá. Všechno se mu ztrácelo.
Budiž mu k dobru přičteno, že se mu povedlo sejmout dost cápků na to, aby sestup ze střechy Joevi docela dost usnadnil. Kulkami šetřil stejně jako uštěpačnými poznámkami, které ze sebe Joe sypal, jako by se z té bolesti potřeboval nějak vyřvat. Rád svým nepřátelům v přestřelkách připomínal, že byl pořád naživu a že měl v plánu jim nakopat zadky. A Vito měl pocit, že by momentálně zvládl střílet buď urážky, nebo kulky, ale obojí rozhodně ne.
Fortuna samotná se rozhodla, že toho má tak akorát po krk, když se oba vypotáceli ze dveří. Jen ať je ta chladnokrevná děvka trochu plácne po rukách, aby si nemysleli, že to fakt zvládnou. Joe se vykulhal na chodník a hodil sebou za nejbližší auto. Bylo přistavené až podezřele lákavě a příhodně, takže nehodlal riskovat, že do něho nasedne a nechá se rozšmelcovat na sračky nějakou bombou. Mávl na Vita, aby ho následoval.
Vito sebou praštil vedle něj. Teď, když byli venku z budovy, to všechno vypadalo paradoxně mnohem hůř. Byli najednou na ráně a zvuk sirén se přibližoval. „Přesunem se k tomu zelenýmu Smithu naproti, jasný? Myslím, že už jsou všichni v tahu. Nikdo příčetnej by tady nezůstal, když se sem ženou všichni poldové z města.“
Někdo nepříčetný ale zůstal, a bohatě to stačilo. Zamířil na ně zpoza rohu ulice. Joe si ho nevšiml, ale Vito ano. Vrhl se po Joeovi a srazil ho k zemi. Byl to neladný a bolestivý dopad, ale svůj účel splnil. Výstřel se rozlehl po ulici a pak už bylo pozdě na další akce. Když se Joe konečně vyhrabal zpátky na nohy, byl už střelec pryč. Nečekal na další příležitost, musel zmizet. „Ten čůrák,“ ulevil si Joe a odplivl si směrem, odkud přišel výstřel. Pak se otočil, že Vitovi pomůže na nohy.
Ze všech těch kulek, kterým se v poslední době oba dva vyhnuli, byla právě tahle napůl ponižující a napůl uspokojivá. Byla to zasloužená kulka, taková, kterou stálo za to schytat.
Joe vytřešil oči, čelist mu poklesla. „Ne. To ne. Kam – kurva, kam tě trefil?“
Vito ze sebe jenom vydral jakési zabručení, jak se pokusil se vyškrábat z posledních sil na nohy. Kulka zůstala uvnitř. Celou paži jako by měl v plamenech. Ale pořád to mohl zvládnout. Ta poslední kulka, kterou takhle schytal ještě ve válce, šla do jeho boku, takže měl podstatně menší šanci to přežít. Tudíž tahle ho nemohla odrovnat. „Jdeme,“ zahučel.
Joe ho popadl za nezraněnou paži a vytáhl ho na nohy. „Ze všech míst, kdes to mohl schytat,“ zavrčel si pod nos, jak kulhal k zelenému Smithovi. „Nevytáhli jsme si z prdele zatracenej zázrak jen proto, abys to zabalil, když už jsme z toho skoro venku, slyšíš mě?“
Vito ho slyšel. Taky slyšel, jak se blíží policejní auta, jak prudce zastavují, jak brzdy skučí a kola na silnici kloužou. Slyšel křik a mlácení dveřmi. Joe s ním hodil na místo spolujezdce a auto si kolébavě oběhl. Jen stěží ho míjely kulky, které po nich sypali nově příchozí policajti. Buď se snažili jim prostřílet pneumatiky, nebo je vyděsit dost na to, aby se vzdali.
Joe vyrazil jako profesionální závodník. A bylo taky sakra na čase. Vito sklouzl po sedačce níž, ne zrovna dvakrát dobrovolně, ale stejně uznal, že to byla dobrá věc, když se hned vzápětí roztříštilo zadní sklo a do sedačky se zakouslo pár dalších kulek.
Setřepat chlupatý byla mírně řečeno výzva.
Joe se smýkal ulicemi, a tak se soustředil na řízení, že ze sebe nevydal jedinou nadávku. Jako zázrakem míjel veškeré překážky.
„— ve spojitosti s přestřelkou na staveništi v Midtownu, které vlastní realitní magnát Frank Vinci. A s těmito nejnovějšími zprávami se s vámi prozatím loučí Rockin’—“ Joe vypnul rádio. Měl plné ruce práce, ale stejně si našel čas na to, aby Vita odtrhl od… od čeho vlastně?
Vito se natáhl. „Chci jenom…“ Ten hlas. Ten bolestně rozjásaný hlas, když mohl mluvit o hudbě a televizi a hlasových zprávách. A ta tvář za ním, ty ruce, to – všechno. Chtěl to všechno.
„A já zas nechci, aby tohle bylo to poslední, co slyšíš,“ odsekl Joe a plácl ho po ruce. „Reporty našich průserů je jeho koníček, co? Hele, je spousta jinejch věcí, který si o něm musíš pamatovat, tak mysli na ně.“
Byla jich opravdu spousta. Ale všechny se staly už strašně, strašně dávno. Celou věčnost. Nedokázal si vybavit, jak ten bublavý smích vlastně zní, jak ho lechtá mezi lopatkami. Byl vážně úplně v prdeli, co? Byl z něj celý pryč. Opravdu měl skvělé načasování – uvědomit si to tady a teď. Ale možná to tak bylo lepší. Ricky se to nikdy nedozví.
Joe ho odmítal nechat na pokoji. „Zůstaň se mnou, slyšíš? Přestaň dělat takový scény, je to jenom škrábnutí.“
„Už mě jednou postřelili,“ připomněl mu Vito. „Vím, jak to chodí.“ Tu kulku uvnitř cítil. Nebylo to žádné škrábnutí, ale stejně ji sotva cítil. Nějaká kulka mu byla u prdele, to spíš jeho hlava se ho snažila zabít. Kulky se daly předvídat, daly se vytáhnout. Ale hlava byla neprobádaná džungle, nikdo o ní nic pořádně nevěděl. Tolik zdravých vojáků si šlo dáchnout, jen aby se už nikdy neprobrali a ostatní je museli příští den pohřbít.
„No vidíš, a tehdy to taky nic nebylo. A přežils to, no ne?“ dotíral na něj Joe neúnavně, zatímco volantem ostře zatočil doprava. „Mluv se mnou. Něco mi pověz. Cokoli tě napadne.“
„Řídíš jako tvoje babka,“ zachraptěl Vito slabě.
Joe ho nezklamal. „Ta v Chicagu?“ zeptal se. Vito se jenom usmál. Zavřel oči a pokusil se opřít pohodlněji hlavu o okýnko, a to studené sklo mu dokázalo na pár okamžiků přinést hotovou rozkoš, ale jen do doby, než Joe opět strhl řízení. Když najel na obrubník a Vito se lehce praštil do hlavy, dokonale ho to probralo. Zasténal bolestí. „Nespi, ty líný hovado,“ zavrčel na něj Joe. Hlas se mu zlomil. Musel to udělat schválně.
„Joe,“ zašeptal Vito. Rty měl suché a popraskané a hrdlo úplně vyprahlé. Joe se na něj podíval. „Joe,“ zopakoval Vito, a Joeova tvář se na to jméno celá zkrabatěla. Natáhl se k Vitovi volnou rukou, řadicí páka na moment zcela zapomenuta. Měl pěkně divný priority.
„Jsem tady,“ řekl a ruku mu stiskl. Nejspíš ho taky bolelo v krku. Zněl, jako by si právě do pusy nasypal hrst písku. Auto se znovu zhouplo, jak Joe vrazil do poštovní schránky. Nikdy nic takového nedělal, nikdy nesrážel věci, a mohlo ho pronásledovat, kolik poldů chtělo.
„Joe, měls pravdu,“ pokusil se Vito doříct, co načal. Slova se mu slívala v jedno. Joe zahučel, jako by se ho snažil povzbudit. Oči měl přilepené k cestě před sebou. „Ta zasraná Cindy jsem fakt já.“
Zabalil to stylově, fakt že jo.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat