Hezké Vánoce přeji! 🎄
- fandom: MAFIA II
- 10. kapitola z 16
- cca 2000 slov
- slash: ANO
- postavy: Ricky Fox, Vito Scaletta, Joe Barbaro, Henry Tomasino, Leo Galante
- vztah: Ricky Fox/Vito Scaletta, Vito Scaletta & Joe Barbaro
- vulgarismy, drama, angst, sex (implicitní)
- překlad anglického Main Squeeze (na AO3)
Ten poněkud nedomyšlený plán, že by se Vito jednou usadil, se neměl kdy stát. A Vito si ani nemyslel, že by to nějak vadilo, vzhledem k tomu, že měl plné ruce práce sám se sebou.
Prostě si trochu užijí a pak si půjdou každý svou cestou.
-----
Adrenalin mu pořád pumpoval v žilách. Stále dýchal příliš rychle, srdce mu bilo jako splašené, a stejně tak mu v hlavě poletovaly pomatené myšlenky. Volant držel tak pevně, až mu bělely klouby na rukou. Ani pořádně neviděl, kam jede.
Potřeboval—
I kdyby tady pro něj stále byli, stejně za nimi nemohl – za ségrou nebo za Rickym – milými, nevinnými, normálními lidmi. Kteří by mu snesli modré z nebe. Věděli, jaká chlácholivá slova říct, jak se ho dotknout. Ale on si nemohl dovolit se sesypat. Potřeboval silnější ruce, ne ty chápavé a krví nepoznamenané, potřeboval ty drsnější, které tomuhle životu rozuměly, které byly vždycky na té samé straně barikády, které nikdy nesoudily, nezaváhaly, vždycky tu pro něj byly.
V době, kdy klepal Joeovi na dveře, už bezmála sípal. Pořád se nemohl nadechnout. Ale zpoza dveří se neozvalo žádné tlumené klení ani stížnosti, neozvalo se vlastně vůbec nic, a Vito na dveře zaklepal znovu, a pak začal bušit, a bušil dál.
Možná ještě někde makal. Možná jenom neměl štěstí a nedostal všechny potřebné prachy naráz a musí obíhat celý město.
Stmívalo se, a Vito si dělal starosti.
Joe tady vždycky byl. A Joe tady vždycky bude.
Vito věděl, že se už chová jako malý děcko, což byla jenom další myšlenka do sbírky, která mu nemilosrdně vlepila facku, ale taky mu to bylo jedno. Co měl dělat? Mohl si tak maximálně sednout před dveře a počkat na Joea jako nějakej zasranej čokl. Pokusil se prodýchat se skrz další nával úzkosti, zavřel oči a opřel si hlavu o stěnu vedle zvonku. Tak napůl čekal, že se Joe najednou vynoří zpoza rohu na chodbě a pěkně se mu za tyhle scény vysměje. Ale pak ho vtáhne dovnitř a dá mu sklenku. U toho bude pindat nesmysly, protože bude mít dobrou náladu z toho, jak se mu zadařilo.
Tenhle stav dobře znal; povedlo se mu párkrát se skrz něj nějak prodýchat, promeditovat do zdárného konce, když tehdy v lapáku musel sedět v díře, kde mu společnost dělala jenom tma. Tam byly jeho záchvaty všem u prdele. Stejně jako jeho prosby a jeho vzlyky. Nemohl dělat nic jiného, než snažit se jen vydýchat něco, o čem si myslel, že jsou to jeho poslední okamžiky mezi živými.
O dvě hodiny, jednu krabičku cigaret, a dva hrnky kávy později, Joe pořád ještě nebyl doma.
Zpátky – zpátky k věci. Klid. Vito potlačoval sračky přes deset let, aby se mu nepletly pod nohy, když musel něco dělat. Nikdy s tím neměl takové problémy jako teď. Teď se nedokázal soustředit ani vteřinu, aniž by se do těch sraček zase ponořil. Věděl moc dobře, jak to fungovalo, no tak. No tak. Zapomenout na věci, které tady zrovna před ním nebyly. V kapse měl polovinu dlužených peněz. Teď potřeboval najít Joea a pak jít s druhou půlkou dluhu k Brunovi. To bylo všechno. To bylo všechno a s ničím jiným se momentálně nemusel stresovat. Vzpomínky na mrtvé přátele mohl klidně odhodit do koše, nechat je na později.
Zamířil do Maltese Falcone. Eddie tam byl, samozřejmě, a chlastal – totiž vychutnával si whisky, jako by si ji na něco šetřil. V očích tohohle chlapa nebylo nic z toho, co v nich měl ten ‚říkej mi Eddie‘. Tenhle chlápek vypadal jako někdo, kdo se dostal svépomocí do tohoto pochybného byznysu a kdo v něm navzdory šplhání po hierarchickém žebříčku zůstal naživu. Najednou to nebyl ten chlap, co se s nimi zlil v bordelu a pak přiznal, že v kufru svýho auta zapomněl mrtvolu. Tohle nebyl ten chlap, kterej falešně zpíval Return To Me a v opilosti líbal cizího cápka, jako by to byla jeho milenka.
Snadno se dalo zapomenout, že to byl sottocapo, podšéf, někdo přímo pod donem. Teď si toho byl Vito bolestivě vědom. Eddie si svůj chlast nikdy nevychutnával, nikdy si nepohrával se sklenkou, nikdy do ní zamyšleně nezíral. Bylo v tom pohledu cosi příliš vypočítavého, v jeho tónu zase cosi pohrdavého. Nejspíš tomu nevěřil, když mu Vito řekl, že do té prácičky šel Henry sám. Ale možná dělal, že věří. Čistě pro dobro starých časů. „Pro tvý dobro doufám, že mi nekecáš, Vito,“ rozloučil se Eddie.
Nezmínil nic o tom, že by byl Henry krysa. Kdyby to zaručeně věděl, byl by mohl Vita odprásknout na místě a být přitom v právu. Vito se za Henryho zaručil.
Mohla to být past, že o tom nemluvil. Ale i tak se Vito cítil ještě hůř.
A taky možná doufal, že Henry dostal, co si zasloužil. Že ten umírající ubožák v parku nebyl přítel, pro kterého by teď musel truchlit, že na to Vito ani nemusel normálně reagovat, že bylo v pořádku to odsouvat pořád na další a další kolej. Že postřílel polovinu Tongů kvůli Joeově touze po krvi, a ne kvůli té svojí. A že měl nárok se cítit nasraně a zrazeně, že to on tady byl obětí, jestli je Henry fakt vodil za nos. Protože by to dávalo smysl. V jistém pokrouceném slova smyslu. Prostě dávalo.
Vysvětlovalo by to, proč Henry nechtěl, aby se za něho v rodině zaručil Joe. Musel vědět, že pravda o jeho donášení vyjde dřív nebo později na povrch, a taky věděl, že ten, kdo se zaručí za krysu, je sám za krysu považován, takže logicky nechtěl, aby to za něj Joe schytal. Vito se přímo nabízel. Dalo se mu dostatečně věřit a byl dostatečně vděčný za to, co pro něj Henry udělal; protože se Henrymu nedalo upřít, že když je s Joem v Empire Arms hotelu poznal, neřekl ani popel a tím jim zachránil prdele.
Takže mu nejspíš přišlo jako lepší volba, aby cenu nejvyšší zaplatil právě Vito. Potřeboval nějakého obětního beránka. A Joe byl… Joe.
Zpátky – k… k věci. Zpátky kurva k věci. Dál. Co dál? Giuseppe. Ten si udržoval přehled, vždycky věděl, kde se co dělo a kde bylo lepší vůbec nepáchnout. I když sám nikdy nevylezl ze svého zatuchlého bytečku.
To se pro změnu ukázalo jako dobrý nápad. Giuseppe nevěděl, kde byl Joe, zato ale věděl, že Joea vzali Vinciho lidi. A že Joe nevypadal, že s nimi ohledně toho výletu dvakrát souhlasí. Což udělalo docela jasný obrázek. Vito si musel vzít pár okamžiků na to, aby si dobře rozmyslel, jestli nemá vzít svoji polovinu dluhu a někde hluboko ji zašantročit. Tady se totiž hodně rychle smrákalo. Navíc plánoval jít přímo do jámy lvové a nebyl tak naivní, aby si myslel, že z ní odejde se vším, s čím do ní přijde. Pokud vůbec odejde. Bude muset jednak někde nechat peníze, jednak i zbraň. Stejně si nemůže dovolit zaútočit na Vinciho.
Mohl přemýšlet, jak chtěl, ale žádný jiný nápad kromě toho, že do baru prostě nakráčí a počká, kam to povede, ho nenapadl. Jinak se k Joeovi neměl jak dostat. Zvenku mu pomoct nemohl. Neměl nikoho, koho by na podpěrnou roli mohl využít. Leo nepřicházel v úvahu. Ten starej kozel byl pravděpodobně někde na pláži, v ruce drink s paraplíčkem.
***
S o dost lehčími kapsami se vydal do Mona Lisy. Předtím se ale nadvakrát ujistil, že už se tak netřese. Než vstoupil dovnitř, přehodil přes sebe pomyslný háv lhostejnosti. Cítil, jak se mu tvář stahuje zpátky do své klasické mramorové podoby.
Ani nemrkl, když mu jeden z Vinciho strážných, Tony, namířil přímo do ksichtu. „Ani se nehni a možná tě nezabiju,“ pozdravil ho Tony. Těžko mu to přivítání vyčítat, dělal svou práci a i když se s Vitem znali, přece jen byli z jiných rodin. Vito věděl, že to bylo jenom Leovo jméno, které ho v této společnosti drželo naživu. Moc takových, kteří alespoň dostali slušné varování než rovnou kulku do čela, nebylo. A Joe mezi těmi šťastlivci taky nemusel být.
„Nazdar, chlapi,“ protáhl Vito nevzrušeně. Už se rozhlížel okolo. Ne že by snad opravdu čekal, že Joea uvidí sedět někde u stolu, ale za pokus nic nedá.
„No, ten má pro strach uděláno,“ zasmál se Tony posměšně. Barman s brokovnicí se ani neusmál.
„Taky vás rád vidím,“ řekl Vito a udělal další krok vpřed. Už viděl dost na to, aby věděl, že jestli ho někdo z nich sejme, tak to nebude Tony.
„Opovaž se hnout,“ zavrčel barman. Z jeho tónu mrazilo. Ten si to vážně nebude moc rozmýšlet, než vypálí. Pořád by měli nárok a nikdo by nemohl hnout prstem. Měli výmluvu, že byl Vito v jejich revíru a ještě si do něho nakráčel, jako by mu patřil. Tony mezi ně vstoupil. Zbraní pořád mířil Vitovi na čelo, ale tvářil se podstatně přívětivěji než jeho kolega za barem.
„No tak. Poslechni kamaráda barmana a přestaň dělat blbosti, Vito,“ navrhl skoro až dobromyslně. „Takže nejdřív tě požádám, abys pomalu položil zbraně na podlahu. A žádný blbosti, barmana strašně svědí prst na spoušti, že jo.“
Kamarád barman evidentně ani nepotřeboval mrkat. „Nejsem ozbrojenej,“ prohlásil Vito. A byla to zkurvená pravda. Cítil se úplně nahej. Bez prachů, bez zbraně. Bez toho všeho byl úplné nic, jenom blbeček v kabátě, chodící mrtvola.
Tony vypadal, že ho to příjemně překvapilo. „Fajn. Tak co tady děláš, Vito? Tebe jsme tu nečekali,“ odvětil a nechal ruce spadnout dolů. Bylo to jen rádoby přátelské gesto, protože Tony mu žádnou důvěru neprojevil. Neměl se čeho obávat, protože barman pořád mířil Vitovi na hruď a pořád u toho nemrkal, ani se nehýbal.
Vito jim věnoval otrávený pohled. „Hledám Joea Barbara,“ odpověděl a jen stěží potlačil touhu protočit na ně oči. Ti dementi se nejspíš jenom nudili a chtěli si s ním trochu pohrát. Jako kdyby měl snad Vito jakýkoli jiný důvod k tomu, aby sem chodil. „Prý ho sebralo pár vašich chlapů.“
„Možná,“ pokrčil Tony rameny. Nejspíš to byl on. A ten zkurvenej barman.
Vito vážně, ale vážně neměl náladu. „Hele, vo co se to snažíte? Nic jsme vám s Joem neudělali.“
„Všude chodíte za packy, co? Jeden vždycky ví, co ten druhej dělá, nebo naopak nedělá… pan Vinci s tebou tak docela nesouhlasí. Chtěl, aby mu někdo něco vysvětlil, a Joe se teď snaží. A když už ses zastavil, co kdyby ses k nim připojil?“ A Tony měl tu drzost, aby na něj ještě mrkl.
Byla známá věc, že pokud přišla dobrá zpráva, vzápětí ji následovala tuna špatnejch. Vito už by si měl konečně zvyknout. Takže Joe byl prozatím naživu, ale Vito neměl moc možností, jak následný vývoj událostí ovlivnit. Kdyby zůstal venku a dál od Vinciho chlapů, byl si jistý, že by to Joea stálo život. Takhle, když v tom budou oba, se z toho aspoň budou moct buď společnými silami dostat, nebo tam oba zhebnou. Vždycky tak nějak tušili, že půjdou ze světa bok po boku, tak proč ne teď?
To nikdo z přítomných naštěstí nemusel vědět. „A když se mně nebude chtít?“ zeptal se. Vystrčil bradu jako nezbedné děcko.
Tony jenom zdvihl obočí. „Tyhle bouchačky říkaj, že se ti chce. Ale neboj se. Je odtamtud krásnej výhled.“
A i když měl navrch, stejně se zachoval jako ultimátní vocas. Stačila mu jedna dobře mířená rána do Vitova zátylku.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat