- fandom: MAFIA II
- 12. kapitola z 16
- cca 2000 slov
- slash: ANO
- postavy: Ricky Fox, Vito Scaletta, Joe Barbaro, Henry Tomasino, Leo Galante
- vztah: Ricky Fox/Vito Scaletta, Vito Scaletta & Joe Barbaro
- vulgarismy, drama, angst, sex (implicitní)
- překlad anglického Main Squeeze (na AO3)
Ten poněkud nedomyšlený plán, že by se Vito jednou usadil, se neměl kdy stát. A Vito si ani nemyslel, že by to nějak vadilo, vzhledem k tomu, že měl plné ruce práce sám se sebou.
Prostě si trochu užijí a pak si půjdou každý svou cestou.
-----
Ne.
Ne, ne, ne – to ne.
Po fízlech ani stopy. Kurva konečně.
Prudce zabrzdil a vypadl z auta, zcela lhostejný k překvapeným pohledům, které si tím vysloužil od páru, který zrovna míjel doktorův dům. Bylo už pozdě a Joe se bál, že se to nedalo říct jenom o hodině. Necítil ani svoje zmrzačené tělo – žebra, nohu, tvář. Celý jeho svět se zúžil jen na jeho nejlepšího kamaráda, na jeho bezvládné tělo na spolujezdcově sedačce, na jeho bledou nehybnou tvář.
Vzal tělo (ne jenom tělo, ne jenom tělo, kurva) přes rameno a polkl bolestné zavytí. Začal se kulhat k doktorovým dveřím a po cestě za sebou zanechal svou duši (nebo alespoň to, co z ní ještě zbývalo). Sípavě dýchal a nohy se mu co chvíli podlamovaly, sotva se dostal k domovnímu zvonku a práskl do něj se zbytkem posledních sil.
„Vezmi ho dovnitř,“ řekl doktor, zatímco přebíral Vitovu váhu s podstatně menším úsilím, než které musel vynaložit Joe. Pak Vita odtáhl hlouběji do domu a Joe je následoval. „Detaily, potřebuju detaily,“ nakázal El Greco nesmlouvavě a pacienta si položil na operační stůl. Vito najednou víc než kdykoli předtím vypadal jako ten malý smrad, který si to k Joeovi dobrých dvacet let zpátky nakráčel a vyzval ho na souboj, i když byl už tehdy o dvacet kilo lehčí a dobrou hlavu menší. Malý vychrtlý skrček, který bojoval vším, co měl, a zaboha nezůstal ležet na zemi. Joe ho miloval od chvíle, co ho tehdy spráskal na hromadu.
„Střelili ho někde do ramene asi,“ řekl Joe a zavřel oči, jak se snažil soustředit. „Ale to není to nejhorší – on…“ Právě si uvědomoval, že se mu snaží explodovat srdce, a tak panicky vdechoval co největší porce vzduchu, aby se nějak uklidnil. „Dostal ránu do hlavy. Totiž hodněkrát. On – on si to prej už nemůže dovolit, říkal. Měl už těch ran v minulosti dost a tohle ho asi…“
Vito o svém pobytu ve vězení nikdy moc nemluvil, kromě jedné dvou zmínek o tom, že se trochu naučil, jak to v jejich světě chodí. Na Joeovy debilní vtípky o mejdle na zemi ve sprchách taky nikdy nereagoval.
A nebylo to poprvé, co Joe přemýšlel, co se všechno Vitovi v lapáku mohlo stát, než se dostal pod Leovu ochranu. Tak trochu tušil. Ale…
Doktor si zasyčel kletbu pod nos.
Joe se vrátil zpátky na zem. „Co? Co je? Jenom prostě… jenom–“ Rozmáchl se rukama a málem se po zdi svezl až na zem. Na moment zapomněl, že se držel vzpřímeně jenom díky nim, že měl koleno úplně na sračku. „Prostě do něj co pár hodin dloubni klackem a mezitím z něj vylov tu kulku, ne? Proč–“ Proč zníš, jako by už bylo pozdě, jako by to nemělo šanci, jako by byl Vito už dávno pryč, jako by to byla Joeova chyba, stejně jako kurva úplně všechno v jejich životech.
Doktor si vyhrnul rukávy a nashromáždil si materiál. Pomalu (příliš pomalu) rozstřihl Vitovu zakrvácenou košili, než na Joeovu hysterii vůbec zareagoval. „A tohle tě překvapuje?“ zeptal se stejně nezúčastněně jako vždycky. „Všechna ta krev, všechna ta smrt. Tohle je způsob života, který jste si oba vybrali. A jednoho dne vám dojde štěstí. Příště bys na jeho místě mohl být ty.“
„Ty a tvoje kázání,“ utrhl se na něj Joe. „Je mi u prdele, jestli to budu příště já. Bude v pořádku?“ Vitovo rameno bylo celé zalité krví. Joe nepoznal, kudy vůbec pronikla kulka.
El Greco zamyšleně zabručel. „Možná. Ta díra v rameni se dá zalátat docela snadno. Když se tak dívám na ty jizvy, tak už to tenhle chlap schytal víckrát a hůř. Ale jestli dostává pořád po hlavě, tak by to mohlo věci zkomplikovat. Hlava je zatraceně nepředvídatelná.“ To byla asi tak poslední věc, kterou chtěl Joe slyšet.
Tak si sedl na zem. „Fajn,“ vydechl a zavřel oči.
„A předpokládám, že ty budeš můj další pacient. Co udělali tobě?“
„Dost mě zmastili. Myslím, že mám nalomený žebra. A moje koleno je jak zasranej balón. Ale to počká. Ty se starej o to, aby ten idiot přežil. Dluží mi pět babek,“ zamrmlal Joe, zatímco mu hlava pomalu padala na prsa.
To, že sledoval, jak se doktor víc a víc barví od Vitovy krve, mu taky dvakrát nepomáhalo. Bylo o tolik jednodušší poslouchat Henryho nářky a nadávky na to, jak ho ten tlustý zmrd ze Sand Islandu málem připravil o koule. Hodně u té svojí operace řval a všechny proklínal, víc italsky než anglicky, a celé se to snášelo podstatně lépe než tohle ticho. Vito si nestěžoval – a Vito si do prdele stěžoval pořád – ale tentokrát ze sebe nevydal ani hlásku, ani sten, ani jednu nadávku, byl nehybný, jako by byl mrtvý, a Joe ho upřeně sledoval, hypnotizoval jeho hrudník a čekal, až se zvedne a pak zase klesne, a pak se ideálně zase zvedne. Chtěl ho slyšet si stěžovat, chtěl mu říct, až si přestane stěžovat a drží radši hubu.
Skoro jako by měl horečku. Potil se a třásl, už dávno seděl na podlaze (a teď už to bylo skoro pohodlné) a sledoval přitom svého doktora kouzlit zázraky.
Cinknutí kulky o plechovou misku mu zdaleka nepřineslo takovou úlevu, jakou si od toho zvuku sliboval. Vito se stále nehýbal, dýchání mu sláblo, a on vypadal tak staře a přitom tak mladě zároveň, unaveně, jako by měl všeho tak akorát po krk, jako by mu nestálo za to se pokusit z tohohle průseru vyhrabat zpátky na nohy.
Možná to byla vina toho šaška z rádia? Možná kvůli němu to tak bylo? Možná řekl něco, co Vita dohnalo k té vině, k těm pochybnostem…
Ale hovno. Možná se na tom podepsal, možná přidal hřebík do rakve, ale nebyl to jenom on.
Aby ze sebe Joe dostal alespoň trochu páry, tak sebou házel dvakrát tolik, než když ho doktor ošetřoval jindy. El Greco si jen sám pro sebe cosi mumlal, občas nad jeho výběrem slov pohoršeně mlaskl.
Vito byl pořád mimo a Joeovi docházel čas. Ráno se k nim připlížilo rychle a nemilosrdně, a Joe nesnášel, on nesnášel, jak to tomu dni bylo úplně u prdele, že na něj nikdo nebyl připravenej ani zvědavej.
Vitova slova o jeho půlce schovaných peněz se mu vracela jako duch z minulosti. Vito zněl, jako by se loučil, a ta myšlenka Joea k smrti děsila. Bylo docela vtipné, že si lidé zásadně mysleli, že z nich dvou to Joe je ten, kdo má problém se svými emocemi – tím zakázaným ovocem. Vito vypadal, že je mu všechno jedno, že se se vším vyrovná a popere, ale ty vole, Joe v životě nepotkal nikoho, kdo by byl víc v prdeli než právě Vito. Ten chlap si zkrátka nedokázal nic přiznat, nic pustit k tělu, dokázal by potlačit nejspíš i tu smrt, kdyby chtěl.
Nedokázal reagovat na věci, které se mu v životě děly, neustále ty reakce odkládal, než už dál prostě nemohl. A on nejspíš právě dosáhl své hranice. Měl výdrž, to jo. Jenže teď to mohlo být tím, co ho nepustí zpátky do světa živých. Konečně se nechal přesvědčit o tom, že tady na něj už nic nečeká, že nemá cenu se snažit probrat.
Teď, když byl zafačovaný a od krve umytý, vypadal zase o dost mladší, což Joeovi taky moc nepomohlo k tomu, aby se cítil líp. Měl by zavolat Frankie? Nebo toho pomatence z rádia? Byl by za to Vito rád? Nejspíš by ho napřed seřval, ale pak by to ocenil, i když si myslel, že ne.
Joe ho tahal do malérů už v době, co se oba ještě učili teprve číst. Bylo fér, aby se pokusil ho vytáhnout zase ven, od toho tady přece byl. A navíc, vzhledem k tomu, že ta kulka byla určená pro něj, to bylo taky to nejmenší, co pro něj mohl udělat.
Silně kulhající, ale přesto o něco jistější na nohou se Joe vydal ven. Aniž by se byť jen podíval na zakrvácené sedadlo spolujezdce, nastartoval a vyrazil do ulic.
Vyjít schody do Martyho bytu bylo čisté utrpení. Funěl a klel na každý schod, a zábradlí se držel, jako by se bez něj svalil přímo vstříc jisté smrti. Což nebylo daleko od pravdy. Díky bohu, že ten kluk žil už v prvním patře. A díky bohu, že ten cápek, co stál na odpočívadle a který ho s rostoucí hrůzou sledoval stoupat do schodů, nebyl ozbrojenej a nečekal na Joea, aby ho sejmul, protože si ho Joe všiml, až když už byl skoro nahoře. Když si ten chlápek odkašlal a natáhl k němu ruku, Joe se leknutím málem vyvrátil. „Možná bych mohl pomoct?“ navrhl blonďák dobrácky.
Joe si ho změřil. Mozek se mu na ten pohled celý stočil do podezíravého klubka. Ruce byly čisté, oblečení taky, z kvalitnějšího matroše, než by v takovém baráku čekal. Nebylo na něm na první pohled poznat, že by měl nějakou zbraň, oči měl jasné a nebesky modré. Vlasy měl světlé a divoce rozcuchané, jako by si do nich rukama vjížděl každou chvíli. Mohl mít tak okolo třiceti a taky zněl dost povědomě, ale…
No, jedna věc byla jistá. Tenhle parchant v týhle díře rozhodně nebydlel. Ale Joe nebyl v postavení, kdy by s tímhle zjištěním mohl něco dělat. Takže se jenom usmál, jako by se trochu styděl za to, že vůbec potřebuje nějakou pomoc, a cizincovu ruku přijal. Chlápek byl spíše štíhlejší, ale ne příliš. Pořád měl dost síly na to, aby Joea poslední dva schody bez větší námahy vytáhl nahoru. Kdyby se pustili do potyčky, mohl by mu dát zabrat.
Takže ho pomalu obkulhal a předstíral, že míří k dalším schodům. Cápek zůstal stát za ním a ohlížel se přes rameno k Martyho dveřím. „Zapomněl sis klíče, kámo?“ zvolal na něj Joe bodře, ale jeho nervy se pomalu začínaly škvařit. Tohle očividně nebyla žádná najatá mlátička, nejspíš to nebyl ani polda, a navíc z něj nevyzařovala žádná jistota, žádný směr, tak co tady sakra—
„Ha,“ uchechtl se ten muž a poškrábal se na zátylku. „Ne. Já tady nežiju. Jen jsem chtěl zkontrolovat… kamaráda… neznáte ho? Není to tenhle…“ Ukázal prstem na Martyho jméno na zvonku. „Ta paní nahoře mi řekla, že tady kdysi žil jeden chlapec, ale že… se nejspíš odstěhoval nebo tak, a teď by tady měl žít můj kamarád. Nebo alespoň muž, který souhlasí s jeho popisem.“
Joeovi ztuhla krev v žilách. „Von tě sem vzal, jo?“ zeptal se a bylo mu úplně jedno, jak nelogická otázka tohle pro nějakého souseda byla. Chlápkovi to stejně nedošlo.
„Ne, to… já… totiž.“ To by vysvětlovalo to nervozitu. Joe sice neviděl po cestě sem nikoho, kdo by mu byť jen připomněl fízla, i kdyby tajného. Většinou takového dokázal docela spolehlivě poznat, ale teď neviděl nikoho… jenže on taky myslel na úplně jiný věci, když sem jel. Nedával si pozor, myslel na to, že mu nejspíš umírá kámoš, že měli oba na čelech obrovský terče… a nemusel to být fízl, aby byl nebezpečnej. Mohla to být volavka.
Joe se k němu dokulhal zpátky. „No, já mám jeho klíče u sebe, takže tě můžu pustit dovnitř. Že bys na něj počkal,“ nabídl mu dobromyslně. „Někdy ty klíče ztratí, blbec,“ uchechtl se, a bylo to skoro upřímné, protože ze všech lidí, které Joe za svůj život poznal, byl Vito ten poslední, který by někde dokázal ztratit klíče. Chlápek zaváhal.
„Já bych… nerad bych obtěžoval, ehm–“ A právě ten zvuk na konci, to přidušené zajíknutí člověka, který se snaží nereagovat tak, jak by rád reagoval, právě ten zvuk ho spolehlivě identifikoval. Byl to ten blb z rádia. „Jen se o něj trochu bojím, stavil jsem se tady jen po cestě… ale možná se pohybuje někde okolo a já ho akorát nezastihl,“ zasmál se trochu nuceně a Joe nemohl uvěřit, že ten hlas předtím nepoznal. Vážně zněl naživo úplně jinak.
Joe ho jenom odmávl a s veselým „Nesmysl!“ odemkl dveře. A potom, aniž by meškal jedinou vteřinu, toho chlápka popadl za límec a vší silou jím smýkl do bytu. Pak za nimi zapráskl dveře.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat