- fandom: MAFIA II
- 9. kapitola z 16
- cca 4000 slov
- slash: ANO
- postavy: Ricky Fox, Vito Scaletta, Joe Barbaro, Henry Tomasino, Leo Galante
- vztah: Ricky Fox/Vito Scaletta, Vito Scaletta & Joe Barbaro
- vulgarismy, drama, angst, sex (implicitní)
- překlad anglického Main Squeeze (na AO3)
Ten poněkud nedomyšlený plán, že by se Vito jednou usadil, se neměl kdy stát. A Vito si ani nemyslel, že by to nějak vadilo, vzhledem k tomu, že měl plné ruce práce sám se sebou.
Prostě si trochu užijí a pak si půjdou každý svou cestou.
-----
Derek evidentně nedělal nic jiného, než že se pořád něčím cpal. Vůně pečených fazolí Vitovi připomněla, že bez ranního sendviče už jel naprázdno už skoro dva dny. A ještě pořád se nedostal k té kávě. Od doby, co poprvé ochutnal tu Rickyho, si už tolik neužil to, které si udělal sám, nebo které si objednal někde v bistru nebo restauraci.
Zpátky – zpátky k věci.
„Vito!“ Derek se málem zadusil, jak kolem sebe začal mávat lžící. Což znamenalo dobré zprávy. Docela určitě měl zrovna po ruce něco, co by pro něj Vito mohl udělat. „Díky, že ses stavil! Věděl jsem, že je na tebe spoleh,“ pokračoval Derek s plnými ústy, zatímco lžící mávl směrem k židli u dveří, na které většinou sedával Steve. Vito ji vzal a přisunul si ji k Derekovu stolu.
„O co jde?“ zeptal se, když se posadil.
Derek se opřel do svého křesla. „Frank pořádá menší sešlost s ostatními šéfy, skoro všechny moje chlapy si vzal s sebou jako ochranku. Takže nemám po ruce nikoho, kdo by mi pomohl s touhle menší prácičkou.“ Výborně. Vypadal, že se mu upřímně ulevilo, když se Vito ukázal. Možná se mu ulevilo dost nato, aby nabídl víc peněz, než by nabídl jinak. Vito se nemusel odkopat jako zoufalec, který by kývl i na dva dolary, když tady nebyl nikdo, kdo by mu tu práci mohl vyfouknout. A kurva radši nepřemýšlet nad tím, proč Vinci pořádá sešlost.
Takže se opřel tak klidně a pohodlně, jak to jenom dokázal, jen aby sebou polekaně trhl, když do místnosti vtrhl Steve jako velká voda. Na pozdrav jen kývl hlavou a okamžitě zamířil ke svému šéfovi. „Dereku, oni pořád nechtěj dělat. Kvůli tomu flákači, cos ho vyrazil.“ Opřel se o zeď a čekal.
Derek si povzdychl. „Do prdele práce. Vito, poslyš, ta práce bude muset počkat. Mohl bys mi napřed píchnout s tímhle?“ Zdálo se mu to, nebo se na něj fakt usmálo štěstí? Ohledně peněz? No ty vole. Vito jen pokrčil rameny, nakloněním hlavy na stranu dal najevo, že ho zajímá víc. „Byl tady jeden flákač, kterej nepřišel do práce celej tejden. Předstíral, že je nemocnej. Prostě z nás dělal blbce. Tak jsem ho vyhodil, že jo. Ale některý jeho kámoše to namíchlo a teď dělají vlny, že budou stávkovat. Jediný, co potřebuju, je pár cápků, který by vypadali, že není radno je nasrat, jestli mi rozumíš. To by je mohlo vyděsit dost na to, aby zavřeli držky a táhli zpátky makat. Dám ti za to litr. Bereš?“
No kurva! „Proč ne,“ řekl Vito a vstal. „Takovým prachům se nedá říct ne.“ Plánoval, že bude dělat drahoty, ale litr za úplné nic byl příliš dobrý začátek na to, aby se cukal.
Derek vypadal potěšeně. „Dobrá tedy!“ Vstal s vervou a elánem, který by se do něj na první pohled neřekl. „Stačí mi stát za zády a tvářit se drsně. Co, Steve?“
Steve po Vitovi hodil brokovnici. „To se ještě uvidí,“ pronesl zlověstně, zatímco bral za kliku.
Ne ale vážně, co se to dělo? Šťastná náhoda? Šla a zakopla o starouše Vita? Tohle nemohlo mít háček – přece nebylo pravděpodobné, že by skončili všichni v krvavé lázni nevinných pracovníků doku. Derek je potřeboval. Tisícovka do dobrého a nadějného začátku. I když se Steve tvářil, že by z toho nejradši udělal masakr, vypadalo to dobře. A udržet si Dereka na dobrý straně by se mu mohlo hodit, až se vrátí k té práci, o které se zmiňoval původně. Bylo načase, aby se Vito trochu víc obeznámil s povoláním ochranky, když už se za bodyguarda několik měsíců vydával.
Ne, tam ne. Zpátky.
Pod schody čekali na Dereka další tři chlapi. Všichni nakráčeli do skladiště ozbrojení až po zuby, a Vito si pomyslel, že mu Derek vlastně dává prachy úplně zadarmo. Když se tak díval na své kolegy, Vito tady sotva mohl nějak pomoct. Ostatní byli metrákoví cápci, vedle kterých si připadal jako kluk. Ale co, od toho měl tu brokovnici.
Muž, který jim vyšel naproti, byl z Derekových zaměstnanců očividně nejstarší. Mluvčí a vyjednavač.
Jak mluvil, neustále pohled stáčel k Vitovi. Někdy se na něj zadíval dost dlouho na to, aby úplně zapomněl, kam s tím svým monologem mířil. Mračil se čím dál víc, a Vito se zase mračil na něho, protože to byl opruz, a zrovna když si myslel, že už bude muset otevřít hubu a něco mu na to říct, ruply nervy Derekovi. „Dívej se kurva na mě, když s tebou mluvím!“ zařval.
Steve udělal pár kroků a stoupl si přímo před Vita.
Co to kurva?
Teď Vito potřeboval chránit před bandou pracantů? To on tady snad měl nahánět hrůzu.
Mladší chlápek, který doteď seděl na bednách u zdi a pokuřoval, seskočil na zem. „Tohle nikam nevede, Franku!“ zavrčel a zadupl cigaretu. Na chlapa, který měl před sebou pět ozbrojených dalších, se moc nerozpakoval, než něco řekl. „Nechoď kolem horký kaše! To tlustý hovado nás dře do úmoru, nevím, proč s ním jednat v rukavičkách.“
„Ale Vinnie...“ stařec, Frank, jejich vyjednavač, se ho pokusil zarazit. Natáhl k němu ruku.
Vinnie se nedal. „A jestli se nám něco stane, tak se na nás zvysoka vysere, stejně jako na Johna! Prej vyhodil nemakačenko, to tak! Na toho ubožáka spadla naložená bedna! Při práci! Při práci pro tohle prase! Zlomilo mu to obě ruce!“
Cosi ve Vitovi se na ta slova prudce hnulo. (Vzpomněl si na otcovy horečnaté oči a matčiny slzy. Nemohl si dovolit chybět ani den, musel tam jít i v deliriu.) Věděl tohle Derek? Věděl, že vyhodil mrzáka? „To je snad kurva jeho problém, ne můj,“ odfrkl si Derek a odpověděl tak Vitovi na otázku, kterou by mu Vito nikdy nepoložil, sebevíc by chtěl. Takový otázky do tohohle byznysu nepatřily. „A teď navrhuju, abyste si šli po svý práci, než vám nechám zlámat ty vaše.“
Tohle nic neměnilo – tohle nic měnit hlavně nemohlo. Vito tam prostě musel stát jako dement a pak si jít pro svou tisícovku. Potom už mu bude zbývat sehnat jenom dvacet šest a půl tisíc. Derek byl zkrátka kokot a Vito nebyl o nic lepší. Jak mohl kohokoli soudit? On s tímhle souhlasil. Čekalo se od něj, že zlomí ty ruce, na které Derek ukáže.
Na to, že měl prázdnej žaludek, se to v něm míchalo opravdu slušně. Skoro by si i uvěřil, že má co zvracet.
„Ty zatracený hovado!“ zařval Vinnie a pošel sotva dva kroky vpřed, než ho sundal Steve pažbou svého Thompsona. Na to se všichni Derekovi chlapi – včetně Vita – postavili do obranných postojů a jako jeden muž zvedli svoje zbraně.
Tím, že Steve opustil svoje nové stanoviště před Vitem, měl Vito konečně zase přehled o tom, co se kolem něj dělo. Vinnie ležel na zemi a svíral si krvácející nos. Úpěl bolestí. Stařec, jejich vyjednavač, udělal pár kroků vpřed. Hlas udržoval obdivuhodně klidný. „Není třeba se uchylovat k násilí. Prosím vás, dejte ty zbraně dolů,“ a natáhl se zase k Vitovi, i když jenom trošku, a zase se jejich oči setkaly na delší dobu, než by bylo pohodlné nebo snad nutné. Vito tady tomu nevelel, to snad bylo nad slunce jasné. „Nechceme žádné potíže.“
Vito si o Derekovi udělal poměrně jasný obrázek – že je to horkokrevnej parchant. A na horkokrevnýho parchanta byl Derek momentálně dost klidnej. Vyhrožoval násilím a vyzařoval z něj respekt, ale pořád si udržoval klid. Nejspíš tomu pomohl fakt, že měl na své straně tolik palebné síly.
Možná to byl kdysi Vitův táta, kterej tady stál s rukama prázdnýma a špinavýma a sedřenýma do krve, žadonící o milost, o projev lidskosti. Možná někdo na Vitově místě mířil tehdy na něj. Možná i vystřelil.
V těle jeho otce se nenašlo žádné olovo, to Vito věděl. Viděl ho.
Opilci a voda k sobě nejdou moc dohromady, řekli mu tehdy.
Svého otce opilého nikdy neviděl. Vito tehdy doma moc času netrávil. Pořád byl u Joea, nebo na ulici, nebo prostě kdekoli jinde, a snažil se vydělat to, co nedokázal vydělat jeho fotr. Staral se.
Zabij, nebo budeš zabit. Jeho otec byl vždycky kořist a Vito si umínil, že on bude lovcem. A teď jedním byl. Mohl si to nenávidět, jak chtěl, ale nebylo cesty zpět.
„Žádný potíže!“ rozchechtal se Derek. „Vypadá to, že jste si jich nadělali docela dost, navzdory vší snaze. A teď jestli se všichni nerozejdete po svý práci, tak si můžete hledat jinou.“
Co tohle bylo kurva za život? Bát se víc ztráty práce než ztráty života. Vito by nejspíš chlastal taky.
Nikdo jiný neřekl ani slovo. No – dobrá práce, ne? Když pominul tu nevolnost, kterou to v něm vyvolalo. Vážně si měl dát něco k snědku, než sem zamířil. Z doků mu bylo vždycky špatně. „Vidíš, Vito?“ otočil se k němu Derek, na tváři znechucení, a Vito se zase najednou cítil jako oběť, jako kořist, jako ten, který stál tam, kde kdysi stál možná i jeho fotr. Přitom byl na tý dobrý straně. Na tý, co má navrch, co sebou nenechá zametat. „Stačí trochu přišlápnout a jsou to zase poslušný děvky.“
Všichni se otočili a zamířili k východu skladiště. Vito se nadechl, pak zase vydechl. Možná ho jen zaplavily vzpomínky, možná měl teď hlavu plnou sraček a potřeboval ji trochu vyprázdnit, než se zase do něčeho pustí. Něco zkurveně těžkého si mu sedlo přímo na záda, na hruď, začala ho to svírat a stahovat, a on se nemohl dočkat, až odsud vypadne a nadechne se něčeho jinýho než mrtvejch ryb, potu, a soli.
Stařec za jeho zády zalapal po dechu. „Takže jsi to ty!“ A Vito věděl, že by neměl. Ale stejně se otočil a opět toho chlapa nechal, aby mu očima bezmála vyvrtal díru do hlavy, stejně jako se o to snažil po celou dobu tohohle rádoby vyjednávání. „Ty seš Scalettův kluk, že jo? Tvůj táta o tobě pořád mluvil. A vypadáš úplně jako on... nikdy bych si nemyslel, že...“ Celá jeho tvář se změnila. Vypadala najednou jako vytesaná z kamene. „Co tě to napadlo, makat pro tohohle hajzla? Po tom, co provedl tvýmu tátovi?“
Vito sklopil pohled jako malý kluk, kterému spílali rodiče za bordel v pokoji – což se mu nestalo už hodně dlouho. Vlastně od doby, co mu umřela máma.
Steve s Derekem se vrátili k pracantům. Steve zdvihl Thompson a zamířil jejich vyjednavači přímo na hruď. „Zavři kurva hubu, franku,“ zavrčel.
A Derek, snad poprvé od doby, co ho Vito vůbec poznal, vypadal nervózně. „Neposlouchej ho, Vito. Vykládá sračky.“
„Tak sračky, jo?“ vřískl Vinnie. Konečně rozdýchal bolest a našel hlas, který teď hodlal využít, co mu bylo libo. „Ten hajzl zabil tvýho fotra, Vito. Zeptej se ho, jak se tvůj táta tu noc utopil! Všichni jsme ho viděli odejít se Stevem, a Steve se pak vrátil sám. Celej mokrej!“
Derek se s očima navrch hlavy otočil zpátky k Vitovi. Pak ucouvl. A najednou – vzbouření pracovníci zapomenuti – Steve mířil Thompsonem na Vita.
Ukázalo se, že k tomu má dobrý důvod, protože Vito zase mířil na Derekovu hlavu. „Přestaň na mě tou věcí mířit,“ zasyčel na něj Derek. Obličej mu zbrunátněl.
Vitovi zamrzly ruce. Zbraň držel nehybně ve vzduchu, ani známka třasu v dohledu. „Proč ses vrátil mokrej, Steve?“ zeptal se, dutě a nezaujatě a tak pečlivě neutrálně, že by si jeden pomyslel, že mu na odpovědi nezáleželo.
Tohle nebyla vhodná doba na to, aby se mu z hlubin vědomí vyvalily léta staré vzpomínky, které v osmnácti zablokoval a popřel. Bylo to asi podobně nešťastné načasování jako vzpomínka na Rickyho pitomě rozjásaný hlas a ten jeho jen jakoby mimochodem komentář o jeho neexistující přítelkyni. Zpátky. Zpátky k věci. Co za věc to kurva vůbec bylo?
Řekli mu, že se Antonio Scaletta utopil. Protože byl ožralej jak hovado. Řekli mu, že v práci chlastal skoro pořád a že bylo jen otázkou času, než udělá chybu, než někde uklouzne a spadne, zlomí si vaz, praští se do hlavy. „Upřímnou soustrast,“ řekli.
Vito jim věřil každé slovo. A jak se tak díval na Steva, kterému se krutě zablýsklo v očích, nemohl uvěřit tomu, že jim to tehdy fakt sežral. „Protože se bránil,“ ušklíbl se Steve.
Derek ten záchvěv upřímnosti neocenil. Koneckonců čuměl přímo do hlavně. „Zavři kurva hubu!“ utrhl se na něj, ale ruce natáhl k Vitovi. S hlavní, která mu mířila mezi oči, byl mnohem nervóznější, než byli jeho zaměstnanci. On si svého života cenil víc, než si mohli dovolit oni. „Vito, přísahal jsi! Já tam byl. Věrnost rodině dalece převyšuje věrnost našim vlastním rodinám.“
To se ukázalo být jako něco, co se snadno řekne, ale hůř udělá.
Kurva Kriste Ježíši a pane na nebi, chlastal Antonio vůbec? Vito ho kvůli tomu nenáviděl celé roky, kvůli tomu, jak debilně a zbytečně zemřel, že tady nechal mámu na všechno samotnou.
Ani nemrkl. Ruce ho začínaly bolet. „To řekni mý mámě.“
„Eh,“ odfrkl si Steve, který vypadal, že neexistovalo nic na světě, co by ho dokázalo nudit víc než tohle drama. „Mám ho sejmout?“ Bylo mu úplně u prdele, že se Vito dozvěděl pravdu. Což bylo dobře. Nebo možná ne. Možná že kdyby všechno popřel, tak by se Vito donutil mu pro své vlastní dobro věřit. A už kvůli tomu, že se Steve ani nesnažil to popřít, mu Vito chtěl ustřelit hlavu. Bylo by mu dobře, kdyby se o tomhle nikdy nedozvěděl. Proč se Steve ani nepokusil mu to rozmluvit?
„Ne, tady ne,“ zamrmlal Derek otráveně. Vypadal, že se s novým stavem věcí smířil. „S ním si to vyřídíme později.“ Pak začal couvat ven ze skladiště, jeho muži s ním. „Zklamal jsi mě, Vito. Strašně jsi mě zklamal.“
Vito stál najednou na straně dokařů, ani netušil, jak se tam mezi nimi vzal. To bylo jeho místo odjakživa, co? Vždycky musel být na straně těch ubožáků, co celý život dřeli hubou o dlažbu. Vždycky musel být jedním z nich. Makat jak fretka, upracovat se pomalu k smrti, nedostat za to ani hovno, dostat nakopáno do prdele, neustále se bát o práci, a pak se nechat utopit jako krysa. „Udělám mnohem víc, než že tě jenom zklamu, Dereku,“ slíbil. Neměl tušení, co tím vlastně myslel, ale věděl, že nekecal.
Zabít Dereka by byla sebevražda. Zabít člena rodiny bez souhlasu Komise vyšlo stejně, jako kdyby Vito šel a rovnou se střelil mezi oči. V žilách se mu vařila krev, srdce mu bušilo tak silně, že neslyšel nic jiného, neslyšel kroky ani hlasy za zády. Pak se mu rameni objevila teplá ruka, stiskla, a Vito konečně nechal spadnout ruce dolů. Pulzovaly bolestí.
„Tvůj táta...“ promluvil Frank, ale Vito teď nemohl. Prostě nemohl.
Ale bylo pozdě. Teď už musel pokračovat, jít dál, teď už nešlo dát zpátečku. Tak jako tak, Derek teď půjde do prdele a dá echo Vincimu, a Vito bude stejně synem smrti. Takže ho klidně mohl vzít do pekla s sebou, když už tam měl cestu, no ne? „Teď ne,“ odsekl Frankovi. Byl to opravdu ožrala? Co se stalo? Proč musel umřít? Proč si půjčil všechny ty prachy? Proč nikdo nic neřekl? Co o mně říkal? Co by o mně asi tak mohl říkat? Vždycky jsem byl někde jinde, s Joem, sám, hlavně někde, kde nebyl on, abych s ním nemusel být v jedný místnosti. „Teď ne,“ zopakoval ještě umíněněji a předstíral, že si nevšiml lítosti ve Frankových očích. „Musím se odsud dostat, než mi zdrhne.“ A napráská mě Vincimu.
Co že to říkal o tom, že se na něj usmálo štěstí?
„Je načase tomu praseti ukázat, zač je toho loket!“ ozvalo se za nimi. Přihnal se k nim Vinnie a ukázal jim colt. Oči mu svítily žízní po krvi, touhou po boji, a Vito věděl, že právě získal odhodlaného pomocníka a spoluviníka. „Ty a já proti čtyřem. To zní jako prdel.“ Vinnie byl tikající bomba. Dobrá.
***
Vinnie nemusel moc střílet. Vito postupoval přístavem klidně a mechanicky, kryl se, uhýbal, přebíjel, prostřílel se několika bezejmennými lebkami. Nutil se jít dál, kulky lítaly kolem, ani jedna ho neškrábla, a stařec za ním na něj marně volal, aby se kryl líp.
Projít okolo Stevova těla bylo divný.
Vito pracoval s vrahem svého otce, zachránil mu život, poslouchal jeho rozkazy, přijímal od něj kšefty.
Pro jistotu mu do hlavy poslal další dvě kulky.
Derek, i když byl teď sám a bez ochranky, nebyl žádná květinka, a nehodlal jít k zemi bez boje. Jeho muška s molotovy byla kurevsky přesná, a nejednou se mu Vita málem povedlo podpálit. „Děláš největší chybu svýho života!“ zařval seshora skladu, a jeho další slova měla stejně dobrou trefu jako jeho další hod molotovem. „Co si jako myslíš, že můžeš udělat něco takovýho a pak si odkráčet? Seš v prdeli! Víš, co se ti stane, až se o tomhle dozvědí? Chcípneš stejně jako tvůj fotr! Vypadáš stejně, děláš i ty samý chyby, co jsem taky od tebe mohl čekat?“ chechtal se hystericky.
Trvalo mu to, ale nakonec ho Vito dostal. Slyšel výkřik bolesti, pak dutý náraz a cvaknutí prázdného zásobníku. Čas na popravu.
Vyšel schody, mnohem klidnější, než by si myslel, že by v takové situaci vůbec být mohl. Krev se mu už nevařila, v žilách jako by teď měl naopak led. V celém těle měl chlad, srdce se mu zpomalilo. Derek mezitím plival krev. Nesnažil se kolem sebe šmátrat a najít nějakou alternativní zbraň. Věděl, že bylo po něm.
„Ale s jednou výjimkou,“ zachraplal, krev mu kapala z brady na zem. „Seš o tolik lepší zabiják, Vito. Tvůj fotr neměl v porovnání s tebou šanci. Zdrhl v moment, kdy měl někoho sejmout. Měl jsem se na dalšího Scalettu vysrat a nechat tě utopit jako další slepý kotě," dodal, než mu hrdlo zaplavila nová dávka krve. „Scaletta starší nezabil chlapa, a mladší zabíjí ty špatný,“ usmál se zakrvavenými zuby, a Vito pořád nic necítil. „Užij si pocit spravedlnosti, dokud můžeš, chlapče. Odteď je z tebe štvaná zvěř.“
Derek zemřel s těmi slovy na rtech. Dokonce se mu povedlo vypadat, že to tak měl v plánu. A Vito musel přiznat – i když jen sám sobě, v soukromí své vlastní mysli – že doufal, že se mu povede umřít stejně, s jakousi důstojností. Proklínaje vlastního vraha a směje se jeho budoucnosti, vítaje smrt s rukama dokořán, na rtech uspokojivá předzvěst vrahova vlastního konce.
A stejně jako Vito nedokázal tak docela reagovat na to, že mu umřel otec, nebo že se ho zřekla jeho sestra, nebo že Henryho rozsekali na kousky, nebo že matčin stav se zhoršil jen kvůli tomu, že se Vito dostal do lochu, nebo že tam někde venku existoval někdo, kdo by ho mohl mít rád se vším všudy, tak nedokázal tak docela pobrat, co to vlastně všechno znamenalo, nemohl udělat ten poslední krok.
Ještě ne, ještě ne…
Už si to dávno dal dohromady, jen tomu nechtěl dát dost času na to, aby se vytvarovala myšlenka, aby dostala rozměr, aby začala existovat a pronásledovala ho ve dne v noci.
Ale musel.
Jeho otec chtěl do Rodiny. Plánoval to. Udělal všechny potřebné kroky kromě toho nejdůležitějšího. Toho, ve kterým Vito zazářil.
Automaticky přešel k Derekovi do kanceláře a začal se mu hrabat v papírech a zásuvkách. Pohledem přelétl chladnoucí talíř fazolí, špinavou lžíci ležící vedle na stole, která čekala na chlapa, který už se neměl vrátit. Nebyl si vlastně jistý, co hledal. Možná tu tisícovku, kvůli které se tohle všechno stalo. Derek ji přece někde musel mít, když ji nabízel, že jo?
Našel dvacet pět litrů a ještě nějakých sedm stovek k tomu. Nejspíš Derekův důchodový fond. S tím, co u sebe už měl, bylo hotovo. Mohl jít k Joeovi, dát mu svou polovinu, a pak mu pomoct, jestli bude třeba. Nemusel pro tu svou půlku pracovat extra tvrdě, dalo se říct. Skoro ji dostal zadarmo, že? Jenom musel čelit své minulosti a dozvědět se spoustu sraček a vytáhnout všechny kostlivce a projít si existenční krizí a pak po sobě nechat střílet a málem se nechat upálit zaživa, nic zvláštního. Nacpal si prachy do kapes, a zatímco to dělal, míhalo se mu hlavou, jestli se tohle dalo považovat za štěstí nebo ne, když o něj prosil.
Kde byly ty časy, kdy se mu protočily panenky nad tím, že někomu dlužil dva litry. Měl v kapse čtrnáctinásobek toho a nedělalo mu to vůbec nic. Bylo mu z toho zle.
Když sešel schody z Derekovy kanceláře, odchytl si ho Frank. Oči měl ještě smutnější než předtím. „Je mi to tak líto, kluku,“ zašeptal. „Snažil jsem se tvýho tátu varovat. Aby se s těma hajzlama vůbec nezaplítal, že z toho nebude nic než krev a smrt a bolest.“
„Nechci – já to nechci slyšet,“ řekl Vito a snažil se mu vysmeknout. Ale stařec ho držel dál. Vito šel ve fotrových stopách tak dlouho a tak daleko, až mu z toho bylo špatně. Každým dalším krokem, který chtěl udělat opačným směrem, udělal dva směrem svého otce.
„Nechceš, ale potřebuješ, chlapče,“ zasyčel na něj Frank nemilosrdně. Vito se mu nedokázal podívat do očí. „Už byl unavenej z toho, jak musel platit zkurvenýho takzvanýho holiče pro ochranu. Byl unavenej z toho, že nebyl dost chlap, tak to aspoň řekl. Že kvůli tomu musí mířit vejš.“ Očima vyjel po schodech nahoru a zastavil se pohledem na dveřích do Derekovy kanceláře. „Dostal za úkol oddělat jednoho tlučhubu... mýho bráchu, kterej pro nás chtěl lepší podmínky a nebál se to říct,“ pokračoval, hlas tišší a měkčí. „Tvůj táta mu místo toho řekl, aby zdrhl. Oba za to zaplatili. Tohle není byznys pro dobrý lidi.“
Že nebyl dost chlap. Tak to aspoň řekl. Jeho otec to takhle neřekl. Takhle mu to vmetl do ksichtu Vito. Během jedné vzácné chvilky, kdy se potkali u jednoho stolu. Padla otcovská otázka ohledně synových pochybných či kriminálních aktivit. Normálka. Vito se na něj tehdy urval a vyčetl mu všechno, úplně všechno – že to dělal pro rodinu, že to dělal on, protože fotr nedokázal vydělat dost na to, aby to rodinu uživilo. Že to Vito dělal pro ně, protože otec nemohl. Že proto se staral, proto vydělával, byl chlap.
Vito konečně zdvihl pohled. „Tak to je dobře, že dobrej člověk nejsem,“ usmál se.
„Měl tě moc rád,“ odpověděl Frank, jako by to snad dávalo kurva smysl, a Vitovi to opět připomnělo, jaké bylo dostat kulkou do břicha. Měl asi radši chytit jeden z těch posraných molotovů. „Říkal, že mu kluk vlčí a dostává se do problémů, protože ho k tomu dohnal on svou neschopností. Chtěl to zastavit.“
„Tak už toho nech,“ pokusil se mu Vito vysmeknout podruhé. Věděl, že by toho chlapa sundal jedinou ranou, kdyby chtěl. Ale odvahu neměl.
Jeho vina. Jeho vina, jeho vina, jeho zkurvená vina. Jeho otec se rozhodl vydělat si nějaký špinavý peníze, aby Vito přestal.
„Všechny vás miloval. Viděl jsem tě na jeho pohřbu. Ty tohle potřebuješ vědět. Pamatuj si to.“ Jako kdyby na to Vito mohl někdy zapomenout. „Bůh s tebou, chlapče.“ Vito ten pevný silný stisk postrádal už v momentě, kdy o něj přišel.
Byl to takový ubožák. Taková špína. Nezasloužil si ani ležet na smeťáku, nezasloužil si ani chcípnout někde ve škarpě. Ostuda, černá ovce, zklamání. Byl zasranej vrah a ještě měl tu drzost svýho tátu celý roky nenávidět, dokonce jím pohrdat. Slíbil si, že se nikdy nenechá zneužít, nenechá ze sebe udělat kurvu pro všechno, že nebude štvanou zvěří, ale lovcem. A čím jako celý ty roky doteď byl, jestli ne štvancem? Čím byl, když se zrovna nemotal ve sračkách kvůli svým maličkým zločinům, který mu nevynesly nic než pobyt v lapáku? On a jeho zločiny, on a jeho jednoduché plány.
Jako by se mu v hrudi usadilo celé klubko hadů. Svíjeli se a syčeli, omotávali se mu kolem vnitřností. Dech se mu zrychloval, nedokázal mu přinést dost vzduchu do plic, bylo to příliš povrchní, příliš panické.
Chtěl jít domů. Ať už to kurva bylo kdekoli.
Nasedl do auta, a i když věděl, že tady poldové budou co nevidět, stejně zůstal chvilku sedět, jen držel volant a zíral před sebe. Nemohl si dovolit zapnout rádio. Zlomil by se.
-----
Žádné komentáře:
Okomentovat