V koutě

• fandom: MAFIA
• jednorázovka
• cca 3k
• slash: NE (menší náznak možnosti, pokud přivřete očička)
• navazuje na jednorázovku Rodina
• fix-it, AU (canon divergence), sem tam nějaké to neslušné slovo, taková ta klasika
• tenhle příběh přímo navazuje, takže sám o sobě by mohl být matoucí. Také pracuju s headcanony, které mám různě rozprášené v dalších povídkách, například bývalou drogovou závislost Sama, se kterou jsem pracovala v sérii Cena přátelství.
• na AO3

Povedlo se jim utéct. O Tomovi a jeho rodině neměli informace, což bylo v tomto případě možná lepší, Paulie byl jako ryba ve vodě... a Sam zase jako ryba na suchu. Nečekal, že se dostanou tak daleko. Poprvé v životě měl skutečně na výběr a netušil, co s tím.

*** 

Když mu kouř před tváří zformoval bezmála otazník, skoro se musel usmát. Opíral se lokty o parapet a pokaždé, když vydechl kouř, nahnul se trochu z okna. Ani nevěděl, proč se vůbec obtěžoval. Možná že mu konečně došlo, že si Paulie ten svůj sílící kašel nevymýšlí, možná protože nechtěl, aby to první, co po jeho příchodu domů (domů, jako by byl snad doma) Sam uviděl, byl jeho zklamaný výraz. Nekouřit uvnitř byla jedna jediná věc, kterou po něm Paulie chtěl, a Sam si nemohl pomoct, aby se nechoval jako kretén aspoň trošku. Tak si na to zvykl, že netušil, co si teď sám se sebou počít. 

Ani ve snu ho nenapadlo, že by někdy mohl skončit na deštivém ostrově a své dny trávit tím, že bude depresivně čumět z okna a čekat na kamaráda jako nějaká osamělá manželka. Ani nevěděl, jestli na něj vlastně čekal. Ale jeho život se scvrkl do chvil, kdy s ním Paulie byl, a do delších chvil, kdy s ním nebyl. Takže asi čekal.

Chtěl, aby Paulieho konečně začal srát, aby se pokusil Samovi dát jeho chování sežrat. Chtěl, aby se na něj mohl utrhnout a říct, že to byla celé jeho vina, a že kdyby nebyl idiot, byli by teď pořád v Salieriho baru a dělali to, co jim vždycky šlo, co je slušně živilo. 

Táhlo jim oběma na čtyřicet a on chápal, proč to všechno Paulieho přestalo bavit. Schytávat kulky, utíkat před samopaly nebo zatykačem, běhat po všech čertech, mlátit se hlava nehlava, a každý den děkovat za to, že mu nikdo nevystřelil mozek.

Sam už několik měsíců o násilí ani neslyšel, natož aby…

Odhodil špaček z okna a prohlédl si svoje ruce. Vyzáblé a bledé, trochu zašedlé. Ale nebyla na nich kapka krve, a jemu se ten pohled zamlouval víc, než se předtím odvažoval doufat. Nemyslel si, že se dostanou na letiště. Na nádraží. Pak na další letiště a na další nádraží. Nemyslel si, že se dostanou do motelu a do postele a pak do starého zatuchlého bytu s volnými prostory na prodej. Že přežijí první noc, pak druhou, pak šestnáctou… že ho Paulie nestřelí do hlavy ani do zad, že totéž neudělá ani on, že to ani nebude chtít udělat.

Koledoval si. Koledoval si tak moc, až by se sám nejradši odpráskl. Nepostaral se o jediný lístek, neřekl jediné slovo, dokonce ani ty cigarety, kterými Pauliemu otravoval život a byt, si nekupoval sám. Už několikrát chtěl. Ale ve dveřích se zarazil a… musel najednou zkontrolovat, jestli zavřel okna. A pak ještě v ložnici. A pak i v druhé. Kohoutek v koupelně? A pak už to vlastně nemělo cenu, protože měla být za chvíli (za hodinu, za tři, za šest) tma. 

Zbraň (kterou mu taky sehnal Paulie) leštil pořád dokola, jako by ji snad používal. Naposledy vystřelil tehdy v Paulieho bytě, když se snažili společně s Tomem probojovat ven. Ani nevěděl, jestli to Tom nakonec opravdu přežil. Jestli Sára… a malá Julie. Byl by Tommyho zabil a pak se na ty dvě dál usmíval. Strýček Sam. 

Zapálil si další cigaretu. Trochu se mu roztřásly prsty, když viděl, že byla jeho poslední. Možná si pro ně později zajde. Pokud nebude už moc pozdě.

Panebože. Panebože, co když tím, že vyměkl, teď někde kvůli tomu chladla těla dvou holek? Co když zabil… byla to jeho kmotřenka. Hodlal si hledět svého, dokud mu ji Sára nevecpala do náruče a neřekla, že ho nenechá jen tak si vymizet z jejich života. Tak si to děcko na chvíli vzal a trochu se ošíval, a pak si ho vzal podruhé, a najednou tu holku nosil na ramenou a schovával se za tvář její panenky, když měla náladu pod psa. Kreslil jednoduché tvary a nechával ji, ať je vymaluje, zatímco klepal prsty o stůl, jak v její čisté a nezkažené přítomnosti abstinoval s kouřením, a snažil se přitom udělat pořádek v Salieriho účtech.

Pral špinavé peníze a po boku mu seděla copatá holčička a vyplazovala jazyk samým soustředěním, aby se jí různé kočky a autíčka povedlo vybarvit co možná nejpečlivěji. On její starosti nikdy neměl. Doufal, že ona nikdy nebude mít ty jeho.

A když jim Sára přinesla pití a láskyplně se na ně usmála, jen si cosi pod nosem zabručel, že má štěstí, že porodila tak hodné děcko, jinak by ho byl vyhodil na ulici. Julie se na ta slova vždycky rozesmála na celé kolo. Chtěla, aby ji Sam vyhodil. Pištěla, když předstíral, že přesně to jde udělat. 

Stačil si sotva dvakrát popotáhnout, když najednou ucukl a sykl bolestí. Celá cigareta v hajzlu. Tolik k plánu, že si ji vychutná. 

Setmělo se rychle. Stejně jako včera. Stejně jako předevčírem. Když hleděl z okna, vždycky se stmívalo rychle.

Dveře se otevřely pomalu a nahlas. Způsobem, na jaký se Paulie se Samem bez řečí domluvili.

Paulie vypadal unaveně. Vypadal by tak i mladík, kdyby dělal jen polovinu toho, co Paulie. Podle toho, jak zešedivěl tentokrát, by to Sam tipnul na škrábání omítky. To byla hrozná práce. Nedokázal mít ani pořádné výčitky z toho, že nepomáhal. Pořád tak trochu čekal, že se to všechno posere. Že s ním Paulie po právu ztratí trpělivost. Že je někdo najde a oddělá.

Vlastně se ani nepozdravili. Paulie se na něj vždycky ve dveřích usmál, a Sam se vždycky hned otočil ke kuchyňské lince, že udělá aspoň něco.

Z kávy Paulie nespal. Mohla být slabá, jak chtěla, on pak stejně chodil po bytě a občas z něj vypadl nějaký výpočet nebo zapomenutá položka na seznamu materiálu. 

Sam před něj položil hrnek čaje a mlčky se otočil zpátky k oknu. Krušnou zimu přežili, vzduch už byl teplejší a nelezl tolik do morku kostí. Tiše hleděl na ulici a občas si prsty poklepal o předloktí. Tohle pro něj taky byla novinka. Nikdy toho moc nenakecal, ale… teď jako by nejen že nechtěl, ale taky nemohl. Chtěl říct „všechno jsi pokazil“, chtěl říct „děkuju“, chtěl říct „promiň“, chtěl, aby se ukázala Paulieho vyhlášená výbušná povaha. 

Bylo mu nepříjemně z toho, když si pomalu uvědomoval, že to Paulieho povaha vůbec nebyla. Žil s úplně cizím člověkem. Soldato v něm pořád byl. Měl pořád sílu za tři, zbraň si držel u těla, kontroloval auto, než do něj nasedl a nastartoval, nepletl si své převzaté jméno a občas z něj vypadl místní dialekt. Když ho jednou přepadl jakýsi pár vyhecovaných blbečků, spráskal je na jednu hromadu, sotva se zadýchal. Pracoval od rána do večera, tak soustředěný na svůj cíl, že si snad vůbec neuvědomoval… 

Co by si měl uvědomovat? Žil konečně tak, jako vždycky chtěl. I když se o tomhle snu Sam dozvěděl teprve nedávno. Vlastně to bylo ve vlaku, když se Paulie rozvykládal o svém plánu. Sam na něj tehdy nevěřícně zíral. Vlastně na něj občas nevěřícně zíral ještě teď. On sám o budoucnosti takhle neuvažoval. Bylo to pro něj všechno ze dne na den… nemělo cenu cokoli plánovat. Tak nějak čekal, že takhle bude žít už pořád. Že Tommy převezme podnik, že Sam by se mohl usadit po jeho boku coby consiglieri, že by nenásilně a tiše pokračovali dál, a Sam si dál špinil duši, když už ne ruce.

Ale těžko to Pauliemu nakonec vyčítat. Donem se dalo být do důchodového věku. Consiglierim také. Paulie jako soldato neměl dobré vyhlídky. Makat jako šroub a neustále nastavovat vlastní krk, až by mu to jednou prostě nevyšlo. Samovi by se to taky nelíbilo. Sralo ho, že Paulie v té roli nebyl spokojený, protože Sam ho chtěl mít u sebe i v dalších letech, ale jo, když se zaťatými zuby přemítal, jak by v Paulieho situaci bylo jemu, měl větší pochopení. I když mu to dávalo zabrat.

Takže to chápal, ale i tak mu z toho šla hlava kolem, kdykoli se podíval na to, kde právě byl, s kým, za jakých okolností… teď to byl on, kdo se cítil zapomenutý. Tom se bude muset ohánět, aby uživil rodinu. Sára mu pomůže. Oba mají pro co žít, mají Julii, možná jim ještě nějaké mládě přibude, až uběhne pár let a oni se přestanou pořád ohlížet. A Paulie bude mít tu svoji zatracenou pizzerii a možná se i ožení a možná stihne sám obstarat si nějakého sviště, a Sam… copak tam někde pasoval Sam? 

Don pro něj byl jako otec. Nepříliš laskavý a děsivý otec, jehož láska byla nekompromisně podmíněná, ale pořád otec. Sam tak k němu vzhlížel od svých usmrkaných čtrnácti. On z ulice nepřišel coby ostřílený zlodějíček jako Paulie, nebo jako Tommy - nováček s více štěstím než rozumu. On přišel jako zmrzlé děcko uprostřed obzvlášť kritického absťáku. Který malý smrad by se neupnul na ty, kdo mu dali jídlo, teplo, střechu nad hlavou a oblečení, na ty, kdo ho násilím drželi od toho svinstva, dokud se sám nerozhodl, že toho bylo dost. 

A Vinnie… Vinnie byl ten otec, jehož láska podmíněná nebyla. Aspoň si to Sam rád myslel. Vinnie možná teď seděl. Možná dostal elektrické křeslo. Možná si na Sama vzpomněl a jen si sám pro sebe potřásl hlavou nad tím, jak si celá léta hřál na prsou zmiji. 

Copak si Sam mohl vybírat? Mohl se cítit mizerně, protože zaprodal muže, kteří mu byli oporou po velkou část jeho života. A mohl by se cítit mizerně, kdyby zastřelil své dva kamarády. Věděl (nerad to přiznával, ale kdesi vzadu v hlavě to bylo), že nebyla jistota, že by sám přežil. Byla možnost, že ho Salieri poslal odpravit Paulieho i Tommyho, a pak by někoho jiného poslal zase na Sama. Tak to chodilo. Sam dělal všechno pro to, aby to tak nedopadlo i u něj. Ale stejně navzdory všemu věděl, že neexistovalo nic, co by ho mohlo zachránit, pokud by se Salieri jednoho dne rozhodl, že ho má tak akorát po krk. Mohl být užitečný, jak chtěl. Jednou by tu cenu ztratil, jednou by se nevyplatilo ho dále vydržovat a bylo by po všem. Věděl, že Salieri ho nikdy neviděl jako syna. Rád si myslel, že ano, rád se tím uklidňoval, ale viděl příliš mnoho takových jeho „chlapců“ a „synků“, kteří ze dne na den upadli v nemilost. Salieri nad nimi ani nevzdychl. Nechyběli mu. Rodina pro něj byla jenom slovo. Sam si myslel, že se s tím smířil a do jisté míry i ztotožnil. Jednou se tomu upsal, tak už si to i vyžere, myslel si. Ve snu ho nenapadlo, že se mu ti dva tak dostanou pod kůži. Že kvůli nim udělá něco šíleného, nepromyšleného, zoufalého, troufalého, sebevražedného. 

A teď tady Sam živořil a otravoval Pauliemu život a Paulie to pořád trpěl. Snad na něco čekal? Nebyl to žádný trpělivý světec. Dřív nebo později začne doutnat a pak už to půjde ráz na ráz. Možná to nebyl takový cholerik, jakého ze sebe před lidmi dělal, ale ke kliďasovi měl pořád sakra daleko.

Sam si stále klepal prsty o předloktí, zatímco se venku smrákalo. Do Paulieho čaje už pár týdnů nepřidával rum. Ubíral po troškách, a Paulie se při každém dalším hrnku tak přiblble culil, jako by to snad Sam dělal pro něj. 

K večeři měli těstoviny. Paulie se pořád culil. Sam pořád neřekl ani slovo. 

Bylo to pár ušmudlaných zatažených dní, kdy Sam bez hnutí zíral do kouta pokoje a přemýšlel, jestli by to neměl ukončit. Pořád tu měl svoje místo a pořád ještě nehnul ani prstem. Celý byt znal lépe než vlastní boty. Kdyby si Paulie vedl účetní knihu, kde by měl manko pod Samovým jménem, Sam by o tom věděl. Možná by tam i něco připsal.

Paulie si dál zveleboval tu špeluňku pod jejich nohama a dál se vracel vysmátý, jako by mu ke štěstí stačilo žrát omítku a každý večer ve dveřích potkat právě Sama. Jako by si snad nepřipravoval půdu pro něco lepšího. Pro ženskou a děcko a pro jakousi budoucnost. Možná by Sam mohl být zase jednou strýček. To mu prý šlo. 

Srdce se mu stáhlo při pomyšlení, že už Julii nejspíš nikdy neuvidí. A Sáru, holku, se kterou bezmála vyrůstal. Řekl jí Tommy, že Sama poslali ho zabít? Nejspíš by Samovi plivla do ksichtu a Julii mu už nikdy ani z okna neukázala. Možná to takhle bylo lepší. 

Jenže Paulie jako by pořád nechápal, že už začíná mít zpoždění. Jako by pořád nerozuměl tomu, že by neměl usínat pod stejnou střechou jako chlap, který ho teprve před pár týdny přišel chladnokrevně odpravit. Možná to nebylo tak chladnokrevně, jako to být mělo, a možná ho neodpravil, ale pořád tam s tím úmyslem přišel a něco takového se přece nedalo zapomenout nebo odpustit. Sam to po něm nechtěl, ani to od něj nečekal. Čekal něco jiného a to něco pořád nešlo. 

Sžíralo ho to zevnitř. A sžíralo ho to i v ten moment, kdy uslyšel tlumený náraz zdola. Nebyl to výstřel, ale stejně sebou trhnul, jako by byl. Ale tohle znělo jako něco stejně špatného. Jako převrácené štafle, jako zlomený vaz, jako… 

Nestačil si ani uvědomit, že je venku z bytu, že ani nemá pořádné boty, že má jenom košili a sako nechal na židli, že si nepamatuje, že tady bylo tolik schodů, že…

Vběhl do místnosti a očima ji celou přelétl, než se mu pohled zastavil na tom zmetkovi. Který tam stál a pozorně Sama sledoval. „Co tady,“ vyhrkl Sam udýchaně, srdce bušící až skoro v krku. Neměl sako, neměl ani tu zbraň, mohl ji zrovna potřebovat a on ji u sebe neměl, vždycky ji u sebe…  V krku ho pálilo. „Co tady…“ zkusil znovu, ale zalkl se. 

„Rád tě vidím venku,“ pronesl Paulie konverzačně a narovnal štafle. Sam měl pravdu. Nejspíš spadl a… a nic se mu nestalo. Přežil toho tolik, přece by ho nezabil pád ze štaflí, že jo. To by byl… nesmysl. 

„Jo,“ zahučel Sam v odpověď, protože nic z toho, co se mu prohánělo hlavou, se mu nechtělo vyřknout ani trochu a ani omylem. „Hm,“ dodal ještě, když se obrátil zády, že se vrátí zpátky. Takhle nemohl ven ani pro ty cigarety, i když už byl docela daleko. Neměl ale… neměl nic. Nic, co potřeboval. Kvér, sako, kabát, klobouk, jiné boty… odvahu.

„Same,“ zavolal na něj Paulie, sotva Sam vykročil zpátky ke schodům. Bylo to tady. Bylo to konečně tady a Sam byl stejně zranitelný, jako byl Paulie ten den, co na něj Sam přišel s nabitým Coltem a s vařící se krví. A Sam zůstal stát stejně nehybně, jako tehdy Paulie uprostřed předsíně, když si uvědomil, že ho Sam přišel zabít, a že mu míří na záda. 

Nestihl si všimnout, jestli měl Paulie něco kromě škrabky na omítku. Nakonec to dávalo smysl, že by ho mohl oddělat někde jinde. Někde, kde se to dalo snadno uklidit. Tohle Sama paradoxně vůbec nenapadlo. Čekal smrt, ale vůbec mu nedošlo, že si Paulie nechce dělat svinčík v bytě. Tady… 

Uvolnil se. Zasloužil si to. Nechtěl to, bál se, ale zasloužil si to. 

„... panebože,“ povzdychl si Paulie po chvíli. „Můžeš se ke mně… já tě přece… do prdele práce.“ To bylo výmluvné, ale tón k situaci neseděl. Neseděl tón, nebo situace. 

Sam se k němu pomalu a obezřetně otočil. Kulku mezi oči nechtěl. Mezi lopatky, budiž, ale kdykoli si představoval, že ho někdo střelí do ksichtu, udělalo se mu z toho špatně. Když už, tak až bude po něm. 

Nadzvedl obočí. Ten idiot neměl zbraň. To ho chtěl oddělat škrabkou? 

Možná tě ten idiot vůbec nechce oddělat, povzdychl si kdosi v koutku jeho mysli. Jen potřásl hlavou.

„Chtěl jsem jenom…“ Paulie jako by litoval tónu, kterým na něj zavolal. „... abys zůstal.“ Sam se na něj zamračil. „Tohle bylo poprvé, co jsi vyšel ven. Co jsi něco řekl. Zůstaň tady. Mluv se mnou.“ Když mu Sam mířil do ksichtu, zněl Paulie napřed rezignovaně, a potom nadějně. Teď… teď bezmála prosil. Nikdy by neprosil o vlastní život. Nikdy se nikoho neprosil. „Podívám se na tebe a vidím zavřený dveře. Vždycky, když se vracím domů, bojím se, že tam nebudeš, nebo že budeš…“ Mávl rukou ke stropu a k trámu, ale vlastně to jinak vyjadřovat nemusel. „Mluv se mnou.“

Stáli tady v tuně prachu a omítky a starých krabic rozložených po podlaze. Stáli tady jako dva kovbojové na ulici, čekali, kdo bude tasit jako první. Sam neměl jediný škrábanec, a přesto se cítil, jako by z něj Paulie právě udělal řešeto. Přitom na tom nebylo nic těžkého. Už tolikrát mu to všechno řekl, vyčetl, vmetl do ksichtu. Už tolikrát s ním tohle řešil, akorát nikdy ve skutečnosti, nahlas, z očí do očí. 

„Nikdy bych ti neublížil,“ řekl Paulie měkce. Bylo to jako střela z brokovnice. Samovi se na ta slova stáhly útroby. Paulie něco takového dokázal říct a myslet to naprosto vážně. „Nemusíš se bát, že bych tě chtěl sejmout,“ dodal Paulie pevně, nesmlouvavě. „Ani že bych ti to tady chtěl vzít, až to bude hotové. Máš tady místo teď, budeš ho mít i pak. Řekni mi, čeho se bojíš, ať ti můžu říct, že nemusíš.“

Sam se přece– 

Ušklíbl se, jak jím projela vlna hněvu. Za koho ho ten mamlas měl? Bojí? Čeho se bojí? Sam se kurva nebál. 

On byl hrůzou bez sebe. 

„Ty by ses měl bát,“ vyhrkl najednou. Nebylo to přesně to, čím si myslel, že začne, ani to, co vyřknout chtěl, ani to, co by říct měl. Ale byl to začátek. 

Paulie se k němu o pár kroků přiblížil. Upřeně se mu díval do očí. Nejspíš četl mezi řádky. Možná tam četl to, co se mu Sam snažil říct už celé měsíce. Ne-li celé roky. Sam nikdy neměl nikoho, koho by považoval za prioritu. Nikdy nebyl v situaci těch lidí, kteří si před ním klekali na zem a žadonili, aby ušetřil něčí život. Kdykoli vyměknul, akorát se mu to vymstilo. Vymstila se mu lehká holka, které prodloužil život sotva o pár měsíců. Kdy se mu vymstí Tommy, kdy se mu vymstí Paulie? 

Do prdele s přátelstvím. Na chladnokrevnou hierarchii Salieriho rodiny se mohl aspoň spolehnout. 

„Dal jsem ti za posledních dvacet let do rukou cennější věci než blbou restauraci, Same. Vždycky u tebe byly v bezpečí.“ Paulieho tajemství, průsery, zpovědi, minulost… život. To všechno prošlo Samovýma rukama, a o to všechno se staral, jako by to bylo jeho. Až na jeden případ, ten, kvůli kterému tady pořád byli. „Kdybys mě tehdy přišel odprásknout,“ řekl Paulie, a Sam mu záviděl tu neochvějnou jistotu, se kterou mluvil, a trochu ho rozčilovalo, jak snadno v něm Paulie četl, a taky byl vděčný jako nikdy, protože to aspoň nemusel říkat on, „… tak ti stačím tak maximálně otevřít dveře. Viděl jsem tě popravovat zrádce, naše známé, lidi, se kterýma jsme dělali. Viděl jsem, jak na to jdeš, když to myslíš vážně. Mohl jsi taky poslat někoho jinýho. Mohl jsi udělat hodně věcí, který jsi neudělal. Nikdy nic neděláš bez rozmyslu. Věděl jsi moc dobře, jak to celý dopadne. To, čeho se bojíš, ti nikdy nehrozilo. To, čeho si myslíš, že bych se měl bát já… to nehrozí zase mně.“

A nebyla ta jistota k zlosti? 

Nehřála ho taky částečně trochu u srdce? Ani už nevěděl. Nejradši by mu jednu vrazil. 

„Necul se tak blbě,“ zabručel aspoň.

Paulie se rozzářil ještě víc. Málem si tím úsměvem rozpůlil ksicht, když mu Sam vytrhl škrabku z ruky a šel s ní pracovat do kouta. Když si byl jistý, že na něj nejde vidět, dovolil si malý úsměv i on. Křehký náznak spíš než cokoli, co by se dalo nazvat skutečným úsměvem, ale i tak to bylo víc, než dokázal vyprodukovat za poslední měsíce. 

Stejně ten blbec uměl sotva napočítat do pěti. Samovy účetní dovednosti potřeboval jako sůl. 

Share: